Městské brány: Olomoucká brána

Autoři: Miloš Krybus, Božena Hanáková-Urbanová, Josef Bibr. Uveřejněno v příloze Kojetínského zpravodaje: Zapomenutá historie města Kojetína č. 3/2024, 4/2024, 5/2024, 6/2024

Olomoucká brána

Druhou ze tří kojetínských bran je věžová brána Olomoucká. Už z názvu je patrné, že stála na výjezdu z města severním směrem na město Olomouc. V archiváliích se vedle německého názvu Olmützer Thor, vyskytují i tvary Olomúcká brána, Holomúcká a Holomócká brána, u Hollomúckej bráni, za Olomúczkou bránou a další. 
Jejím protějškem na jižním konci města byla brána Kroměřížská, z níž vedla cesta do města Kroměříže. 
Městský úsek mezi těmito branami, dlouhý necelých čtyři sta metrů, byl značně frekventovaný, protože oběma branami bylo možno se dostat do centra města na náměstí, kde byla správa města, řemeslnické dílny, obchodní krámy, hostince – šenkovní domy, pivovar, probíhaly zde trhy a různé společenské činnosti. Vedle cesty, spojující obě brány stály i církevní budovy a do roku 1833 i hřbitov. 

Počátky Olomoucké brány mohou být kladeny do doby výstavby opevnění města Kojetína, tedy do 14. století. 
Brána umožňovala průchod obrannou linií dovnitř opevněného prostoru. Byla stavěna, jak bylo obvyklé, současně s hradební zdí a její stavební „kulisový“ tvar byl podřízen průběhu zdi. Průchod uzavírala mohutná vrata zavěšená na pilířích s nadpražím, tvořeným trámy nebo kamenným obloukem s kamennou nadstavbou. Vedle brány, pod přístřešky, stála z vnější strany ostraha, tvořená ozbrojenými muži a z druhé strany celník či výběrčí mýta, daní a poplatků. 
Tato raná forma ochrany města byla postupně nahrazována zděnými zastřešenými průchozími budovami, čtvercového či obdélníkového půdorysu. Průchod byl zabezpečen silnými, možná dvojitými vraty, která byla vyztužena železnými prvky jako byl plech či hřeby.

Obr. Poloha Olomoucké brány v současné zástavbě.

S nástupem rozvoje palných zbraní počátkem 15. století, se i v Kojetíně změnil tvar Olomoucké brány a nad zděnou průchozí budovou byla vystavěna věž s jednou místností, částečně zbrojnicí, ve které již působila hlídka, která varovala obyvatele před vpádem nepřátel nebo i před požárem, protože z věže se střílnami, později okny, byl široký rozhled na město a okolí. Do věže byl přístup po schodech vedoucí ke dveřím do místnosti - zbrojnice, z přístavku vystavěného vpravo vedle věže na vnitřní straně hradební zdi. 

Výstavba Olomoucké a také Kroměřížské věže na branách, musela být provedena ještě před rokem 1547. 
Tento rok potrestal římský císař a český král Ferdinand I. Habsburský po porážce stavovského povstání v roce 1547 královská města hospodářsky značnými pokutami a konfiskacemi majetku. Toto opatření se muselo nutně projevit i v ostatních městech, včetně Kojetína. Města začala šetřit, což mělo za následek zastavení výstavby a obnovy všech prvků městské fortifikace. Tato skutečnost se negativně odrazila za necelých sto let, v době Třicetileté války, kdy fortifikace měst byla na nízké úrovni, a tím se stala snadno proniknutelnou nepřátelskými vojsky. 
I zástavní město Kojetín mělo špatnou obranu. Zástavní držitelé, ať už to byli Šternberkové, Cimburkové či páni z Kunštátu, zřejmě nedávali peníze na ochranu své zástavy, spíše se snažili z města peníze získat. A správa města tyto prostředky na výstavbu a udržování obranných prvků neměla.
Proto je možno se oprávněně domnívat, že městské brány s věží, byly vystavěny ještě v době, kdy Kojetín byl spravován výlučně pražským biskupstvím a nebyl v zástavě, tedy do první třetiny 15. století. 
Lze však připustit, že některý ze zástavních věřitelů, z důvodu obavy, že půjčené peníze mu nebudou vráceny a zástavní majetek mu zůstane, prováděl vylepšování obranných prvků města k ochraně svého budoucího majetku.

Je jisté, že během staletí, kdy obě kojetínské brány s věží byly poničeny požáry nebo válečnými událostmi či jiným způsobem, docházelo podle možností města k jejich stavebním opravám a úpravám. 
Jejich základní tvar, tvořený zpočátku jednoduchou průchozí budovou a později vystavěnou brannou věží, však zůstával. Vzhledem k tomu, že nejzranitelnější byla dřevěná šindelová střecha, bylo nutné brány, a především její věže, často opravovat, protože požáry ničily nejen domy a chalupy, ale i městské obranné prvky, k nimž brány patřily.
Vzhled Olomoucké brány nikdo nepopsal, případně se tato informace nedochovala. 

Pro historii Kojetína je neradostné konstatovat, že se nedochovaly realistické kresby, malby či fotografie událostí či významných městských objektů. Z období šedesátých a sedmdesátých let 19. století se dnešní veřejnosti zachovala fotografie z roku 1866, kdy bylo vyfotografováno kojetínské náměstí s pruskými vojáky a jejich zbraněmi.
 
Podoba Olomoucké brány se sporadicky objevuje na nákresech z počátku 18. století. Nejde však o její přesné znázornění, nýbrž o zjednodušené kresby. 
Jednou z těchto kreseb je i veduta – pohled na město Kojetína, vytvořená na základě podnětu Dismase Hoffera, úředníka městského práva v Brně a moravského historika, zřejmě v roce 1727 nebo 1728. 
Dismas Hoffer se rozhodl sepsat dějiny Moravy nejen jako státního útvaru, ale i historii sídel, tedy měst a městeček. Ke svému záměru potřeboval podklady, které mu na jeho oslovení zasílalo vedení příslušného města. To, vedle písemných podkladů, zajišťovalo i malíře, který namaloval vedutu. 
Zde je Olomoucká brána či spíše její věž s dvěma okny směřujícími k náměstí, nakreslena se střechou tvaru cibulové kupole, na níž je umístěna zřejmě pozlacená koule a žerď s obdélníkovou vlajkou. Dolní polovina vlajky je barvy červené a horní polovina barvy žluté. Barevnost vlajky souvisí s vývojem barev znaku Moravy – moravské orlice. Stejné pojetí je u Kroměřížské brány. U obou bran nejsou viditelné průchody. 
Veduta se vyznačuje na jedné straně detailními stavebními prvky, které můžeme vidět i dnes např. spirály mezi kostelními věžemi, hodiny na radniční věži, ukazující 6 hodin a pět minut, na straně druhé jsou zde nesprávné až stěží vysvětlitelné uliční partie s chaotickou perspektivou.

