Publikační činnost

Zapomenutí vojáci

Osudy kojetínských padlých a zemřelých c. a k. vojáků ve Velké válce v letech 1914–1918

Kniha, která vznikala několik let a stojí za ní stovky hodin práce a bádání autora Miloše Krybuse, v které představuje a popisuje rodinný i vojenský život 96 vojáků narozených v Kojetíně, padlých ve Velké válce. Tito kojetínští rodáci obětovali své životy na frontách a bojištích 1. světové války a před půl rokem odhalenou pamětní deskou i touto knihou se konečně ve svém rodném městě dočkali vzpomínky a uznání.

V projektu, jehož zpracování trvalo tři roky intenzivní práce autora Miloše Krybuse, jde o napravení stoletého nezájmu vedení města a zastupitelských orgánů od konce války po dnešní dny, o válečné osudy občanů, narozených v Kojetíně, kteří v období od 1. srpna 1914 do 31. prosince 1918 zahynuli jako vojáci v jednotkách rakousko-uherské armády. Tito „zapomenutí vojáci“, kteří byli sto let záměrně nepřipomínáni, opomíjeni a měli být zapomenuti, si zaslouží stejnou úctu a uznání, jako ti, kteří zemřeli v jednotkách jiných armád, do kterých z různých pohnutek dobrovolně či nedobrovolně přešli. Úcta a uznání patří i těm, kteří přežili a vrátili se domů a také těm, kteří přežili a svým úsilím dosáhli změn historického významu.
Až digitalizace údajů, mohla napomoci zpracovat potřebná fakta, důležitá k nápravě této záležitosti, porovnat je a přiblížit se k pravdivému obrazu o životních osudech této skupiny občanů města Kojetína v době války. Celkem bylo nutno prověřit údaje o 195 osobách (vojácích) za pomoci zápisů v digitalizované Matrice narozených, Knize oddavků a Knize zemřelých občanů města Kojetína a jiných obcí, dále v Záznamech vojáků, v rakouských Seznamech ztrát – padlí, ranění, zajatí, v Plukovních knihách zemřelých, Evidenci vojáků, v digitalizovaných seznamech padlých v jiných státech, soudobých a současných mapových podkladech, soudobém tisku a odborných knihách. Neméně důležité bylo studium nedigitalizovaných archiválií města Kojetína, uložených ve Státním oblastním archivu v Henčlově.
V Kojetíně se narodilo (jsou zapsáni ve farní matrice narozených) 96 vojáků, kterých se týká tento projekt. Rok narození vojáků byl v rozmezí let 1868 až 1899. Nejstarší z nich zemřel v roce 1917 ve věku 49 let a nejmladší zemřel v roce 1918 ve věku necelých 19 let. Přímo v boji padlo 48 vojáků, na zranění zemřelo na frontové linii v polních nemocnicích dvanáct vojáků a tři na infekci. V nemocnicích, v zázemí, zemřelo na následky zranění nebo infekční onemocnění, která nebylo možno léčit poblíž fronty, třináct vojáků. V zajetí zemřelo deset vojáků a stejný počet vojáků je veden jako nezvěstní. Na ruské frontě, především v Haliči a Polsku zahynulo 58 vojáků, na frontě italské šestnáct vojáků, v Rumunsku tři vojáci, Srbsku jeden a v Jadranském moři jeden námořník. Ostatní vojáci zahynuli v zajateckých táborech, především v ruských, či zemřeli v nemocnicích v rakouském zázemí nebo se stali nezvěstnými na ruské a italské frontě.
