Panský dům číslo 8 na kojetínském náměstí - pokračování II.

Autoři: Miloš Krybus, Božena Hanáková-Urbanová, Josef Bibr. Uveřejněno v příloze Kojetínského zpravodaje: Zapomenutá historie města Kojetína č. 3/2026, 4/2026

Kojetín byl koncem 19. století na významné hospodářské a společenské úrovni. Jako centrum jižní části Hané byl v této době synonymem pro moderní zemědělství a potravinářský průmysl. 
S rozvojem samosprávy a rostoucím významem města Kojetína jako hospodářského uzlu vznikla potřeba reprezentativní budovy pro Kojetínský okresní silniční výbor. 
Přestavby se ujal architekt František Skopalík, jehož kancelář sídlila ve Vídni VII, Zieglergasse 76, který navrhl radikální přestavbu staletí staré budovy číslo 8, ze které se od kostelíka, přes tvrz, panský dům, zájezdní hostinec a hotel stala již zastaralá budova.  

František (Franta) Skopalík (1863 Uhřičice – 1936 Vídeň) byl významný moravský architekt, malíř a grafik, narozený v Uhřičicích, v chalupě číslo 49. Byl synem chalupníka Josefa Skopalíka a Mariany, dcery pololáníka Františka Sázela z Křenovic. Zemřel dne 13. listopadu roku 1936 ve Vídni.

Obr. Zápis o narození Františka Skopalíka dne 22. října roku 1863 v uhřičické matrice.

Velkou část své pracovní kariéry prožil ve Vídni. Byl mimořádně zcestovalý a vzdělaný. Studoval techniku v Praze a na polytechnice v Curychu, kde se věnoval i malbě. Pracoval v Mnichově, ve Švýcarsku a ve Vídni (v ateliéru prof. barona Karla von Hasenauera). Účastnil se archeologických výzkumů v Itálii a cestoval až do Egypta. 
Vytvářel realistické pohledy na továrny a cukrovary z ptačí perspektivy. Tyto malby sloužily jako reprezentativní obrazy pro majitele firem (např. pro sérii knih o velkoprůmyslu v Rakousku-Uhersku). Věnoval se i volné tvorbě, především impresionisticky laděným krajinomalbám a architektonickým památkám. Jeho styl byl ovlivněn vídeňskou architekturou s přechodem k secesi a novoklasicismu.

Obr. Pohled na kresbu jedné z vídeňských továren a portrét 65letého architekta Skopalíka.

Přestavba budovy začala počátkem března roku 1911. Za deset měsíců byla stavitelem Josefem Ryšavým stavba předána k užívání, protože Jednota Sokol zde již dne 31. prosince 1911 pořádala silvestrovskou zábavu.
Práce začaly ve sklepních prostorech výstavbou a zpevňováním základů pro nové nosné zdi. Musela být vyřešena statika starého zdiva, aby uneslo novou hmotu dalšího patra. Při té příležitosti byla zvětšena plocha sklepů a jejich prostory byly upraveny pro jejich tehdejší hostinský provoz.
Původní nízký jednopatrový objekt byl „nadstaven“ na výšku zvýšením stropů jak v přízemí, tak patře. Byly využity tehdy moderní konstrukční postupy, které umožnily vytvořit prostorné sály jak v přízemí, tak i v prvním patře, prostorné kanceláře, reprezentativní schodiště a další potřebné místnosti. Koncem roku 1911 byla dokončena nová fasáda s výrazným geometrickým i rostlinným secesním štukovým dekorem, který však již směřoval k čistším liniím moderny. Po ukončení zednických prací provedl malířské práce místní malíř Forýtek.
Architekt František Skopalík svým projektem a stavitel Josef Ryšavý svou erudicí, dokázali do města přenést eleganci vídeňské moderny, aniž by dům působil cize. Je zajímavé, že ve stejné době pracoval architekt Skopalík i na dalších prestižních zakázkách, například na interiérech cestovních parníků v Terstu, což dokazuje jeho mnohostrannou vysokou odbornou úroveň.

Obr. Půdorys přestavby přízemí, vpravo dole portrét stavitele Josefa Ryšavého (narozen 15. října 1854 v Náchodě – zemřel 19. července 1949 v Kojetíně).