 
Obr. Olomoucká brána uvedená pod číslem 9. na vedutě nakreslené v roce 1727 nebo 1728. Číslo 6. označuje pivovar zvaný dolní, později přebudovaný na vrchnostenský statek.

Nabízí se však otázka, zda lze tento nákres plně aplikovat do reálné podoby města z počátku 18. století. 
Zcela jistě je možno tento jedinečný nákres akceptovat v základní struktuře. Očíslované objekty jsou nakresleny na správných místech. Olomoucká brána má číslo 9 – „N.9. das Ollmützer Thor“. 
Nejistota však nastává u nákresů jednotlivých staveb ve smyslu, zda zpracovatel do kresby něco nepřidal nebo v ní neopomněl. Příkladem je průčelí kostela, kde po stranách hlavního okna je osm výklenků, které zde byly vytvořeny v době stavby kostela, tedy kolem roku 1690, ale na kresbě nejsou. Záhadný je trojúhelník s černým bodem na průčelí kostela, protože nad hlavním vstupním vchodem je nízký oblouk. Je reálné uvažovat, zda kostelní kříže byly v té době pozlacené? 
U budovy číslo 4, panského domu, je nákres budovy s poschodím, i když tomu tak nebylo. Tvar radniční věže se však blíží realitě i s pozlacenou koulí.
Nabízí se otázka, zda již zadavatel kresby veduty, tedy vedení města Kojetína, nepředložilo kreslíři zjednodušený náčrt města s prvky, které by pohled na město vylepšovaly nebo toto „vylepšení“ provedl sám autor kresby. 
Městské vedení nemohlo z důvodu prestiže připustit, aby do tak významné knihy, jakou měla být „Historia Moraviae“, byl vložen obraz poničeného města Kojetína.
Příkladem „vylepšení obrazu města“ po požárech domů a chalup, kostela, fary a dalších objektů, mohou být cibulové kupole – báně, tvořící střechy obou městských bran, dále také nepoškozené domy a chalupy, kostel a fara. Je možné, že autor nakreslil cibulovité střechy na městských bránách i z důvodu sjednocení či symetrického zvýraznění se střechou radniční věže a střechami věží nedávno vystavěného kostela.

K dokreslení výše uvedeného je třeba přesně vyjádřit, co je to veduta.
Veduta je definována jako věcný, topograficky přesný malířský nebo grafický záznam například výseku krajiny s bočním pohledem na město, obvykle v širším zorném úhlu. Existují veduty s vysokou dokumentační hodnotou, které velmi věrohodně zachycují i drobné, ale významné detaily. Dochovala se však i řada vedut podřadných, které jsou jako historický pramen méně použitelné, protože v určité míře znázorňují kreslené objekty nebo krajinu podle představ kreslíře bez ohledu na skutečnost.
V náhledu na vedutu je nutno se zmínit o poškození města požáry několik let před jejím nákresem, které se nemohlo promítnout do jeho prezentační kresby.
V listopadu roku 1714 shořelo celé město, radnice, obecní dům, městský pivovar, kostel se zvony, fara a část Podvalí.  
V červnu roku 1718 vznikl oheň v Mlýnské ulici od blesku a v této ulici a Sperrlochu vyhořelo 41 chalup. 
V lednu roku 1721 shořelo celé město, radnice s hodinami, obecní dům, městský pivovar, fara a domy v Růžové ulici, celkem 46 domů. 
V srpnu roku 1724 vypukl oheň v ulici Sperrloch a vyhořelo celé město, radnice s hodinami, městský pivovar, obecní dům, fara, ulice Růžová, Žebračka a Kroměřížská, celkem 46 měšťanských domů, 98 křesťanských chalup a 42 chalup židovských, včetně synagogy. 
Při komisionálním šetření byly škody v případě tohoto požáru odhadnuty na 35 806 zlatých a 49 krejcarů. Pro srovnání, dům na náměstí měl v té době hodnotu mezi 800 až 1200 zlatými, selský grunt měl hodnotu kolem 600 zlatých, chalupa se prodávala mezi 200 až 400 zlatými. 
Město Kojetín muselo také významně přispívat na výstavbu místního kostela v 80. a 90. letech 17. století, i když patronátní právo měla vrchnost, která jeho výstavbu zajišťovala. Stavba trvala 12 let. Následně kostel několikrát vyhořel, vyhořela i fara a bylo třeba vždy nechat zhotovit nové zvony.
Mohlo si vedení města dovolit financovat výstavbu stavebně náročných střech tvaru bání obou městských bran, které byly v průběhu třiceti let před jejich nákresem na vedutě patrně často poškozeny požárem?

Další kresba, znázorňující Olomouckou bránu, souvisí s tzv. familiantským zákonem, týkajícím se židovského obyvatelstva, který dne 25. září 1726 vyhlásil císař Karel VI. Zákon nařizoval, aby pouze nejstarší syn z židovské rodiny dostal povolení k ženitbě. V souladu s tímto zákonem byl vydán tzv. translokační reskript, který nařizoval městům přesně vymezit místa budoucího pobytu židovského obyvatelstva. Města měla dále za povinnost provést jejich oddělení od ostatních obyvatelstva a k tomu vypracovat situační nákres města s vyznačením, kde tito židovští obyvatelé budou umístěni.
Nákres náměstí – „půdorys s perspektivou v obrazu“ – s tímto požadavkem se v Kojetíně zachoval. Jeho vytvoření lze s ohledem na dobu vyhlášení zákona, datovat do období přelomu roků 1726 a 1727, tedy přibližně jako vedutu. 
Na přehledném, pečlivě zpracovaném jednoduchém nákresu, jsou zakresleny domy, chalupy a jiné budovy, jejichž umístění je v souladu se současnou realitou. Nákres nemá měřítko, tudíž i když odpovídá věcně, neodpovídá však prostorově. Nákres se vyznačuje i detailnějšími stavebnímu prvky. Zajímavý je odlišný tvar radniční věže, která má zde špičatou střechu s hodinami, oproti jejímu zpodobnění na vedutě pod číslem 2, kde je zelená střecha tvaru báně a nadstavbou s další bání.

Obr. Radniční věž se špičatou střechou a hodinami na nákresu náměstí z roku 1726.

