Panský dům číslo 8 na kojetínském náměstí - pokračování I.

Datum publikace: 19.1.2026

Autoři: Miloš Krybus, Božena Hanáková-Urbanová, Josef Bibr. Uveřejněno v příloze Kojetínského zpravodaje: Zapomenutá historie města Kojetína č. 11/2025, 12/2025, 1/2026, 2/2026

Zápis v Knize trhové ze dne 30. dubna roku 1717 odhaluje skutečnosti související s přeměnou domu číslo 8 z domu šenkovního na dům hostinský.

Požár, který v roce 1714 zasáhl Kojetín, vznikl dne 2. listopadu. Ohněm bylo poničeno vnitřní město s židovskou ulicí, fara a kostel.
Mnoho budov bylo ze smíšeného materiálu, nepálených cihel a dřeva a střechy byly kryté slámou nebo šindelem. Tyto materiály jsou vysoce hořlavé a po zapálení rychle šíří oheň. Domy byly postaveny těsně vedle sebe, což usnadňovalo rychlé šíření ohně z jedné budovy na druhou.
Požár se tak snadno přenášel přes střechy a okna, což vedlo k řetězové reakci, kdy hořela celá ulice. Hašení probíhalo převážně za pomoci věder s vodou, aby se zamezilo šíření plamenů. Silný vítr mohl přenášet žhavé jiskry na velké vzdálenosti a zapalovat další domy. V mnoha případech oheň skutečně zničil celou budovu, někdy včetně zdí, které se mohly zhroutit pod tíhou zničené střešní konstrukce, nebo se mohly poškodit žárem. Toto zničení domu či chalupy vyžadovalo stavbu od základů znovu.

I přes tyto podmínky se stávalo, že některé budovy, například kamenné nebo zděné domy přežily požár, ale byly poškozené. Ty se pak opravovaly.

Tento osud postihl i dům číslo 8, který v době požáru byl majetkem dědiců Pavla Čermáka, purkmistra v letech 1685 až 1686 a 1712 až 1713.
Jak bylo uvedeno dříve, syn Pavla, Jan Čermák, také dědic, purkmistr v letech 1706 až 1710 a 1715 až 1716, odkoupil neznámo kdy, dědické podíly svých sourozenců a stal se podle zápisu ze dne 30. dubna roku 1717 držitelem domu.

Obr. Zápis o koupi domu číslo 8 Janem Čermákem ze dne 30. dubna roku 1717.

Zápis se retrospektivně vrací k událostem v roce 1716, o kterých je zapsáno: „…na kteremž mistie gsaucze tenž Dum po ohni Zruinirowany, pro lepssi Przyležytost a Wietssy Placz w nowie Panska Hospoda wystawena gest, kdež nyni na mnohe Poslussne Supplicirowani Na mistie dotczeneho Holaskowskeho Domu dle Mil.(ostivého) Decreterti od G.(eho) W.(ysosti) D.(omini) K.(nižieczi) Arczy Biskupske M(ilos)ti z Khünburku pod Datum 11. Novembris 1716 proti odewzdani na wystaweni po ohni do panskych duchoduw 150 Rm, pozustalym erbum po neb. Pawlu Czermaku postaupeneho, kteryžto Dum On Johanes Czermak od nich druhych erbuw za Hotowych 400 Rm po sraženi Sweho dilu ukaupil a tak se gemu Johanesovi Czermakowi ten Dum Przedessle Pansky, k prawemu Užiwani a Diedicztwi ze wssim tim Przedesslym tehož Holaskowskeho Domu Starodawnim domownim Przyslussenstwim z laukau w Suchych Laukach, w Summie Purgkrechtni, Tak Jak Holaskowskey byl przypisuge we……..1000 Rmr:“.

Ohněm poškozený dům byl zřejmě značně poničen, protože panská hospoda byla vystavěna nově pro lepší možnost provozovat hostinskou službu i ve větších prostorách než před požárem, kdy zde byl pouze šenk.

Uvedená licence ze dne 11. listopadu roku 1716 podléhající schválení vrchnosti, opravňovala držitele domu, dědice, k provozování hostinských služeb. Ještě předtím však musel být poškozený dům za necelé dva roky od požáru zásadně přestavěn se záměrem provozovat hostinskou činnost.

Den 11. listopad roku 1716 je tedy možno považovat za okamžik, kdy se v průběhu staletí stal z kostela, tvrze, panského domu a šenkovního domu, dům hostinský, tedy hostinec na další skoro dvě staletí, než byl v roce 1911 zásadně přestavěn.

Vyrovnáním dědických podílů se držitelem hostince v domě číslo 8 stal Jan Čermák, který jej provozoval do dne 7. prosince roku 1725. Dům byl prodán s loukou v Suchých loukách za 1000 Rm Františkovi Kvičelovi, též Kvičala (Franz Kwiczela), budoucímu primátorovi města, který při zápisu o převodu domu složil v hotovosti 830 Rm.

Obr. Pohled na dům číslo 8 s hostincem – „Würtshaus“ – na nákresu z roku 1726.