Základní vojenskou jednotkou monarchie byl pluk. Ten se v případě pěších pluků (Infanterieregiment – IR) dělil na čtyři prapory (Bataillon), které se dále sestávaly ze čtyř setnin (Kompagnie) číslovaných průběžně 1–16, případně i další vyšší číslo. Setnina se dále dělila na čtyři čety (Zug) a četa na čtyři roje po čtrnácti mužích. Podle dobové vojenské příručky byl válečný stav setniny 250 mužů. Válečná síla pluku pak 4 500 mužů, 180 koní, 57 povozů a čtyři až šest strojních pušek (kulometů).
Vojáci z Kojetína sloužili většinou v plucích, které spadaly pod velitelství v Olomouci, a to mělo své velení v Krakově. Nejvíce vojáků, v počtu 37, sloužilo v Pěším pluku číslo 54 (IR Nr. 54). V Zeměbraneckém pěším pluku číslo 13 (LIR Nr. 13) sloužilo šestnáct vojáků a v Domobraneckém pluku číslo 13 (LstIR Nr. 13) sloužilo osm vojáků. Pět vojáků bylo součástí Zeměbraneckého pěšího pluku číslo 15 (LIR Nr. 15). Pěší pluk číslo 3 (IR Nr. 3) byl plukem čtyř vojáků a v Zeměbraneckém a domobraneckém pěším pluku číslo 25 (LIR a LstIR Nr. 25) sloužili 3 vojáci. Tyto dva pluky spadaly pod kroměřížské velení. Prapor polních myslivců číslo 5 (FJB Nr. 5), Division těžkých houfnic číslo 5 (Schw. HbDiv. Nr. 5) a Pracovní oddíl (ArbAbteilung) měl k dispozici po dvou vojácích. V Námořním oddíle číslo 14 (Seemarinekorps Nr. 14), Polním dělostřeleckém pluku číslo 112 (FAR Nr. 112) a Zeměbraneckém okresním velitelství číslo 14 (LEBK Nr.14) sloužil jeden voják. Čtrnáct vojáků sloužilo v jednotkách, které během války vznikaly a zanikaly nebo měly pro bojové jednotky podpůrný význam.
Ve věku 19 až 20 let zahynulo čtrnáct vojáků, ve věku 21 až 25 let 32 vojáků, ve věku 26 až 30 let zemřelo sedmnáct vojáků, devatenáct vojáků zemřelo ve věku 31 až 35 let, ve věku 36 až 40 let zahynulo devět vojáků, čtyři vojáci zemřeli ve věku 41 až 45 let a jeden voják zemřel ve věku 49 let.
Místo úmrtí se mi nepodařilo blíže specifikovat pouze u tří vojáků. Přesná, případně pravděpodobná místa pohřbení do hrobu, byla zjištěna u 69 vojáků, tedy u více než dvou třetin vojáků. Polohy míst úmrtí a místa hrobů je možno nalézt pomocí zeměpisných souřadnic.
V celém projektu se autor snažil přiblížit osud každého z vojáků tím, že podle možností popsal jeho rodinné poměry a v matrikách vyhledal jejich příbuzné, dále jeho vojenský život, kdy a kde sloužil u své jednotky a poměry v místě bojů v době, která předcházela tomu, za jakých okolností a v které době voják zemřel.
Autorovi Miloši Krybusovi se podařilo prozkoumat, objasnit a prezentovat jedno z mnoha bílých míst v historii města Kojetína.