Tři, tvarově identické městské brány, jsou nakreslené s jiným tvarem střechy než na výše uvedené vedutě. Střechy jsou kuželovité nebo čtyřboké se špicí, na níž je umístěna koule a žerď s vlajkou. Věže mají dva otvory, střílny nebo malá okna, v tomto případě směřující do prostoru náměstí. Tento tvar je znázorněn i u Vyškovské brány, která však byla ve skutečnosti stavebně zcela odlišná. 
Na pravé straně Olomoucké brány je zakreslen vchod s krytým schodištěm, směřujícím do místnosti, branné věže, nad průchodem. Vedle schodiště jsou městské hradby.

Obr. Olomoucká brána na nákresu z roku 1726.

Stavební vývoj Olomoucké brány a následně brány Kroměřížské úzce souvisí s vývojem města. Pražští biskupové, majitelé Kojetína, obdrželi v roce 1290 od českého krále Václava II. povolení provést fortifikaci města. Do roku 1415, kdy byl Kojetín dán do zástavy, tedy za 125 let, se dá předpokládat, že obranné prvky byly zbudovány. Jejich úroveň pravděpodobně odpovídala době jejich vzniku, tedy 14. století.
 
Počátek fortifikace začal stanovením hranic města. Prvním obranným prvkem se staly příkopy kolem hranic. Zeminou, vzniklou vyhloubením příkopů byly vytvářeny valy. Na valech byla stavěna obranná hradba s bránami. Brány byly zpočátku velmi jednoduché a pravděpodobně to byla zpevněná vrata na sloupech, později byly vystavěny průchozí brány se bočními stěnami, střechou a dvojími vraty.

Obr. Pohled na model Olomoucké brány v době pozdního středověku před výstavbou branné věže ze severní strany.

Samozřejmě brány měly i důležité funkce, nejenom vstup do města a naopak, ale také strážní, celní, reprezentativní a symbolickou.

Obr. Pohled na model Olomoucké brány v době pozdního středověku před výstavbou branné věže ze strany od náměstí.

Pro stavební vývoj bran, byla podstatná jejich strážní funkce. Pod tento pojem patří nejen obrana proti možnému vniknutí kohokoliv do města, ale také varování obyvatel před příchozím nepřítelem a bezesporu před mnohdy zničujícím požárem. 
Ale k rozhledu je potřeba být na vyvýšeném místě, být zde neustále a kontrolovat okolí. A tento požadavek mohla, v případě fortifikace splňovat pouze tzv. branná věž o jednom či více poschodí, vystavěná nad průchodem brány s otvory, tedy okny či střílnami, které by byly výše než střechy městských domů a chalup. 
V našem případě by z oken či střílen ve věži Olomoucké brány byl možný rozhled po širokém okolí Kojetína.
 
Místo, kde Olomoucká brána stála, má v současnosti nadmořskou výšku 202,6 metrů. Není to ve městě nejvyšší bod, ten je v areálu Okresního domu s výškou 204,6 metrů, avšak jižním směrem na křižovatce u Ztracené ulice pod kostelem je úroveň terénu 198 metrů, křižovatka u I. Základní školy má úroveň 200,1 metrů, silniční oblouk v ulici Palackého má nadmořskou výšku 201,4 metrů. Před rybníkem Jordánem, tedy severním směrem je nadmořská výška 196 metrů a na východ, na Tržním náměstí, je nadmořská výška 191,3 metrů. Výše uvedené míry nezohledňují změny, především navýšení úrovně terénu během staletí v městské zástavbě. Od 14. století do současnosti je možno zcela objektivně uvažovat, že úroveň terénu se zvedla, samozřejmě nerovnoměrně, od jednoho metru do dvou a půl metrů. 
Městská zástavba, domy a chalupy na rynku, byly v té době nízké a jejich výška činila nejvýše pět metrů. 

Je tedy zřejmé, že z vystavěné věže Olomoucké brány by byl přehled o situaci v jejím okolí nejlepší, protože zhruba stejně vysoká Kroměřížská brána, byla umístěna o několik metrů níže, než-li brána Olomoucká. 

I když spolehlivě nevíme, kdy byla výstavba věží na obou branách provedena, dá se z výše uvedených argumentů vyvodit, že věž na Olomoucké bráně byla s ohledem pro její významný kontrolní účel zbudována dříve než věž na Kroměřížské bráně, a to velmi brzy po provedení základní fortifikace ve 14. století, a to již v období druhé poloviny 14. století či první třetiny 15. století.

Brána, v počáteční fázi zřejmě s doškovou, později dřevěnou šindelovou střechou, odpovídala svou průchozí šířkou a délkou bezpečné kontrole při průjezdu jednoho běžného selského či kupeckého povozu a později také panského kočáru. Osoby, které kontrolovaly příchozí a odchozí byli branní (Thorwächter, custodes portae), výběrčí mýtného (Mautner, telonarii) nebo písaři (Schreiber, scribae at portam), pro jejichž činnost byl vyčleněn prostor na bocích průjezdu brány. 

Obvyklým pokrokem ve fortifikaci bylo vystavění dřevěné věže, jako nadstavby, v půdorysných rozměrech brány. Dřevěná věž se však stala časem kvůli bezpečnosti nevyhovující a byla nahrazena věží z tvrdého materiálu. Touto změnou věž více odolávala nepřátelským střelám, více chránila obránce, a kromě střechy nebyla ohrožena požárem.
Vzhled této branné věže se zcela určitě během času z důvodů poškození, rozpadu stavebního materiálu, účelu a provozu, měnil. Je možné, že byly změněny i půdorysné rozměry brány.  
Z pozdějších záznamů a map je však možno poměrně přesně určit již ustálené stavební parametry této stavby, protože zachované mapy a nákresy jsou uváděny v měřítku vídeňského sáhu, který byl jako délková a plošná míra zaveden nařízením pro Dolní Rakousko již v roce 1588. Dávno předtím byl používán nejen v Dolním Rakousku, ale stavitelé ho používali i na stavbách na jižní a střední Moravě. 
Vídeňský délkový sáh – Klafter, též Clafter, odpovídá délce 1,9 metrů, sáh čtvereční je plocha 3,6 metrů čtverečních, vídeňská stopa je rovna délce 0,32 metrů. 