Zjednodušený nákres hostinského domu (nyní Wirtshaus) ukazuje pouze základní atributy jeho podoby. Jedná se o jednopatrovou budovu s rovnou nebo velmi nízkou střechou sedlovou. Přízemí domu, bez zákresu vchodu, je od strany náměstí tvořeno z části podloubím se třemi oblouky – průchody, bez pravděpodobných stavebních detailů v podloubí. Nejsou zde rovněž zachyceny šikmé opěráky jako stavební prvky, které se používaly k podepření a zpevnění vnějších stěn budov. V patře jsou vyznačena tři sdružená okna, tzv. biforia.
Dům vlevo od hostinského domu, dříve s číslem 9 a v současnosti již neexistující, směřoval do uličky Příční. Dům vpravo je zřejmě dům číslo 7, ale mezi ním a hostinským domem chybí průjezd na hostinský dvůr.

Jiný pohled na hostinský panský dům uvedený pod názvem „N. 4. das Herrschaftl. Haus“, ukazuje malba veduty města Kojetína z období kolem roku 1730, zhotovená zatím nezjištěným malířem. Oproti nákresu z roku 1726 je budova zakreslena z boční strany a její průčelí není příliš identifikovatelné. Jednopodlažní budova má zepředu v přízemí vyznačen zřejmě vchod či oblouk v podloubí a v prvním patře, ze strany náměstí čtyři okna. Na boční straně jsou v poschodí okna tři, jevící se jako biforia.

Zásadní rozdíl oproti dřívějšímu nákresu je ve tvaru střechy, která je zde štítová se třemi hřebeny, tedy štíty (trojúhelníkovou část fasády) jsou orientovány do ulice. Tento tvar střechy je u jediné budovy velmi neobvyklý.
Je otázkou, zda autor veduty provedl nákres střechy domu správně. Podoba domu z roku 1726 však odpovídá podle pozdějších vyobrazení mnohem více realitě.

Obr. Pohled na hostinský panský dům číslo 8 na vedutě z roku kolem 1730.

Konšel Pan František Kvičela, kojetínský primátor, zemřel dne 15. února roku 1752, zaopatřen svátostí umírajících ve věku 70 let – „Consultisimus D. Francis Quiczela Primas Cogetin, 70 ano. Sacramesibus provissa“.

Obr. Záznam o úmrtí primátora Františka Kvičely dne 15. února roku 1752.

Primátor v letech 1734 až 1735 a 1737 až 1739, František Kvičela však mezitím ve čtyřicátých letech koupil dům číslo 62, v současnosti číslo 56, stojící přes cestu k Olomoucké bráně. Zde začal provozoval taktéž hostinskou činnost, kterou po jeho smrti v roce 1752 převzal jeho syn „Franz mladý Kwiczala“, řezník.

Panský hostinec byl před rokem 1749 navrácen vrchnosti, která jej dále pronajímala. Jeho součástí nebyly žádné polnosti, jak je uvedeno v Rektifikačních aktech z roku 1749. Ale již v roce 1787 je v Josefínském katastru zapsáno, že hostinec „8/Obrig. Würts. Haus“ – Vrchnostenský hostinský dům, hospodaří s hovězím dobytkem „Rind“ a má zahradu, dále krmivo pro dobytek jako je seno a otava v hodnotě 56 a půl krejcarů a vrchnosti platí jednou ročně 10 krejcarů.

Z toho období, tedy roku 1787, se zachoval nákres budovy hostince, sice pouze obvodové zdi směrem k náměstí s podloubím, avšak bez střechy, ale s podrobnostmi jako je vchod do hostince, dále přízemní okna, okna v prvním patře, dva střešní odtokové chrliče s vepsaným nápisem, který se týká čtyř šikmých opěráků. Opěráky zabraňují vybočení nebo zřícení stěn. Vchod do hostince se nacházel v levé části podloubí.
Vjezd do dvora byl zkrášlen renesančním šambránovým portálem.
Renesanční šambránový portál je vstup do budovy, jehož hlavní dekorativní prvek tvoří profilované orámování (šambrána) kolem vstupního otvoru a korunován římsou nebo frontonem (klenák, svorník), který se na rozdíl od čistě kamenného gotického ostění častěji uplatňoval v omítce na měšťanských domech nebo byl proveden v kamenickém detailu na zámcích. Obdobný portál je při vjezdu na nádvoří tovačovského zámku.
Vepsaný nápis na nákresu má následující znění: „die Ffasade (Fassade) gegen dem Platz. Baufelige (Baufällige) Pfeiler so von Neu aufgeführet werden müssen.“ – Průčelí proti náměstí. Zchátralé pilíře tak musí být nově vystavěny. Pod původním nápisem je v němčině tužkou napsaný totožný text.

Ze sdělení o stavu pilířů je možno se domnívat, že vybudování podloubí proběhlo zřejmě již v době přestavby tvrze v době vrcholné renesance na měšťanský obytný dům, tedy začátkem druhé poloviny 16. století, a to v době, kdy majitelem domu byl Pan Václav Podstatský, jehož dcera Ester byla manželkou Pana Jana Pivce.
V této době mohl u cizího návštěvníka města vyvolat dojem, že se jedná o místní zámeček. O zámečku či přímo o zámku také dříve psali pisatelé, kteří však tuto nesprávnou informaci převzali z dřívějších článků či statí.

