Panský dům číslo 8 na kojetínském náměstí

Autoři: Miloš Krybus, Božena Hanáková-Urbanová, Josef Bibr. Uveřejněno v příloze Kojetínského zpravodaje: Zapomenutá historie města Kojetína č. 6/2025, 7-8/2025, 9/2025, 10/2025

Z historie víme, že Kojetín nevznikl v roce 1233, tedy od jeho první dochované písemné zmínky, ale toto místo bylo osídleno již dávno předtím. 
V listině, ze dne 2. prosince roku 1233, vydané markrabětem moravským Přemyslem, synem českého krále Přemysla Otakara I., sepsané ve Znojmě notářem Hilariem „…Datum Znoym per manus Hilarii notarii 4. Nonas Decembris…“, v níž po ztrátě původní předávací listiny moravský markrabě daroval Kojetín (Cogetyn) pražskému biskupství, který je psán jako újezd (circuitus), což byl mnohdy zalesněný a málo zalidněný územní prostor, vymezený vodními toky nebo nápadnými přírodními útvary. Nicméně jednalo se o území se všemi příslušnými vesnicemi (cum omnibus villis attinentibus) a jinými statky (alia bona), spadajícími pod dominantní tržní sídliště, zvané Kojetín. Újezd se stal základem budoucího panství.

Osídlená místa v podobě osad vznikala především v místech, která naplňovala představy osadníků, jak z hlediska obživy, tak i obrany. Důležitým atributem byla i možnost obchodu se svým okolím. Z tohoto pohledu vzniklo obydlené místo, později nazvané Kojetínem, na vhodném místě. Mírná vyvýšenina, která při svém vzdálenějším úpatí měla říční toky dnes zvané Morava a Haná se svými slepými rameny a okolním bažinatým terénem, opakovaně povodněmi zaplavovaným, částečně chránila obyvatele proti případným škůdcům - lapkům, loupežníkům, Kumánům a jiným. Nepochybně umožňovala mít přehled o příchozích z východní a jižní strany a částečně i ze strany severní. 

Kdo a kdy postavil na vyvýšenině první stavbu, se zcela určitě nikdy nedovíme. Můžeme se však důvodně domnívat, že malému sídelnímu útvaru na kojetínské vyvýšenině na nejvhodnějším místě vévodila dominantní stavba, která vynikala v osídleném prostoru, zřejmě zastavěného nádvoří. 
Uvnitř prostoru, vymezeného obrannou dřevěnou ohradou, bychom zřejmě našli dřevěné domky, jejichž hliněné stěny byly kombinovány s jiným materiálem – dřevem a drobným kamením, dále přístěnky pro dobytek a potřeby k hospodaření, drobné řemeslnické dílny, místo s potřebami k obraně proti nevítaným návštěvníkům a samozřejmostí byl dřevěný nebo již kamenný kostelík se hřbitovem. 

Již před rokem 1279 zasílá pražský biskup Tobiáš z Benešova biskupovi olomouckému Dětřichovi z (Jindřichova) Hradce list, v němž: „Biskup Tobiáš žádá biskupa (Olomouckého), aby děkanovi, do jehož pravomoci patři Kojetín, nařídil založit tam kapli a při ní hřbitov, poněvadž dosavadní kostel a hřbitov musily být proměněny ve tvrz.“

Obr. Úvod listiny pražského biskupa Tobiáše adresovaný olomouckému biskupovi Dětřichovi.

Po únoru roku 1279 dal biskup Tobiáš svému bratru, Milotovi z Dědic (u Vyškova), kojetínskou tvrz do zástavy. Jako voják podnikl z tvrze několik ozbrojených výpadů proti okolním statkům držených olomouckými biskupy. V roce 1281 se stal moravským podkomořím. V létě roku 1289 byl Milota jmenován olomouckým purkrabím.
Přestože byl správcem kojetínského panství, příliš zde nepobýval. Věnoval se také výstavbě vodní tvrze v Kvasicích, od roku 1296 převzal od svého bratra biskupa Tobiáše stavbu hradu Konopiště, od roku 1302 vlastnil hrad ve Strážnici a roku 1306 nechal zvelebit klášter v Benešově. Zemřel v roce 1307.

Pod pojmem tvrz je myšleno opevněné sídlo menšího rozsahu zpravidla s těsnou návazností na hospodářský dvůr a napojené na zástavbu, případně menší objekt se sídelní, hospodářskou a obrannou funkcí v areálech dvorů, řemeslných provozů či v pozici strážní stavby.

Podle výčtu činnosti Miloty z Dědic nedošlo zřejmě za jeho působení v Kojetíně k úpravám tvrze a jejího sídelního okolí.
Kojetínská tvrz byla po přestavbě z kostela zřejmě plášťovou tvrzí, tedy budovou chráněnou pouze zdí.  Nádvoří bylo obehnané obrannou hradbou, zřejmě z dřevěných palisád. K ní přiléhaly obytné a hospodářské budovy. 

V průběhu let, jak se měnily obranné potřeby a životní styl bohatých obyvatel, prošlo mnoho tvrzí přestavbami a úpravami, které je proměnily v pohodlnější a reprezentativnější sídla, zámky či domy. Byly přistavovány nové obytné trakty, doplňováno podloubí a arkády, zvětšila se okna a byly budovány reprezentativní prostory. 
Obranné prvky (jako střílny) byly často zazděny nebo nahrazeny jiným stavebním prvkem.

Důvodů, proč k této změně docházelo, bylo několik.

S rozvojem dělostřelby ztrácely tvrze svou původní obrannou funkci. 
Bohatí a majetní lidé začali klást větší důraz na pohodlné bydlení a reprezentaci své moci a postavení. 
Původní tvrz mohla být postupně rozšiřována o nová křídla a budovy, které lépe vyhovovaly potřebám rodiny. 
Při přestavbách se často uplatňovaly nové architektonické styly, které se mnohdy vyznačovaly elegancí a zdobností, což přispělo k proměně tvrze zhruba v druhé polovině 15. století v hejtmanský a později panský dům.

Hejtmanský, poté panský dům je historický název pro významnou budovu, zpravidla větší, kamennou stavbu, která svědčila o její důležitosti a v minulosti sloužila různým účelům spojeným s vrchností, panstvím či správou. Součástí domu mohly být i stáje, sýpky a další hospodářské provozy.

Často se nacházel na náměstích, v blízkosti zámku či v centru města.

Dům byl sídlem správce panství – hejtmana, který řídil hospodářství panství a ovlivňoval život na jeho území. Sloužil také pro ubytování majitele panství při jejich návštěvách. Některé z domů fungovaly také jako zájezdní hostince. 

