Kojetínské hřbitovy

Autoři: Miloš Krybus, Božena Hanáková-Urbanová, Josef Bibr. Uveřejněno v příloze Kojetínského zpravodaje: Zapomenutá historie města Kojetína č. 10/2024, 11/2024, 12/2024

Již od pradávna mělo každé lidské osídlení místo, kde se pohřbívali zemřelí lidé. Forma pohřbívání vycházela z tradic určitého společenství lidí. 
V naší oblasti se od konce 1. tisíciletí zemřelí pohřbívali na pohřebištích do hrobů, dříve řečených rovů, vyhloubených v půdě. Z pohřebišť se postupně stávaly hřbitovy ohraničené zdí z kamenů či jiného vhodného materiálu s jedním či více vstupy.

Slovo hřbitov vychází ze slova „hřbít“, jehož původní význam je hrabat podle německého slova „graben“. Ve starých zápisech je možno se setkat s výrazem, někdy i dnes používaným – krchov, jehož tvar pochází z německého Kirchhof, tedy „kostelní dvůr“. Křesťanské hřbitovy vznikaly většinou kolem kostelů či kaplí, někdy byly umístěny mimo osídlení. Součástí hřbitovů byla v pozdější době márnice, dříve umrlčí komora, což byl domek s místností, která se používala k dočasnému uložení zemřelého po dobu, než dojde k pohřbu. Dříve márnice také sloužila k ověření, zda je zemřelý skutečně mrtvý. Před výstavbou márnic a mnohdy i po jejich zřízení, byli zemřelí do doby pohřbu uloženi v chladných místnostech domů či chalup.
O hřbitov, márnici a činnosti spojené s uložením zesnulého do hrobu se staral hrobník (hrobař).

Uložení ostatků zemřelého do hrobu, předcházel pohřební obřad, který vyjadřoval nějakou formu představy o posmrtném životě. Tradiční křesťanský pohřeb se skládal z obřadu rozloučení v kostele, průvodu na hřbitov, vysvěcení hrobu a uložení ostatků. Do 15. století byli zemřelí pochováni zabaleni v plátěném rubáši, později v rakvích či jinak řečeno truhlách.
Raný středověk nechápal smrt nijak dramaticky. Byla uznávanou a dobře známou součástí běhu života společnosti a všudypřítomná v životě lidí. Hřbitov jako specifické místo, bylo mnohdy důležitější než přemýšlení o smrti.
V dalším období, od 12. a 13. století, si člověk představoval smrt jako okamžité odloučení duše a těla, po kterém je mrtvý předvolán k poslednímu soudu. Mění se proto i pohřební rituál. Dřívější pohřební zvyky v tomto období ztrácely původní funkci ve společnosti. S příchodem právních úkonů před a po smrti (závěť, dědění) a dalších věcí došlo k oddělování posvátného a světského, pozemského a duchovního. Katolickou víru vyznávalo stále více věřících.

Každý věřící měl právo mít po smrti své vlastní místo, svůj hrob ke spočinutí. 

Pro středověk tedy bylo místo na hřbitově velice důležité. Čím blíže ke kostelnímu svatostánku, tím „lépe“. Proto se tvořily, bez ohledu na víru, stavovské rozdíly. Umístění hrobů a způsob pohřbení se lišil mezi majetnými či jinak privilegovanými osobami a chudými. Mrtvá těla chudých se ukládala do velkých hrobů a zasypávala se pouze trochou hlíny. Na druhou stranu urození lidé žádali pro své mrtvé hrobky, které byly z kamene a lepší umístění tzn. blíže kostelu, nejlépe však přímo v kostele. Jen opravdu zámožní lidé si mohli dovolit být pohřbeni ve vlastní rakvi. Jinak byli mrtví odnášení na hřbitov v obecní rakvi nebo na prkně a do země uloženi jen v rubáši. Nejváženější a nejbohatší osoby byly ukládány v kostelních kryptách. 
Bezvěrci, sebevrazi, vrazi bývali pohřbeni za hřbitovní zdí, případně někde mimo zástavbu například u šibenice. 

V tomto období se ještě nedržel zvyk pojmenovávání hrobů zemřelých, protože pro středověkou společnost to zatím nebylo důležité. Hroby – rovy neměly v době středověku mnohdy ani kříže. Později docházelo k označení všech hrobů dřevěným křížem, někdy se jménem zemřelého, později nastoupilo období kovových křížů již se jmény a mnohdy s osobními daty pochovaného. Kamenné náhrobky se začaly používat v polovině 19. století.
Hroby vznikaly pravděpodobně v postupném, co nejvíce možném využití plochy hřbitova, bez ohledu na rodinu zemřelého. 
V pozdním středověku a raném novověku byl hřbitov chápán jako místo k zamyšlení s proběhlým životem člověka a vlivu zemřelých předků na něj. Součástí úvah byla i budoucí příprava na smrt. 