Olomoucká brána se čtvercovým půdorysem, vystavěná v násobcích a dílech vídeňského sáhu, byla v přízemní části postavena, jak bylo obvyklé, z opracovaných kamenů. Věž postavená na bráně měla rohy zřejmě taktéž kamenné a na zdi mezi nimi byly pravděpodobně z důvodu značné pracnosti s kamenem použity pálené cihly. 
Vnější šířka brány činila 5,7 metrů (3 víd. sáhy), šířka průjezdu uvnitř brány odpovídá 3,8 metrům (2 víd. sáhy), při předpokládané tloušťce zdí 0,64 metru (2 víd. stopy) a pravoúhlém výklenku v délce 0,32 metru (1 víd. stopa) na zavěšení křídla vrat. Průjezd, dlouhý 5,7 metrů, a uvnitř široký 4,4 metrů (2 víd. sáhy a 2 víd. stopy), byl uzavřen z obou stran dvěma masivními dřevěnými dvoukřídlými vraty, obloukovitého tvaru o výšce zhruba 4,1 metrů (2 víd. sáhy a 1 víd. stopa). 
Vrata byla usazena na pantech ve výklenku zdi uvnitř průjezdu a otvírala se dovnitř průjezdu. 
Nad stropem průjezdu se nacházela čtvercová věžní místnost o vnitřní délce jedné stěny přibližně 3,8 metrů (2 víd. sáhy) a výšce 1,9 metru (1 víd. sáh) se čtyřmi nebo šesti malými okny, původně střílnami. Čtyřstranná, stanová střecha se sklonen asi 45 stupňů byla dřevěná – šindelová. Zda byly nad střechou koule – makovice s korouhví, uvedené na situačním nákresu města z roku 1726, nelze doložit.
Celková výška brány se pohybovala kolem 11,4 metrů (6 víd. sáhů).

Obr. Pohled na model Olomoucké brány na přelomu pozdního středověku a raného novověku s brannou věží a schodištěm ze strany od náměstí.

Jak bylo uvedeno dříve, ke vstupu do místnosti nad průchodem brány sloužilo schodiště, vystavěné na boční, východní straně stavby. Schodiště bylo zastřešené s vyzděnou boční zdí a stalo se nedílnou součástí brány.

Ve věži bývala ve svých počátcích málo početná ozbrojená posádka, později se strážnými stávali vysloužilí vojáci s dobrým zrakem. A protože ve věži trávili celý den, stávala se z místnosti dříve sloužící vojákům, kteří zde měli soudobou zbroj a zbraně, místnost obytná, která měla všechny náležitosti k jejímu celodennímu užívání.
Na zachovalých nákresech – vedutě i situačním nákresu, jsou nakresleny nad průjezdem brány dva otvory či okénka směřující na náměstí. Můžeme se domnívat, že stejné otvory byly z praktických důvodů i směrem k Olomouckému předměstí, tedy na sever. Na západní stěně věže okna zakreslena nejsou a východní stěnu věže nelze zhlédnout. Je možné, že otvory na severní a jižní straně stačily k pozorování celého okolí branné věže.
Tyto otvory ve zdi sloužily v případě napadení nepřítelem jako střílny, později se z nich stala malá okna. Strážný na věži, dříve pověžný, věžník (Thurmwächter, Thürmer, turreanus) nebo také hlásný byla vysoce důležitá a ceněná profese. Úkolem strážného bylo střežit pokojný život obyvatel ve dne i v noci a „šturmováním“ (např. prostým voláním, zvukem z rohu k troubení, bitím do zvonu na poplach, později snad zvuky z trubky) oznamovat příchod nepřítele, požáry a jiná nebezpečí. 
Úroveň výhledu strážného ve věži Olomoucké brány byla v nadmořské výšce kolem 210 metrů, tedy zhruba sedm metrů nad terénem a dva až tři metry nad hřebeny střech okolních chalup a domů. Strážný měl nerušený rozhled na město a okolí věže do vzdálenosti několika set metrů. 

Obr. Výškopisný graf ukazující na výhled strážného po okolí z věže Olomoucké brány. Levý obrázek ukazuje v řezu terén přibližně ve směru sever – jih, pravý ukazuje směr východ – západ. K výšce terénu u paty věže (203 m n.m.) – bílá značka, je nutno k výhledu strážného připočítat zhruba sedm metrů.

Branná věž Olomoucké brány sloužila svému účelu mnoho let. Kromě přírodních jevů, jako byly blesk, vichřice či proboření střechy vlivem tlaku napadaného sněhu, byla střecha věže mnohem více ohrožena požáry, vzniklými při nepřátelských útocích, a hlavně při požárech města způsobených nedbalostí obyvatel, kdy se oheň s jiskrami přenášel z jedné doškové nebo šindelové střechy chalupy na druhou. Za silného větru nebyla ušetřena ani výše položená střecha městské branné věže.
Obyvatelé byli v případě požáru bezmocní, málo účinné bylo jeho hašení vodou z věder, a proto požár trval tak dlouho, dokud mnohdy sám neuhasl. Proto požáry ničily velmi často celé ulice a značné části náměstí i s městskými branami. Příkladem jsou dříve zmíněné požáry v letech 1714, 1721 a 1724, které tvoří pouze velmi malý díl všech požárů. Pohrom bylo mnohem více, avšak jednoznačně nejčastější tragédií byl požár, ať již způsobený neúmyslně či naopak. Samozřejmě pro níže postavené chalupy byly pohromou i mnohdy každoroční povodně. 

Vedle brány, z vnější strany hradební zdi, byl v určitém období postaven kolmo k hradební zdi domek či z počátku chalupa, jehož umístění a rozměry je možno určit ze zachovalých archiválií a nákresů. 
Jeho jižní štítová zeď o délce 3,8 metrů (2 víd. sáhy), byla součástí hradební zdi. Vchod do domku byl na severní straně směrem k Olomouckému předměstí, jedním oknem bylo vidět na cestu k bráně, druhé okno bylo na straně zahrádky. Delší strana domku měla délku 7,6 metrů (4 víd. sáhy). Plocha 28,9 m2, na které byl domek postavený, odpovídá přesně osmi vídeňským sáhům čtverečným.
Tento údaj je uveden v „Ohlášení k účelu vyměření poplatku“ ve věci smlouvy pod názvem „Směnná dotýčná odstupní smlouva“ ze dne 9. března 1886 mezi městskou obcí Kojetín a Janem a Terezií Kotkovými, majiteli domku číslo 1 na parcele číslo 54.
Koncem 18. století je domek popsán takto: „Thorhäuβel beim Ollmützer Thor samt Thürm sub N:1. Dasselbe ist von harten Material erbaut, mir Schindeln eingedecht, besteht in einem Wohnzimmer, Küche und Kammer und Hofraum.“ – Domek u Olomoucké brány s věží pod číslem 1. Je postaven z tvrdého materiálu, pokrytý šindelem a skládá se z obytné místnosti, kuchyně, komory a dvora.