V popisu prací ze dne 3. srpna roku 1911 je uvedeno, že v průjezdu a kavárně bylo „křížové klenutí“. Křížové klenutí nebo také křížová klenba je jedním z architektonických prvků, který umožnil stavbu velkých a světlých prostor. Klenba vznikne v podstatě průnikem dvou valených kleneb, které jsou na sebe kolmé. Místo, kde se tyto klenby protínají, vytváří hrany, které svádějí váhu stropu do čtyř rohových bodů.
Gotická křížová klenba (žebrová) je provedena tak, že do hran klenby byla vložena kamenná žebra. Ta fungují jako kostra, která nese veškerou váhu. Klenba se neopírá přímo o zem, ale dosedá na svislé stěny nebo pilíře v místech zvaných patky. Místo, kde se všechny hrany sbíhají se nazývá vrchol. U těchto kleneb často najdeme dekorativní svorník (kruhový kámen). Klenba měla vysokou odolnost a nosnost.
Nejen průjezdy, ale i obytné místnosti jsou jedním z míst, kde je možno se s křížovou klenbou setkat i mimo kostely nebo rezidence šlechty, kde plnila dvě zásadní funkce – praktickou a estetickou. 
Na obrázku půdorysu přízemí je v průjezdu vyznačeno křížové klenutí trojicí dvou protilehlých trojúhelníků. V kavárně, bývalém podloubí, je klenba složená ze tří částí, vyznačená čarami z rohů, jdoucími přes střed části klenby. 

Obr. Zápis o „křížovém klenutí“ v průjezdu.

Obr. Zápis o bourání „křížového klenutí“ v kavárně.

Křížové klenutí je zjevný pozůstatek přestavby tvrze na panský dům v první polovině 16. století, kdy jeho majitelem byl Václav Podstatský, jehož dcera Ester, provdaná za Pana Jana Pivce, zde do své smrti v roce 1581 bydlela.
V podrobných stavebních zápisech prací však nebylo zjištěno cokoliv o kamenné zárubni, jejíž součástí je erb rodu Podstatských ze 16. století. Lze se tedy domnívat, že tato zárubeň s erbem umístěná v přízemí budovy, je stále na stejném místě již z doby, kdy byla vytvořena.

Obr. Jeden z nákresů budoucího interiéru Okresního domu, v rámečku razítko a podpis F. Skopalíka z roku 1910.

V kojetínském archivu jsou uloženy dokumenty s názvy „Účet za přestavbu okresního domu v Kojetíně provedenou v roku 1911“ a „Příloha“ k tomuto účtu ze dne 20. února roku 1912, upravená v některých položkách ke dni 12. listopadu roku 1912. 
Závěrečná částka je uvedena s podpisy stavitele Josefa Ryšavého, předsedy Okresního silničního výboru Jana Novotného, členů výboru Rudolfa Kalovského z Hasičkého sboru a Dr. Černého, dále zemského inženýra Emanuela Kalabio a zemského stavebního rady – kolaudanta inženýra s nečitelným podpisem. 
Z dokumentů lze vyčíst následující: Práce ve sklepě činily 1 788,07 K, práce v přízemí a I. poschodí 61 395,22 K, zvláště nařízené práce byly v částce 9 427,38 K a částka za mimořádné práce činila 6 689,01 K. Celkem 79 299,66 K. Dále je připočtena položka prací na střeše budovy po ukončení přestavby ve výši 705,16 K. 
Pro porovnání uvedených částek v rakouských korunách je velmi hrubý přepočet stavebních prací na dnešní měnu v poměru 1 rakouská koruna ku 700 až 800 současných korun českých.
Přestavba budovy zájezdního hostince U Zlatého křížku na Okresní dům stála celkem 80 004,84 K, což při přepočtu na současnou měnu činí nejméně 60 milionů korun českých.
K finančnímu vyrovnání za přestavbu budovy vůči staviteli Ryšavému došlo dne 8. ledna roku 1913.

Obr. Konečné vyúčtování přestavby budovy číslo 8 z roku 1912.

Z přestavby nelze doložit žádnou dokumentární fotografii, i když v té době bylo fotografování již poměrně běžnou činností.