Osídlený prostor na vyvýšenině, nazvaný Kojetín (Cogetyn), byl počátkem 13. století vymezený obrannou dřevěnou ohradou, v níž byly dřevěné domky, přístěnky pro dobytek a potřeby k hospodaření, drobné řemeslnické dílny, místo s potřebami k obraně proti nevítaným návštěvníkům a samozřejmě dřevěný nebo již kamenný kostelík se hřbitovem. Toto místo se nacházelo v okolí Okresního domu na dnešním Masarykově náměstí.
 
Později nechal pražský biskup Tobiáš (Kojetín byl majetkem pražského biskupství) přestavět kostelík se hřbitovem na zřejmě obrannou tvrz (refugium) a místo silněji opevnit. Po únoru roku 1279 dal Tobiáš svému bratru, Milotovi z Dědic, kojetínskou tvrz do zástavy, který ji využíval jako své sídelní místo. 
Je zřejmé, že přestavbou či jinými stavebními zásahy hřbitov jeho zrušením zanikl. Zda byly ostatky zemřelých přeneseny na hřbitov následný či uloženy na nějaké posvátné místo podle církevních pravidel, nelze doložit. Archeologický průzkum tohoto místa by mnoho napověděl.

S ohledem na přestavbu sakrálního kostelíka na tvrz, bylo nutné provést výstavbu nového kostela. 
Záležitost byla řešena na základě žádosti pražského biskupa Tobiáše olomouckému biskupovi Brunovi ze Schauenburku, který nařídil příslušnému děkanovi založit v Kojetíně nový kostel se hřbitovem „…oratorium et cimiterium fundare…“. 
Jednolodní kostel s jednou věží byl postaven u silnice přibližně v místech kostela dnešního. Kolem něj byl vyčleněn přiměřený pozemek, který měl do budoucna sloužit jako hřbitov. 
Středověký hřbitov byl obvykle obehnán zdí, která měla symbolicky oddělovat svět živých a svět mrtvých. Představovala jak ochranu před vnějším světem, tak i jakési hraniční místo v duchovním smyslu. V některých oblastech stávala u vchodu na hřbitov zábrana, která měla znemožnit vstupu dravých zvířat na posvěcenou půdu, protože hroby bývaly často velmi mělké. 
Můžeme se domnívat, že velikost kojetínského hřbitova se během staletí neměnila a docházelo pouze k drobným úpravám. Pozemek, včetně plochy vystavěných budov, činí v současnosti přes 5 tisíc metrů čtverečních, z toho dnešní kostelní budova necelých tisíc metrů čtverečních. Bývalý kostel, sloužící do 80. let 17. století, byl bezpochyby menší, snad poloviční. Samotná hřbitovní plocha tehdy činila zhruba čtyři a půl tisíce metrů čtverečních. Pokud bychom uvažovali, že hrob, včetně přináležející obslužné plochy (cesty kolem hrobu, hlavní cesta a jiné), zabíral plochu kolem 7,5 metrů čtverečních, dojdeme k závěru, že na celé ploše hřbitova mohlo být zhruba 550 až 600 hrobů. Některé hroby se velikostí odlišovaly (dospělí, děti, v době nákaz hromadné hroby).

Obr. Schéma situačního pohledu na hřbitov s možnou polohou vchodů a jednolodním kostelem v době do 16. století.

Kojetínská hřbitovní zeď byla v oblouku ulice Podvalí tvořena městskými hradbami, ze strany náměstí u pozemku domu číslo 50 byla ohraničující zeď vystavěna z kamení. V části, přináležející k cestě kolem kostela od domu číslo 50 ke kostelu a v části vedoucí od kostela ke Kroměřížské bráně a od ní k odbočce na ulici Podvalí, byla postavena kamenná zeď.
V obou těchto částech byly vchodové branky. Zdali byly části hřbitovní zdi ze strany náměstí a cesty vystavěny již u předchozího kostela, nelze doložit, avšak lze to předpokládat. U nového barokního kostela, dostavěného v roce 1692 je zeď či zídka s brankami, minimálně od roku 1727, doložena.

Obr. Situační nákres na okolí farního kostela se zídkami ohraničujícími hřbitov z roku 1727.

Originální nákres (náčrt) mapy translokačního plánu židovských obydlí „Mappa: oder Deli[c]ation der hoch Hertzogs: Hollsteinischen Stadt Kogetein…“, zobrazuje v průhledu vchodových branek na hřbitov nazelenalé plochy, znázorňující travnatou plochu hřbitova. Proporce v nákresu znázorněných objektů neodpovídají plně skutečnosti. Další detaily zde nejsou zakresleny.
Z důvodu vyčlenění části hřbitovního pozemku na stavbu školy v polovině 16. století, kaple s kostnicí a výstavbu nového kostela v roce 1692 a potřebných obslužných ploch kolem nich, se velikost hřbitova zmenšila a úměrně k tomu i počet hrobových míst. Avšak počet zemřelých se s ohledem na zvyšující se počet obyvatel Kojetína a přifařených vesnic zvyšoval taktéž. Výsledkem dlouhodobého ukládání zemřelých na jednom místě mělo za následek nedostatek hrobového místa na hřbitově, a proto bylo nutné zde postavit kapli s kostnicí. 