Obr. Pohled na model Olomoucké brány s domkem č. 1, pohled od severu a situační nákres.

V této souvislosti je třeba objasnit, proč byl domek, včetně Olomoucké brány, očíslován číslem 1. 

Číslování domů bylo uzákoněno v době vlády Marie Terezie v únoru 1770 a ve většině obcí proběhlo od podzimu 1770 do roku 1771. První číselné označení chalupy v kojetínské matrice narozených je ze dne 7. února roku 1771, kdy se narodil Antonín, syn Jana Šťastníka. Jedná se o chalupu ve Vyškovském předměstí staré číslo 57, dnešní číslo 415. 
V této době byla majitelkou Kojetína kněžna Marie Leopoldina z Oettingen-Spielbergu (1741–1795), manželka Arnošta Kryštofa hraběte (od roku 1794 knížete) z Kounic-Rittbergu, která sídlila na zámku ve Slavkově. 
V obcích a městech, v níž nesídlila vrchnost, byly stavby, chalupy a domy číslovány od konce města, který byl považován za hlavní vjezd do města (náměstí) ze sídla vrchnosti. V případě kněžny Marie Leopoldiny se dá předpokládat, že nejbližší příjezd ze Slavkova na náměstí byl Kroměřížskou bránou. 
Avšak kojetínská vrchnost mnoho let sídlila na zámku v Tovačově. Proto byla číslem 1 očíslována Olomoucká brána a také její nedílná součást, výše uvedený domek postavený u vnější strany hradební zdi. Číslování pokračovalo po pravé straně při vjezdu na náměstí, tudíž hospoda „U Zlatého křížku“ (Okresní dům) má číslo 8, radnice číslo 20 a číslování na náměstí pokračovalo Růžovou ulicí a zpět k faře s číslem 48 a na straně kostela přes bývalý Obecní dům (Mateřská školka) číslo 52 k Olomoucké bráně.
Na předměstích začínalo číslování obvykle prvním domem po pravé straně. Domovní čísla bývala napsána na dřevěné, plechové nebo keramické tabulce, v omítce nebo provedena štukem.

V roce 1807 již došlo k jednotnému přečíslování chalup a domů, čímž zaniklo samostatné číslování středu města (zhruba dnešní náměstí) a jednotlivých předměstí, z nichž každé mělo původně svou číselnou řadu.

Nové číslování bylo přibližně následující. 
Kojetínské náměstí a ulice Žebračka měla čísla do 100, Kroměřížská ulice přes ulici Blanskou po ulici Ztracenou do 200, Podvalí, Přerovská ulice a ulice Mlýnská do 300, ulice Olomoucká, Sperrloch a část Vyškovské ulice do 400 a nad 400 část ulice Vyškovské a Padlých hrdinů, číslo nad 500 pokračovalo Tvorovskou ulicí a Drahami a čísla nad 600 byla již v různých částech města.  
Domy v Židovské ulici měly původní číslování v samostatné číselné řadě římskými číslicemi až do roku 1875, kdy byly přečíslovány trojmístnými čísly začínající číslicí 7. V současnosti jsou čísla domů čtyřmístná a začínají číslicí 15.
Mnohá z původních čísel byla po zbourání objektu přenesena na jiné domy, některá zanikla úplně.
V době, kdy ještě chalupy a domy nebyly očíslovány, se k identifikaci místa uvádělo v zápise sousedovo jméno.

Olomoucká brána s přilehlým domkem byla během své existence využívána podle potřeb, které se odvíjely od bezpečnostní situace, tedy od období válek a období relativního bezpečí. 
V období, kdy mezi sebou válčily dvě znepřátelené strany, bývala města i obce předem o této situaci varovány. Bylo tedy možno se na případný příchod nepřátel podle možností připravit. Městské brány, hradební zeď a příkopy v těchto případech sehrávaly významnou obrannou roli.
Brány byly důležité i v době, kdy města nebyla ohrožena válečným stavem. Archiválie, týkající se běžného provozu bran, se v Kojetíně nezachovaly nebo vůbec neexistovaly. Nicméně ve městě probíhal pohyb obyvatel, obchodníků a lidí s různými potřebami a úmysly. Je pravděpodobné, že obě městské brány a snad i kulisová brána Vyškovská měly stráž a osoby-písaře pověřené kontrolou osob, zboží a také výběrem celního poplatku (Ungeld).
Výběr cla nařídil císař Ferdinand I. v roce 1558 celním mandátem ve všech městech královských a mnoha dalších městech poddanských.
V Olomouci se zachovala „Instrukce pro písaře v branách o vybírání cla“ z roku 1650. I když Olomouc byla královským městem, byla zřejmě tato „Instrukce“ aplikována dle celního mandátu v dalších městech a můžeme se domnívat, že povinnosti z ní vyplývající, musely být dodržovány i v Kojetíně.
Úvod dokumentu sděluje, že Císařský vrchní celní úřad v Olomouci ustanovil písaře v branách dohledem nad vybíráním cla v městě Olomouci. Pokyny písařům jsou následující.

