Kojetínské hřbitovy - pokračování I.

Autoři: Miloš Krybus, Božena Hanáková-Urbanová, Josef Bibr. Uveřejněno v příloze Kojetínského zpravodaje: Zapomenutá historie města Kojetína č. 1/2025, 2/2025, 3/2025

Kojetínský hřbitov

Myšlenku na vybudování nového křesťanského hřbitova vyvolal stav staletí užívaného hřbitova kolem kostela, který už kapacitně nevyhovoval rostoucímu počtu obyvatel města. Epidemie cholery či jiné nemoci, které mohly opět kdykoliv přijít (1836, 1849, 1851, 1855, v roce 1866 zemřelo na choleru 108 kojetínských občanů a 24 pruských vojáků), nemohly být
v tomto směru řešeny provizorním pohřebištěm typu cholerového hřbitova. 

Křesťanské (katolické) hřbitovy měly zhruba od 17. století řadu společných znaků, které se neměnily ani v dalších stoletích. Hřbitov musel být vzdálen od posledního stavení nejméně 5 sáhů (asi 10 metrů), dále ohraničen zdí a uprostřed musel být postaven kříž, znamení Vykoupení a záruky budoucího Vzkříšení. Jako nedílná součást hřbitova byla kaple, v níž se sloužila mše svatá a někdy byla vystavěna i kostnice, do níž byly ukládány kosti ze zrušených hrobů (v Kojetíně byla na starém hřbitově kolem kostela). Specifickou stavbou se na některých hřbitovech stala umrlčí komora. 
Umrlčí komora podléhala ustanovení Dvorního dekretu ze dne 22. prosince roku 1796. Nařizovalo se, že se mají stavět z kamene se zamřížovanými okny, má zde být topení, aby tam zdánlivě mrtvý člověk nemohl v zimě zmrznout. Na podlaze (zemi) měl být postaven podstavec o výšce 6–7 palců (přes 15 centimetrů) pro rakev. 
Dekret dále sděluje, že „Mrtvoly, které nelze míti podle předpisu po 48 hodin v domácnosti, buďte do těchto komor v otevřených rakvích ukládány a zemřelému připevní se k rukám šňůra od zvonce, který zavěšen jest v světnici, která pro strážníka u každé komory umrlčí má býti zřízena. Komora umrlčí – nachází-li se v ní mrtvola – má se v noci osvětlovati, dvéře pak její z venku dobře se uzavrou a tak zařídí, aby zevnitř lehce se otvíraly.“ 
Dále bylo Dekretem stanoveno, že: „Obce mají zřizovati a vydržovati umrlčí komory na svůj náklad, a nelze při tom říditi se podle konkurenčních předpisů, které platí pro stavby hřbitovní.“.
Další nařízení ze dne 18. května roku 1832 ukládalo obcím, že: „…kolem hradebních zdí hřbitova vysázeti se mají vysoké stromy, které by za letní doby půdu před palčivostí slunce chránily, a pak že hleděti se má na slušný vchod a vhodné rozdělení hřbitova, aby poskytoval příjemný pohled.“.
Kromě umrlčí komory nebyly na hřbitově úřady a církví specifikovány žádné další stavební náležitosti.

Katolický hřbitov musel být vysvěcen, nicméně ve zvláštních případech a po souhlasu kněze bylo možno vysvětit pouze hrob. Církev striktně dohlížela na to, aby zesnulí byli ukládáni výhradně do posvěcené půdy. Dále museli být pokřtěni a pokud to bylo možné, zaopatřeni svátostí nemocných (umírajících). Svátost, podle vnímání církve, má duchovně posílit a potěšit člověka, navrátit mu fyzické i duchovní zdraví a nese s sebou i odpuštění hříchů.

Po skončení cholerové nákazy v listopadu roku 1831 zvažovalo kojetínské zastupitelstvo, jak postupovat se zajištěním místa k pohřbívání zemřelých obyvatel. Úvaha, že by se tzv. cholerový hřbitov rozšířil a úpravou by vznikl hřbitov nový, byl zamítnut, především z důvodu vzdálenosti od kostela. Pohřební průvod by také musel jít polními cestami, což by především v období deštivého či zimního počasí nebylo možné. Případnému rozšíření hřbitova by bránila i vedle sousedící cihelna. 
Pozemky v kojetínském katastru byly vedle panských, poddanských a soukromých také městské. Ty sloužily k vylepšení příjmu do městské pokladny, protože byly většinou pronajímány k zemědělským účelům, často jako pastva pro dobytek. Některé zemědělsky či jinak nevyužité pozemky byly v případě jejich vhodnosti prodávány jako stavební parcely. 

Pro výstavbu nového hřbitova byl vedením města vybrán na přelomu let 1831 a 1832 podlouhlý, k jihu mírně svažitý a na jižní straně tvarově zkosený obecní pozemek (Kojetein Gemeinde) číslo 102 s obecní stodolou (v současnosti pozemkové číslo 128/1). Rozměry měl (155–179) x (30–36) metrů, délka obvodu byla kolem 400 metrů a plocha pět tisíc metrů čtverečních. Pozemek byl situován za Vyškovskou ulicí v trati nazývané V Drahách. Jak vyplynulo z dalších dokumentů, měl pozemek hodnotu 1600 zlatých. 