Obr. Schéma situačního pohledu na hřbitov s novým kostelem, se školou a kaplí s kostnicí v 18. století.

Kostnice byla místnost v podzemí kaple, která byla pravděpodobně zasvěcena cti Svatého kříže. Sem byly ukládány kosterní pozůstatky z hrobů, které měly být následně použity pro další zemřelé. Hrobník průběžně vybíral z mělkých hrobů kosti dříve zemřelých a odnášel je do kostnice. 
V kostelních účtech z roku 1658 jsou uvedena následující vydání „…za podezdívání kostnice 23 zl. a 39 krejcarů, tesařům za dělání krovu na kostnici (kapli) 4 zlaté a 36 krejcarů a za 25 kop došků na překrytí kostnice, každá kopa po 7 krejcarech, 2 zlaté a 55 krejcarů…“.
Kaple s kostnicí byla tedy postavena zřejmě v tomto roce, pokud tato vydání nebyla určena na její opravu. Znamenalo by to, že byla vystavěna již dříve. 

Obr. Kaple sv. Kříže s kostnicí na mapách I. a II. vojenského mapování.

Na mapě I. vojenského mapování z let 1764 až 1768 je kaple zakreslena, avšak za panování císaře Josefa II. (1780–1790) byla zrušena. Druhé vojenské mapování z 30. let 19. století kapli stále uvádí. V roce 1820 byla ve veřejné dražbě prodána městu Kojetínu za 500 zlatých a v roce 1836 za purkmistra Antonína Ostrého zbourána.

Podle II. vojenského mapování znázorňuje mapa Stabilního katastru z roku 1836 zakreslenou kapli s kostnicí. Z měření na mapě vyplývá, že objekt kaple stál ve vzdálenosti přes 13 metrů od kostelní budovy a zabíral plochu kolem 100 metrů čtverečních. Jednalo se tedy o poměrně velkou budovu, jejíž zeď sousedící se zdí kostela byla dlouhá přes 11 metrů. Pro srovnání, kostelní zeď od nároží u cesty k náměstí po první roh k presbyteriu je dlouhá přesně 29,7 metrů. Z nákresu je patrné (silná čára), že vchod do kaple byl ze strany kostelní budovy.

Obr. Přibližné rozměry kaple s kostnicí v metrech.

Šířka budovy kaple byla v nejširším místě necelých 11 metrů., Zda byla podzemní kostnice pod celou budovou kaple nelze potvrdit Pokud by však zabírala pouze polovinu zastavěné plochy kaple, tj. zhruba 50 metrů čtverečních a byla hluboká 2,5 metrů, její prostorový objem by činil 125 metrů krychlových, což by jistě dlouhodobě vystačilo k ukládání kostí z obnovovaných hřbitovních míst.
Ke kostnici existuje několik informací, které však nelze spolehlivě ověřit. Přesto lze ocitovat z „Paběrků dějů kojetínských“ od Josefa Chytila, napsané v roce 1851, tedy 15 let po zbourání kaple s kostnicí následující: “Pod kaplí touto nacházela se kostnice, v které kosti zemřelých na hřbitově kol kolem ležícím vykopané se skládaly, a z nichž před mnohými lety jeden ze zdejších duchovních, jehož jméno jsme se však dozvěděti nemohli, oltář dosti veliký mistrně byl složil.“  Ve které části kaple oltář z kostí stál, lze stanovit z umístění vchodu do kaple. Jelikož k oltáři se přichází vždy hlavním vchodem, lze deklarovat, že oltář byl umístěn v jihovýchodním výklenku stavby, tedy naproti vchodu. Napovídá tomu i nákres kříže, jehož poloha směřuje, jak je v mapách obvyklé, směrem k oltáři.
K dalšímu vybavení kaple se vyjádřil kojetínský rodák Karel Stav ve své práci „Farní kostel v Kojetíně“ z roku 1942, ve které sděluje další poznatek o kapli s kostnicí a uvádí: „Je možné, že figurální plastika byla původně v kostnici, která stála dříve na hřbitově….“. Plastiku – scénu tvoří pět soch vytvořených neznámým řezbářem a podle slohových atributů – znaků je lze datovat do I. poloviny 18. století.
Jedná se o výjev z Kristova života, kdy se Ježíš modlí k Bohu v Getsemanské zahradě den před svým ukřižováním a jeho tři učedníci – Petr, Jakub a Jan spí. Modlící se Ježíš klečí u skály, na jehož vrcholu je anděl s kalichem a křížem (Mar. 14,32). Sochy s dalšími předměty scény byly po zrušení kaple s kostnicí jejím prodejem městu v roce 1820 později přemístěny do nově vybudovaného přístěnku širokého 4,2 metru, vysokého v obloukovém stropě 3,5 metru a hloubce 2,1 metru u jižní zdi kostela. Přístěnek byl v roce 1873 vymalován jako zahrada s palmami a hvězdnatým nebem, ale i později došlo k dalším úpravám malby, byly doplněny např. domy. 