Obr. Nákres budovy panského hostince z roku 1787 s podloubím a portálem a ukázka šambránového portálu.

Obr. Průčelí obdobného rohového renesančního domu z roku 1602 na severní straně kroměřížského náměstí.

Panský hostinec byl na přelomu 18. a 19. století jedním z významných či dokonce nejvýznamnějších hostinců v Kojetíně. Tento zájezdní hostinec měl několik výhod, především stál přímo na náměstí a svým stavebním vzhledem byl jeho dominantou. Nabízel služby, které byly návštěvníky města požadovány. Kdokoliv přijel v kočáru, drožce i povozu, mohl jej umístit na dvůr pod krytou kůlnu, koně ustájit v maštalích a vchodem v průjezdu vstoupit do hostince.
Z tohoto období, kolem roku 1817, se zachoval německy psaný nákres budovy hostince – „Nro 3tio Grundriss des Hochobrigkeitlichen Gasthauses in Kojetein“, ve kterém jsou zakresleny sklepy, přízemní prostory včetně hospodářských budov a zahrady i ubytovací místnosti v poschodí.

Obr. Nákres budovy č. 8 s panským zájezdním hostincem v Kojetíně z období kolem roku 1817.

Hostinec disponoval od pradávna sklepením pro potřebu skladování piva, vína či jiných potravin. Sklepení bylo rozsáhlé a v té době se rozkládalo pod hlavní budovou a částečně pod průjezdem.
Čas od času se využití sklepů podle potřeb měnilo.
Vznik sklepů nelze časově stanovit, i když je možno s určitou mírou jistoty předpokládat, že se již tak stalo v době přeměny inkastelovaného kostela na tvrz. Jak docházelo k přeměnám budovy, tak i sklepení bylo upravováno.
V době válek se sklepení stávalo pro obyvatele úkrytem před nepřítelem.

Obr. Nákres a popis sklepení hostince.

Z nákresu je patrné, že sklepní místnosti sloužily pro provoz hostince. Byly vystaveny z kamene a pálených cihel do oblouku o výšce cca 2,3 metrů. Vyznačený čtverec v místnosti Druhá ledovna – 4, souvisí s otvorem v průjezdu pro shoz ledu - 23.

Obr. Pohled na sklepní zeď, uzavírající sklepení ze severní strany (směrem do dvora).

Tmavá skvrna uprostřed svislé zdi je vytékající voda ze zvodnělého podloží za zdí, která je pouze několik metrů od studny a nacházela se dříve ve dvorním traktu. Později se stala součástí budovy a v současnosti je nepřístupná.

Obr. Pohled na nákres přízemí hostince.

Když přijel cestující do zájezdního hostince, byla to v té době poměrně velká událost a s ní spojený průběh služeb, který byl pro zájezdní hostince v období 18. a poloviny 19. století typický. Tehdy, v době jejich největšího rozkvětu těchto hostinců, již byly vybudovány císařské silnice mezi městy.

Jak taková návštěva pravděpodobně probíhala?

Příjezd a uvítání
Zájezdní hostince, jejichž název pochází právě z možnosti „zajíždět“ dovnitř, měly obvykle velkou vjezdovou bránu či průjezd do prostorného dvora nebo areálu. Hluk kočáru či povozu, cinkání postrojů a volání kočího upoutaly pozornost personálu. Z hostince nebo ze stájí vyšel čeledín nebo stájník, případně sám hostinský, aby hosta uvítal. Kočímu byly dány instrukce k navedení a umístění povozu do dvora.

Péče o koně a kočár
Cestující vystoupil z kočáru a čeledín nebo stájník se ujal koní. Koně byli ustájeni ve stájích, které byly běžnou součástí hostince, určenou ke krmení, napojení, případně jejich ošetření. V dražších podnicích se host nemusel o koně dále starat, to zařídil personál. Kočár byl odstaven pod suchý přístřešek nebo vozovou kůlnu.
Personál také pomohl se složením zavazadel, která byla obvykle odnesena na pokyn hostinského přímo do pokoje nebo do zabezpečené komory v hostinci.

Ubytování a občerstvení
Host, který vstoupil do budovy, často do hlavní šenkovny, byl přijat hostinským, který mu nabídl své služby - nocleh, stravování, délku pobytu, péči o koně a domluvil cenu. V této době již zájezdní hostince pro bohatší klientelu začínaly nabízet soukromější pokoje, nikoliv jen spaní na lavicích ve společné místnosti, jak tomu bylo dříve v krčmách.
Ubytování (nocleh na lůžku) v průměrném hostinci mohlo stát řádově několik krejcarů až půl zlatého (30 krejcarů) nebo jeden zlatý za noc. Za služby, jako krmení a ustájení koně, zaplatil host podobnou částku jako za nocleh. Celkový pobyt s jídlem a pitím byl samozřejmě dražší.
Host byl uveden do skromně zařízeného pokoje. Byla zde postel s jednoduchými pelestmi a jednoduchým nábytkem – skříň a truhla k ukládání osobních věcí, stůl, židle.
Po ubytování hosta následovalo občerstvení, které se nosilo z kuchyně přímo do pokoje.