Ptačí zpěvy v lidovém podání na Hané

V rámci Kojetínských hodů 2017 vydalo MěKS Kojetín publikaci s názvem Ptačí zpěvy v lidovém podání na Hané. Jedná se o dosud nevydané dílo kojetínské rodačky Ludmily Mátlové-Uhrové, která vykonala ve svém životě mnohé pro záchranu lidových zvyků, které dokumentovala v době, kdy kvapem mizely.
Ludmila Mátlová byla skromná žena ze starého selského kojetínského rodu Uhrů. Chovala lásku ke své rodině, hanácké krajině, půdě a především tradičnímu životu svých předků. Po studiu na Masarykově univerzitě v Brně se věnovala pedagogické činnosti. Když byla přeložena do Olomouce  začala se věnovat sběru lidových tanců a jiných etnografických materiálů. V této činnosti ji výrazně podporoval její manžel, lingvista Antonín Mátl. Ještě za svého života vydala Ludmila Mátlová-Uhrová několik publikací. Mezi nejvýznamnější patří Hanácké tance z Tovačovska, podle kterých tančí folklórní soubory z celé Hané dodnes a čtyřdílný cyklus Lidové tance a taneční hry z Hané. Ke sklonku svého života se věnovala Mátlová sběru říkadel a melodií suplující ptačí zpěvy a zvuky v lidovém podání. Jedná se o sbírku především hlasů ptáků, které si lidé v minulosti upravovali a přikládali k nim texty, kdy například skřivan volal na oráče: „Já sem se díval, díval, jak sedlák oral, oral a na koníčky volal...“ Sběry materiálu prováděla Mátlová-Uhrová především v Kojetíně, Uhřičicích, Polkovicích a v Lesnici u Zábřehu. Publikace již byla takřka připravena k samotnému vydání, ale politická situace v tehdejším období tomuto dílku nepřála, mimo jiné i proto, že se v ní vyskytuje mnoho religiózních prvků. Jak sama autorka uvádí: „Tato knížečka nechce být popisným ani speciálně dokladovým materiálem pro poznávání a rozeznávání jednotlivých druhů ptáků. Má zachytit nedávnou dobu, kdy děti i dospělí lidé, zvláště ti, kteří pracovali na poli, byli v úzkém styku s přírodou a jejím děním. Ptáků na Hané bylo mnoho a tvořili součást života dětí i dospělých.“  Na jaře roku 2016 nám podklady pro tuto publikaci poskytla dcera autorky Anna Antlová z Bruntálu.
Tímto počinem bychom chtěli vzdát hold ženě, která celý svůj život zasvětila sběru a znovuoživení hanáckého folklóru. Ženě, jež nikdy nezanevřela na svůj rodný Kojetín i přes veškeré ústrky, které se děly v minulém režimu nejen jí, ale i celé její rodině. Doufáme, že tato publikace se stane jak pedagogickou pomůckou, tak i sondou do nedávné minulosti našich předků a poslouží nejen zájemcům o folklór, ale i široké veřejnosti.

Kojetín v období protektorátu (vybrané kapitoly)

