Miluše Neradilová

Miluše Neradilová (1921)

houslistka

Co má Brazílie společného s Kojetínem? Brazílie je tak vzdálená a přesto najdeme společné pouto. Vzdálené země často spojují společné zájmy, velmi společným poutem je hudba.

V roce 1921 se v rodině kapelníka Hrozny v Kojetíně narodila dcera, která dostala jméno Miluše. Po skončení války se Miluše provdala za Františka Neradila, taktéž rodáka z Kojetína. Po krátké době se rodina Neradilova přestěhovala do Úzoru u Bratislavy, kde František neradil zakoupil zemědělské pozemky, které vlastnil až do znárodnění půdy v roce 1948. František Neradil viděl, že v nové politické situaci nejsou podmínky pro soukromé podnikání a roku 1949 se se svou rodinou vystěhoval z Československa. Rodina žila z počátku v táborech pro politické uprchlíky v Rakousku a Německu do doby získání statutu politických uprchlíků. V roce 1950 bylo rodině nabídnuto vystěhování do Argentiny nebo do Brazílie. František Neradil zvolil Brazílii.

Brazílie byla v té době velmi vzdáleným světem, o kterém ze školy věděli, že Baťa zde postavil moderní koželužny a stát je nesrovnatelný s naší zemí, neboť má přes 125 mil. obyvatel a rozlohu přes 8,5 mil. km2, kudy protéká druhá nejdelší řeka světa Amazonka. Již čtvrtá generace rodiny Neradilovy bydlí ve střední části Brazílie v moderním městě Taguatinga.

Nové poměry, starosti o existenci rodiny, jazykové bariéry, nepřipouštěly žádnou sentimentalitu, nehledě k obavám o osud ostatních členů rodiny z politické diskriminace ve staré vlasti. Až na výjimky, byly rodinné styky přerušeny. Za uplynulých 40 let řada příbuzných a známých z Kojetína odešla či již nežije a kontakty se po tolika letech těžko obnovují.

Paní Miluše po celou dobu nezapřela, že pochází z kapelnické rodiny a našla přátele v hudební škole Escola de Musica de Brasilia. Po smrti manžela a zaopatření dětí se plně věnuje hudbě a čtyřikrát týdně se účastní zkoušek, často až do 22 hodin. Jak prohlašuje, cítí se se svou hudbou šťastná a spokojená. Ve svých 80-ti letech je nejstarší členkou orchestru, kde hraje i 6-ti letý sólista, syn dirigenta Ayrton Pisco.

S přibývajícím věkem se ve vzpomínkách vrací na rodnou Hanou a vzpomíná skladby , které se hrály v době jejího mládí. Skladby však zůstaly jen ve vzpomínkách, neboť při útěku přes hranice bylo možno při pěším pochodu vzít jen to nejnutnější. Paní Miluše udržuje styky se svou neteří Libuší Olšanskou-Kratochvílovou, dcerou někdejšího kapelníka Aloise Olšanského (+1957) v Kojetíně, která vlastní soukromou sbírku písní. Před časem si vyžádala paní Miluše ke zpestření brazilského orchestru české skladby. Mimo jiné jí nabídla její neteř i pochod, který složil roku 1935 její otec Alois Olšanský a nazval jej "Vlasti zdar". Paní Miluše předložila skladbu dirigentovi orchestru Art Brasilia panu Ayrton Pisco, kterému se skladba zalíbila, neboť svým rytmem odpovídá jižnímu temperamentu. Pro tuto skladbu pořídil Maestro Pisco soupis pro všechny hudební nástroje.

Maestro Pisco začal již v dubnu tohoto roku s nácvikem pochodu současně s přípravou nového hudebního vystoupení skladeb 17. a 18. století W. A. Mozarta a A. Vivaldiho.

Veřejný koncert, kde paní Miluše hrála první housle, se konal v divadle Teatro Levino de Alcantara při plně obsazeném sále, za účasti 18 členů hudebního souboru. Ayrton Pisco uvedl, že závěrem bude poprvé předvedena skladba "Marcha Tcheca" (český pochod) českého kapelníka Olšanského z Kojetína, švagra paní Miluše Neradilové. Česká skladba byla překvapením pro všechny posluchače. Koncertu bylo přítomno mnoho novinářů a průběh byl natáčen televizí. "Marcha Tcheca" měl takový úspěch, že jej bylo nutno opakovat. Týž večer o půlnoci byly již záběry z tohoto koncertu v brazilské televizi. Paní Miluše byla úspěchem přednesené skladby velmi překvapena a dojata, že našla takový ohlas u brazilského obecenstva. Díky dceři Aloise Olšanského Libuši byla skladba zachována a dostala se až do Brazílie. Následující den byla v novinách Taguatinga zveřejněna fotografie členů souboru se zprávou o úspěšném koncertu Escola de Musica, kde vedle nejmladšího člena 6-ti letého Ayrtona Pisco juniora stojí nejstarší členka souboru Miluše Neradilová z Kojetína.

Je velmi dojemné, když slyšíme o životě našich krajanů v cizině, kteří i přes velkou vzdálenost a vzhledem ke svému věku nejsou již schopni podstoupit náročnou cestu k návštěvě své vlasti. Přestože je tomu již více než 40 let, co paní Miluše žije v cizině, je schopna konverzovat v češtině. Za tu dobu však zcela odvykla našemu klimatu a jak říká, nebyla by již schopna přizpůsobit se střídání ročních období a našemu zimnímu klimatu.

Paní Miluši přejeme, aby ještě dlouho působila v orchestru Art Brasilia a šířila českou hudbu.