Obr. Figurální plastika umístěná v přístěnku kolem roku 1935. První obrázek je podle malby z padesátých let min. století.

Je-li domněnka Karla Stava reálná, tak vzhledem k tvaru kaple s kostnicí, lze figurální plastiku – scénu snadno umístit do jednoho z protilehlých výklenků vpravo či vlevo od vchodu. V jednom z výklenků byl v podlaze umístěn vchod do podzemní kostnice.

Nákres kaple s kostnicí je uveden v pravém dolním rohu kresby Hané nazvané „Mappa Geographica specialis Terre Promissae vulgo Sacre Hannae cum adiacentibus Regionibus“ ze začátku 19. století. Zda budova kaple - kostnice skutečně vizuálně vypadala tak, jak znázorňuje kresba na vedutě, tj. s barokními rysy, nelze doložit, i když je to pravděpodobné, avšak kresba nadzemní části budovy se neztotožňuje s půdorysem mapového nákresu v mapě Stabilního katastru z roku 1836, případně nákresu v mapě z roku 1833. Dosvědčuje však, že poloha kaple u kostelní zdi odpovídá jejímu mapovému zakreslení.

Obr. Kaple - kostnice zakreslená na vedutě města Kojetína z období kolem roku 1800, v popředí Kroměřížská brána.

Kolik obyvatel města Kojetína, případně přifařených obcí, bylo na hřbitově pohřbeno, lze zhruba zjistit ze zachovalých matrik zemřelých od roku 1715. Počet obyvatel Kojetína činil v té době přibližně 2500 osob.
Přifařenými obcemi byly Popůvky, Uhřičice, občas Hruška, Křenovice a v určitých obdobích část Polkovic. Obec Kovalovice byla přifařena ke Kroměříži a v 19. století k Hradisku u Kroměříže. 
Mezi roky 1715 až 1759, tedy za 44 let, zemřelo přímo z Kojetína 3469 osob, tedy za jeden rok bylo v průměru uskutečněno 79 pohřbů. V letech 1760 až 1777, bylo za 18 let na hřbitově pochováno 2004 zemřelých. Průměrný počet pohřbených činil 111 osob za rok. 
Mezi lety 1778 až 1784 byl počet zemřelých 786, což znamená, že bylo pochováno ročně průměrně 112 zemřelých.
Ve skutečnosti byl počet zemřelých následující: v roce 1778 – 93, 1779 – 118, 1780 – 68, 1781 – 94, 1782 – 88, 1783 – 111, avšak v roce 1784 bylo pohřbeno 214 zemřelých. 

Co se stalo, že v roce 1784 zemřelo dvojnásobné množství obyvatel Kojetína oproti minulým letům?

Příčinou byla nebývalá erupce islandské sopky Laki (64,06533⁰ N, 18,22601⁰ W) v červnu roku 1783, aktivní osm měsíců, jejíž vyvržený popel a sopečné plyny ovlivnily ovzduší Evropy natolik, že od chladného léta toho roku začalo docházet k extrémním výkyvům počasí. Součástí těchto výkyvů byla na přelomu let krutá zima (-30⁰C).Řeky pokryla tak silná vrstva ledu, že se po nich dalo nejen běžně chodit, ale také jezdit s poměrně těžkým nákladem. Poté následovalo prudké oteplení a vznik povodní i z důvodu vydatných dešťových srážek, které ještě navíc doprovázel prudký vítr. Toto počasí nejvíce zasáhlo střední a západní Evropu, tedy i Moravu, ale postiženy byly i mnohé světové lokality. 
Farní knihy v Evropě sdělují, že v létě po erupci stoupla úmrtnost v Evropě o 38 procent ve srovnání s jinými roky, a ještě celý další rok se držela 25 procent nad dlouhodobými průměry. Svůj podíl na tom měla i následující zima (1783/84), která byla nejstudenější za poslední půltisíciletí. V mnohých zemích propukl z důvodu neúrody a nemožnosti krmit hospodářská zvířata hladomor.