Autor Petr Jirák již několik let přispívá do regionální přílohy deníku Právo, kam píše články o historii střední Moravy – zejména o obcích Prostějovska a Přerovska. Články vychází v rámci seriálu Toulky regionem. Publikace Kojetín v období protektorátu je jeho druhou samostatnou publikací.
Druhá světová válka je největším válečným konfliktem světové historie (a nikdo by se asi nezlobil, kdyby tomu tak již zůstalo navždy). Jedná se o tématiku, která obsahuje nepřebernou řadu různých témat. Jako příslušník českého národa se autor zajímá zejména o českou stopu v tomto válečném konfliktu, potom také o odbojové hnutí na nacisty okupovaných územích – nejvíce ho zajímá odboj v protektorátu Čechy a Morava. Kromě zmíněného odbojového hnutí (komunistického, sokolského i jiného) se autor v publikaci zaměřil i na místní rodáky, kteří se do odboje zapojili ve svých dalších bydlištích. Někteří z nich nebyli a ani nejsou uvedeni na místních pamětních deskách. Pozornost věnoval také kolaboraci místních obyvatel, osvobození města v květnu 1945 a v menší míře i dalším dílčím tématům. Samozřejmostí byl obecný úvod o odboji v celém protektorátu a stručné představení důležitých pramenů, z nichž čerpal. Autor využil poměrně velké množství archiválií, uložených v řadě archivů (Archiv bezpečnostních složek v Praze, Národní archiv v Praze, Moravský zemský archiv v Brně, olomoucká pobočka Zemského archivu v Opavě, státní okresní archivy v Prostějově a Přerově), v menší části písemnosti v soukromém držení či matriku zemřelých v Kojetíně v období 1939–1949, která se nachází na Městském úřadu v Kojetíně. Některé dokumenty a fotografie k tématu zapůjčili místní badatelé František Riegl a Milan Zaoral, které mají ve vlastním držení. Autor také použil doplňující informace od několika pamětníků. Dva z nich již bohužel nežijí (František Smažinka, Jindřich Žák). Jako historik údaje od pamětníků konfrontoval s informacemi, které jsou uvedeny v pramenech či literatuře. V případě kolaborantské organizace s názvem Národně socialistická česká dělnická a rolnická strana (NSČDRS), pro niž se ujaly názvy „zelení“ nebo „zelené hákové kříže“, se jedná o důležitou stránku kojetínské protektorátní historie. Její členové, zčásti předváleční členové komunistické strany, se na jaře 1940 zasloužili o likvidaci místního komunistického odboje. V publikaci jsou záměrně uvedena pouze jména nejvýznamnějších výtečníků z řad „zelených“ - včetně Františka Mlčocha a Josefa Bocana, kteří byli v roce 1946 po zásluze popraveni. František Mlčoch představuje navíc kuriózní postavu českého „politika“, o němž se již velmi často psalo a mluvilo. Úplným vynecháním tématiky kolaborace či internačního tábora by byl popis historických událostí neúplný a zkreslující.
Kniha se zabývá závažnými a zajímavými událostmi, z nichž některé nebyly dosud vůbec publikovány. Kojetínští obyvatelé mohou být hrdí na některé své předky, jež se nebáli různým způsobem postavit nacistické totalitě (většinou s holýma rukama). Zároveň se dozvědí o temných fenoménech Kojetína.

O židovské komunitě v Kojetíně
...také oni utvářeli tvář tohoto města...

Publikace „O židovské komunitě v Kojetíně“ autora Františka Řezáče, má podtitul „…také oni utvářeli tvář tohoto města…“. Jak název napovídá jejím cílem je připomenout vymizelou část kojetínské komunity a seznámit čtenáře s památkami, které ji připomínají. Téměř půl tisíciletí tvořili Židé významnou část obyvatel města. Po svém příchodu byli nepatrnou menšinou, postupně však jejich význam rostl a stávali se důležitou součástí městského organismu. Přestože byli vystaveni silnému tlaku křesťanského prostředí, vrchnosti světské i církevní, díky své houževnatosti, pracovitosti a věrnosti k víře vytrvali a z původní hrstky běženců se stali významnou součástí města Kojetína.
Publikace má charakter průvodce po stopách bývalých židovských spoluobčanů.  Existenci této komunity v Kojetíně v současnosti připomíná již jen původní název dnešní Husovy ulice - Židovská ulice (ulička), kde kojetínští Židé dlouhá staletí bydleli a žili. S Židovskou ulicí souvisí také budova bývalé synagogy, dnes Husův sbor Církve československé – husitské. Třetí hmotnou památkou na židovské spoluobčany je objekt „židovského hřbitova“ v Olomoucké ulici. O jeho existenci je zmínka již v 16. století. Náhrobky, které se zde nacházejí a na kterých se podepsal „zub času“, jsou neocenitelným kulturně historickým pramenem, který není dosud ještě plně doceněn. Na židovském hřbitově je pochována řada významných židovských osobností, které působily v oblasti vědy, teologie a kultury.
Budova bývalé kojetínské synagogy a židovský hřbitov v Kojetíně patří mezi neocenitelné doklady židovského osídlení Moravy. Objekt synagogy je součástí souboru synagogální architektury na Moravě.
Publikaci „O židovské komunitě v Kojetíně“ vydalo v roce 2015 Městské kulturní středisko  Kojetín u příležitosti 70. výročí ukončení II. světové války. Má 36 stran a je doplněna bohatou fotografickou přílohou.