Obr. Pohled na nákres dvora zájezdního hostince se stájemi a zahradou.

Topení a světlo
V chladnějších měsících byla přítomnost topidla nezbytná. V lepších hostincích to mohla být kachlová kamna, v chudších jen jednodušší krb nebo přenosné ohřívadlo. Zdrojem světla byly svíčky nebo olejové lampy. I slabé osvětlení bylo drahé, takže v pokojích se brzy zhasínalo.

Odpočinek a příprava na další cestu
Host mohl využít denní nabídky hostince – odpočinek, setkání s dalšími cestujícími, výměnu zpráv a dojednávání obchodů, protože hostince byly důležitými společenskými místy.
Součástí služeb mohla být i základní údržba výbavy, drobné opravy kočáru nebo obuvi.
Ráno po péči o koně, jako bylo vyčištění postrojů a zapřažení koní do povozu, ze strany personálu, mohl host po snídani a po zaplacení pokračovat v cestě. Předtím mu hostinský, pokud věděl, předal zprávy o stavu cest.

Hostinec byl primárně zájezdním hostincem, což automaticky znamenalo lepší obchodní výhodu než u běžné městské hospody. Název „Panská hospoda“ naznačuje, že hostinec byl využíván i vyššími vrstvami obyvatel, což zajišťovalo stálou klientelu a společenský status.

Obr. Pohled na nákres horního poschodí hostince.

V letech 1807 a 1808 byl hostinským „Gastwirt“ Tomáš Strnadík.
Kolem roku 1810 převzal hostinskou činnost „Gastwirt“ Jakub Juřen, a to zřejmě až do roku 1824, kdy se hostinským „Gastwirtschau“ stal Josef Marhold s manželkou Barborou, rozenou Vrtělovou z Polkovic.
V roce 1858 zde zemřel hostinský „Wirtschauspächter“ František Göpfert, tudíž před tímto datem v hostinci nějakou dobu působil.
Matriční zápisy od konce 18. století a první pololetí 19. století zaznamenaly vedle krátkodobých návštěv klientelu, která setrvávala v bytech či pokojích hostinských i několik let, protože se jí zde narodily děti, pořádaly se svatební hostiny a několik návštěvníků tu i zemřelo.
Od roku 1792 nebo již dříve bydlel v hostinci měšťan Filip Živný s manželkou Alžbětou a do roku 1799 se jim zde narodily tři děti. Otec Filipa, 47letý Josef Živný, zde v roce 1797 zemřel.
Mezi roky 1794 až 1797 obýval byt v hostinci Thomas Steinbrecher, panský právní poradce – „Herschaftlicher Justitiär“, s manželkou Františkou, kterým se v roce 1794 v hostinci narodil syn Ernest Josef a v roce 1797 dcera Anna Paulina. Kmotry dětí byli hrabě Ernest Joseph von Küenburg a jeho manželka hraběnka Maria Anna.
Penzionovanému plukovnímu lékaři – „Pensionierter Regiments Arzt“, Karlu Wolfovi a jeho manželce Josefě, rozené Märkl, se v hostinském bytě narodilo v rozmezí let 1812 až 1821 celkem pět dětí. Kmotry jim byli Mathias Weber – inspektor kojetínského panství a Anna Kučerová, manželka důchodního, jejíž manžel měl na starosti kontrolu výnosů z panství.
V roce 1829 se zde narodila Hildegarde, dcera Franze Schnapky, který byl propuštěným kadetem-strážmistrem schwarzenbergských hulánů – „Verabschiedeter Cadett- Wachtmeister von Schwarzenberg Uhlanen“, kmotry byli Carl Carratti, „k.k. Trank….. Kontrolor zu Prerau, Amalie Carratti, dessen Gatin“ - kontrolor nápojů z Přerova a jeho manželka Amálie.
Dalším dlouhodobým hostem byl Antonín Slováček, vrchnostenský lékař – „Obrigkeitlicher Arzt“ s manželkou Apolonií, rozenou Pospíšilovou, kterým se narodili v roce 1830 syn Antonín a v roce 1836 syn Josef. Jejich otec zde zemřel v roce 1838.
Sebevraždou zastřelením – „Selbstmord mittels eines Schüsses“ tu v roce 1844 ukončil svůj život Fridrich Leopold Freiherr von Brockdorff, narozený ve Šlesvicku v Dánsku, kadet dragoun 3. pluku - „Regiments Cadett, Wachtmeister, k.k. Erzherzog Franz Joseph, 3-ten Dragoner Regimentes, gebürtig aus Sleswig in Dänemark“.
„Byl podle ohledacího úmrtního listu, datovaného v Kojetíně 30. června 1844, ze strany vojenské komise soudně prohlédnut, když pomateným uznán a v důsledku jeho náboženského vyznání přiměřeně na Boží půdě pochován.“
Dne 22. května 1863 zde zemřel ve věku 79 let František Ořechovský, penzionovaný farář z Karlovic, narozený v Kojetíně dne 16. srpna roku 1784 v domě č. 25 na Vyškovském předměstí.
V roce 1815 je zápis o úmrtí harfenisty Tomáše Truluze z Prahy – „Thomas Truluz von Prag, Harfenist in Böhmen“.
Italskému muzikantovi Peregrinimu Carmelli z alpské vesnice Casal nebo města Casale Monferrato - „Musikus aus Casal in Italien“ zde v roce 1842 zemřel syn Jan.