Koncem 14. století je ve spise Účet pokladníka arcibiskupství Pražského z let 1382/83 uveden zápis, týkající se města Kojetína:

Tento zápis svědčí o tom, že v té době působil v Kojetíně purkrabí (burgravius) Markvard, který jako úředník pražských biskupů a správce kojetínského panství nepochybně využíval místního obydlí, které sloužilo jeho potřebám a kde bydleli také sloužící, mezi nimiž byl písař, stráž, kuchař a další osoby zajišťující běžný provoz a mělo také obranný účel, protože kolem roku 1382 na Moravě probíhaly významné konflikty, známé jako Moravské markraběcí války. Hlavními aktéry těchto válek byli bratranci a markrabata z rodu Lucemburků – Jošt a Prokop Lucemburští. Z výše uvedeného je možno usoudit, že purkrabí Markvard pobýval v kojetínské tvrzi.

Město Kojetín bylo majetkem pražského biskupství. Nelze reálně předpokládat, že by vzdálení pražští biskupové vydali peníze k přestavbě tvrze. Věnovali se spíše svým bližším majetkům v Čechách.

Kromě tohoto záznamu není od konce 13. století až do roku 1415 žádná zmínka o poměrech v Kojetíně.
Pokud výše uvedený zápis (Účet pokladníka) aplikujeme na období faktického držení Kojetína pražskými biskupy, lze se domnívat, že město spravovali purkrabí, sídlící na tvrzi, kterou zde koncem 13. století nechal zřídit z kostela biskup Tobiáš. Tito purkrabí odevzdávali biskupům peněžní částky z poplatků či služeb za určité časové období. 
I když pražští biskupové ve 14. století patřili k nejmocnějším a nejbohatším v Čechách, přesto počátkem dalšího století začali trpět nedostatkem peněžních prostředků a panství, která byla od Prahy nejvíce vzdálená (Kojetín, Jaroměřice u Jevíčka), a tím obtížněji ovladatelná, dávali do zástavy, aby získali peněžní půjčky pro své potřeby.

Jako první přijal kojetínské panství do zástavy od pražského biskupa Konráda z Vechty v roce 1415 Jan Puška z Otaslavic a Kostomlat (před 1392–1425). Ten po otcově smrti Ješka Pušky, zdědil Jan hrad v Otaslavicích (mezi Prostějovem a Vyškovem), avšak angažoval se více v Čechách než na Moravě. V roce 1415 přiložil pečeť ke „stížnému listu“ proti upálení Jana Husa. Kolem roku 1416 získal hrad Kostomlaty nad Labem, který se stal jeho hlavním sídlem, a začal se po něm psát. V roce 1425 byl zajat svým příbuzným Hynkem na Poděbradech a ve vězení zemřel, a protože neměl dědice, tak jeho majetek spadl do odúmrti a měl propadnout panovníkovi. Mezi roky 1419 až 1436 však na českém trůnu nebyl žádný korunovaný král a v různých částech země vládli husitští hejtmani a šlechtici. Prvním skutečně uznaným českým králem po husitských válkách se stal až Zikmund Lucemburský v roce 1436.
U držitele zástavy Jana Pušky nelze předpokládat úmysl na úpravu budovy tvrze na pohodlnější obydlí.

V době první zástavy se v archiváliích z roku 1416 již uvádí purkmistr Václav Frydlín, rychtář Hanzal, přísežní (rozhodčí o vině či nevině obžalovaného v trestním řízení před soudem) Ondřej Grandl, starý rychtář Osvald a další měšťané. Kde však purkmistr Frydlín bydlel nelze doložit, ale v úvahu přichází i tvrz.

Zde je nutno se zmínit, že v červnu roku 1423 proběhla bitva u Kroměříže, která byla střetnutím mezi východočeským husitským svazem (orebity) pod velením Diviše Bořka z Miletínka a Bedřicha ze Strážnice a katolickým vojskem olomouckého biskupa Jana XII. Železného a opavského knížete Přemysla I. Opavského. 
Husité město Kroměříž dobyli a obsadili a získali množství válečné kořisti. Mimo jiné zajali, po vzdání se Kroměříže, i dalšího budoucího držitele zástavy města Kojetína – Jiříka ze Šternberka a Lukova. 

Husité v této době, podle některých záznamů, taktéž přepadli město Kojetín a vypálili jej.

V roce 1436 získává krátce kojetínské panství Pan Jiřík ze Šternberka a Lukova.
 
Avšak již dne 27. ledna roku 1437 postupuje Panu Janovi Tovačovskému z Cimburka a jeho manželce zástavní list na Kojetín s příslušenstvím za 5 tisíc zlatých na tak dlouho, dokud jim král nebo pražský biskup celou částku nevyplatí. Stává se tedy zástavním držitelem kojetínského panství.

„Jiřík z Šternberka odjinud z Lukowa, (manželka) Anežka kněžna Opawská a paní Fulnecká, Lacek z Šternberka a z Lukowa, a Petr Roman z Wítowic, postupují Janowi z Cimburka a z Towačowa a paní Žofce z Kunštátu, manželce jeho, dobrou volí listu císaře Zikmunda na Kojetínské zboží za 5000 florenus. Pečeti přivěsili: Waněk z Bozkowic, toho času hejtman markrabstvie Morawského, Jan z Cornštýna, Jiřík z Krawař a z Strážnice, Beneš z Bozkowic, Zdeněk Dúbrawka z Osowého a Henýk z Waldšteina a z Židlochovic. Datum v Olomúci, v neděli po svatém Pawlu na víru obrácení.“.
Jiřík ze Šternberka zemřel nedlouho po předání města Kojetína a úmrtí své manželky, pravděpodobně roku 1438. Nezanechal žádných potomků a jeho majetek přešel do rukou bratra Lacka.

Nový držitel zástavy města Kojetína, Pan Jan Tovačovský z Cimburka (u Kutné Hory), byl moravský šlechtic a významný husitský předák z rodu pánů z Cimburka. Narodil se před rokem 1416 a zemřel dne 27. února roku 1464. V roce 1420, přešel na stranu husitů a stal se horlivým zastáncem jejich učení na Moravě. Bojoval s nimi v několika vítězných bitvách, například u Ústí nad Labem (1426) a u Stříbra a Tachova (1427). Měl vojenské schopnosti a spojenectvím s východočeskými husity ovládl střední Moravu. Třikrát zastával úřad moravského zemského hejtmana, poprvé v letech 1437 až 1438. Během interregna (bezvládí) v letech 1439 až 1453 fakticky držel nejvyšší moc na Moravě a podařilo se mu udržet v zemi pořádek. Měl dobré vztahy s Jiřím z Poděbrad, kterého podporoval v jeho politických jednáních a ustanovil ho poručníkem svých nezletilých synů. Zúčastnil se jak korunovace Ladislava Pohrobka v roce 1453, tak korunovace Jiřího z Poděbrad v roce 1458, kterého podporoval na taženích do rakouských zemí v letech 1458 a 1462.
Pan Jan Tovačovský z Cimburka sídlil na tovačovském hradě.