Přestavbou domu číslo 8 vznikla budova se secesními prvky, která svým způsobem pozvedla architektonickou úroveň kojetínského náměstí. Její výstavba zvýšila prestiž města Kojetína a pro obyvatele se stala centrem společenského využití. 
Jejím majitelem byl stále Kojetínský okresní silniční výbor, který zde měl své sídlo.

Obr. Pohled na tzv. Okresní dům z roku 1912 – kolorovaná pohlednice s vloženým znakem silničního výboru.

Hotel Okresního domu převzal dnem 1. ledna roku 1912 do vlastní režie, jako nájemce, hoteliér Eduard Berger.

Obr. Inzerát v místních novinách o převzetí hotelu do nájmu Eduardem Bergerem.

Atraktivní společenské centrum s hotelovými službami, restaurací, kavárnou, čepovaným pivem, dokonce plzeňským, velkým sálem k tanečním zábavám, případně schůzím, byl lákadlem nejen pro starší veřejnost, ale i pro mladé lidi. Mělo však také své odpůrce. 
Základní společenský rozpor na činnosti Okresního domu byl mezi příznivci konzervativní katolické církve a svobodomyslnou částí místních obyvatel.
Mnozí dospívající byli i v Kojetíně sdruženi do dvou tělovýchovných organizací nazvaných Sokol a Orel.
Jednota Sokol vznikala v době národního obrození. Cílem této organizace bylo zformovat a zocelit Čecha a Moravana, který bude připraven zdatně bránit svůj národ. Duchovní rozměr byl spíše světský, zaměřený na disciplínu a estetiku. Historicky měla blíže k liberálům a národním socialistům. 
Jednota Orel vznikla jako přímá protiváha k tehdy částečně proticírkevně naladěnému Sokolu. 
Pro Orla byl sport prostředkem k mravní výchově. Každé cvičení nebo akce se vztahovaly k Bohu a službě bližnímu. Historicky byl spojen s Lidovou stranou (katolický konzervatismus).
Církevní představitelé v Kojetíně měli vzhledem k charakteru služeb v Okresním domě obavy, aby se mladí lidé, nejen z Orla, ale i ostatní obyvatelstvo města neodkláněli návštěvami v Okresním domě od církevní myšlenky a s ní spojenými povinnostmi jako byly mše svaté a církevní oslavy v místním kostele.
Výše uvedené organizace Sokol a Orel a jejich příznivci se v novinách vzájemně osočovali. Příkladem je článek z měsíce ledna roku 1912, nazvaný Zatěžkávající zkouška, odkazující na Silvestrovskou zábavu Sokolů v roce 1911. 

Obr. Článek Zatěžkávací zkouška – leden 1912.

Během měsíců se situace kolem Okresního domu uklidnila a odpůrci se s danou skutečností smířili. 
V předválečném období byl Okresní dům multifunkčním centrem, které v sobě spojovalo správní, společenské a kulturní role. Jeho činnost v tomto období lze rozdělit do několika klíčových oblastí:
Správní a hospodářská funkce – budova sloužila jako sídlo Kojetínského okresního silničního výboru. Byly zde kanceláře úředníků, kteří spravovali agendu týkající se dopravy a jejího rozvoje regionálního rozvoje v okolních obcích. Společenské a reprezentační centrum – dům byl postaven na místě starého zájezdního hostince U zlatého kříže a tuto tradici si částečně uchoval. Kvalitní restaurace a kavárna sloužily jako místo setkávání místní honorace, obchodníků i pocestných. Spolková činnost – v reprezentativním sále se konaly schůze místních spolků, čtenářské večery a politické debaty. Budova byla symbolem moravského a českého národního sebevědomí v tehdejším národnostně smíšeném Rakousku-Uhersku. Kulturní odkaz a umění – Okresní dům nebyl jen „úřadem“, ale i kulturním místem. Konaly se zde plesy a divadelní a filmová představení.

V polovině roku 1914 vypukla Velká válka. Její průběh svými dopady ovlivnil i působení Okresního domu. 

Obr. Snímek c. a k. vojáků na nádvoří Okresního domu v dubnu roku 1915.