Obr. Obecní pozemek vyčleněný pro výstavbu nového hřbitova na Indikační skici z roku 1833.

Třetí neděli po Zjevení Páně roku 1832 (svátek Tří králů – 6. ledna), tedy 22. ledna roku 1832, ohlásil z kazatelny farář Daniel Polanský „… pohřby konati se budou už na novém hřbitově za Vyškovskou ulicí, V Drahách, nikoliv na cholerovém. Pro mrtvé tělo zase teď půjde se do domu, bude odneseno na hřbitov u kostela a po vykonané modlitbě se odnese na nový krchov“.
První pohřeb po tomto ohlášení se konal dne 30. ledna roku 1832, kdy byl pohřben Karel Mraček, jednoleté dítě, syn Antonína Mračka z Mlýnské ulice, číslo 267, ale zda to bylo již na novém hřbitově, nelze zjistit. Taktéž za jakých podmínek probíhal pohřeb na pozemku, který neměl parametry řádného hřbitova, se můžeme pouze domnívat. Je možné, že některé pohřby probíhaly ještě na starém hřbitově.

Do záležitosti neschváleného využití pozemku pro pohřební účely se vložil i Vrchní úřad s okresním lékařem a v součinnosti s vedením města hledali řešení. Celý rok 1832, jak uvádí korespondence, však nedošlo k žádnému rozhodnutí, jak dále postupovat. O výměně názorů na danou problematiku svědčí desítky v archivu zachovalých dopisů mezi Vrchním úřadem a vedením města Kojetína. 
Vrchní úřad musel také v souladu se zákony nastavit kritéria k vybudování nového hřbitova. Jednou z podmínek bylo splnění nejen daného Dekretu, ale i úhrada za práce spojené s úpravou pozemku, vystavěním obvodové hřbitovní zdi, umrlčí komory a dalších prvků souvisejících s provozem budoucího hřbitova. 
Do problematiky výstavby hřbitova byl zapojen i místní farní úřad, jehož úloha spočívala v duchovní poloze procesu pohřbu. 

Přemístění hřbitova proběhlo v souladu s k.k. úředním oběžníkovým nařízením ze dne 13. prosince roku 1832. Protokol číslo 20,814 ze dne 1. května roku 1833 ukládal, tedy více než rok po prvním pohřbu, povinnost městu tuto situaci řešit. 
Ze zápisu jednání, které se zabývalo především zdravotními aspekty nového hřbitova se dovídáme, že se jednání zúčastnili František Spouška, k.k. okresní lékař, dále Antonín Kužner, vrchní úředník panství Kojetín, zástupci kojetínského magistrátu starosta Antonín Ostrý, Matouš Brančík, radní a další. Přítomen byl také Daniel Polanský, duchovní. 
Na jednání byla zdůrazněna nutnost urychleného zajištění výstavby nového hřbitova v souladu se všemi podmínkami, včetně hygienických, které jsou třeba k jeho řádnému provozování. 
Přestože se na pohřebišti již pohřbívalo, navrhuje se v Protokolu, aby se na vyrovnání pozemku navezl do výšky tří „střevíců“ – zhruba 0,9 metrů písek s drobnými křemenovými oblázky smíchaný s jílovitou půdou a dále dva „střevíce“ – 0,6 metru zeminy. Hřbitovní pozemek se tedy měl teoreticky zvednout o 1,5 metru, což bylo později provedeno. Jak mělo být naloženo s již stávajícími hroby Protokol neuvádí. Je pravděpodobné, že část pozemku v severní části byla uzpůsobena k řádnému pohřbívání, bez ohledu na pozdější navážku zeminy v další části pozemku. 

Obr. Profil požadované půdní struktury hřbitova.

Nový hřbitov však neměl sloužit pouze obyvatelům města Kojetína, ale v té době i přifařeným obcím Uhřičice, Křenovice a Popůvky. Náklady na výstavbu bylo třeba rozdělit mezi tyto čtyři budoucí uživatele v určitém poměru. Poměr byl stanoven na základě počtu obyvatel, zřejmě ve stavu v daném roce 1833. Obce měly v té době celkem 4374 obyvatel. 
Toto rozdělení bylo v budoucnu zdrojem nepříjemností mezi zúčastněnými obcemi, především ve věci peněžních úhrad za výstavbu částí hřbitova, přestože náklady byly rozpočítávány podle těchto podílů.