Z kojetínské matriky zemřelých lze vyčíst, že v souvislosti s touto pohromou se zřetelně zvýšila úmrtnost, a to především dětí a starých lidí. Při porovnání úmrtí v měsících leden až červen 1783 a 1784 jsou uvedeny tyto počty zemřelých: leden - 17/34, únor – 22/31, březen – 20/33, duben – 15/34, květen – 15/25, červen – 11/21.  Celkem za první pololetí roku 1783 zemřelo 100 osob, kdežto ve stejném období roku 1784 zemřelo zřejmě umrznutím či jinými příčinami (utonutí, zboření podmáčených domů z vepřovic, nemoci) spojenými s počasím a povodní 178 obyvatel města Kojetína. 
O tomto nepříznivém stavu se zmiňuje i tzv. Ivanova kronika. Zápis v ní sděluje že…“1783… Léta Páně 1783 byla taková zima hned od svatyho Martina (11.11.) a trvala pořád, snihu napadlo po pás, nemohli seť, dobytek (byl) doma, až něco 5ho Máje (1784) hnali, ale málo tam popadli.“
Obdobnou situaci lze vysledovat i u zemřelých z přifařených obcí, kteří byli pohřbíváni v rámci farnosti na kojetínském hřbitově. Počty zemřelých v roce 1778 činily 55 osob, 1779 – 57, 1780 – 56, 1781 – 49, 1782 – 52, ale již v roce 1783 skoro dvojnásobek obvyklého počtu, a to 99 zemřelých a následující rok 1784 bylo pochováno 101 zemřelých. 
Mezi roky 1785 až 1815, tedy za 31 let, bylo na hřbitově pochováno 3153 zemřelých s ročním průměrem za toto období 102 pochovaných. Za 100 let, mezi roky 1715 až 1815 bylo na hřbitově kolem kostela pohřbeno 9412 zemřelých kojetínských obyvatel. Roční průměr činí 94 pochovaných za jeden rok, což odpovídá zhruba dvěma pohřbům za týden. Nejsou zde započítaní pochovaní z okolních přifařených obcí, jelikož „přifaření“ se v průběhu let měnilo.
Z výše uvedených čísel je možno velmi zhruba vyčíslit počet pohřbených na hřbitově za dobu jeho existence, tedy do roku 1832 po dobu asi 400 let, bez ohledu na extrémní situace (války, nemoci, přírodní pohromy), a přiblížíme se číslu 40 tisíc pochovaných.

V souvislosti s pohřby je třeba se zmínit, kolik přibližně stál v Kojetíně pohřební obřad v polovině 17. století. 
Zápis z roku 1657 v Knize záduší uvádí náklady na pohřeb měšťanky Doroty Veselé následně: „…panu Pátru…2 zl. 20 kr., Rektorovi za práci jeho…1 zl. 30 kr., Varhaníkovi…15 kr., Pánům bratřím za vyprovázení dáno…1 zl. 10 kr., Tesaři od dělání truhly vydáno…12 kr., Za hřebíky…3 kr., Hrobařům…30 kr., Ofěry…18 kr., Za wjecy (věci)…6 kr.“ 
Jeden zlatý se skládal ze 60 krejcarů, tedy v součtu bylo za pohřeb zaplaceno 6 zlatých a 24 krejcarů. 
V tomto období platilo se za týden tesařské práce – 1 zlatý, za nádenické práce - 48 krejcarů, zedník dostával 1 zlatý a 12 kr. a kantor (učitel) pouze 27 kr. Kráva stála od 6 do 12 zlatých, tele 1 až 2 zlaté, kopa vajec (60 ks) – 15 krejcarů.
 
V kojetínském kostele je před oltářem kamenná deska, zakrývající vchod do krypty, s latinským nápisem „Requiescant in pace. Amen“, tedy „Odpočívejte v pokoji. Amen“. Do podzemního prostoru se sestupuje po nestejně velkých osmi schodech. Krypta je vyzděná z cihel a má cihlovou klenbu uprostřed podepřenou cihlovým pilířem. Podle zápisu v Pamětní knize města Kojetína (1928–1943) ze dne 12. října roku 1932 byly v šesti rozpadlých rakvích nalezeny ostatky zřejmě farářů, působících v Kojetíně během 18. století. Avšak podle sdělení tehdejšího kostelníka jsou v kostele další dvě neprobádané krypty, jdoucí středem kostela až pod kůr. Jejich vchody byly v roce 1888 zakryty dlážděním. Obdobná informace o kryptách je uvedena v Pamětech fary kojetínské z roku 1898. Zápis z roku 1720 v Knize záduší sděluje, že zádušní fond získal dne „28. dubna od pana Kristiana Bayera za místo v kostele, kde jeho dítě pochováno bylo…5 zl. a 50 kr.“. Tutéž částku získal fond „Za místo v kostele, kde nebožka Alžběta Kulhanka, obzvláštní patronka chrámu Páně zdejšího leží.“ Další zápis zní, „Ithem za místo v kostele, kde leží pochován Jiřík Čermák…12 zl.“. V roce 1741 dostal fond 10 zlatých „Za pohřbení do kostele Zykmunda Hlavnickyho manželky, za místo.“. Z těchto zápisů je patrné, že pod podlahou kostela jsou další krypty.

Pohřby méně majetných obyvatel, především předměšťanů a hoferů (pomocníků), byly skromnější, tedy i levnější.
Bohatší obyvatelé, většinou měšťané, si mohli dovolit i kamenné náhrobky, které byly postaveny u hrobů. U významných obyvatel, pohřbených v kostelní kryptě (hrobce), byly na jejich paměť zhotoveny reliéfní kamenné náhrobky. Na těchto náhrobcích byl zemřelý či zemřelá zobrazeni stojící nebo klečící a na okrajích náhrobku byly vytesány jejich životní osudy a epitaf – pohřební nápis. Náhrobek byl vsazen často do zdi uvnitř kostela, někdy i do venkovní strany kostelní zdi.