Zaniklé kojetínské seníky

Brožura autorů Petra Jiráka a Josefa Bibra „Zaniklé kojetínské seníky“ je další zdařilou publikací, kterou v roce 2013 vydalo Městské kulturní středisko Kojetín. Tato drobná publikace si neklade za úkol nic víc, než seznámit zájemce o regionální historii s písemnou i vizuální podobou dnes již zaniklé součásti lidové architektury na Hané - kojetínskými seníky. Prvotním impulsem byl pro autora Josefa Bibra článek ve sborníku Kojetín v proměnách času (Kojetín, 2009), v němž se píše, že do současné doby bylo zdokumentováno celkem devět kojetínských seníků. Postupem času Josef Bibr shromáždil a částečně identifikoval fotografie a negativy více než dvaceti odlišných a dnes již neexistujících seníků. Poslední existující seník se podařilo vyhledat a zdokumentovat, bohužel i ten je dnes již minulostí. Autor byl mile překvapen, že všichni oslovení mu byli ochotně nápomocni při zjišťování potřebných informací k seníkům. Přesto se nepodařilo naplnit původní cíl - zjistit jména původních majitelů a přesně lokalizovat umístění seníků. Rozpoznat totiž jednotlivé seníky, někdy jen velmi málo od sebe se lišící, bylo takřka nemožné. Tím spíš, že v průběhu let změnily při opravách značně svůj původní vzhled. Získané informace nebyly bohužel vždy přesné, občas dokonce i protichůdné. Je třeba se proto smířit s faktem, že větší část fotografií seníků již patrně navždy zůstane blíže neidentifikovaná. Nedozvíme se již ani přesná místa, kde byly seníky svými tvůrci postaveny.

Kojetín na starých pohlednicích

K 780. výročí první písemné zmínky o Kojetíně byla vydána zajímavá publikace autorů Jiřího Šírka a Josefa Bibra „Kojetín na starých pohlednicích“ (Výběr historických pohlednic Kojetína, Popůvek a Kovalovic).
Publikaci vydalo Městské kulturní středisko v Kojetíně v roce 2013. Kniha na šedesáti osmi stranách přináší téměř sto dvacet pohlednic (118) Kojetína, Popůvek a Kovalovic. Nejstarší je z roku 1897, nejmladší 1972. Jak autoři zdůrazňují, nejedná se o všechny pohlednice, ale o výběr, se záměrem zdokumentovat proměnu města a jeho částí v průběhu více než jednoho sta let. Jistě ne náhodou frontispice knihy tvoří veduta města Kojetína z období po roce 1730 (?), kterou autoři chtějí naznačit historickou kontinuitu vývoje města. V poučném a zasvěceném úvodu autor a přerovský sběratel pohlednic Břetislav Passinger, seznamuje čtenáře se vznikem a vývojem pohlednic, s historií jejich sbírání a třídění, s technikou výroby. Zajímavá je také část o vydavatelích pohlednic. Podrobně se zaměřuje na Přerovsko a Kojetínsko. Publikace je vybavena nezbytným doprovodným aparátem. Hned v úvodní části publikace je to přehled vydavatelů a nakladatelů pohlednic Kojetína do roku 1950, se seznamem fotografů. V závěru knihy je uvedena použitá a doporučená literatura. V první části knihy jsou uvedeny pohlednice Kojetína, dále pak následují pohlednice Popůvek a Kovalovic. Řazení pohlednic je chronologické, od nejstarší zachovalé pohlednice Kojetína z roku 1897, až po pohlednici z roku 1972, v případě Kojetína. U Popůvek není chronologické řazení dodrženo. Nejstarší pohlednice je z roku 1907, poslední uvedená z roku 1941. V případě Kovalovic zaujme čtenáře fotografie větrného mlýna, pořízená v roce 1900. Mlýn vyhořel v roce 1917. Všechny pohlednice jsou doplněny podrobným popisem, nezbytnými informacemi o autorovi, vydavateli, o datu vydání či projití poštou, o technice vzniku. Publikaci J. Šírka a J. Bibra „Kojetín na starých pohlednicích“ můžeme brát jako pokračování sborníku „Kojetín v proměnách času“. Čtenář prochází kojetínskými ulicemi a náměstími, Popůvkami a Kovalovicemi a vnímá, jak se město a místní části vyvíjely a měnily. Uvědomuje si, že mnohé se změnilo, ale mnohé také zmizelo, již není. Výslednicí však nemůže být nostalgie, ale optimismus do budoucnosti.