Obr. Pohled na Panský dům – zájezdní hostinec s podloubím na přelomu 18. a 19. století (dle nákresu).

Odkdy se zájezdní hostinec, také v té době známý jako Panská hospoda, jmenoval U Zlatého kříže (někdy uváděn i jako U Zlatého křížku) není známo.
V minulosti se u hostinců a měšťanských domů často používala jako označení takzvaná domovní znamení (např. U Černého orla, U Tří růží, U Zlaté studny apod.), jelikož dřívější domy neměly popisná čísla a jména se odvozovala od symbolu umístěného na fasádě. Zatímco nejstarší znamení byla malovaná, v období baroka, což je zhruba od poloviny 17. století do konce 18. století, se rozmohla znamení z trvanlivějších materiálů, jako je kámen, štukový reliéf a v neposlední řadě kov (litina, kované železo), která umožňovala bohatší a zdobnější barokní provedení. Domovní znamení se používala od konce 14. století k rozlišení domů před zavedením úředního číslování v roce 1770 za vlády Marie Terezie.
Kříž jako symbol, často v kombinaci se zlatou barvou, měl silný náboženský, ochranný a zbožný význam.
Přesný původ nebo konkrétní událost, která vedla k výběru symbolu zlatého kříže pro kojetínský hostinec, není v dostupných informacích uveden. Mohlo to souviset například se zbožností majitele nebo jeho úctou ke kříži, polohou budovy (např. v blízkosti kostela nebo kříže) či zbožnou značkou, která měla přitahovat hosty.
Kdy byl kříž na Panskou hospodu či hostinec pověšen lze snad určit z doby, kdy došlo k přestavbě požárem poničeného původního panského domu na hostinec, což se stalo udělením panské licence na hostinskou činnost dne 11. listopadu roku 1716 dědicům domu.
Poté co koncem měsíce dubna roku 1717, po vypořádání dědických podílů, koupil dům Jan Čermák a začal provozovat hostinskou činnost, jeví se pravděpodobné, že nechal v té době také udělat jetelový pozlacený kříž s paprsky a vyvěsil jej nad rohový šikmý opěrák jako domovní znamení – U Zlatého kříže.
Jetelový (brabantský) kříž je odvozen z kříže řeckého, avšak jednotlivá ramena jsou ukončena jetelovým trojlistem jako symbol spojení Kristova kříže a sv. Trojice.
Když byl hostinec s pozdějším názvem „HOTEL U ZLATÉHO KŘÍŽE HOSTINEC“ v roce 1911 zásadně přestavován pro jiné účely, kříž visící zde dvě staletí byl opomenut a nebyl rekonstruován či alespoň očištěn od rzi.
Osudový okamžik pro kříž nastal na přelomu roku 1956 a 1957, kdy při úpravě budovy, byl „barokový kříž z pocínovaného plechu o rozměrech 44 x 52 cm se stopami zlacení“, ležící na hromadě stavební suti připravené k odvozu na smetiště, zachráněn panem Janem Hlobilem, plánovačem Okresního stavebního podniku v Kojetíně a předán do kojetínského muzea, odkud byl opět vrácen na své původní místo.

Obr. Pohledy na kříž jako domovní znamení hostince U Zlatého kříže na budově číslo 8.

Z fotografických zobrazení hostince z druhé poloviny 19. století je patrné, že kříž visel jinak, a to otočený kolmo k budově. Na vloženém obrázku vlevo je kříž visící na pravoúhlé konzole a vpravo dole je stín kříže, promítající se na zeď (rohový opěrák) budovy, na druhém vloženém obrázku je kříž visící kolmo k budově, také konzola je odlišná od současného tvaru.
Nelze spolehlivě doložit, kdy došlo k zazdění oblouků podloubí. Na nákresu z roku 1787 je podloubí ještě zakresleno a také nákres provedený kolem roku 1817 je podloubí vyznačuje. Až první fotografie hostince z druhé poloviny 19. století ukazují budovu se zazděným podloubím.

V roce 1795 získal kojetínské panství kníže Klemens Metternich (1773–1859), který uzavřel sňatek v kostele Vzkříšení Páně ve Slavkově u Brna dne 27. září 1795 s hraběnkou Marií Eleonorou Kounicovou (1775–1825), která byla po matce dědičkou panství Kojetín. To, vedle jiných panství, vytvořilo ekonomické zázemí pro Metternichův počátek diplomatické kariéry (ministr zahraničí Rakouského císařství od roku 1809 a kancléř od roku 1821 až do revoluce roku 1848).
Je možné, že s nástupem nové vrchnosti a snahou o hospodářský rozvoj panství došlo také k úpravě hostince „U Zlatého kříže“ jeho přestavbou a zazděním podloubí pro větší prostor pohostinských služeb. Kněžna Marie Eleonora zemřela v Paříži v měsíci březnu roku 1825 ve věku 49 let.