Tím, že výstavba hřbitova souvisela s umožněním lepšího přístupu na pozemek, bylo nutno nejdříve zbourat velkou dřevěnou obecní stodolu o rozměrech zhruba 30 x 11 metrů, stojící v celé šířce pozemku na severní straně budoucího hřbitova. Podle archivních záznamů byla stodola v zimě roku 1833/34 citlivě demontována a z téhož materiálu - dřeva postavena na jiném místě. Zápis městského zastupitelstva ze dne 12. prosince roku 1833, mimo jiné o tomto sděluje, že „…aby se větší plac na krchov dosáhl, ta obecní stodola na jinší místo přenešena býti má, počestný Aušsus (výbor) tedy vyjedná, na který plac ta ob. stodola znova se má postaviti.“.
Seřazením jednotlivých dokumentů v časové posloupnosti bylo zjištěno, že záměr realizace výstavby nového hřbitova od konce cholerové nákazy v listopadu roku 1831 do ukončení výběrového řízení k určení dodavatele na výstavbu hřbitovní zdi v listopadu roku 1833, se vlekl dva roky. Na pozemku budoucího hřbitova nebyly v tomto období prováděny odborné stavební práce, ale několik dnů od 23. května roku 1833 zde probíhala zeměměřičská činnost. Řádný návoz zeminy na vyrovnání svažitého pozemku, začal být prováděn teprve od 27. října roku 1833.
Rozdíl úrovně původního pozemku v roce 1832 a současného činí v severní čísti zhruba půl metru a v části jižní jeden a půl metru, tudíž návoz zeminy činil v severní části do výše půl metru a v jižní části jeden a půl metru, ale nedosáhlo se roviny, protože současná ústřední cesta v délce 173 metrů mezi kaplí, křížem a studnou v jižní části, se svažuje o 1,1 metr. 

Hřbitov, jak bývalo obvyklé, měl být obehnán zdí. Na její výstavbu bylo vedením města provedeno dne 2. listopadu roku 1833 výběrové řízení, tehdy zvané Licitace a měl být vybrán vhodný návrh rozpočtu, který by splňoval nejen stavební požadavky, ale byl i co nejméně nákladný. V archiváliích byly nalezeny již konkrétní rozpočty - „Kostenüberschlag“ na výstavbu hřbitovní zdi a rozdělení – „Repartition“ nákladů za práce a materiál, na jednotlivé obce. 

V archiváliích se však zachovalo i jiné materiálové a peněžní rozpočtení výstavby hřbitovní zdi od Jakuba Kotoučka, které však není datováno. Nadpis dokumentu zní: „Rozwržieny Čo se teg zdi teho noweho Krchowa na polowicy dielati tejka. Prace Zednicka a Nadeniků……103 sahi kameneg zdi tihlama okrita w kruntie (v základu) musí bit 2 ½ střewica ssiroka, na 3 ½ střzewica wisoka na sskarpu ustane 2 střewice bez 3 colů, teprwneg zied nato se 5 střewiců wisoka y s okritim (pokrytí) 18 colů tlusta postawi a zapucuge (zahladí), gedna saha zdi ot zedniků kosstuge – 3 f. (celkem) 309 fr. Nadenikom ot Sahi – 1 f. 30 dr. – (celkem) 154 fr. 30 dr.“.
Další práce jsou: „103 sahi krůntů (základů) geden střewic hluboki 2 ½ střewica ssiroky po 4 dr – (celkem) 6 fr. 42 dr.“, a dále „320 ½ mieřzice wapna hasit s potřebnou wodů dowaženu po 5 dr. – (celkem) 26 fr. 57 dr., a ještě „Na potřebne načzeni a lesseni – 12 fr. 30 dr.“. Zkratka fr. a f. znamená zlatý florén, dr. znamená denár.
Rozpočet prací a materiálu, přibližně podle vídeňských mír, se týká jedné poloviny hřbitovní zdi 195 metrů dlouhé, o šířce 0,8 metrů a 1,1 metrů vysoké, z toho do zapuštěné do zeminy 0,6 metrů a nad terén 0,5 metrů. Na tuto kamennou zeď se vystaví zeď z cihel do výšky 1,6 metrů a pokrytí necelých 0,5 metrů.
Na výstavbu by podle rozpočtu bylo potřeba 37 a půl fůry kamení, 6 tisíc pálených cihel, 320 a půl měřice (20 m3) vápna a stejné množství písku, všechno včetně dovozu „…formanka …“. 
Celkové náklady byly spočteny na hodnotu 2078 fl. 4 ½ dr.

Obr. Rozpočet zednického mistra Jakuba Kotoučka na výstavbu hřbitovní zdi z roku 1833.

Druhý návrh není podepsán, je psán v němčině a rozpočet je na zeď po celém obvodu hřbitova v délce 206 sáhů, což činí 391 metrů. Celkové rozpočtové náklady jsou však předpokládány ve výši 4206 fr. Při přepočtu na jeden sáh zdi, činí plánované rozpočtové náklady u tohoto zhotovitele 20,4 fr., kdežto u mistra Kotoučka necelých 19,6 fr. 

Obr. Úvodní část druhého rozpočtu na stavbu hřbitovní zdi z roku 1833.

„Repartition“ byl zpracovaný dne 28. listopadu roku 1833 Vrchním úřadem na základě podaného návrhu rozpočtu kojetínského zednického mistra Jakuba Kotoučka ze dne 3. října roku 1833, tedy měsíc před výběrovým řízením, které se konalo dne 2. listopadu roku 1833. 
Tento návrh na rozdělení nákladů v němčině je nadepsán: “Rozdělení, co podle Kojetína přifařené obce tak také spolu s materiálem odsouhlasené respekt. propachtované zednické práce při zhotovení nového hřbitova spolu s umrlčí komorou v penězích podle počtu duší přispěno, když také dovoz materiálu má být vykonán.“, a to v podílech dle počtu obyvatel „Seelen“ – duší takto: Kojetín – 2842, Uhřičice – 646, Křenovice – 596 a Popůvky – 290, celkem tedy 4374 podílů.