Došlo k útlumu společenské činnosti a vojenský stav přinášel různá omezení či přímo restrikce. Potraviny, spotřební zboží a služby razantně zdražily, tudíž nebyly obyvateli vyhledávány jako před válkou.
Město Kojetín bylo spádovou obcí a v době války se z něho stalo středisko povolávání mužů k vojenské službě. Odvody byly prováděny také v Okresním domě, odkud již rekruti nastupovali většinou k 54. Pěšímu pluku do Olomouce – „Infanterie Regiment Nr. 54 – Olmütz“. Již před válkou zde byly dvakrát ročně prováděny odvody branců, a to k c. a k. útvarům, tak později, po vzniku Československého státu, k čs. jednotkám.

Po skončení Velké války byl Okresní dům využíván ve stejném rozsahu jako před ní. Avšak vojenský provoz a určitý nezájem o běžnou údržbu zapříčinily, že budova byla v roce 1924 adaptována, tedy přizpůsobena novým potřebám a zlepšen její technický stav. Šlo především o modernizaci sálu a hostinských pokojů.
V době po válce sloužil Okresní dům jako významné kulturně společenské středisko s možností využití hotelových a stravovacích služeb.

Obr. Novinový inzerát na služby v Okresním domě z roku 1933 a upoutávka z roku 1926 na promítání filmu.

Okresní silniční výbor v Kojetíně byl majitelem budovy číslo 8 do roku 1928. Rok 1928 byl pro vlastnictví Okresního domu v Kojetíně klíčový kvůli velké správní reformě Československa. 
Od dne 1. prosince roku 1928 se majitelem budovy stala Země Moravskoslezská.
V roce 1928 byla zrušena okresní samospráva a kojetínský politický okres byl sloučen s okresem Přerov. Tím zaniklo Okresní zastupitelstvo v Kojetíně, které budovu do té doby vlastnilo. Veškerý nemovitý majetek zaniklých okresních samospráv přešel pod správu a vlastnictví nově vzniklého zemského zřízení, tedy Země Moravskoslezské se sídlem v Brně, ale pro místní občany se nic zásadně nezměnilo. 

Obr. Pozvánky na zábavné akce konané v Okresním domě v meziválečné době.

V období Protektorátu Čechy a Morava, v letech 1939 až 1945, zůstal Okresní dům v Kojetíně společenským centrem města, ovšem pod přísným německým dozorem.
Určitou dobu, ode dne 22. září roku 1940, jak je uvedeno v kojetínské kronice, byli v Okresním domě ubytování němečtí vojáci.

Obr. Zápis v kojetínské kronice o ubytování německých vojsk v roce 1940 v Okresním domě.

Vzhledem k tomu, že budova byla jednou z největších a nejpevnějších na náměstí, byla určena jako jedno z míst pro protileteckou ochranu. Ve sklepě s potřebami a zbožím nutným pro chod restaurace byly vymezeny protiletecké kryty pro personál, hosty a okolní obyvatele. Podle Hlášení „asi pro 20 osob“. Jednalo se o hlavní sklepní uličku s jedním, k ní navazujícím sklepním prostorem.

Obr. Hlášení nadřízeným orgánům o zřízení protileteckého krytu pro 20 osob v Okresním domě (nedatováno).

Při osvobozování Kojetína v květnu 1945 byla budova Okresního domu svědkem vojenských událostí. Město bylo ostřelováno a budova utrpěla drobná poškození na fasádě.
Po osvobození města v neděli dne 6. května 1945 příslušníky 4. královské rumunské armády, působící v rámci 2. ukrajinského frontu sovětské Rudé armády, byl již dne 16. května 1945 z příkazu Okresního národního výboru v Přerově zřízen v Okresním domě internační tábor, psaný jako „Koncentrační tábor pro ochranné vězně v Kojetíně“. 
Byli zde umístěni místní Němci, dále udavači a příslušníci kolaborantské Národně socialistické české dělnické a rolnické strany – „NSČDRS“, která se obecně nazývala „strana zeleného kříže“ či zkráceně „zelení“. 
Tato strana se snažila v letech války silně ovlivňovat celý chod města. Hlavní zájem měla na získání zastoupení v orgánech místní samosprávy. Usilovala o to, aby z řad příslušníků strany byl jmenován starosta a aby straníci byli zastoupeni v obecních výborech, a tím fakticky převzali vedení obecních záležitostí a právní moc ve městě. Strana neměla významný počet členů – kolaborantů a v roce 1943 byla rozpuštěna. Někteří její aktivní členové byli internováni a později, stejně jako udavači, odsouzeni k příslušným trestům.