Hostinec U Zlatého kříže byl s největší pravděpodobností v tomto období velmi dobrým podnikem. Jeho pozice zájezdního hostince na hlavním náměstí a na důležité cestě mezi Olomoucí a Kroměříží či Vyškovem a Přerovem mu zajišťovala nepřetržitý tok příjmů od projíždějících cestujících, ale také od dlouhodobě ubytovaných.

Obr. Praporkem označený dům číslo 8, značící „hostinec“ na Indikační skici z roku 1833.

Dokladem renomé byl zdejší, i když epizodní pobyt a drobná tvorba vynikajícího českého malíře Josefa Mánesa v únoru roku 1849. Návštěva této známé malířské osobnosti v době po revolučních událostech v roce 1848 naznačuje, že hostinec byl schopen poskytnout odpovídající klidné prostředí a zázemí.
Malíř Mánes byl vyslán „Jednotou výtvorných umělců“ z Prahy do Kroměříže, kam podle spisovatele Jindřicha Spáčila před 10. lednem roku 1849 vlakem z Prahy do Hulína a následně povozem přijel, aby ve svých kresbách zachytil podobizny politiků, kteří se zúčastnili ústavodárného Říšského sněmu. Na jiném místě tentýž spisovatel deklaruje jeho příjezd v pondělí dne 29. ledna roku 1849. Dne 15. ledna byl však malíř Mánes zvolen do výboru „Slowanské Lípy“, jak sdělují „Národní nowiny“ ze dne 18. ledna. V této věci jsou informace nejasné.
V roce 1849 byla na Moravě již rozvinutá železniční síť. Existovalo železniční spojení z Prahy do městečka Hulína, které bylo v roce 1848 a 1849 velmi důležitou stanicí. Stalo se tak zejména v listopadu 1848, kdy se v nedaleké Kroměříži sešel z Vídně přeložený Říšský sněm a hulínské nádraží sloužilo jako přestupní uzel pro cestující z vlaku na povozy do Kroměříže.
Josef Mánes nakreslil v Kroměříži pouze tři politiky – poslance, a to A. M. Pinkase, A. Štrobacha a F. L. Riegra.
O to více se však věnoval hanáckému prostředí, ze kterého nakreslil řadu studií podob, postav a oděvu Hanáků a Hanaček, což později vyvrcholilo jeho dílem Líbánky na Hané. Navštívil i město Kojetín.
Spisovatel Spáčil ve svém díle „Josef Mánes v Kroměříži roku 1849“ píše: „Anno Domini 1849 – 8. února – vepsal si Mánes na desky, do nichž ukládal výsledek své kroměřížské práce. Byly zde tři portréty, na něž již netrpělivě čekala Jednota výtvorných umělců, …….., dále Mikovcova karikatura, různé studie hanáckého oděvu, a pak…… obrázek hanácké nevěsty s bílým krejzlem kolem zasněné tváře.“
Z data v této větě lze snad usoudit, že malíř Mánes navštívil Kojetín patrně již v neděli dne 4. února roku 1849, protože od 16. do 18. února už byl v Čechách pod Kosířem a 22. února v Praze. S ohledem na Spáčilovo sdělení přichází návštěva Kojetína v neděli 11. února roku 1849 méně pravděpodobná. Do hostince „U Zlatého kříže“ přijel malíř drožkou, protože jít pěšky v únoru necelou moravskou míli (12 km) by nebylo příjemné.
Při své krátké návštěvě si zde tužkou naskicoval studie dvou dívek, které sem v hanáckém kroji přišly z kostela po „hrubé“ mši svaté, tedy kolem 11. hodiny, na krátkou, asi hodinovou společenskou a taneční zábavu – „besedu“.
Skici malíř později částečně domaloval podle svých poznámek akvarelovou barvou v Praze.

Obr. Fotografie Josefa Mánesa a jeho dvě nedokončené kresby kojetínských Hanaček.

Obr. Jeden z popisů kroje dívek z hostince z knihy „Dílo Josefa Mánesa – 1923“.

Jiný názor sděluje Josef Klvaňa ve svém pojednání „Hanácký kroj vůbec a Tovačovský zvlášť“ z roku 1898. Dívka byla podle něj pouze jedna, protože „obě dvě studie, jež mají tuže (stejnou) tvář“.

Obr. Popis studie Hanaček od Josefa Klvani.

Návštěva malíře Josefa Mánesa v Kojetíně byla sporadicky uváděna v publikacích, věnovaných jeho životu a dílu. Studie kojetínských Hanaček však tvoří pouze malý zlomek jeho rozsáhlé tvorby. Proto jeho návštěva v Kojetíně nebyla až do roku 1973 nikterak významně prezentována. Až v tomto roce byl vysloven návrh tuto situaci změnit.
Ze strany představitelů města byl osloven spisovatel Jindřich Spáčil, který ve svém dopise ze dne 5. listopadu roku 1973 odpověděl na dotaz, který se malířova pobytu týkal.

Obr. Dopis spisovatele Jindřicha Spáčila ze dne 5. listopadu roku 1973 s návrhem nápisu na pamětní desku a vloženým obrázkem pamětní desky umístěné na budově.