Návrh rozpočtu uvádí i výstavbu umrlčí komory, o čemž svědčí v poznámce uvedení řemeslníci, pro něž nebylo možné uplatnění při výstavbě hřbitovní zdi, například sklenář. Na jejich práci byla určena předpokládaná odměna činící 304 zlatých a 40 den. Jedná se o tyto profese: tesař, kovář, truhlář, zámečník a sklenář. V této částce je započten i materiál. 

Obr. Výčet profesí určených k výstavbě umrlčí komory uvedený v „Poznámce“ ze dne 28. listopadu roku 1833.

Svědčí to o tom, že v rámci výstavby hřbitova byla vystavěna i zděná budova se zamřížovanými okny, zastřešená taškami – bobrovkami, která splňovala podmínky Dvorního dekretu z roku 1796 pro umrlčí komory.  
Po postavení nové dřevěné umrlčí komory v roce 1868 na opačném konci hřbitova, byla původní stavba márnice přestavěna ke konání pohřebních obřadů na kapli Panny Marie Sedmibolestné (Mater Dolorosa).

Zeď kolem hřbitova byla zkrášlena Křížovou cestou se čtrnácti zastaveními. Křížová cesta je v křesťanství symbolická cesta, která připomíná události spojené s ukřižováním Ježíše Krista. Je to náboženská praxe, při které modlící se věřící přicházejí k jednotlivým zastavením, která znázorňují klíčové momenty Kristova utrpení od odsouzení až po uložení do hrobu.
Zastavení, označené římskými číslicemi, jsou jednotlivé scény spojené s určitou modlitbou nebo meditací.
Rozmístění jednotlivých zastavení na zdi kolem hřbitova bylo uzpůsobeno tak, že díl zdi od náměstí měl šest zastavení (I.–VI.) a stejně tolik měla zeď protější (IX.–XIV.). Zeď na jižní straně, při cestě do Popůvek a Křenovic, měla dvě zastavení (VII.–VIII.). Scény – obrazy jednotlivých zastavení, byly vloženy do výklenků nadstaveb zdi.

Obr. Rozmístění jednotlivých zastavení na hřbitově z roku 1834.

Farní kronika uvádí: „Budoucího roku 1832 byl však nový a stálý hřbitov za Vyškovskou ulicí v Drahách zřízen, zeď kolem něho vystavena a krásnými obrazy křížovou cestu zobrazujícími opatřena.“ Pisatel kroniky, která byla psaná retrospektivně od roku 1898, uvedl chybný rok. Správně má být „na přelomu roků 1833 a 1834“.  
Žádný z obrazů Křížové cesty se nezachoval a v archiváliích nejsou nikterak popsány. Jejich autor je neznámý.
Obrazy jednotlivých zastavení mohly být namalovány přímo na zeď výklenku, dále mohl být obraz namalovaný na dřevěné desce nebo na plechové tabuli. V každé z variant byly obrazy postupně ničeny povětrnostními vlivy. Nejvíce odolná malba je olejovými barvami na plechové tabuli, i když plech je náchylný ke korozi, může docházet k odlupování barvy, které mohou časem mírně ztmavnout nebo změnit odstín. Pigmenty se mísily s lněným olejem, což vytvářelo pružnou a trvanlivou vrstvu. 
Olejové barvy byly v 19. století velmi oblíbené, protože dobře provedená olejová malba na plechové tabuli mohla vydržet desítky let. O tom, že obrazy Křížové cesty byly namalovány na plechu a jejich podkladem byla zřejmě dřevěná deska, svědčí ještě zachované železné skoby na bocích uvnitř výklenků.

Obr. Pohled na pravděpodobnou podobu jednoho ze zastavení Křížové cesty a jeho rozměry – kresba.

Obrazy na Křížové cestě postupně chátraly a jejich problematická údržba zřejmě zapříčinila jejich nahrazení trvanlivými obrazy. Na přelomu 19. a 20. století byla provedena oprava Křížové cesty a místo obrazů na málo trvanlivých podkladech byly zvoleny reliéfní obrazy vytesané do pískovce. Tyto obrazy byly zhotoveny v letech 1901 a 1902 v dílně „První sochařský závod Josefa Hlobila v Kojetíně“ místním sochařem Josefem Hlobilem za částku tehdejších 600 korun.
Zápis ve Farní matrice sděluje: „Dne 8. září roku 1903 na svátek Narození Blahoslavené Panny Marie byla církevním způsobem posvěcena a k veřejnému uctění odevzdána nová křížová cesta na zdejším hřbitově a sice veled. P. Pt. Quardiánem kláštera Kapucínského v Olomouci Hubertem Ettlem“. 
Quardián nebo také Gvardián je představeným kláštera a má na starosti správu kláštera, duchovní vedení mnichů a zastupování kláštera navenek.
 
Kamenné reliéfy byly umístěny do upravených výklenků, protože jejich velikost byla menší než původní obrazy. 

Obr. Účet sochaře Josefa Hlobila a část jeho díla z roku 1902/03.