Jedním z náhrobků, který se částečně dochoval a dnes je uložený v místním muzeu, je náhrobek Pana Jana Pivce (správně Pan Jan Pivce, psáno v archiváliích Piwcze nebo i Pywcze, nikoliv Pivec) z Hradčan (Ratschein, Slezsko) a Klimštejna (statek Klemsstein).
Nejstarší zápis o Janu Pivcovi v kojetínských archiváliích se nachází v Pozemkové knize o koupi rozsáhlé (podle ceny) louky, kdy „Pan Jan Piwcze (a) Jan Sobotkau – „Letha Panie Lvii (1557) za rychtarze Girzika Ziegruty urozeny wladyka Pan Jan Piwcze z Hradzian a z Klimssteyna kaupil lauku czelau……….se wssim Prawem a Diedicznie y s Erby swymi Uziwani…….od Jana Sobotkowa za Lxx (70) fl. (zlatých)……….“.

Obr. Část zápisu z roku 1557 o Janu Pivcovi.

Majetek Pana Pivce v Kojetíně (měl majetek i v jiných panstvích) jako významného měšťana a kroměřížského hejtmana, je uveden v Urbáři panství Kojetín z roku 1567 „Herrschafft Kojeteiner Urbarium De Anno 1567“.
Zápis o poplatcích sděluje, že „Pan Jan Pivce z domu…18 g (grošů), z 1/2 lanu roli…45 g., Srpniho…2 g., z zahrady a s chalupynam? (chalupou, chalupami)…3 g., 1 ½ d. (denáru), z niwky od Pawla Noskowa...2 g., 2 den., za mierziczy rzi hlasky (zřejmě klásky)…12 d., dymniho (komín)…1 d., mostniho…1 d., Slepiczy …1.  
A odtiech wssech platuo gest geho milosti panem obdarowanim nato dany swobodnym uczinic(z)y.“
Pozn. „Slepiczy“ v počtu jeden, byla nepeněžní směna jedné slepice za sběr spadaných suchých větví v panském lese pro vlastní účely, tedy k topení. V zápisech je psáno také „Slepiczy za drzewo suche“.

Obr. Zápis z urbáře z roku 1567 o rozpisu poplatků Pana Jana Pivce a reliéfní fragment jeho tváře z náhrobku.

Pan Jan Pivce byl po své smrti, zřejmě mezi roky 1575 až 1585, pohřben v kostelní kryptě kojetínského kostela (starého). Reliéfní náhrobek s jeho stojící postavou byl zasazen do vnitřní zdi kostela, odkud byl za rekatolizace z kostela odstraněn, protože Jan Pivce byl příznivcem Jednoty bratrské. Části rozbitého náhrobku byly později nevhodně použity k různým účelům. 
Jeho manželka, katolické víry, Esther Podstatská, (Potštátská od města Potštát) z rodu pocházejícího z Prusinovic u Bystřice pod Hostýnem, zemřela dne 30. dubna roku 1581 a je pohřbená v kostelní hrobce v obci Vrchoslavice, kterou rod Podstatských získal v 16. století. Na jejím náhrobku umístěného na zdi uvnitř kostela je mimo jiné uvedeno: 
„LETHA PANE 1581 W SOBOTU PRZED PAMATKAV SWATEYCH FILYPA A IAKUBA APOSSTOLVOW PANA KRISTA MEZY DWACZATAV TRZETY A DWACZATAV CZWRTAV HODYNAV W MIESTIE KOGETINIE VROZENA WLADYKA PANY ESTHERA PODSTATSKA ………… WLASTNI MANZELKA VROZENEHO WLADYKY PANA PYWCZE Z HRADCZAN A Z KLYMSSTEYNA HEYTMANA NA KROMIERZYZY DOKONALA GEST BIEH ZYWOTA SWEHO…“.
Náhrobek Pana Jana Pivce nebyl jediným dochovaným náhrobkem ze hřbitova. 
Novodobé archiválie se zmiňují o dalších náhrobcích, které jsou však zřejmě ztraceny. Jedním z nich byl náhrobek 36leté Anny, manželky Daniela Polanského, kojetínského panského sládka, která zaopatřena svátostí umírajících zemřela dne 19. června roku 1765 – „Anna uxor Danielis Polansky, Braxatoris Dominicalis Cojet: provis:.- 36 ann.“.

Obr. Zápis o úmrtí Anny Polanské ze dne 19. června roku 1765 a kresba již ztraceného náhrobku.

Z roku 1820 pocházel náhrobek Viléma Kučery, syna úředního vrchnostenského správce Antonína Kučery, bydlícího v bytě již zbořeného panského statku, vedeného pod číslem 418, který stál v místech dnešní Sportovní haly. Vilém (Wilhelm Kutschera), student filosofie, zemřel v 16 letech na břišní tyfus – „Nerwenfieber“ (staroněm. nervová horečka) dne 2. června roku 1820. 
Matka Viléma, Anna Kučerová, měla na kojetínském hřbitově také náhrobek. Zemřela dne 30. ledna roku 1832 v 53 letech na zánět mozku „Gehirnentzündung“ a v zápise o úmrtí je uvedena jako správcova manželka z čísla 418 – panský statek. Byla zřejmě jednou z posledních pochovaných na hřbitově u kostela.

