Beda Dudík

Beda Dudík (1815 - 1890)

historiograf moravský

Narodil se 29. ledna 1815 v Kojetíně. Nejstarší zprávy o rodu Dudíků máme z počátku 18. století z Hané, kde byli jeho členové ve vrchnostenských službách jako šafáři a myslivci. První se osamostatnil otec Bedy Dudíka Vincnc, který se stal perníkářem a voskařem v Kojetíně. Výroba perníku a svíček byla vždy těsně spojena, neboť zde mohly být využity oba včelí produkty - med a vosk. S perníkem objížděl Vincenc Dudík okolní jarmarky a poutě a jeden takový jarmark se stal osudným Bedově matce Magdaleně, rozené Firmianové. Při prodávání perníku na náměstí v Kroměříži ji ranila mrtvice.

Beda Dudík byl nejstarším z devíti dětí. Byl pokřtěn jménem František, jméno Beda přijal až při vstupu do benediktinského řádu. Přesto, že rodina nebyla zámožná, umožnil otec všem třem synům studium. František nejdříve studoval v Kroměříži na šestitřídním piaristickém gymnáziu a pak pokračoval v Brně na dvouročním filozofickém učilišti. Zde též začal studovat teologii. Na filozofii byl jeho profesorem dějepisu rajhradský benediktin Řehoř Volný, který podnítil zájem nadaného studenta o dějepis a jeho vzor patrně přispěl i k tomu, že se František rozhodl vstoupit do rajhradského kláštera a věnovat se vědecké činnosti. Benediktinský řád byl již tradičně zaměřen k pěstování vědy a starobylý rajhradský klášter se svou bohatou knihovnou k tomu poskytoval nejlepší podmínky. Jakoby symbolicky si Dudík zvolil řádové jméno Beda po anglickém světci - teologu a historikovi.

Z brněnské teologie přestoupil Dudík na univerzitu v Olomouci, kde pokračoval ve studiu teologie, ale začal zároveň navštěvovat filozofickou fakultu. V roce 1840 byl prohlášen doktorem filozofie a vysvěcen na kněze. V pětadvaceti letech ho nacházíme opět na filozofickém učilišti v Brně, tentokrát již jako profesora klasické filozofie a později též dějepisu, který převzal po svém učiteli Volném. Filozofická učiliště byla tehdy jakýmisi vyššími stupni gymnázia nebo přípravkou na vysokou školu. Tyto školy byly většinou středisky národního hnutí - vzpomeňme jen na litomyšlskou Jiráskovu Filozofickou historii. I na brněnské filozofii vládl čilý vlastenecký ruch, především zásluhou profesora F. M. Klácela, přítele B. Němcové. Mladý, národně uvědomělý profesor Dudík již od svého nástupu na této škole navrhoval reformu vyučovacího systému a usiloval o zavedení přednášek o českém jazyku.

Roku 1845 zahájil první veřejné české přednášky, vymohl zpřístupnění slovanské knihovny studentského spolku všem žákům školy a značně oživil její činnost. Tento úspěch buditelských snah tehdy vřele přivítal Karel Havlíček v pražských novinách.

V revolučních událostech roku 1848 stál Dudík na straně bojovníků za konstituci a práva českého jazyka, i když si uvědomoval ohrožení své existence očekávaným, avšak nakonec neuskutečněným rušením klášterů. Po změně politické situace, která potlačila veškeré národní hnutí, obrátil Dudík veškerou svou energii a schopnosti k vědecké práci. Jeho vlastenecká činnost mu však nebyla zapomenuta - ještě v roce 1851 mluví důvěrná zpráva z policejního sledování gymnaziálních profesorů o Dudíkově "nadšení pro Slovanstvo".

V roce 1849 vydal Dudík své první velké historické dílo - Dějiny rajhradského kláštera. Téhož roku ho pověřil moravský zemský výbor, aby vypracoval dílo o moravském dějepisectví a o pramenech k dějinám Moravy. Za dva roky dostal další významný úkol - byl vyslán do Švédska, aby v tamějších knihovnách a archívech zjistil skutečný stav starších českých rukopisů a tisků, odvezených z našich zemí koncem třicetileté války (1642-1648), a hledal cestu k jejich navrácení. Dudík ve Švédsku pilně bádal čtyři měsíce a výsledky své práce uložil v knize Forschungen in Schweden, která vyšla již v roce 1852. Právě ze Švédska, v dopisu bratru Antonínovi, pochází jedno z nejkrásnějších Dudíkových vyznání lásky k vlasti:

"Ze starožitné Upsaly, tohoto sídla švédského arcibiskupa a vysokých škol, datuji řádky tyto, které zajisté spatří záři vlasti mé milé, od které roviny, hory i moře široké mne sice tělesně, ne ale duševně dělí. Jest to, bratře, předivný pocit - láska k vlasti! Takový cit se teprve v cizině živě uvědomí, a věř mi, že někdy silná prsa má svírá touha po otčině mé. Vše, co spatřím, vždy přiměřuji podobám známým a tak aspoň myšlenkou a obrazností s vámi obcuji."