V roce 1439 se uvádí, že v Kojetíně působili purkmistři Petruch a Staněk. Ti však nemuseli bydlet v bývalé tvrzi.

Poslední z Cimburků, vnuk Pana Jana Tovačovského Adam, zemřel dne 3. prosince roku 1502 a kojetínské panství získala dědictvím jeho matka Johanka z Krajku a Mladé Boleslavi. Ta již následující rok, dne 15. března, prodala kojetínské panství a Tovačov se zámkem za 24 000 kop grošů českých panství Panu Vilémovi z Pernštejna. 
Pan Adam Tovačovský nedlouho před svou smrtí v roce 1592 odkoupil od věřitele Jana Heralda z Kunštátu a na Plumlově za 8 tisíc zlatých uherských díl kojetínského panství – enklávu, zvanou Kroužek, ležící ve slavkovském panství nedaleko města Rousínova.

Dne 23. března roku 1507 rozdělil Pan Vilém z Pernštejna svá panství svým synům Janovi a Vojtěchovi. Držitelem kojetínského panství a zástavním věřitelem se stal Vilémův starší syn 20letý Pan Jan z Pernštejna, narozený dne 14. listopadu roku 1487.
 
Jan představoval jiný typ šlechtice než jeho předkové. Zajímal se o literaturu a umění, magii a astrologii. Na svých panstvích rozvíjel rybníkářství a další podnikání. Napodoboval dvorský život italských renesančních knížat, zaměstnával architekty, malíře i zedníky z Itálie. Zastával funkce ve významných zemských úřadech na Moravě jako nejvyšší moravský komorník a zemský hejtman moravský. Po smrti svého bratra Vojtěcha v roce 1534 a převzetí jeho panství v Čechách sídlil v Pardubicích na zámku.
Byl třikrát ženatý. První manželkou byla Anna z rodu Kostků z Postupic, která zemřela v roce 1526, druhá byla Hedvika ze Šelmberka (Schellenberg u Tábora), ta zemřela v roce 1535 a třetí manželkou byla Magdalena Székely z Ormosda (slovinsky Ormož), která zemřela v roce 1556. 
Jejich manžel Pan Jan z Pernštejna, zvaný též Bohatý, zemřel dne 8. září roku 1548 v Hrušovanech nedaleko Znojma. 

Až do poloviny 16. století nelze doložit jakékoliv další zprávy o tvrzi, jejím stavu, případně změně tohoto stavebního objektu na panský dům. Nikdo ze zástavních držitelů zde nepobýval. 

Informace, vedoucí k osudu bývalé tvrze a následně panskému domu číslo 8, se objevuje až v době, kdy kojetínské panství bylo v držení Pana Jana z Pernštejna, který „…dává purkrabímu zámku Tovačova Janu Pivcovi z Hradčan a Klimšteina půl lánu rolí, kteráž slove Oujezd, nad Urzycziczy (Uhřičici) u Kojetína, z kteréhož půllánu žádných poplatků nemá dávati, kdyby však toho půllánu komukoliv prodal neb jinak odbyl, ten bude z něho půlletně platiti, jako jiní lidé. – Na Mezirziczy (Meziříčí) v uoterý před sv. Martinem (7. listopadu) 1542.“.
Dovídáme se tedy, že v roce 1542 sloužil na zámku v Tovačově purkrabí rytíř Pan Jan Pivce.

Obr. Darovací listina Pana Jana z Pernštejna ze dne 7. listopadu roku 1542 ve věci polností Panu Janu Pivcovi.

Pan Jan Pivce z Hradčan a Klemštejna pocházel z staré rytířské rodiny, jejíž původ byl ve vsi Hradčany (v roce 1377 se ves jmenovala Hraczan, Hradschein, Hratschein a Radschen, v roce 1428 Raczyn a v roce 1429 Hradczan, Ratschein, 50,029⁰N, 17,873⁰E, Klemštejn – Klemstein) v části bývalého Krnovského a Opavského knížectví, v současnosti v Polsku. 

Obr. Hradčany a Klemštejn na starší mapě s erbem rodu Pivců.

V II. polovině 16. století přicházejí členové této rodiny na Moravu. Jedním z nich byl i Pan Jan Pivce (Piwcze). O jeho mládí a vzdělání nejsou informace a již před rokem 1542 se dal do služeb Pana Jana z Pernštejna, tedy dříve, než od něj dostal, zřejmě za zásluhy nebo za peněžní půjčku, pole v Uhřičicích. 

Obr. Podoba Pana Jana Pivce ze zachovaného náhrobku, kolem roku 1575.

Pivcovo zařazení v panské službě vyplývalo z úrovně vrchnostenské správy, a v jeho případě především v oblasti finančních operací, u kterých šlo převážně o půjčování peněz, z toho vyplývající zástavy a někdy velmi problematické splácení a vymáhání peněz od neplatičů. Pernštejnové byli velmi zadlužený rod. Jejich představitelé často spláceli půjčku novou půjčkou, a dokonce jim věřitelé nepůjčili se zdůvodněním, že ty peníze od nich nikdy nedostanou. Běžný úrok z půjčky byl v této době 6 %, výjimečně do 10 %.

Další zmínka o Janu Pivcovi je uvedena ve Stavovských rukopisech – povýšení do rytířstva, kde se v zápise ze dne 9. září roku 1554 uvádí: „Item Hynek, Jan a Balczar Streyczowe Piwczowe z Hradczan a s Klinsstayna przigali Jana przerowskeho za Streycze wlastniho. A tyz Jan Przerowsky przigat od Gich milosti Panuo Rytirzstwa y s dietmi od nieho rzadnie posslimi (vzešlými) a uczinil przisahu yakz naprzed postaweno gest. Znameni Erbu gegich gest. Sstit Modry, w niemz dwa rohy Czerna rozdwogena. Potwrzeni toho od krale Ferdinanda Geho milosti.“. 

Obr. Zápis ze dne 9. září roku 1554, kde je uveden Jan Pivce.

Držitel několika panství, mezi nimi i kojetínského, Jan z Pernštejna, který stále potřeboval peníze pro svou náročnou prezentaci, měl ustanoveny tři úřednické úrovně či stupně, které se zabývaly peněžními transakcemi v rámci jeho majetku. 
Na nejnižším stupni stál úředník panství, který zajišťoval kontakt s věřiteli v blízkém okolí, tj. bohatými poddanými, rytíři a poddanskými městy, se kterými se většinou znal.
Střední úřednickou úroveň představoval regent, který jednal s věřiteli v rámci země, tedy Moravy. 
Na této úrovni byl Pan Jan Pivce z Hradčan a Klemštejna. Ten pravidelně informoval svého pána o žádostech na splacení dlužných částek a situaci na jednotlivých panstvích. Funkce regenta sloužila ke kontrole peněžního hospodaření jednotlivých panství. Z toho je možno dovodit, že Jan Pivce měl příslušné vzdělání.