Práce na zdi a navážka, jejíž složení bylo určeno Protokolem ze dne 1. května roku 1833, byly prováděny poměrně rychle, protože již dne 25. května roku 1834 byl hřbitov s Křížovou cestou, tvořenou čtrnácti zastaveními a dřevěný kříž v jeho středu, farářem Danielem Polanským vysvěcen. 

Hřbitov měl dva identické vstupy, každý po straně márnice – kaple. Vstup vpravo od kaple, zhruba tři metry široký, je již zazděný, ale sloupy, které držely křídla brány jsou zachovány a jsou součástí hřbitovní zdi.

Obr. Současný stav Křížové cesty z roku 1833/34.

Začátkem května roku 1836 požádal farář Polanský kojetínskou obec a obce s podílem na hřbitově „by jemu….…ten nový Krchow k užívání trávy ponechati chtěla, načeš se počestný Ausšus (výbor) vygadřil: Náš Hřbitow kogeckau Obec hruby peníze koštuge a ta zeď, gestli ne hned, tak pochvyli negakau Reparaturu (opravu) potřebovat bude. Tak aby k teg Reparatuře toho hřbitova negaký díl toho hřbitova se progednal a ty peníze na tu prácu se obrátily.“

Ale za několik měsíců nastal na hřbitově problém. Zápis z vedení města ze dne 8. května roku 1837 uvádí: „Poněwadž se mrtvé Těla na ninegssý Krchow do Wody pochowáwagí, tak se žádá, aby od strany sl.(avného)  mag.(istrátu) se pozvaly všecky auřady sem patřící z farní kollatury, a s naším dorozuměním se ugednotily, na gaked Spúsob by se ta voda stoho Krchowa spustiti mohla“.
Dne 19. května byl „Občanstvu do Uhřitic, Popůvek a Krenowic“ zaslán dopis k setkání se z důvodu řešení odstranění spodní vody na hřbitově.

Obr. Kopie dopisu obcím Uhřičice, Popůvky a Křenovice k řešení odstranění spodní vody na hřbitově z roku 1837.

Příčinou zvýšené hladiny spodní vody na hřbitově byla zvodnělá prohlubeň v místech dnešního parku na náměstí Svobody, která byla mnohem dříve možná rybníkem a stalo se z něho místo jímající okolní vodu. A protože toto místo bylo výše než navezená zemina a směs písku na hřbitově, prosakovala voda po spádu podzemním profilem i do vykopaných hrobů. Jako vodní plocha je prohlubeň zakreslena již na mapě I. vojenského mapování z roku 1764.

Obr. Výřez z mapy I. mapování z roku 1764 s vyznačením vodní plochy a budoucího hřbitova.

Strany zúčastněné jednání rozhodly o odvodnění hřbitova uložením drenážního systému pod úroveň dna hrobové jámy, tedy do hloubky zhruba 2,5 metrů. Kdy a jak dlouho byla tato úprava prováděna, není dohledatelné. Drenáž, zřejmě tvořená plochými kameny postavenými v řezu do trojúhelníka s dílčími mezerami k průtoku vody a v některých místech připojenými vypálenými hliněnými trubkami a zasypanou říčním pískem, byla provedena v místech cest. 
Páteřní svodnice byla uložena pod hlavní cestu se spádem k cestě do Popůvek. 
Bylo taktéž rozhodnuto zrušit zdroj podzemní vody, tedy zvodnělou prohlubeninu před hřbitovem o ploše zhruba tři tisíce metrů čtverečních. 
Opatření pro snížení podzemní vody drenáží na hřbitově se osvědčilo. Záměr o spěšném zrušení zvodnělé prohlubeniny nebyl proto uskutečněn. Až po více jak čtyřiceti letech, kolem roku 1880, došlo k dalšímu rozhodnutí k odstranění prohlubeniny již s konečnou platností, a to jejím postupným zasypáváním, které však trvalo dalších čtyřicet let. 
Po 25 letech provozu hřbitova bylo nutné, i s ohledem na zvyšování počtu obyvatel města a okolních obcí, rozšířit jeho plochu. Vedení města vykoupilo v roce 1859 od zednického mistra Karla Cygny pozemek (P101) se současným parcelním číslem 128/2 o ploše 3200 m2, sousedícím se stávajícím hřbitovem za 630 florénů.  
Celková plocha hřbitova se po prvním rozšíření zvětšila na 8400 m2.
V souvislosti s tím bylo nutno provést navážku písku a zeminy, zeď hřbitova posunout o zhruba 12 metrů a zakomponovat do ní opět šest zastavení Křížové cesty (IX.–XIV.). Navážka ze strany držitelů koní s povozy byla velmi liknavá, a proto rozšíření hřbitova probíhalo pomalu. Hlavní problém byl v tom, že obyvatelé už nebyli poddaní s povinnou robotou, ukončenou v roce 1848, tudíž spíše vykonávali své hospodářské práce a návoz na hřbitov byl opomíjen. 
I archiválie uvádí podle domovních čísel seznam obyvatel neplnících závazek, projednaný obecním přednostenstvem, a proto byl dne 31. května roku 1861 starostou Krausem vydán příkaz. 
Jeho striktní doslovné znění je následující: „Poněvadž ti zde jmenovitě uvedení zdejší občané jakožto držitely koní jejých povinnost k navážení hřbitova ouplně až dosavad neviplnily, ačkoliv již vícekrát oto napomenutí byli, tak se obecní představenstvo k uvarování vlastního zodpovídání, a aby táto záležitost konečně uspořádaná byla – ponuknuto vidí, naposledy tento rozkaz vydati s tým doložením, že jeden každý z těch zde dole uvedených držiteluo koní jeho v restě pozůstalou zde vyznačenou povinnost navážky hřbytova tím jistější v 3 dních, tj., v pondělí, v auterí a ve středu budoucího týdne vykonati má, nežby přednostenstvo při proukázané vahavosti bez všeho ohledu touto povinnost na autraty váhavého zapraviti nechat muselo.“
Následuje seznam šesti obyvatel, kteří ještě za rok 1860 nedovezli 24 fůr zeminy a 96 obyvatel, kteří do 31. května roku 1861 nedovezli na hřbitov 243 fůr zeminy. Podle rozměrů tehdejších povozů se jednalo o zhruba 200–300 m3 navážky, což byl pouze malý díl celkové navážky, která s ohledem na potřebné navýšení úrovně hřbitova činila přes 4000 m3. Zároveň s navážkou zeminy bylo provedeno podzemní odvodnění, navazující na odvodnění stávajícího hřbitova.