Vrácení českých památek shledal Dudík zatím nemožným. Tento záměr však nepouštěl ze zřetele a neztrácel naději, že se mu jednou podaří, aby se aspoň část rukopisů dostala zpět do vlasti.

Na výzkumy ve Švédsku navázala Dudíkova další cesta do Říma, kde pátral po českých rukopisech a knihách, které sem byly dovezeny švédskou královnou Kristinou. Moravský zemský výbor mu uložil, aby prozkoumal vzácné archívy v Monte Casinu a ve Vatikánu. Zprávu o svých nálezech v obou místech podal ve spisu nazvaném Cesta římská. Na žádost moravského zemského výboru vypracoval vyjádření ke státoprávnímu postavení slezského vévodství k Moravě a ke vzniku moravských enkláv ve Slezsku.

Tyto první dvě velké vědecké cesty přispěly k tomu, že se Dudík rozhodl věnovat pouze historii a proto se vzdal profesury na gymnáziu. V roce 1853 byl povolán do Vídně, aby tam uspořádal centrální archív řádu Německých rytířů. Při této práci, která trvala šest let, probádal Dudík mnoho archívů v Rakousku, Německu, Polsku a Rusku. Sebral zde ještě materiál pro dvě práce numismatické a dílo o Valdštejnově korespondenci a o vpádu Švédů do Čech a na Moravu za třicetileté války. V té době se též stal docentem pro studium středověkých dějin na vídeňské univerzitě.

V roce 1856 Dudík vypracoval pro rakouské ministerstvo vnitra návrh na celkovou úpravu rakouského archívnictví. Tento návrh byl ve své době značně pokrokový, neboť znamenal vlastně první pokus o vytvoření jednotné archívní sítě v celé říši. Nedošel proto porozumění u vídeňských byrokratů a k jeho provedení nedošlo.

Ačkoliv se Dudík věnoval historické práci již řadu let, teprve v roce 1859 došlo k jeho jmenování moravským zemským historiografem. Stal se tak v této funkci protějškem F. Palackého, který byl historiografem země české. V témže roce byl habilitován jako docent středověkých dějin na vídeňské univerzitě. Na univerzitu však nenastoupil, poněvadž moravský zemský výbor ho povolal zpět do Brna a uložil mu, aby pracoval na dějinách Moravy. Již v roce 1860 vyšel první svazek Dějin Moravy, jeho největšího díla. Dějiny nejdříve vycházely německy, ale již od roku 1871 také česky a to ne jako pouhý překlad, ale jako nové, přepracované vydání. Dudík pro toto dílo hledal prameny v archívech a knihovnách téměř celé Evropy. Za 29 let pilné práce (1859-1888 pracoval velmi široce a podrobně) napsal 12 svazků Dějin Moravy a dospěl až k roku 1305.

První svazek Dudíkových Dějin vyvolal vědecký spor, který se přenesl do široké veřejnosti. Historik ve své knize prohlásil, že současný Velehrad u Uherského Hradiště nelze ztotožňovat se starým Veligradem, hlavním sídlem panovníků Mojmírovců a se sídlem biskupa Metoděje, jak se tehdy všeobecně věřilo, protože pro toto tvrzení nejsou důkazy v historických pramenech. Tato pochybnost se dotkla romantických národních citů vlastenecké společnosti, která v ní viděla ne střízlivý názor vědce, ale projev nedostatku národního smýšlení. Ohlas Dudíkova odmítnutí Velehradu jako kolébky cyrilskometodějské tradice byl tím bouřlivější, že se na Velehradě právě připravovaly pro rok 1863 mohutné oslavy tisíciletého výročí příchodu věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Moravu. Proti Dudíkovi se postavily církevní i vědecké kruhy, napadali ho novináři a spisovatelé. Věčná polemika byla nahrazována nevybíravými útoky na Dudíkovo národní cítění, pamflety a posměšnými písničkami. Dudík nakonec své tvrzení o Velehradě, patrně na nátlak církve, odvolal v prvním svazku českého vydání svých dějin. Rozsáhlé archeologické nálezy v nové době mu však dávají za pravdu v tom, že starý Veligrad skutečně nestál na místě dnešního Velehradu.