Na nejvyšším úřednickém stupni stál rentmistr (účetní rada), který prováděl úvěrové operace, pracoval s dluhopisy a kvitancemi a kontroloval peněžní toky v rámci jednotlivých panství, a tím měl přehled o hospodaření všech panství Jana z Pernštejna. Rentmistrem v té době byl Fridrich Lipenský, pocházející zřejmě z Týna u Lipníka n. B., který v roce 1559 získal od českého krále Ferdinanda I. erb a přízvisko „z Tejna“.

Když Jan z Pernštejna v roce 1548 zemřel, převzal správu kojetínského panství mladý Vojtěch II. z Pernštejna, narozený dne 7. října roku 1532. V letech 1554 až 1557 byl nejvyšším zemským komorníkem na Moravě. Sídlil v Prostějově na zámku. Od roku 1556 byl ženatý s Kateřinou z Postupic, která pocházela z rodu Kostků. Měli pouze dceru Hedviku, která však v mladém věku zemřela. Vojtěch II. zemřel dne 17. července roku 1561 na hradě Plumlově.

Po smrti Vojtěcha získal kojetínské panství jeho bratr Vratislav II. Nádherný, narozený dne 9. července roku 1530 ve Velkém Meziříčí. Jeho matkou byla Hedvika ze Šelmberka. Byl nejvyšším kancléřem království Českého a rytířem řádu Zlatého rouna a sídlil v Prostějově.
Jeho manželkou se v roce 1555 stala dvorní dáma María Maximiliana Manrique de Lara z rodu španělských grandů Manriqueů z Lary, narozená v roce 1538. María přivezla do Čech voskovou sošku, později nazývanou Pražské Jezulátko, zobrazující Ježíše Krista jako dítě. Sošku od ní dostala jako svatební dar její dcera Polyxena, která ji později darovala pražským karmelitánům.
Vratislav byl podporovatelem veškerého vědeckého a uměleckého snažení. V Tovačově obohatil rodinnou knihovnu o známá díla soudobé literatury, nakupoval obrazy věhlasných malířů, stavěl a renovoval zámky na svých panstvích zakládal parky a vodní díla. Zemřel dne 27. října roku 1582 na Dunaji u města Lince.

Výše uvedeným pánům sloužili desetiletí za určitých podmínek vedle sebe jak Jan Pivce, tak později od Pivce mladší Fridrich Lipenský. Osudy obou se však dotkly i domu číslo 8.  

Nejstarší zápis o Janu Pivcovi v kojetínských archiváliích se nachází v Pozemkové knize o koupi rozsáhlé (podle ceny) louky, kdy „Pan Jan Piwcze (a) Jan Sobotkau – „Letha Panie Lvii (1557) za rychtarze Girzika Ziegruty urozeny wladyka Pan Jan Piwcze z Hradzian a z Klimssteyna kaupil lauku czelau……….se wssim Prawem a Diedicznie y s Erby swymi Uziwani…….od Jana Sobotkowa za Lxx (70) fl. (zlatých)……….“.

Obr. Část zápisu z roku 1557 o koupi louky Janem Pivcem od Jana Sobotky.

Zápis o koupi louky samozřejmě nezmiňuje, kde Pan Jan Pivce bydlel. Nevíme ani, zda ještě sídlil jako purkrabí na zámku v Tovačově či byl v této době již měšťanem města Kojetína. 
Další zápisy, týkající se Jana Pivce v souvislosti s výše uvedenou loukou jsou z let 1559 a 1560. 

Archiválie, která přesně určila dobu, kdy byl Pan Jan Pivce kojetínským měšťanem a který dům obýval, vznikla z důvodu neustálých nároků jeho pána Vratislava na přísun peněz pro potřeby své osoby, prezentaci a splácení dluhů.

Bylo nutno provést soupis povinností jeho poddaných, tedy v podstatě písemnou evidenci toho, co poddaní museli odevzdávat své vrchnosti – ať už to byly peněžní dávky (úroky), naturální dávky (např. obilí, vejce, drůbež) nebo robotní povinnosti (práce na panské půdě). Tento soupis, v Kojetíně zachovalý z roku 1567, se nazývá Urbář panství Kojetínského z roku 1567 – „Herrschafft Kojeteiner Urbarium De Anno 1567“. 

Úvod Urbáře z roku 1567 je následující: „Panstwi Kogetinske Duchodowe tehoż panstwi Staly na gross Cziesky wsseligaczy – Toto platuo Stalych gednau w rok o swatem Wondrzegi wychazy – Miesto Kogetin – Odtud platy w rok na Cziesky grosse tez s roly z augezdu a dawagy Srpni“.

Na 6. straně, na 29. pořadí Urbáře je uveden „Pan Jan Piwcze“, kterému jsou předepsány následující platy: z domu…18 g (grošů), z 1/2 lanu roli…45 g., Srpniho…2 g., z zahrady a s chalupynam? (chalupou, chalupami)…3 g., 1 ½ d. (denáru), z niwky od Pawla Noskowa...2 g., 2 den., za mierziczy rzi hlasky (zřejmě klásky)…12 d., dymniho (komín)… 1 d., mostniho…1 d., Slepiczy …1.
A odtiech wssech platuo gest geho milosti panem obdarowanim nato dany swobodnym uczinic(z)y.“
Pozn. „Slepiczy“ v počtu jeden, byla nepeněžní směna jedné slepice za sběr spadaných suchých větví v vrchnostenském lese pro vlastní účely, tedy k topení. V zápisech je psáno také „Slepiczy za drzewo suche“.

Závěr zápisu v Urbáři sděluje, že uvedený dům na 29. pořadí je shodný s domem se současným číslem 8, jehož majitel Pan Jan Pivce, je osvobozen od výše uvedených plateb. 
Z Knihy kupů se dovídáme některé skutečnosti, týkající se i dalších nákupů Pana Pivce. 
V úterý před sv. Vítem v roce 1561 koupil Pan Pivce sobě a svým budoucím potomkům od Vondry Vidláka díl krátkých kusů (polí) za dva zlaté, aby mohl mít přístup k stádlu, což je místo, kde stával dobytek nebo to byla ohrada pro dobytek. Tentýž rok kupuje od Jana Řepíka louku zvanou „Na stádle“.
V roce 1565 v pátek před sv. Kateřinou koupil „kus roli“ od Martina Turka za předem zaplacených 18 zlatých. Prodejce Turek na to slibuje, že „… o ten kus roli on Martin, manzelka y ditky geho, na pana yana piwcze ani na erby geho, natahowati se nemagi nyni ani na czasy budauczi.“.
Tentýž rok, v pátek po sv. Lukáši, kupuje od Pavla Noska za 19 zlatých kus role u cihelny. 
Příštího roku 1566, ve čtvrtek před sv. Bartolomějem, kupuje Jan Pivce od Martina Hunky kus pole „…sobie a erbum swym…“ za 40 zlatých, 1 krejcar a 17 denárů.
V roce 1569, ve středu před sv. Jiřím, dochází mezi Janem Pivcem a Jakubem Konečným k narovnání o „stádlo“. 
V roce 1570 koupil za Vyškovskou ulicí zahrádku za 30 zlatých.
Výčet koupě polí v Kojetíně svědčí o tom, že Pan Jan Pivce zde čile využíval materiálních a finančních prostředků a u domu číslo 8 provozoval za přispění najatých pracovníků rozsáhlý hospodářský dvůr.
Vedle této činnosti vykonával pro své pány z Pernštejna peněžní služby, pobýval na tovačovském hradě a působil jako hejtman v Kroměříži.
O jeho osobním životě je velmi málo zpráv. Není známo, kdy se narodil, ale z jeho náhrobku, zachované hlavy, je možno usuzoval, že zpodobňuje muže ve věku mezi 50 až 60 lety. Vzhledem k tomu, že zemřel v roce 1575, bylo by možno jeho narození klást do období kolem roku 1520.