Obr. Katastrální mapa s rozšířenou částí hřbitova v roce 1860.

V roce roku 1861 byl uprostřed ústřední cesty vystavěn okrasný podstavec o výšce 2,7 metrů, na němž byl umístěn 2,5 metrů vysoký kovový kříž s ukřižovaným Ježíšem a nápisem INRI. Kříž byl později snížen na výšku 2 metrů. 
Na tomto podstavci z tvrdého materiálu je směrem ke kapli reliéf kopie sošky Panny Marie s Ježíšem umístěné na hlavním oltáři kojetínského kostela. Na opačné straně podstavce je vytesaný nápis: „Ke cti Boží nákladem p. Martina Cigny v roku 1861 3. Července“. Ze strany od náměstí je reliéf sv. Kateřiny zobrazené s částí útrpného vozového kola a palmovou ratolestí (jméno symbolicky spojené se jménem donátorky) a na opačné straně je reliéf sv. Josefa s květy lilie.
Donátorkou tohoto významného hřbitovního prvku byla Kateřina, manželka kojetínského předměšťana Martina Cygny (také Cigna či Zigna).
Martin Cygna, jehož předkové přišli do Kojetína počátkem 18. století z Prostějova, byl synem Václava Cygny, narozeného v roce 1756 v Kojetíně a hospodařícího na již zbourané chalupě číslo 212, dříve stojící vpravo při vjezdu z Kroměřížské ulice do ulice Podvalí. Matkou Martina byla Václavova druhá manželka Terezie Strnádková, dcera Jana Strnádka z Poliček u Doloplaz. Václav zemřel v roce 1824 a jeho druhá manželka Terezie v roce 1831 ve věku 65 let.
Martin se narodil 2. října roku 1802 v chalupě v Kroměřížské ulici číslo 131 a pracoval u svého otce jako bednář (Bindermeister). Oženil se dne 15. listopadu roku 1826 s 19letou Kateřinou, dcerou Jana a Anny Mořických, bydlících na kojetínském náměstí v domě číslo 28. Mezi lety 1828 až 1835 se jim narodilo pět dětí, které však všechny zemřely většinou na tuberkulózu v nízkém či nedospělém věku. Martin zemřel 29. listopadu roku 1855 v 53 letech taktéž na tuto nemoc. 
Osamocená vdova Kateřina Cygnová, rozená Mořická, se po pěti letech od úmrtí svého manžela Martina rozhodla ve své zbožnosti a vzhledem k rodinným tragédiím, nechat vybudovat na hřbitově nový ústřední kříž a ona je tudíž osobou, jejíž zásluhou byl kříž postaven. Zemřela ve věku 75 let dne 19. února roku 1882 v chalupě číslo 212.

V druhé polovině 19. století se na hřbitově uskutečňovala řada změn. Vedle běžného udržování a zvelebování hřbitovní plochy a provádění stavebních úprav a oprav, byl hřbitov doplňován i novými stavebními prvky.
K popisu hřbitova je ještě nutno se zmínit, a vyplývá to i z dobových nákresů, že hřbitov měl vedle márnice – budoucí kaple, dva vchody s bránami. Bližší vchod k náměstí je dnes používaný a druhý byl na opačné straně budovy ve stejné vzdálenosti a parametrech jako v současnosti používaný. 
Oba vchody byly tedy postaveny a umístěny zrcadlově od středu márnice. Druhý vchod byl zrušen z důvodu potřeby další plochy pro nová hrobová místa počátkem 20. století.

Obr. Vložený obrázek vlevo nahoře – druhý vchod na hřbitov, zazděný a pokrytý porostem, nákres vpravo z roku 1846.