1. „Obchodní spolky nebo obchodníci, kupci, kramáři, nýbrž také vše ostatní mýtné doprovodné (nákladové) zboží a zboží pro sebe samotné, pro jiné nebo k prodeji s sebou sem vezené a nesené, každé k císařskému vrchnímu úřadu se svými pasovými mýtnými listy k prohlédnutí a předplacení je určeno. Všechno má být správně přihlášeno, a ne snad jinak někde v městě všechno nebo z části odloženo, když mají písaři v branách formanům, sběračům nebo nosičům jednu malou číselnou značku přidělit. A počet těchto sudů, palet, beden a podobně jmenovaných také názvy a čísly v jedné vlastní o tom držené knize záznamů řádně s dosazenými daty zanesen má být.“
2. „Z této moravské knihy zápisů žádný celní poplatek podle císařského patentu nesmí zůstat nezaplacen. Majitelé vín musí je předložit k posouzení, zda jejich produkty dosahují dostatečné jakosti a rovněž také moravská, uherská a ostatní vína měla by být ochutnána, stejně tak sušené švestky a ostatní sušené ovoce a musí se za ně clo zaplatit a doložit hodnověrné potvrzení se značkou, aby takové z Rakouska nebo z nějakého na Moravě ležícího místa dovezené víno zase k proclení zadrženo mělo by být.“
3. „Rovněž zboží nebo dopravované (nákladové) zboží ven ze země vezené mělo by být takovým řádným a z vrchního celního úřadu podepsaným mýtným listem nebo vyhotovenou značkou opatřeno, a to zboží obchodního a řemeslného spolku, tak také z trhu ze země vezené k prohlédnutí, zda vzácné, dáno a neproclené náhle v době večerní přivezené cizí zboží, rovněž tak bedny, balíky a palety mají být označeny."
4. „Pobyt duchovních a světských osob také není od prohlídky osvobozen, nýbrž měli by také všichni, obzvláště cestující, vojáci a důstojníci zkontrolováni a rovněž tak pošta skrz prošlá, zda mají s sebou něco k proclení a písaři v branách mají dovolení jejich zavazadla, cestovní kufry apod. otevřít a prohledat a pokud by něco mýtnému podléhalo, má být zadrženo a k další kontrole úředně podáno a clo zaplaceno.“
5. „Zboží vně ze země vezené nebo posílané musí kromě mýtného listu dvě stejné znějící značky mít, z nichž jedna červeným a druhá černým inkoustem popsána bude. Písaři v branách měli by od nájemců uloženého zboží červenou značku vyžadovat a jim uzavřenou místnost k uložení poskytovat. To ostatní formanům zboží v rukou ponechati.“
6. „Měli by písaři v branách mít dohled také nad židovským dopravovaným zbožím, které dvakrát týdně je do města dovezeno nebo drženo, a to rozličné zboží, dávat pozor na přeběhlíky a měli by písaři v branách jim židům jejich zboží pokaždé hned po dovozu a proclení zaplombovat, taktéž všechny skrýše a krosny prohledat, a když z ciziny neproclené nezaplombované zboží při sobě mají, to všechno zaplombované mělo by být, a to bez překážky nechat projít. Kde není zaplombováno bez nějakých potíží zadržet a na úřad doručit.“

Z výše uvedeného textu je patrné, že písař měl mnoho povinností a v době trhových dnů, bylo třeba dohled posílit. 
Výstavba domku, přistavěného k Olomoucké bráně, později očíslovaného číslem 1, měla své důvody. Prostor na bocích v průjezdu brány již nevyhovoval úředním osobám, které prováděly úkony související s bezpečností a kontrolou osob a zboží během stále vyššího počtu trhových dnů. Kontroly se zaměřovaly především na potraviny včetně vína a tabáku. Z tohoto zboží byla vybírána potravní daň, tzv. akcíz, a proto se výběrčím těchto daní říkalo akcízáci (akcízák). Kdy byl domek postaven, není doložitelné, ale například v Kroměříži byl obdobný výběrčí domek potravní daně postaven z vnější strany hradeb u Kovářské brány již v roce 1772. 
Můžeme se však domnívat, že domek u Olomoucké brány byl v Kojetíně z důvodů nařízeného výběru potravní daně využit pro tyto účely v posledních desetiletích 18. století, avšak postaven mohl být mnohem dříve. 

V roce 1801 byl sepsán „Inventář o hospodářských věcech v obecních staveních“. Tento dokument sepisuje inventář v místnostech jednotlivých městských objektů.
Zápis sděluje (zkráceno), „Nad Holomúczkau Branu w Kwartirze Inwalidi Franze Koutniho: Dole u Schodú sproste dwerze s 2 Panty, 2 Haky, a zapaditym zamkem...1, zapadity zamek schazi, Przi Swiedniczi nowy dwerze s 2 Panty 2 Haky, a zeleznau Klikú…1, Kamna Nowy…1, dále šestery okna a dveře u starých schodů.
O domku u brány je zapsáno (zkráceno), „Dole wedle Brany w Kwartiru zamecznika Janna Richtra: zwenku dwogati dwerze s 4 Pantama ...1, dwerze do Swiednicze s Pantama…1, Okna…2, chaterny, Byli (Bílá) Kamna Nowy…1, Lawicze Kole Nich…2, Deska nowa nad oknem…1, Dwerze na Komúrku s Pantama…1, Schody nowy drzewieny na húru…1, Przitom Kwartirze Zahradka…1.“
Z inventárního zápisu je patrné, že v roce 1801 byla místnost nad průjezdem Olomoucké brány vedena již jako místnost obytná, nikoliv sloužící obráncům města. Domek u brány se zahrádkou byl taktéž změněn na běžné obydlí se zámečnickou dílnou.

Z historie víme, že obyvatelé veškerých typů sídel byli, mimo jiných neštěstí, ohroženi především požáry. Proto se začaly uplatňovat různé protipožární prostředky, jejichž účinnost byla dána technickým pokrokem. Domy a chalupy bývaly, podle úsudku hospodáře, více či méně vybaveny nádobami na vodu, žebři a háky na strhávání hořících částí chalupy, např. trámů. Postupně se měnily střechy na objektech a slaměné došky či šindele se zaměňovaly za pevnou krytinu – břidlici. Mezi domy, které byly vystavěny v uliční řadě, se vyzdívaly štíty z cihel, mezi bloky domů byly ponechány úzké protipožární uličky. Město bylo hlídáno strážným na městské bráně, případně ponocným. Ten měl za úkol zburcovat obyvatele, pokud se někde vyskytl podezřelý kouř. 
Tato opatření nebyla dána nějakým obecným nařízením, nýbrž vyplývala z nutné potřeby a ve známost byla dána instrukcí pro místní obyvatelstvo, jak se chovat, aby požár nevznikl a jak se chovat, když už požár vypukl. Císařovna Marie Terezie vydala v roce 1751 celozemské nařízení, jakým způsobem ukládat protipožární nářadí. V roce 1787 vydal císař Josef II. „Řád hašení ohně pro veřejnou krajinu“, který byl závazný pro celé císařství.
I v Kojetíně byla snaha zabránit vzniku požáru a jeho rozšíření. Z archiválií se dovídáme, že rozhodnutím vedení města bylo na určitá místa rozmístěno protipožární nářadí – „Potrzeby k haseny Ohnie“ určené výhradně k hašení požáru. 

Naproti domku číslo 1 u Olomoucké brány byla vystavěna zastřešená konstrukce zvaná šopka (něm. die Schuppen – kůlna), která se skládala ze dvou sloupů se dvěma rozpěrami v horní části, na nichž spočívala sedlová stříška, pod níž byly z obou stran umístěny žebře, háky a ostatní hasební nářadí.
Zápis o umístění šopky u Olomoucké brány sděluje následující: „Za Holomuczkau Branu – Hned na Wallich prawo z Miesta, Ssopka…1, Zebrze…3, Haky…3“. Šopka na tomto místě stála do doby, než byla začátkem 19. století postavena přístavba k domu číslo 63 z vnější strany hradební zdi. 
Obdobné šopky či úložná místa s protipožárním nářadím stály u městské radnice, u Kroměřížské brány, v Kroměřížské ulici, za Vyškovskou bránou – „Hned za niau przi Rybniczku“ a v Olomoucké ulici.