Po těchto štvanicích se Dudík nadále nijak aktivně neúčastnil moravského národního života. Láska k národu a vlastenecké smýšlení tím však zůstalo nedotčeno. Podporoval například svého bratra Antonína, který byl děkanem ve Vyškově a pro své bojovné vlastenectví měl četné konflikty s tamějšími Němci, v jeho neústupnosti, schvaloval jeho vytrvalost a povzbuzoval ho, aby neustoupil.

Léta 1860-1880 byla Dudíkovým vrcholným tvůrčím obdobím. Každého roku vydal aspoň jeden svazek svých dějin nebo jinou vědeckou práci. Přitom stále cestoval - konal cestu po Orientu, bádal v Haliči a Uhrách, Holandsku a Belgii, znovu navštívil Řím a podnikl v diplomatickém poslání cestu do Ruska. Válku roku 1866 prožil na jižní frontě v Itálii, kam byl povolán jako válečný zpravodaj.

V roce 1869 se zúčastnil jako historiograf cesty rakouské delegace do Egypta k otevření Suezského průplavu. Na světové výstavě ve Vídni roku 1873 organizoval moravskou národopisnou expozici a vypracoval k ní katalog, který je považován za jednu z prvních odborných prací o moravském, zvláště hanáckém folklóru. Roku 1875 vychází v Časopisu Matice moravské Dudíkova významná práce Dějiny knihtiskařství na Moravě.

Dlouholeté Dudíkovo snažení o vrácení českých rukopisů ze Švédska bylo konečně korunováno úspěchem - v roce 1878 převzal Dudík ve Stockholmu 21 nejvzácnějších rukopisů a odvezl je do vlasti. Zatímco tento čin nebyl příliš podporován rakouskými vládnoucími kruhy, neboť šlo "jen" o česká díla, česká společnost oceňovala Dudíkovy zásluhy jako úspěch národních snah a cílů. Jen Neruda napsal o Dudíkovi medailonek, kde vítá jeho čin a vyzývá k následování.

Za svého života byl Dudík oceněn mnoha řády a vyznamenáními a byl jmenován členem mnoha vědeckých institucí. Ačkoliv není přesný soupis Dudíkova díla, odhaduje se počet jeho prací na 90.

Po roce 1880 zdravotní potíže spojené s příchodem stáří přinutily historika zmírnit intenzitu práce. V roce 1884 dostal konečně první vyznamenání i od církve - byl jmenován čestným opatem třebíčským.

Dva roky před svou smrtí s posledním vypětím dokončil dvanáctý svazek Dějin Moravy. Roku 1888 jej postihl první záchvat mrtvice. Od té doby již Dudík neopustil rajhradský klášter. Zemřel zde jedenáct dnů před svými 75. narozeninami, 18. ledna 1890. Je pohřben ve společné hrobce benediktinů rajhradských, ve své době vynikajících vědeckých pracovníků, na hřbitově v Rajhradě, při zdi nedaleko vstupní brány.

Vědecké dílo Bedy Dudíka je dodnes živé, odborníky ceněné a používané jak doma tak v zahraničí. Nejsou to jen jeho velké Dějiny Moravy, ale i ostatní práce, kterými zpřístupňoval velké bohatství fondů četných archívů a knihoven, jeho díla o dějinách knihtisku, práce numismatické a další.

Svůj rodný Kojetín Dudík velmi miloval a neobyčejně k němu lnul. Po celý život se do něj vracel, jezdíval tam na návštěvu ke svému bratru Eduardovi, který převzal po otci perníkářství a voskařskou živnost a stal se i kojetínským starostou. ještě po létech vzpomínali pamětníci na to, jak Dudík chodíval po procházkách po Kojetíně, provázen svými malými neteřemi a synovci, kteří se nechtěli hnout od laskavého "strýčka Bedy". Zastavoval se s mnoha lidmi, rozmlouval s nimi a rád poslouchal jejich vyprávění o všem, co se ve městě dělo. Bohatá korespondence s jeho sourozenci, dosud dochovaná, svědčí výmluvně o Dudíkově lásce k rodnému městu. V jednom dopise píše: "Já jsme rozhodnut kojetínskou školní knihovnu co nejsilněji podporovat. Piš mně, kdo tuto knihovnu pod řízením svým má a jestli tak uzavřena, že si žáci a druzí čtenáři knihu do bytů svých vypůjčiti mohou. Pak na koho se obrátiti mám, abych malé ode mne ustanovené fundaci a knihy věnované zaslati mohl. Láska k otčině nepozůstává ve slovech, nýbrž se ukazuje činem."