Jelikož v roce 1867 byl objekt márnice stavebně upravován na kapli, rozhodlo městské vedení, že kojetínská obec zaopatří pro budoucí kapli Panny Marie Sedmibolestné, zvon a krucifix. Kaple již v roce 1868 sloužila duchovním účelům. 
S tím zřejmě souvisí i oprava ústředního kamenného kříže, zbudovaného donátorkou Kateřinou Cygnovou v roce 1861. Oprava byla provedena na základě žádosti farního úřadu ze dne 5. června roku 1869 a to tak, že polovinu nákladů z celkové částky ve výši 105 zlatých, tedy 52 zl. a 50 krejcarů, bude hradit farní úřad a stejnou částku město Kojetín. 
Církevní obřad při pohřbu zemřelé osoby byl při převozu z kostela na hřbitov doprovázen zvoněním kostelních zvonů. Zastupitelstvo v roce 1872 rozhodlo, že platba za toto zvonění oproti dřívějšímu poplatku z roku 1870 bude zvýšena. Proto došlo k následné změně:  „Vyzvánění mrtvému: na ½ zlatých zvonami Václavem a Josefem,1 zlatý, třemi menšími zvonami, na kterýžto spúsob též při vyprovázení mrtvého těla se zvoniti má, 2 zlatý po třech ranách zvonami všechnými, 3 zlatý po šesti ranách zvonami všechnými. Za příčinou tohoto změněného pořádku ve zvonění i plat pro zvoniky zvonění při pohřebách, totiž: od zvonění na ½ zlatýho, Padesát krejcarů r.č., od zvonění na 1 zlatý, Dva zlatý, od zvonění na 2 zlatý, Tři zlatý , od zvonění na 3 zlatý, Čtyry zlatý. Purkmistr sdělí toto ustanovení velebnému farnímu úřadu, by je v skutek uvedl.“. 
Zvonění na pohřbech se tedy zdražilo dvojnásobně.
Již před změnou márnice na kapli bylo uvažováno představiteli města, jak zajistit novou márnici, která by sloužila v případě, kdy zemřelá osoba nemohla být do doby pohřbu uložena v chladné místnosti domu, kde bydlela. Kontrolu zemřelých prováděl od roku 1861 městský lazebník Ondřej Vysloužil, který podle zápisu vykonával tuto službu již dříve.
V souvislosti s márnicí bylo až v roce 1870 zastupitelstvem rozhodnuto, že „Uzavřelo se ustavění umrlčí komory na hřbitově z desek pro zatím zdejší obce, které náklady ale i na obce do Kojetína přifárněné rozvrhnouti přijdou svým časem.“. 
Nelze ověřit, zda dřevěná márnice byla postavena a provozována. 

V roce 1882 byla založena Hřbitovní kniha, do které byly až do roku 1908 zapisovány poplatky za pronajatá hrobová místa a další příjmy za různé úkony a duchovní předměty. Z těchto poplatků byly hrazeny výdaje související s provozem a údržbou areálu hřbitova včetně oprav hřbitovní zdi, kaple,  vchodů na hřbitov, cest, ústředního kříže a dokonce i údržba soch svatým v rámci farnosti, například socha sv. Jana Nepomuckého před Vyškovskou bránou.
Za hrobová místa se v roce 1882 platilo na 10 let dopředu různě: plocha pro uložení dospělého 5 zlatých, dítěte (asi dle velikosti) 2 či 3 zlaté a pak jsou uvedeny výjimky, kdy někdo platil 20 zlatých, zřejmě na více let či více hrobových míst. 

Obr. Část zápisů z Hřbitovní knihy z let 1882 až 1908, od roku 1901 byl poplatek zdvojnásoben na 10 zlatých.

V některých případech zaplatili majitelé hrobového místa pouze úvodní poplatek a hrobové místo se stalo majetkem rodiny „na věčné časy“, a to za podmínky, že zde budou pohřbíváni ti rodinní zemřelí, kteří byli pokřtěni v kojetínském kostele
a celý život dodržovali zásady katolické víry. Další poplatky již v tomto případě nebyly požadovány.
Hrobník prodával i železné kříže, cena byla podle velikosti od třech zlatých za menší kříž, za větší byla cena pět zlatých.

O zděné, nikoliv již provizorní márnici ze dřeva, bylo jednáno v roce 1885, protože kojetínský geometr a stavitel Josef Vrtěl vypracoval „Nákres na vystavení nové umrlčí komory na hřbytově parc. čís. 128 v Kojetíně“, datovaný dnem 12. září roku 1885. Budova měla mít vnitřní rozměry 4x5 metrů o výšce necelých pěti metrů s vchodem ze strany kaple a jedním oknem.
Jak je z nákresu patrné, uvažované umístění stavby mělo být v místě druhého vchodu na hřbitov mezi kaplí a stodolou číslo 358, jejímž majitelem byl řezník František Dragon, bydlící v domě na dnešním nám. Míru číslo 25.

Obr. Výřez z „Nákresu na vystavení…“  z roku 1885, zobrazující zvažované místo nové umrlčí komory.

Obr. Nákres umrlčí komory ze dne 12. září roku 1885 zpracovaný stavitelem Josefem Vrtělem.