Svobodný panský dům číslo 8, ve kterém Pan Pivce bydlel, má jeden zajímavý prvek. V chodbě vedoucí k muzeu je pískovcové ostění dveřního otvoru, v jehož horní části je vytesán erb či rodový znak rodu Podstatských z Prusinovic s iniciálami WP. V barevném znázornění leží stříbrné paroží daňka (někdy uvedeno jelena) na červeném štítě.

Obr. Erb Podstatských z Prusinovic v 15. a 16. století.

Obrázek uvedený níže vlevo zobrazuje erb z náhrobku Ester Podstatské, manželky Pana Jana Pivce, která zemřela v roce 1581. Dva stejné obrázky nad sebou ukazují znak Podstatských v ostění dveřního průchodu v domě číslo 8 s iniciály WP v horní části erbu jako dekorativní prvek, který označoval majitele domu.

Obr. Erb a znak Podstatských z Prusinovic, vlevo na náhrobku Paní Ester, vpravo na ostění v domě číslo 8.      

Paní Ester Podstatská, manželka Pana Jana Pivce byla dcerou Václava mladšího Podstatského z Prusinovic (1534–1577), hofrychtéře (dvorského sudí – soudce) olomouckých biskupů, pána na Liptále, Vrchoslavicích, Vlachovicích a Veselíčku, a který od června roku 1565 spojil ves Kovalovice s lenní částí vsi Lutopecny.
Matkou Ester však nemohla být v rodokmenu Podstatských uváděná Apolena Žeranovská ze Sezemic (u Pardubic), protože svatba Václava mladšího Podstatského s Apolenou Žeranovskou se uskutečnila v roce 1567. 
Paní Ester Podstatská zemřela v nízkém věku „smrtí časnou“, protože nápis na jejím náhrobku v kostele sv. Michala ve Vrchoslavicích uvádí, že „…DOKONALA GEST BYEH ZYWOTA SWEHO SMRTY CZASNAV…“ dne 30. dubna roku 1581. Z toho lze usoudit, že její otec Václav byl ženatý dvakrát či vícekrát a Ester se mohla narodit kolem roku 1555 a zemřela kolem 26 let svého věku. 

Vzhledem k tomu, že v popisovaném období se dcery nižší šlechty vdávaly většinou mezi 16. až 20. rokem, mohla být svatba mezi Ester a Janem Pivcem mezi roky 1570 až 1572, protože dne 23. dubna roku 1572 prodává Pan Vratislav z Pernštejna Janu Pivcovi, jeho manželce Ester Podstatské a jejímu bratru Jetřichovi Podstatskému za 400 zlatých svůj majetek ve „vsi Čechách nad řekou Hostejnskou s mýtem v Horních Nětčicích a Vitonicích“. Jedná se o obec Čechy u Přerova a říčku Bystřičku, pramenící Pod Tesákem, která vtéká do říčky Moštěnky. 
Pan Jan Pivce mohl být ženatý vícekrát, ale záznamy nesdělují, že by měl s některou z manželek potomka.

Jestliže byl dům číslo 8 označen znakem s iniciály WP, lze s určit jeho majitele či spolumajitele, a tím byl „Waczlaw Podstatzky“, který se stal v roce 1558 vlastníkem nedaleké vsi Vrchoslavice s tvrzí, vystavěnou v roce 1520 Panem Janem z Čertorej. V této tvrzi a ve tvrzi na Veselíčku bydlelo v mládí osm dětí Pana Václava mladšího Podstatského, tedy i dcera Ester.  

Dům číslo 8 prošel již dříve, neznámo kdy, přestavbou z tvrze, protože v roce 1567 je psán v Urbáři jako „dům“. 
Další stavební úpravy tedy nechal pravděpodobně provést Pan Václav mladší Podstatský, o čemž svědčí umístěný erb na vchodovém ostění, aby byl na něj dědicům jeho majetku vyznačen pozdější nárok. 
Důvodem stavebních úprav bylo dohodnuté manželství mezi jeho dcerou Ester a Panem Janem Pivcem. Ester tímto získala v Kojetíně patřičné ubytování již v měšťanském domě, na kterém měla majetkový dědický podíl. 

V archiváliích po roce 1575, kdy Jan Pivce zemřel, se ještě několik následných desetiletí tento dům psal v soudobých dokumentech jako Pivcovský dům.

Osudy tohoto domu po smrti Pana Jana Pivce jsou útržkovité. Z opisu ztracené Knihy trhové se dovídáme, že Paní Ester Podstatská ještě před svou smrtí koncem dubna roku 1581 prodala příbuznému svého zemřelého manžela, který měl stejné jméno i příjmení „dům s pivovarem, půl lánu roli, dvě zahrady, dvě louky, tři krávy, klisnu a hříbě, vozy, pluhy i brány, obilí mlácené i nemlácené, sladovnu, též dvůr za ulicí Vyškovskou se stodolami, zahradu u cihelny, louku, kteráž slove Sobotkovská za 3700 zlatých, 30 grošů a 11 denárů.“. 

Dva roky před tímto prodejem vypukl dne 18. července 1579 (ve čtvrtek po sv. Margaretě) mezi 16. a 18. hodinou v Kojetíně velký požár. Oheň vyšel ze sladovny Pana Jana Pivce a shořelo při něm 56 domů ve městě i na předměstí. Z podezření ze žhářství byl tehdy obviněn kojetínský sládek Jan Smetana, který byl na tři roky uvězněn.

Přesné umístění sladovny Pana Jana Pivce v roce 1579 není v dostupných zdrojích výslovně uvedeno. Ale jestliže oheň vznikl v Pivcově sladovně, znamená to, že se jednalo o menší, soukromou sladovnu, která byla součástí panského domu, protože tento dům byl „právovárečný“, tedy měl právo vařit pivo. 