V dubnu roku 1974 vznikl ze strany architekta Jaroslava Kačírka návrh pamětní desky na pobyt Josefa Mánesa v Kojetíně v roce 1849, respektující dílem i představu spisovatele Spáčila. Pamětní deska velikosti 110x45cm byla umístěna směrem k náměstí na šikmý rohový opěrák domu pod pozlacený kříž s paprsky.
K jejímu slavnostnímu odhalení došlo až dne 1. května roku 1979 ke 130. výročí Mánesovy návštěvy v Kojetíně.

Jako zájezdní hostinec poskytoval dům ubytování a občerstvení formanům a cestujícím na důležitých obchodních trasách procházejících Hanou další desítky let. Až do radikální přestavby v duchu doznívající secese v roce 1911 nedošlo na budově k takovým zásadním změnám, které by změnily její vzhled.
Na zřejmě nejstarší velmi poškozené malé fotografii zhotovené snad v sedmdesátých letech 19. století je podloubí zazděno, aby v přízemí vznikl prostor, který by zvětšil hostinskou místnost. Do zdi bylo osazen šest oken symetricky s okny v horním patře budovy. Další okno vzniklo ze strany průjezdu. V současnosti je v této místnost, bývalém podloubí, zřízen výstavní sál. Na rohu budovy je umístěna plynová lampa a nad ní visí kříž.

Obr. Zřejmě nejstarší fotografie zájezdního hostince v domě číslo 8.

Do budovy chodili návštěvníci stále vchodem v průjezdu, který vedl na hostinský dvůr. Po vzniku nové místnosti byl vchod z praktických důvodů vytvořen na straně náměstí z pravého prostředního biforia – sdruženého okna. Ke vchodu s dvoukřídlými dveřmi vedlo pět schodů, na okrajích ohraničených nízkou zídkou. Všechna okna v přízemí budovy byla upravena a v jejich horní části byl vytvořen mírný oblouk.
Éra zájezdních hostinců skončila v průběhu druhé poloviny 19. století. Jejich úpadek byl postupný a přímo souvisel s technologickým a společenským pokrokem. Hlavní důvody, proč tato staletí trvající tradice zanikla byl nástup železnice, které byly pro zájezdní hostince „rozsudkem smrti“. Před jejím rozšířením cestovali lidé i zboží koňskými potahy (formanské vozy, dostavníky). Tyto cesty byly pomalé a vyžadovaly zastávky každých 20–30 kilometrů pro odpočinek koní i lidí. Nejdůležitější okamžik pro Kojetín nastal dne 30. srpna roku 1869, kdy byl zahájen provoz na trati spojující Brno a Přerov. Tato trať přímo konkurovala staré císařské silnici. Cesta z Brna do Přerova, která dříve trvala celý den (se zastávkou i v kojetínském zájezdním hostinci), se podstatně zkrátila.
V roce 1888 byla dokončena trať Kojetín – Valašské Meziříčí. Město Kojetín se tak stalo vstupní branou do Beskyd a důležitým bodem pro dopravu mezi střední Moravou a Slezskem. V roce 1895 byla otevřena lokální trať Kojetín – Tovačov. Tato dráha vznikla hlavně kvůli přepravě řepy, uhlí a dalšího materiálu do cukrovaru v Tovačově.
Důležitá byla také rychlost. Příkladně cesta vlakem z Kojetína do Přerova trvala 30 až 40 minut, kdežto povoz s koňmi potřeboval na ujetí 20 kilometrů 5 až 6 hodin čistého času. Potřeba nocovat na půl cesty mezi městy náhle zmizela. Železniční tratě často nekopírovaly staré císařské silnice. Hostince, které stály „na samotě“ u silnic, zůstaly bez hostů, zatímco u nádraží začaly vznikat nádražní ubytovací budovy – hotely.
S provozem železnice nastal konec formanství. Formani byli profesionální dopravci zboží, kteří tvořili hlavní klientelu těchto hostinců. S příchodem nákladních vlaků ztratila doprava zboží na vozech tažených koňmi ekonomický smysl. Zájezdní hostince měly rozlehlé dvory, stáje pro desítky koní a sklady – tato infrastruktura se stala pro běžné vesnické hospody příliš nákladnou a zbytečnou.
V druhé polovině 19. století se začaly také měnit standardy ubytování. Cestující začali vyžadovat vyšší komfort, soukromé pokoje a hygienické zázemí, což staré zájezdní hostince s hromadnými ložnicemi a prostými sály nemohly nabídnout. Ve městech je nahradily moderní hotely a na venkově se proměnily v obyčejné lokální hospody pro místní, bez ubytovací funkce.
Pozdější rozvoj automobilismu definitivně potvrdil konec zájezdních hostinců. Auta nepotřebovala přepřahat koně a řidiči hledali spíše rychlé občerstvení. To vedlo k pozdějšímu vzniku motorestů.

