Vyhlášení 31. ročníku Divadelního Kojetína 2025
Měsíc březen bude opět v Kojetíně patřit amatérskému divadlu. Vyhlašujeme další ročník přehlídky Divadelní Kojetín…
Zhusta, chlapci, zhusta, konec masopusta
Masopust, končiny, fašank nebo po našem ostatky znamenají pro naši kulturu období od svátku Tří králů do Popeleční středy. V minulosti toto období znamenalo pro naše předky čas odpočinku, veselí, zábav, zabijaček
a také svateb. Bylo to podmíněno především tím, že ustaly práce v zemědělství a lidé měli nejvíce volného času
z celého roku. Na Hané i jinde vrcholil masopust takzvaným tučným čtvrtkem, kdy se pořádaly opulentní hostiny. V neděli, před Popeleční středou, se pak chodívalo k muzice, v pondělí byla zábava jen pro ženáče, kde neměli přístup svobodní. Zlatým hřebem bývalo masopustní úterý, kdy po staveních chodíval medvěd omotaný hrachovinou s medvědářem, hudebníky a samozřejmě s průvodem nesčetných maškar. V průvodu nesměl chybět Žid s pytlem, policajt, myslivec, kominík pro štěstí nebo chlapci přestrojení do ženských šatů. Maskám bylo v úterní den povoleno téměř vše. V ostatky se na Hané konaly také všelijaké rozvernosti. Třeba takový Pučálník byl oběť taškařice, kterou například hospodyně poslala k někomu z vesnice s tím, že potřebuje něco vypůjčit. Půjčitel, obeznámen s tímto žertem, pak Pučálníkovi do pytle dal hromadu kamení nebo živou kočku, ten byl pak překvapený, co vlastně do stavení přinesl. Na Hané se v ostatky chodívalo s Hanáckým právem. To si chasa vyžádala od rychtáře a tím si získala výsadu řešit všechny spory za vedení obce. Právo, které známe dnes, jako hodový atribut, byla šavle oblečená do dětské sukénky, ověnčená pentlemi, které visely dolů. Když chasa obdržela právo z rukou starosty, vyrazila do hospody, tam několikrát obešli sloup, který stál uprostřed hospody a byl čerstvě natřen hovězí krví. Průvod se zastavil a stárek zapíchnul právo do trámu. Pod právem byl stůl, na něm dva talíře na sobě a na nich věnec. Po stranách hořely dvě svíce. Kdo z účastníků přišel do hospody, musel se před právem poklonit. Následovalo takzvané zavádění a házení do věnca, kdy se děvčata zaváděla k muzice. Stárci šli pro první stárku a v rytmu „cófavé“ se blížili ke stolu, kde se zastavili, stárka se musela napít z tupláku a pak vhodila na talíř peníze. Podle pamětníků to bývalo prý nekonečné. Čas tanečních zábav končil v úterý před Popeleční středou.
Podle záznamů pamětnice Josefy Uhrové narozené v roce 1860 zábava před půlnocí byla bujará, jako by měl přijít konec světa. Tančil se divoký tanec „Na konopě“, při kterém se vyskakovalo do výšky a bylo při tom mnoho křiku. V největším a nejdivočejším muzikanti náhle přestali hrát a odhodili nástroje. Ženy i děvčata šly domů a v hospodě zůstali jenom muzikanti a muži, aby mohli pochovat basu „Barboru“, jak se říkalo. Na černou plachtu položili basu, kolem ní se rozestavěli všichni chlapci a začali nad ní naříkat: „Nesl sedlák ke kovářovi radlicu, on mu ju spálil na polovicu, eště sedlák kovářa chválil, že mu ju celó nespálil.“ Naříkání ukončili zpěvem, jako když kněz odříkává nad rakví: „Lunge pripeti, lunge cempr, sekula sekulórum. Amen…“ Pak ji několik chlapců zvedlo ze země a začali s ní obcházet okolo hospody, ostatní naříkali. Až se průvod zastavil a několik z nich zapělo: „Rekvijem, kde s ňó pácnem?“ Jeden odpověděl: „Na zem!“ Položili ji na zem, rozestavili se okolo ní, plakali a nakonec zpívali: „Rozlóčíme se s tym tělem, nehme ho spat s pokojem, ať nám tady odpočívá a nám peníze z kapce nevydírá. Ámen…“ Pak začal zpěv a zapíjení „žalu“ pivem, až do rána. Pamětnice vzpomínala, že „Barboru“ pochovávali ve staré hospodě U Seitla, která se nacházela na místě, kde stávalo knihkupectví Bohumíra Veselého, dnes budova na Masarykově náměstí, kde sídlí drogerie Teta. Stará Seitlová měla k tomuto účelu černou plachtu, do které basu zamotali. Na basu hrával Glacner z Růžové ulice.
Poté už následoval čtyřicetidenní půst, který naši předkové přísně dodržovali a trval až do Velikonoc. Kéž by tomu bylo tak, a půst trval pouze do Velikonoc. Za poslední rok jsme si užili půstu víc než dost. Naši předkové půst poměrně přísně dodržovali, protože věděli, kdy skončí, byl dobrovolný a pokud ho porušili, nikdo je za to neperzekuoval. My to bohužel nevíme, ale doufáme, že se brzo prolomí ledy, náš život se vrátí opět do normálu a nekonečný půst se změní v nekonečné veselí nezkalené restrikcemi a mnohdy nesmyslnými nařízeními naší vrchnosti.