Zda byla poničena budova domu nelze doložit. Ale majitel kojetínského panství Jan z Pernštejna, přestože byl ve finanční tísni, nařídil dne 8. března roku 1585 svému tovačovskému úředníkovi Jindřichu Blektovi z Outěchovic, aby pro něj tento dům koupil. 
Zájem o koupi také projevil Pan Adam Falkon (Falkenhon, Folkenhaun) z Glošku, kojetínský měšťan, ale majitelem se stal Pan Jan z Pernštejna. 

Avšak již následujícího roku 1586 je jako majitel uveden Pan Jiří Bartle z Vildšteina (Vilštejna).
Na Moravě se vyskytuje jeden hrad s tímto jménem, ale již ve středověku byl zříceninou. Lze jej nalézt severně nedaleko Budišova na Budišovkou. 
V Čechách se nacházejí dva hrady, jeden několik kilometrů jihozápadně od města Chrudim a ten je od středověku také zříceninou. U obou hradů se jméno Bartl či Bartle nevyskytuje.
Dochoval se pouze hrad Vildštejn (něm. Wildstein) v okrese Cheb, přestavěný na zámek, který se nachází na kamenném ostrohu nad potokem Sázek ve městě Skalná. Hrad patřil v 16. století rodu Višperků.
Z historie hradu se dovídáme, že v 70. letech 16. století vyhořel a v té době zavraždil Bartl Viršperk, sídlící na hradě Vildštejně, svého příbuzného Volfa Kryštofa a pána jménem Lamingen. Řada jiných krvavých zločinů vyvolala v roce 1579 vojenskou výpravu okolních pánů na dobytí hradu a potrestání Bartla Viršperka. 
Nelze doložit, zda tento Bartl (Bartle) je totožný s kojetínským Jiřím Bartlem, ale jméno a doba napovídá, že je možno hypoteticky se domnívat, že Bartl Viršperk z Vildštejna mohl utéci jako vrah před spravedlností až na Moravu do Kojetína a stát se majitelem panského domu číslo 8.

I v osmdesátých letech 16. století zůstává rentmistrem pánů z Pernštejna Pan Fridrich Lipenský z Tejna, který do roku 1575 spolupracoval s Panem Janem Pivcem ve službách Jana z Pernštejna. Tento vysoký úředník na Pernštejnském panství, řešící pro svého pána finanční záležitosti, byl velmi bohatý. Kromě popisu jeho služeb se dovídáme, že dne 6. ledna roku 1562 „…na sniemu Obecznim w Miestie Olomauczy przigati gsau w staw Panu Rytirzstwa Osoby dole psane y s dietmi od nich rzadnie posslimi…“. Dále se dovídáme, že rytíř Lipenský měl syna Pana Petra Lipenského z Tejna. 

V knize Alchymie v Čechách za doby Rudolfa II. je uvedena informace, že „Roku 1584 laboroval na Třeboni jakýsi Petr Lipenský z Tejna...“.

Obr. Informace z knihy Alchymie v Čechách za doby Rudolfa II. o Petru Lipenském.

Z historie je známo, že nejvýznamnějším mecenášem alchymie, kromě císaře Rudolfa II. (1552-1612), byl jihočeský šlechtic Pan Vilém z Rožmberka (1535–1592), který v Českém Krumlově a Třeboni zřídil alchymistické laboratoře. 
Zajímal se o alchymii, protože chtěl jako mnoho jiných šlechticů, získat vzácné kovy, elixír mládí a kámen mudrců, které by mu zajistily štěstí a prosperitu. Jeho najatí alchymisté se pokoušeli o různé pokusy, včetně transmutace kovů a výroby zázračných látek. 
Vystřídalo se u něj několik domácích i cizích alchymistů, mezi nejznámější patřili Edward Kelley a John Dee. 
Taktéž Petr Lipenský z Tejna – alchymista, pracoval v Českém Krumlově a Třeboni u Pana Viléma z Rožmberka.

Obr. Petr Lipenský z Tejna uvedený v seznamu alchymistů Pana Viléma z Rožmberka v 80. letech 16. století.

Dochoval se jeho dopis, v němž žádá Pana Viléma z Rožmberka, o povolení odjet na Moravu za svým otcem.
Tento dopis je datován „…na Krumlově v neděli první v půstě léta x84.“. Vaší Milosti vždycky ve všem poslušný a hotový služebník Petr Lippenský z Teyna.“. 
V dopise je uvedeno (doslova), že “…Včerejšího dne u večír psaní od pana otce mého milého vlastní rukou jeho psané jest mi od posla mého, kderého sem byl naschvál do Moravy posílal, dodáno, z něhož porozumívám, že se jim tam spolu z panem Martinem Rezlem v jejich předsevzetí a díle dobře a šťastně vede a že již na díle takové jejich dílo vykonáno jest a blízko konce že jsou…“.

Z těchto kusých zpráv lze dovodit, že i otec Petra Lipenského, Fridrich, měl co do činění s alchymií. A protože rentmistr Fridrich Lipenský byl majitelem několika polností v Kojetíně a svobodného dvora ve Slatinkách nedaleko od Kostelce na Hané, byl nižším šlechticem – rytířem, lze předpokládat, že jeho syn Petr také šlechtic, bydlel kolem roku 1589 určitou dobu v kojetínském panském domě číslo 8.

Obr. Informace o Lipenských z Tejna z knihy Staromoravští rodové.

Nástupcem Petra Lipenského z Tejna na domě číslo 8 se před rokem 1597 stal Pan Jiřík Klos z Klosberka s manželkou Martou, která je jako majitelka (zřejmě již vdova) uvedena v Urbáři z roku 1597 s tím, že „…jest ten dům Panu Janowi Piwczowi oswobozen, a Kdyby nebyl oswobozen tiemito platy by byla nize Psanymi Powinna, …“. Jsou to stejné platy jako u Pana Pivce v roce 1567. 
Pan Jiřík Klos z Klosberka byl znojemský měšťan, poté šlechtic, uvedený na svobodném dvoře v Drnholci v roce 1590. Dne 17. října roku 1587 obdržel polepšení erbu pro sebe a dědice jeho strýce. Jednalo se tedy o oficiální změnu nebo obohacení stávajícího erbu, kterou uděloval panovník nebo jiná autorita. Tento akt byl považován za velkou poctu a ocenění za zásluhy, například za věrnost panovníkovi, vojenskou pomoc nebo významný čin.

Obr. Záznam v Urbáři z roku 1597 o poplatcích z domu číslo 8 Paní Marty Klosové.

Téhož roku 1597, kdy byl sepsán Urbář, Marta, pozůstalá vdova po Panu Jiříkovi Klosovi z Klosberku prodala dům číslo 8 za 2000 zlatých novému majiteli panství Panu Štěpánu Illyésházymu z Illyésházu (1541–1609). 
Ten, jelikož v Horních Uhrách získal dostatečné množství majetku, se zaměřil západním směrem, za řeku Moravu, kde se zajímal o několik statků. Prvním panstvím, které Štěpán Illyésházy získal, bylo panství Tovačov a Kojetín. To náleželo Panu Janovi z Pernštejna, který je zpětně převzal od svého tchána Pana Jana Manriqueze de Lara. Pan de Lara měl obě panství v držení v letech 1590 až 1594. 