Výše uvedené důvody vedly postupně také ke změně využití prostor kojetínského hostince „U Zlatého kříže“.
V roce 1892 byla v Kojetíně z podnětu místních řemeslníků a živnostníků zřízena záložna s názvem „Okresní záložna rolnicko-živnostenská v Kojetíně, zaps. spol. s ruč. obm.“ s kmenovým jměním 49867 zlatých. Zápisné činilo 2 zlaté a podíl 10 zlatých a peníze půjčovala pouze svým členům.
Provoz záložny byl umístěn v kanceláři v horní patře zájezdního hostince. Pro zajímavost, v roce 1898 byly úřední hodiny ve středu mezi 10. - 12. hodinou, v pátek od 11. do 12. hodin a v neděle od 10. do 11. hodiny.

Od roku 1914 sídlila záložna ve vlastní místnosti v objektu lázní Na Hrázi.
Starostou záložny byl v té době stavitel Josef Vrtěl, dále zde působil náměstek Ferdinand Minařík, pokladníkem byl obchodník Josef Kotouček a jednatelem byl František Stojan. Koncem roku 1898 měla záložna 335 členů.
Nad vchodem do budovy, natřené tmavě červenou barvou a bíle olemovanými okny, se nacházel nápis tohoto peněžního ústavu. Záložna ukončila svou činnost likvidací v roce 1924.
Ve městě byly další peněžní ústavy a to, Občanská záložna úvěrní, založená roku 1863 a Rolnická záložna, zřízená v roce 1895.

Obr. Pohled na část kojetínského náměstí s budovou číslo 8 s nápisem Okresní záložna rolnicko-živnostenská.

Přestože část budovy byla majitelem, městem Kojetínem, pronajata „záložně“, v dalších místnostech probíhal běžný hostinský život. Již v roce 1884 si hostinec pronajal Simon Rosenfeld, který byl od roku 1882 vlastníkem pivovaru a rozsáhlého nemovitého majetku. Byl členem městského zastupitelstva a svou činností přispěl ke zlepšení vztahů mezi židovským a křesťanským obyvatelstvem města.

V roce 1900 je Simon Rosenfeld veden ve sčítacím operátu již jako majitel domu číslo 8, v němž vedle provozu pohostinství bydlel v jednom z bytů hostinský Karel Fiedler, pocházející z Moravské Ostravy s manželkou Marií z Kojetína, dále sklepnice Františka Bartoňová z Kroměříže, druhá sklepnice Marie Pchálková, zřejmě neteř hostinského a Anna Ježová, uvedená zde jako matka a František Marek, podomek.

Druhý byt obýval Jan Souček z Hradce Králové s uvedeným povoláním divadelnictví a totéž povolání má uvedeno i jeho manželka Františka z téhož města. V bytě bydlela i jejich dcera Anna – studující a tři synové, Jan - zámečník, Josef a Adolf – studující.
V souvislosti s tím, že v této budově byl ubytován herec - „divadelník“, jehož manželkou byla také „divadelnice“, nabízí se úvaha, jestli již v této době zde, po drobné úpravě přízemní místnosti, nebyla uváděna divadelní představení.
Od roku 1902 v domě bydlela pouze jedna rodina, a to hostinský Raimund Valihrach z Řepčína u Olomouce s manželkou Marií, také hostinskou a třemi dcerami - žačkami, Marií, Františkou a Emilií. Dále v bytě bydlí chůva Filoména Zapletalová, služka Anděla Bojárková a podomek Josef Vincour.

Obr. Pohled na „HOTEL U ZLATÉHO KŘÍŽE HOSTINEC“ zřejmě z roku 1908, kdy došlo k elektrifikaci města Kojetína, protože na rozích budovy jsou již zabudovány konzoly s porcelánovými izolátory drátů.

V roce 1910 prodal Simon Rosenfeld budovu hostince Silničnímu výboru okresu kojetínského za 64 tisíc r.-u. Korun. Pro srovnání, dělník v továrně vydělal 40-80K měsíčně, učitel 150 – 200K, vyšší státní úředník kolem 500K. Cena 1 kg chleba byla 30 haléřů, 1 litr mléka 20–24 h., 1 litr piva 12–14 h., 10 vajec 60–70 h., 1 kg cukru 80 h.
Okresní silniční výbor „něm. Bezirksstraßenausschuss“ byl klíčovým orgánem místní samosprávy, který měl na starosti péči o veřejné cesty. Zatímco stát se staral o hlavní „státní silnice“ (strategické tahy), tyto výbory zodpovídaly za síť tzv. okresních silnic, které propojovaly obce v rámci daného regionu. Výbor byl volen a skládal se ze zástupců místních skupin – obvykle v něm zasedali velkostatkáři, zástupci měst, venkovských obcí a největší poplatníci daní v okrese. V čele stál okresní silniční starosta. Jejich funkční období bylo obvykle šestileté.
Výbor rozhodoval o tom, kde se postaví nová okresní silnice nebo most a které úseky potřebují opravu, dále spravoval tzv. okresní silniční fond. Peníze do něj plynuly z okresních přirážek k přímým daním a také z mýta, které se tehdy na silnicích ještě běžně vybíralo (u mýtných bran nebo závor) a dohlížel na silniční personál, zejména na cestáře. To byli státní či okresní zaměstnanci, kteří měli přidělený konkrétní úsek silnice (často několik kilometrů), o který se museli celoročně starat (vysprávky, čištění příkopů, v zimě odhazování sněhu).
Tyto výbory zanikly reorganizací v roce 1928.