Hanáci z pohledu Marie Gardavské kdysi a dnes

Publikace „Hanáci z pohledu Marie Gardavské kdysi a dnes“ je unikátní soubor fotografií a pohlednic, které vznikly za spolupráce Městského kulturního střediska v Kojetíně, Hanácké besedy a nadšené amatérské fotografky Moniky Novákové. Myšlenka spodobnit dnešní Hanáky tak, jak je akademická malířka Marie Gardavská zachytila svým mistrným štětcem zhruba před sto lety, se zrodila v hlavě ředitelky Městského kulturního střediska Kojetín Hany Svačinové. Zrealizovat tuto myšlenku nebyla vůbec lehká práce. V první řadě jsme museli vybrat vhodné pohlednice, které se vztahují ke Kojetínsku, protože Marie Gardavská malovala krojovaný lid i z jiných regionů Moravy. Nejtvrdším oříškem pro nás bylo dohledávání krojových součástek. Kroj, jak ho známe dnes, prošel od začátku 20. století mnoha změnami. Některé krojové díly, které malířka zachytila, se v „soudobé variantě kroje“ nezachovaly. Po pátrání v depozitáři kojetínského muzea se nám podařilo některé tyto krojové části objevit a zrenovovat tak, aby byly znovu použitelné. Díky sbírkám kojetínského muzea jsme také mohli fotografie doplnit nezbytnými rekvizitami jako jsou židle, kolovraty a dobová keramika. Aby byly fotografie autentické, rozhodli jsme se oslovit pracovníky Muzea lidové architektury v Rymicích u Holešova, kteří nám ochotně vyšli vstříc a umožnili nám celodenní přístup do dvou doškových chalup. Jak se fotografie zdařily, můžete posoudit sami a pokud narazíte na nepatrné nepřesnosti, buďte shovívaví. Fotografie nejsou přesnou kopií pohlednic, ač jsme se snažili, aby byla podobnost co nejvěrnější. Šlo nám především o to ukázat, že i dnes krása našeho hanáckého kroje může oslovit širokou veřejnost, stejně tak jako obrazy akademické malířky Marie Gardavské, která by určitě měla z tohoto počinu velkou radost.
Brožurou, která vyšla u příležitosti 85. výročí vzniku Hanácké besedy v Kojetíně, jsme chtěli především vyjádřit podporu a upřímný dík všem nadšencům, kteří se i v dnešní uspěchané době věnují s láskou, úctou a zaujetím lidovým krojům a hanáckým tradicím.

Kojetín v proměnách času (1233 – 2008)

Sborník s názvem Kojetín v proměnách času (1233 - 2008) byl zpracován k 775. výročí od první písemné zmínky o Kojetíně. Tuto knihu o našem městě vydalo Městské kulturní středisko Kojetín v květnu 2009. Záměrem redakce sborníku bylo nejen zmapovat minulost, ale také zdokumentovat přítomnost města. Náplň předložené knihy tuto myšlenku plně vystihuje. V jednotlivých kapitolách čtenář sleduje nejen kontinuitu osídlení území Kojetína od pravěku až po současnost, ale také bohatý a mnohovrstevnatý život jeho obyvatel. Samostatná kapitola přináší soupis kulturních památek ve městě a medailony kojetínských rodáků. Příspěvky jsou doplněny bohatou fotografickou přílohou.