Pan Illyésházy poznal Pana Jana z Pernštejna při bojích proti Turkům a věděl, v jak velkých finančních problémech se poslední moravský Pernštejn nacházel. Proto se rozhodl koupit výnosné středomoravské panství.
O koupi tovačovského panství zřejmě uvažoval delší dobu. Peníze na jeho koupi měl již nachystané. Po nečekané smrti mladého, 36tiletého Jana z Pernštejna v bitvě u Rábu dne 30. září roku 1597, proběhl prodej panství velmi rychle. Rukojmí (ručitelé) za Jana z Pernštejna prodali panství Panu Štěpánovi Illyésházymu za 182 000 zlatých.
Avšak Illyésházy zaplatil Paní Klosové za svobodný panský dům číslo 8 pouze 400 zlatých a 600 zlatých bylo podle kupní smlouvy zanecháno na kojetínské radnici, s tím, že se nikomu nesmí vydat, …“až ta pře, kterou Paní Kloska s rukojmími (věřiteli) za zemřelého Pana Hynka Posadovského z Posadova a na Otaslavicích k spokojení a konci přijde“. 
Podrobnosti sporu o dům nejsou dohledatelné, ale Pan Štěpán Illyésházy se panského domu nakonec zřekl. 

Dne 13. prosince roku 1600 odkoupil Pan Weichard (Vejkard) ze Salmu a Neuburgu (1575-1617) od Pana Štěpána Illyésházyho obě panství, Kojetín i Tovačov, a usídlil se na zámku v Tovačově. 
Jeho syn, Julius II. (1600–1654), moravský zemský hejtman a nejvyšší moravský sudí, se stal oddaným služebníkem císařů Ferdinanda II. a Ferdinanda III. Za Třicetileté války byl dne 3. července roku 1643 zámek v Tovačově dobyt a poničen švédskými vojsky. I domy a chalupy města Tovačova, Kojetína a okolních vesnic byly Švédy vypleněny a požáry zpustošeny. 
Erb rodu Salmů – v červeném poli jsou dva odvrácení stříbrní lososi, přičemž výraz pro lososa v dolnoněmeckém dialektu je „Salm“. 

Zda Paní Marta Klosová obývala dům číslo 8 i po nástupu Salmů, nelze doložit. Skutečností je, že dne 31. května roku 1602 vypukl v Kojetíně požár, kdy bylo ohněm zničeno celkem 195 měšťanských domů, chalup a pivovar. 
Podle všeho lze předpokládat, že byl značně poničen i panský dům číslo 8, protože až do roku 1632 o něm nejsou žádné zmínky.

Až v roce 1632 je o tomto domě uvedeno (přesný přepis z opisu): „Oddání domu Pivcovského na místě vysoce urozeného p. p. Juliusa ze Salmu, pána našeho milostivého, skrze pana Andryáše Rakodavskýho, úředníka tovačovského, obci Kojetínské v hotovy 700 R. mor., které obec z J.M. (Jeho Milosti) dluhů sjaly (sňala) a urozenému p. Janu Jiřímu Beřkovskymu zaplatiti se uvolili.“.

„Leta P. 1632 dne 15. May za purkmistra J. Doubravy…….oddán jest dům, jenž slowie Pivcovský na místě vys. uroz. p.p. hraběte z Salmu, pána našeho milostivého, skrze slovutného pana Adama Andráše Rakodavského, ten čas auředníka panství tovač.(ovského) a kojetínského s nivou u dražek křenovských, mezi Hanami se zahradou za mlýnem, s druhou zahrádkou u Stržníka protiv panskému dvoru, obci Kojetínské v sumě hotové 700 zl. mor., kteréžto 700 zl. urozenému p. Janu Beřkovskymu na místě J. Mil. zápisem pod pečetí městskou pojistiti a zaplatiti obec Kojetínská se uvolili. A tak obec Kojetínská má týž dům se všemi ut supra psanými případnostmi od J. Mil. p. pána svého mil. skrze téhož p. Andráše Rakodavského, toho času auř.(edníka) (tov.), zaplacený a žádnému v čemž nezávadný. Odvedení a odevzdání stalo se léta a dne ut supra (viz výše).“.

Zápis sděluje, že vlastník domu číslo 8 Pan Julius ze Salmu, majitel panství, dlužil Panu Janu Jiřímu Beřkovskému z Šebířova 700 zlatých moravských a město Kojetín prostřednictvím tovačovského úředníka Ondřeje Rakodavského, tento dluh za něj zaplatilo a získalo tím panský dům. 
 
Poznámky: Pan Jan Jiří Beřkovský z Šebířova padl jako císařský důstojník v Pomořanech v roce 1635 (Pommern – historické území při pobřeží Baltského moře ovládané od roku 1630 Švédskem). Mezi Hanami znamená „mezi starým a nově vytvořeným tokem říčky Hané“.

Tímto zápisem ze dne 15. května roku 1632 se stalo město Kojetín držitelem dříve svobodného výhradně panského domu a mohlo s ním disponovat, avšak se souhlasem vrchnosti.

Kniha trhová sděluje, že držitelem tohoto domu byl někdy v tomto období také měšťan Markolt (též Marholt), ale není možno doložit, které doby se to přesně týká, protože ve smlouvě, sepsané ve Vídni dne 28. září roku 1634 mezi Juliem, hrabětem ze Salmu a Neuburgu, majitelem kojetínského panství a purkmistry a radními města Kojetína je uvedeno, že tento dům odkoupila vrchnost – Julius ze Salmu od tamějšího měšťana Marholta s tím, že si vyhrazuje v tomto domě následujících 12 let šenkovat své víno. Zde dochází k nejasnosti, kdo byl vlastně majitelem domu, zda město Kojetín od roku 1632 nebo vrchnost od roku 1634.

Nicméně dům se stal šenkovním domem, kam bylo dodáváno panské víno, které se zde za cenu stanovenou vrchností „šenkovalo“. 
Šenk se primárně vztahoval k výčepu nebo nalévání nápojů, především piva nebo vína. Slovo pochází z německého „schenken“, což znamená „dávat“ nebo „nalévat“. Šenk mohl být i konkrétní pult, kde se nápoje čepovaly, nebo označení pro osobu, která nápoje nalévá, tudíž šenkýř. 
Nebyla to tedy hospoda, která má širší význam a je odvozená od slova „hospodář“ nebo „host“. Původně označovala dům nebo místo, kde se poskytovalo pohostinství (ubytování, jídlo i pití). Bylo to místo pro hosty, pocestné a obchodníky. V průběhu historie se hospoda stala synonymem pro hostinec a restaurační zařízení, kde se nejen pije, ale také jí a setkávají se tam lidé a poskytuje i ubytování.