Obr. Model šopky u Olomoucké brány, pohled od Olomouckého předměstí.

S požáry souvisí v období pozdního středověku a následujícího novověku i duchovní rozměr požárů, které byly interpretovány jako boží trest. Došlo-li k požáru, jediným důvodem jeho vzniku bylo, že věřící začali scházet z pravé víry na scestí, přestali žít křesťanským životem. Oheň je měl opět přivést na správnou cestu.
Patrony, které bylo třeba uctívat, aby zabránili požárům, byli až do 17. století sv. Agáta, též Háta a sv. Vavřinec. Později se dostalo výlučného postavení mezi „protipožárními“ patrony sv. Floriánovi. Proto od roku 1747 stojí na kojetínském náměstí vedle mariánského sloupu jeho socha od sochaře Bohumíra Fritsche.
Osud Olomoucké brány byl počátkem 19. století ovlivněn v přímém sousedství různými přestavbami chalup a domů a také novou výstavbou. 
Několik metrů od brány vpravo ze směru od náměstí stál dům, znázorněný na nákresu náměstí z roku 1727, který však nestál přímo u brány. Prostor mezi nimi tvořila hradební zeď. Tento dům byl v roce 1771 očíslován číslem 63. 
Je to jediný dům s tímto domovním číslem, o kterém se v zápisech o převodech domů píše „…u hollomouczkeg brani…“. V roce 1681 byl majitelem domu Martin Wojtkú (Vojtek), který ho koupil od Jana Čapka za 700 Rz. V roce 1657 obýval dům Jiří Rousek. V polovině prosince roku 1687 předal Martin Vojtek dům svému synovi Janovi, když „… toho Cziasu Martin Wogtek Budaucz giz wiekem Sessly, tak zie hospodarzstwi na dalssi czias westi za obtiznau wiecz sobie byti Uznawa…“. Jan musel ještě vyplatit své bratry Kristýna, Matouše a Antoše, každému po 100 Rz.
V listopadu roku 1720 odkoupil dům od Jana Vojtka Matěj Malovaný, který se ve smlouvě zavázal nechat Jana Vojtka a jeho manželku v tomto domě dožít. V březnu roku 1729 „popustil“ dům Matěj Malovaný svému zeti Antonínu Hájkovi za 600 Rz. Hájkova rodina zde žila až do října roku 1770, kdy jej za 1070 Rm. odkoupil Jan Skládal. 

Obr. Pohled na Olomouckou bránu v 18. století vložený do současné zástavby (bez domu číslo 63). Kříž vlevo, původně postavený u silnice na rohu dnešních ulic Palackého a Olomoucké v roce 1742, byl začátkem roku 1913 opraven a přenesen na současné místo firmou „Josefa Hlobila vdova - pohřební ústav a sochařství Kojetín“.

Zápis o tomto prodeji je podstatný pro určení domu, který přímo sousedil s Olomouckou bránou. Zápis o prodeji mimo jiné udává: „…Item Przipisuje se gemu Panu Skladalowi ta Swietniczka przi tom Domie wedle Brany Situirowana dle obyczegneho Platu do Case (pokladny) obeczni kazdorocznie po 2 Rz. …“. Kupující Jan Skládal se dále zavázal, že prodavající manželé Hájkovi můžou až do smrti v domku bydlet. Jan Skládal také odkoupil od „Poczestneho magistratu“ pozemek pod jeho dvorem, který vedl směrem k městskému valu.
V polovině ledna roku 1790 zdědil výše uvedený majetek po svém otci Vendelín Skládal, který zemřel koncem prosince roku 1814 ve věku 45 let a dům získává jeho syn Kašpar.
Mezi roky 1804 až 1806 došlo k přestavbě domu na jednopatrový dům nájemní s několika byty, protože od července roku 1809 se zde narodilo během dvaceti let nejméně dvanáct dětí různým podnájemníkům (Kadlec, Hipp, Kuchyňka, Pavlík, Vildung, Vozniček, Příhoda, Kutal a další). Dům měl společnou zeď s Olomouckou bránou.
 
V místě, směrem ke dnešní křižovatce, kde dříve stála tzv. šopka na hasební nářadí, tedy naproti domku s číslem 1, byl počátkem 19. století postaven domek, jako přístavba k domu sousedícího se zdí Olomoucké brány s domovním číslem 63. Toto domovní číslo patřilo již čtyřem, štítovou zdí sousedícím domům či domkům včetně přístavby a dohromady vytvářely na parcele číslo 52 tzv. soudomí o délce kolem 70 metrů. 
V březnu roku 1831 toto soudomí vedené pod číslem 63, koupil za 2200 rýnských v stříbrné minci kožešník Filip Petrovský, narozený v roce 1796, který se v polovině května roku 1819 oženil s Františkou Mračkovou, pocházející z Kroměřížské ulice číslo 108. Avšak po půl roce, v říjnu roku 1831, Filip Petrovský zemřel ve věku 36 let na choleru. Vdova Františka se za necelý rok, v říjnu 1832, znovu provdala a jejím manželem se stal Josef Zahradníček z Chválkovic, avšak dědicem nemovitosti byl syn Filipa Petrovského, Antonín. Antonín Petrovský, narozený v roce 1824 se v listopadu roku 1848 oženil s 20letou Annou, dcerou Tomáše Krybusa z Kroměřížské ulice, číslo 111 a byl majitel domu číslo 63 do roku 1876, kdy jej prodal pekaři Jakubovi Tauferovi z Vitčic.
Jakub Taufer, narozený začátkem dubna roku 1839 ve Vitčicích číslo 14, syn Antonína Taufera a Eleonory, dcery Ondřeje Zavadila z Vitčic, bydlel v Kojetíně v Mlýnské ulici číslo 268 nedaleko mlýna u mostu přes mlýnský náhon – „Struhu“.
V červnu roku 1853 byl přijat za pekařského učně a tovaryšem se stal v září roku 1855. Začátkem října roku 1867 se oženil s 24letou Josefou, dcerou Antonína Mračka a Anny Vojtkové ze sousedního domu číslo 267. Po svatbě se nastěhovali do domu nedaleko Vyškovské brány číslo 22, v sousedství pekaře Dittricha (v současnosti obchod Laura).
Koncem září roku 1869 byl přijat za mistra do cechu pekařů. V roce 1876 koupil dům ve výše uvedeném soudomí číslo 63 a provozoval zde pekařství. V říjnu roku 1881 se stal kojetínským cechmistrem a vyučilo se u něho mnoho dalších pekařů. Zemřel koncem října roku 1891. Jeho starší bratr Josef, narozený koncem ledna roku1833 ve Vitčicích, se vyučil v Kojetíně také pekařem a příbuzný Jan, syn Ondřeje Taufera a Kristýny Adamíkové z Vitčic, narozený koncem září roku 1850, se stal též kojetínským pekařem.