Výstavba umrlčí komory na místě u kaple nebyla na tomto místě a v této podobě realizována. 
Vedení města projednalo v roce 1887, že umrlčí komora se postaví na jiném vybraném místě a „stavba sama býti má z odpadků od opravy kostela a stavby školy“. Vybráno bylo místo na konci hřbitova v rohu stávající hřbitovní zdi u cesty do Popůvek. V roce 1888 probíhala oprava kojetínského kostela a v témže roce byla dokončena stavba chlapecké školy.
Stavba trvala i s přípravnými pracemi kolem tří let. V roce 1891 byla v městském rozpočtu vyčleněna částka 700 zlatých, v roce následujícím byly čerpány peníze z předcházejícího roku a v roce 1893 bylo v rozpočtu vyčleněné 2200 zlatých a téhož roku byla uvedena do „provozu“. 
Nebyla to však pouze umrlčí komora, ale již dům s bytem hrobníka, pitevnou a prostorami pro nářadí k údržbě hřbitova, vedený pod domovním číslem 806. 

Obr. Dům hrobníka z poloviny 20. století, kdy již nesloužil svému účelu.

Obr. Letecký snímek domu hrobníka z roku 1946, vpravo současný stav, pohled na dům před jeho zbouráním v roce 1991.

Hrobníci měli v minulosti velmi důležitou a často nedoceněnou roli. Museli vykopat hrob dostatečně hluboký a široký, aby se do něj rakev vešla a hrob se musel upravit tak, aby byl estetický a bezpečný, někdy se hroby vyzdívaly. Hrobníci často doprovázeli rakev s pozůstalým na místo posledního odpočinku, kterou museli bezpečně a důstojně uložit do hrobu. Po uložení rakve hrobníci hrob zasypali zeminou a případně na něj umístili náhrobní kámen. 
Hrobníci se starali rovněž o úklid hřbitova, sekání trávy, odstraňování plevele a odpadků, dále prováděli drobné opravy hrobů, náhrobků a oplocení. Dbali také na bezpečnost návštěvníků hřbitova, například odstraňovali nebezpečné stromy nebo hroby.

V roce v roce 1901 se o místo hlídače a bytu na hřbitově obrátil se žádostí na obecní výbor Karel Horák a Václav Drbal. Výbor dne 21. února roku 1901 rozhodnul, že „Karel Horák byl jednomyslně ustanoven za hlídače na hřbitově a ponechává se jemu bezplatné používání bytu při umrlčí komoře prozatím na jeden rok, čímž vyřízení žádosti Václava Drbala o téže místo odpadá.“. 
Definitivně byl Karel Horák ustanoven hrobníkem až v roce 1910. Dalšími hrobníky se stali v roce 1929 Antonín Jež a v roce 1939 Jan Spáčil, byl hrobníkem až do padesátých let.
V roce 1870 byl stejně jako stavba dřevěné márnice projednán návrh purkmistra související s chodníkem – cestou na hřbitově ve znění: „Návrh purkmistra, jestli-by dobře nebylo, aby se chodník ku hřbitovu rozšířil a zvejšil, vůbec tak zřídil, by po něm i s pohřebami se choditi mohlo, se schvaluje, a ty práce provesti se povoluje, též mostek u Gardavskýho chalupy č. 406, i onen u chalupy Jána Dittricha k zmíněnému účelu se opraví.“.
Jednalo se o chodník mezi zvodnělou prohlubní a stodolami, které byly později přestavěny na domky.

Po Velké válce byla zvodnělá prohlubeň před hřbitovem po dlouhých letech zasypána. Na jejím místě byl zbudován park s cestičkami a čtyřmi vstupy – vchody, které byly na okrajích vymezeny zhruba 0,6 metrů vysokými kamennými hranečníky – pilíři o průměru 0,3–0,4 metru. V současnosti jsou zachovány pouze tři páry pilířů označené čísly 1,3, a 4. 

Obr. Letecký pohled na park před hřbitovem z roku 1936.

Na přelomu let 1901 a 1902 byla na hřbitově vykopána nová studna Janem Mrázkem, který za práce obdržel 36 zlatých a 92 krejcarů. Jedná se zřejmě o studnu v zadní hřbitovní části u zdi vedle cesty do Popůvek. Zda-li byla na hřbitově jiná starší studna, nelze doložit. V roce 1902 bylo také opraveno pět kusů hřbitovních már - nosítek, což jsou dvě dlouhé tyče spojené příčkami, slouží k přepravě rakve s tělem zemřelého z místa, kde se konal pohřební obřad, na místo posledního odpočinku. Opravu provedl stolař Antonín Pavlík za 13 rak. korun a 30 haléřů. 
Téhož roku byla stavitelem Josefem Ryšavým opravována (opadlá omítka) hřbitovní kaple a zeď v částce 975, 88 rak. korun. 
Po více jak čtyřiceti letech, v roce 1903, byl sochařem Josefem Hlobilem za 26 rak. korun opraven ústřední kříž poškozený povětrnostními podmínkami. Sochař Hlobil také vyúčtoval dne 2. dubna téhož roku městu 7 rak. korun za zhotovení 14 dřevěných křížků, které byly upevněny nad výklenky s Křížovou cestou.
K významné duchovní události došlo v roce 1903 v souvislosti s úpravou hřbitovní kaple Panny Marie Sedmibolestné, kdy do mensy – kamenné horní oltářní desky byly uloženy ostatky svatých. V Pamětech fary kojetínské, psané od roku 1898, o této události není zmínka.

Pokračování zde: https://mekskojetin.cz/zapomenuta-historie-kojetina/615/kojetinske-hrbitovy-pokracovani-ii