Jediný zachovalý náhrobek z bývalého hřbitova je vezděný do jižní zdi kostela necelé tři metry vlevo od vstupu do sakristie. Má tvar malého rozpůleného obelisku (pylonu) o výšce 1,10 metru a šířce ve spodní části nad nápisem 0,37 metru. Jak hluboko je náhrobek ve zdi usazen, lze zjistit obtížně a pracně, avšak z omítky vystupuje postupně do 0,09 metru. 
Sakristie byla jako podpůrná stavba kostelní budovy, stojící na nestabilním podloží, přistavěna v roce 1853. 
Náhrobek byl k sakristii přizděn snad po jeho nalezení v prostoru již zrušeného hřbitova, když byl předtím vykopán nebo nalezen odložený u hřbitovní nebo kostelní zdi. Aby nebyl zcizen nebo využit pro jiné účely jako ostatní náhrobky, byl vezděn do zdi sakristie. Podle archivních záznamů byla většina náhrobků prodána zájemcům pro stavební účely a dláždění obytných vnitřních prostor a dvorků. 
Hřbitovní náhrobky, stejně jako kameny z městských hradeb a bran, se tedy staly součástí městských domů, předměstských chalup a městské dlažby. 

Nejzřetelnějším prvkem na zachovalém náhrobku jsou tři kříže, různé velikosti, jako by znázorňovaly otce, matku a dítě. Jednotlivá ramena křížů jsou ukončena jetelovým trojlistem, jako symbolem spojení Kristova kříže a sv. Trojice. Jetelový kříž se jako symbol používal především v období baroka v 17. a 18. století. Pod kříži jsou znázorněny symbolicky rakve, jejichž velikost odpovídá velikosti křížů. Největší kříž má výšku 0,23 metru. Kruh má průměr 0,1 metru.
V horní části jsou částečně poškozené okrasné prvky či neznámé symboly. Spodní část kamenného náhrobku je na úrovni terénu hrubě odseknuta. Zachovalá část obsahuje v pěti řadách, kterých mohlo být i více, poškozený nečitelný nápis, a proto nelze zjistit komu a kdy byl určen.

Obr. Náhrobek ve zdi kostela, vložený obrázek obelisku obdobného tvaru je hranečník olomouckého arcibiskupství.

Hřbitov ke své údržbě a jiným potřebám měl k dispozici, dnes již neexistující studnu o průměru kolem jednoho metru, neznámé hloubky, umístěnou v jihozápadním rohu asi tři metry poblíž městských hradeb. Zhotovena byla nad již v době založení hřbitova. 
Když byla u Kroměřížské brány postavena škola, tedy počátkem 16. století, sloužila i pro účely této školy. Po rekonstrukci školy v roce 1789 zvýšením o jedno patro a jejím rozšířením, byla ze hřbitovního pozemku vyčleněna část, ze které se stal školní dvůr se studnou. Její poloha je vyznačena na nákresu z roku 1847, kdy vznikl neuskutečněný záměr na výstavbu nové školy na tomto místě.

Obr. Poloha již neexistující studny na nákresu z roku 1847.

V souvislosti s touto studnou muselo být podle farních Register zádušních vydáno z kostelního fondu 18 krejcarů „za vytažení zvonu ze studnice“. Stalo se tak zřejmě v roce 1649, kdy musel být zvon z kostelní věže schován místními obyvateli před švédskými vojáky, kteří by jej mohli „zkasírovat“ či zničit. Ze zápisu vyplývá, že studna v té době nebyla pravděpodobně příliš hluboká a nebylo v ní mnoho vody.
Současná studna na dvoře Mateřské školy sv. Josefa není výše uvedenou studnou. Od současné hradební zdi je tato studna vzdálena necelých 18 metrů a je umístěna u hranice pozemku školy a dnešní zahrady kolem kostela, dříve hřbitova.
O hřbitovní studni se zmiňuje v jedné ze svých pověstí i kojetínský spisovatel Bohumír Štéger (Stegr). V této pověsti je jediným reálným prvkem informace z matričního zápisu, který sděluje, že dcera Josefa Želetavského, Veronika, skočila v pominutí smyslů do studny. A na základě tohoto zápisu vystavěl autor děj smyšleného příběhu, ke kterému možná přispěl i vypravěčský talent pamětníků několikerým převyprávěním faktické události.
Neštěstí se stalo dne 4. srpna roku 1755, kdy 31letá svobodná Veronika, dcera Josefa a Pauliny Želetavských, narozená dne 3. června roku 1724, skočila do (nespecifikované) studny, „Mortua Virgo Veronica filia D: Josephi Zeletavski sub Cond(itione) absoltaquri in fraenesi actualiter in fontem deirdit Civis Cojet:.…..31 anni“, tedy „Zemřelá panna Veronika dcera Pana Josefa Želetavského z důvodu plného zproštění viny v momentálním pominutí smyslů skočila do studny, obyvatel(ka) Kojet(ína)…. 31 let“. 
Důvody pominutí smyslů, tedy zešílení, mohly být různé, od zdravotní indispozice, nějaké náhlé příhody až po problematické osobní vztahy mezi Veronikou a její rodinou a možná i pro otce nevhodným ctitelem dcery. 
Byla pohřbena na hřbitově, i když sebevrazi bývali zpravidla pohřbíváni mimo hřbitov (za hřbitovní zdí a pokud to nebylo možné, tak k pohřbení došlo někde v polích), protože život si vzala neúmyslně v neočekávaném pominutí smyslů. Zápis hovoří o plném zproštění viny za hřích, za který je v křesťanství považována i sebevražda.