Obr. Mapa z roku 1833: č.1.53 – Olomoucká městská brána s věží, č.1.54 – domek u brány, vpravo soudomí č.63.52 – Zahradníček Josef, vlevo dům č.2.55 – Ramachová Johana a dům č.3.57 – Navrátil Vincenc. Hradební zeď není zakreslena, byla již možná odstraněna použitím ke stavebním účelům.

Vjezd do průjezdu věžové brány tvořily domek číslo 1 a přes cestu nově přistavěný domek, vedený pod číslem 63. Na vnitřním rohu přistavěného domku byla ve výklenku umístěna dřevěná z lípy vyřezaná barevná socha či spíše větší soška sv. Jana Nepomuckého, jak je ještě nezřetelně patrné na pohlednici z roku 1911. V roce 1924 zde již tato soška ve výklenku není. Domek jako část soudomí číslo 63, které vlastnil Vladimír Taufer, obchodník a pekař, který ho získal v dědictví po své matce Kateřině, byl v květnu roku 1928 zbořen a místo něho postavena nová budova.
Soška sv. Jana Nepomuckého byla následně přenesena nad vchod Tauferova pekařství.

Obr. Soška na nároží přistavěného domku na barevné pohlednici z roku 1911 a pozdější pohled bez sošky (vlevo).

V současnosti je soška, vysoká 123 cm, uložena v depozitu kojetínského městského muzea, kam byla po desetiletích úschovy u neznámé osoby, předána v roce 1971 nezjištěnou osobou. 
Přední část sošky je narušena povětrnostními vlivy, protože tato část nebyla chráněna stříškou ve výklenku. Zadní část je v podstatě nepoškozena a jsou zde zachovány barvy. Chybí kříž a zřejmě i kniha či ratolest. Provedení sošky je velmi identické s mnoha detaily.   
Jan Nepomucký patří na Moravě k nejvýznamnějším světcům. Je patronem rybářů, mostů, mlynářů, plavců, tedy v podstatě všeho, co souvisí s vodou a pro Kojetín bylo a je charakteristické. 
V březnu roku 1729 byl prohlášen papežem Benediktem XIII. za svatého. V křesťanské ikonografii je nejčastěji zobrazován jako kanovník v chórovém oděvu, tedy v klerice (dlouhé splývavé roucho), rochetě (svrchní roucho s úzkými rukávy, sahající po kolena a na okraji často zdobené krajkou), almuci (kožešinová pláštěnka s malou kapucí) a s biretem (pokrývka hlavy). Jeho svatozář je doplněna pěti hvězdami, v ruce drží kříž a též palmovou ratolest, někdy také knihu.

Obr. Obrazová rekonstrukce umístění sošky sv. Jana Nepomuckého do rohového výklenku domku číslo 63.

V roce 1829 probíhaly v českých zemích, ale také v Rakousku, okázalé oslavy ke 100. výročí prohlášení svatosti Jana Nepomuckého a města se proto prezentovala jeho sochami a zobrazeními, prodávaly se medaile, obrázky a pořádaly slavnostní mše svaté. Soška byla necelých sto let nedílnou součástí vstupu na náměstí Olomouckou bránou.

V „Inventariu“ z roku 1847 je o Olomoucké bráně a domku s číslem 1 psáno (volně přeloženo): „Domek u Olomoucké brány spolu s věží pod č. 1, z tvrdého materiálu, šindelem pokrytý, skládá se z jedné obytné místnosti, kuchyně, komory a dvora. Tohoto roku tam bydlí důchodní invalida Cyril Koutný, (pronajatý) od Karla Schreinera sloužícího v „Pěším pluku Baron Procházka“ - „Infanterie-Regiment Baron Prochaska“ číslo 17. (Za užívání) volného bytu (má Cyril Koutný) povinnost natahovati a čistiti věžní hodiny na radnici.“. Poznámka k zápisu: Prohaska, Johann Freiherr von (c. k. podmaršálek a rytíř řádu Marie Terezie) byl majitelem 38. pěšího pluku (IR Nr. 38). Uvedené číslo 17 v „Inventariu“ není správné.

Další zápis z roku 1850 ve věci inventarizace obecního majetku sděluje, že „Domek u Olomoucké brány spolu s věží pod č. 1 z tvrdého materiálu, šindelem kryté, v něm 1 světnice, kuchyň, komora a dvorek, parc. č. 53/54/64/, rozloha 91 sáhů čtverečních, oceněno na 200 fl. (tužkou dopsáno 300 fl.). Invalida Cyril Koutný používá tu volného bytu za povinnost natahovati a čistiti hodiny na věži radnice.“. V domku č.1 nebydlel pouze Cyril Koutný, ale z matričních zápisů se dovídáme, že zde v průběhu let, až do roku 1876 bydleli František Koutný s manželkou Františkou a dětmi Františkem, Vincencem, Františkou a Antonií, Jan Dokoupil, Souškovi, vdovec Josef Bělka, Ferdinand Ramach, Pátkovi a další.

Brána s věží, jejíž strážní působnost již nebyla potřebná a žádaná, podléhala vzhledem ke stáří a neochotě ji opravovat, pomalé devastaci. Navíc rozvojem dopravy se stala její průjezdnost nedostatečná. Úřad zvaný „C. k. oddělení zemského stavitelského úřadu k okresním silnicím“ se sídlem v Uherském Hradišti, mající na starosti zvelebování moravských okresních silnic a jejich průjezdnost, rozhodoval a nařizoval v rámci své působnosti o změnách, které souvisely s úpravou komunikací ve městech, rozšiřováním ulic, včetně bourání překážejících staveb a mezi nimi i městských bran.
I zástupci města Kojetína si byli vědomi, že průjezdnost ulic je prioritní a s ohledem na zájmy obyvatel řešili, jak nařízené změny provést.
Osud Olomoucké městské brány se tímto začal naplňovat.

Pokračování zde: https://mekskojetin.cz/zapomenuta-historie-kojetina/611/mestske-brany-olomoucka-brana-pokracovani