Dne 1. ledna roku 1664 dalo město Kojetín tento dům psaný Panský Markoltovský – „Pansky Markoltowsky“, dříve Pivcovský, do držby Martinu Tovačovskému za 1100 zlatých.
Dům byl však zřejmě značně poškozen, snad přítomností švédského vojska v červnu roku 1643 a nezřídka i jejich přítomností v následujících letech, proto kojetínská obec poskytla v roce 1666 slevu ceny za dům o 500 zlatých moravských jeho současnému majiteli Martinu Tovačovskému na 600 zlatých.
Hodnoty kojetínských měšťanských domů byly v té době v rozmezí 500 až 1550 zlatých. Cena domu číslo 8 byla tedy snížena na nízkou úroveň, aby majiteli byla dána možnost jej opravit. V Rektifikačních aktech z roku 1668 je držitel domu Martin Tovačovský uveden jako lhůtník, což potvrzuje, že mu byla vyměřena doba na opravy budovy. 
Podle zápisu v Knize trhové, vedené od roku 1681 a se záznamy z dřívější doby, byly nějaké opravy provedeny, což vyplývá z vyšší hodnoty pro následujícího držitele domu. Avšak Martin Tovačovský zřejmě před rokem 1671 bez dědiců zemřel a šenkovní dům s nedokončenými opravami byl vrácen kojetínské obci.

Ta jej v roce 1671 prodala kojetínskému purkmistrovi Janu Holáskovi již za cenu 1400 zlatých. Od obce dostal, stejně jako jeho předchůdce, slevu ve výši 500 zlatých „…Pro wystaweni a wzdielani toho domu od czeley obcze upusstenych Z s(umm)y domowni………..500 Rm.“.  
Se slevou na opravy či stavební úpravy domu, byla tedy jeho hodnota stanovena na 900 zlatých. 
Od roku 1671 do roku 1677 zaplatil Jan Holásek každý rok purkrecht v celkové částce 54 zlatých, tedy po 9 zlatých každý rok a v následujících 94 letech měl zaplatit celkem ještě 846 zlatých. Částka, která by nebyla uhrazena v době jeho smrti, se jako dluh přenášela na dalšího držitele domu. V letech 1681 až 1682 uhradil 28 zlatých.
K domu v té době patřila niva „…przi drahach krzenowskych mezy Hanau Nowau y Starau Lezyczi z zahradau za Mleynem Panskym, z druhau zahradau u chodnika proti Panskemu dworu, z Laukau w Suchych Lukach, y ze wssim a wsselikym Przislussenstwim domownym…“.

Obr. Zápis v Knize trhové z roku 1681 o držiteli domu číslo 8 Janu Holáskovi.

Podle Lánského rejstříku z roku 1678 patřil Holáskův šenkovní dům mezi 40 oprávněných šenkovních domů na kojetínském náměstí. V roce 1679 byly Janu Holáskovi vyměřeny do tří termínů poplatky v úhrnné částce 1 zlatý, 63 grošů a 4 denáry z domu, ze dvou lesních luk, ze dvou poloučtvrtí s přímětky a pozemku v Suchých loukách.

Obr. Vyměřené vrchnostenské poplatky měšťanovi Janu Holáskovi, uvedené v Urbáři z roku 1679.

Přestože Jan Holásek byl držitelem domu číslo 8, majitelem byla stále vrchnost, v té době Ferdinand Julius hrabě ze Salmu, tudíž dům byl panský. 
Dne 1. ledna roku 1684 byla mezi hrabětem Salmem a kojetínskou obcí sepsána smlouva, týkající se šenkovního domu číslo 8, která stvrzuje, že vrchnost může v tomto domě na všechny budoucí časy čepovat svá piva a vína za cenu jí stanovenou.

Purkmistr Jan Holásek po své smrti někdy před rokem 1696, zanechal po sobě manželku Barboru a dceru Alžbětu, provdanou za Michala Bőhma. 

Zápis z Knihy trhové uvádí, že když vdova Barbora dne 22. října roku 1696 umírala, „…gak Materz gegi Barbora Hollaskowa ze Neb. Jann Hollasek Manziel gegi lezicze na smertedlni Postely Michlowi Behmowi Zeti swemu Zwrchu psaney dum z laukau w Suchich laukach a wsselikim Przislussenstwim…“ předala (prodala) včetně nivy mezi starou a novou Hanou za sumu 220 rýnských moravských, dále zahradu za mlýnem za 120 rýnských, další zahradu „…Proti Panskimu (dvoru)…“ za 60 rýnských a dům za sumu 1000 rýnských. Samotný dům po odpočtu ostatních položek měl hodnotu 600 rýnských.

Po deseti letech, dne 9. srpna roku 1706, za primátorství pana Tobiáše de Marco, prodal měšťan Michal Bőhm dům číslo 8 a pozemek v Suchých loukách za částku 1000 rýnských zlatých Pavlovi Čermákovi.
Pavel Čermák zemřel před rokem 1715, protože není uveden v matrice zemřelých, začínající rokem 1715. 
Jeho dům získali dědici – erbové, jeho děti. 

Od těchto dědiců syn Pavla, Jan Čermák, také dědic, odkoupil dědické podíly svých sourozenců a stal se podle zápisu ze dne 30. dubna roku 1717 držitelem domu – „Johanes Mlady Czermak, o kup Swrchu Panskeho Czerweneho (toto slovo škrtnuto a nad něj napsáno) Holaskowskeho Rzeczeneho domu, kde Nyni Panska Hospoda wystawena gest, postaupeneho, a pak od erbuw po Neb. Pawlu Czermaku ukaupeneho“.

Jak vyplývá z tohoto zápisu v Knize trhové, byl dosavadní šenkovní dům před rokem 1717, přebudován na dům hospodský. 

Nad tímto zápisem je v Knize trhové již od roku 1681 předepsán vedle ostatních záznamů jednotlivých domů i dům číslo 8 a je zde sděleno, že „Dum Pansky Markoltowsky, na niemz se trunk Pansky ssenkuje, Geho Wysosti Hrabieczy Milosti zaplaczeny, a giz se do Purgkrechtu mezy domy nepoczita“.

Obr. Úvod zápisu v Knize trhové ze dne 30. dubna roku 1717.

Kdy přesně byl šenkovní dům přebudován na hospodu či hostinec, napovídá pokračování zápisu v Knize trhové ze dne 30. dubna roku 1717. 

Osud domu číslo 8 byl však významně ovlivněn skutečnostmi, které se v Kojetíně staly před rokem 1717.

Pokračování zde: https://mekskojetin.cz/zapomenuta-historie-kojetina/617/pansky-dum-cislo-8-na-kojetinskem-namesti-pokracovani-i