Obr. Zápis v matrice zemřelých ze dne 4. srpna roku 1755 o úmrtí Veroniky Želetavské.

Rodina primátora Želetavského bydlela od roku 1720 do roku 1779 na náměstí, dnešní číslo domu 33. 
Před Želetavskými, do roku 1715, obývala tento dům rodina Alexandra Šmída, dlouholetého purkmistra a primátora v Kojetíně. Údajně zde byl Alexandr Šmíd v roce 1713 smrtelně probodnut šavlí svým synem Janem, bývalým vojákem, který byl odsouzen za vraždu. Po dvou letech věznění v kojetínské šatlavě byl Jan popraven na šibenici za Kojetínem, v místě zvaném Na Spravedlnosti, nacházející se na levé straně při výjezdu z Kojetína směrem na Uhřičice.

Na ploše hřbitova, poblíž severní zdi kostelní budovy, leží ve dvou kusech původní mariánský sloup z roku 1704 z pískovce, který stál na náměstí. Na hlavici sloupu stála a doposud stojí socha Panny Marie - Immaculata (Neposkvrněná), tedy „žena oděná sluncem s měsícem pod nohama a korunou dvanácti hvězd kolem hlavy“ z roku 1705. 
Donátory tohoto mariánského sloupu se sochou Panny Marie a také na náměstí dříve stojící sochy sv. Jana Nepomuckého, později přenesené k dnešní Základní škole (nám. Míru) a v roce 1945 zničené šrapnelem, byli místní měšťané, manželé Jan a Alžběta Kulhanovi.
 
V roce 1909 musel být pískovcový sloup po více než dvou stech letech nahrazen z důvodu jeho možného zřícení novým sloupem ze světlé žuly. 
Ležící delší díl původního pískovcového sloupu je na jednom konci zkosený, a proto jeho délka činí 2,54 až 2,74 metrů. Průměr sloupu činí u zkosené části 0,41 metru a na druhém konci 0,48 metru. Stojící kratší díl sloupu je od povrchu půdy dlouhý 1,00 až 1,03 metru, jeho průměr po celé délce činí 0,48 metru. Původní celá sestava, tj. podstavec, sloup, hlavice sloupu korintského typu a socha Panny Marie, včetně svatozáře, byla zhruba vysoká jako sestava současná, jejíž výška je 10,70 metrů.

Obr. Části původního mariánského sloupu z roku 1704 z pískovce, nacházející se poblíž severní zdi kostela.

Občas se na hřbitově provádí zemní práce. Již při mělkých výkopech do hloubky 0,3 metru, je možno v zemině nalézt drobné kosterní úlomky zemřelých.

Obr. Úlomky kostí na hřbitově kolem kostela.

Plocha bývalého hřbitova je v současnosti zatravněná s porostem listnatých a jehličnatých stromů. Výhledově se předpokládá, že plocha bude pietně upravena na průchozí oddychový park.

Z počátku epidemie cholery v roce 1831 byli zemřelí pohřbíváni na hřbitově kolem kostela. Nikdo neměl představu, kolik obyvatel města bude epidemií postiženo.
Prvním nemocným cholerou se stal Tomáš Šťastník, tesař z dnešní Přerovské ulice, číslo 248, který zemřel dne 1. října roku 1831. Není zaznamenáno, kolik lidí bylo v době vypuknutí epidemie na hřbitově kolem kostela pohřbeno, ale vzhledem k prudkému nárůstu zemřelých, kdy denně v průměru umíralo přes deset osob, nejen z Kojetína, ale i okolních obcí, byl neprodleně zbudován hřbitov s hromadnými hroby v trati zvané V Cihelnách (mezi Kojetínem a obcí Hruška). 
Bylo zde pohřbeno přes tři sta zemřelých z Kojetína a okolních vesnic, z nichž posledními zemřelými na choleru byli dne 27. listopadu roku 1831 Františka Ramachová se synem Janem. Plocha hřbitova dosáhla velikosti 2032 metrů čtverečních.
Tento hřbitov a řešení situace kolem epidemie cholery byl podrobně popsán učitelem Karlem Štégerem (Stegr) ve Vlastivědném sborníku, ročník IX. (1930–1931).   

Obr. Nákres cholerového hřbitova a cihelny z roku 1895.

Okolnosti kolem epidemie cholery a vyčerpaná kapacita hřbitova kolem kostela rozhodly o založení nového hřbitova za Vyškovskou ulicí v trati nazývané V Drahách.