O Černé paní tovačovské

Jeden chlapec z Kojetína měl obojí stařečky v Tovačově.Aby si je nepopletli,říkali jim zámečtí a městští, že jedni bydleli v zámku a druzí už ve výměně v Tovačově na rynku. Měl také staršího bratra a samozřejmě rodiče. S nimi jezdívali o prázdninách k „zámeckému stařečkovi“, protože u něho bylo víc místa. Tento dědeček měl dlouhou bílou bradu a uměl tuze krásně vyprávět.Třeba zrovna o té černé paní, to se potom člověk tak krásně bál!

„Nikdo neví předem, kdy to bude - ba ani v zámeckém archívu to nemáme zapsáno - ale obyčejně jednou v roce vyjede ze zámku takový staromódní kočár se spištěnými záclonami, právě když na věži odbíjí poledne. Ten vůz kočíruje panáček (tj. řídí kněz) v reverendě až po krk zapjaté a s malým kloboučkem na hlavě. Vzadu na stupátku stojí dva lokaji, divní panáci jako ze dřeva vyřezaní. Kočár zastaví u vchodu do Černé zahrádky a z něho vystoupí stará, ale tuze krásná paní počernu. Ta běhá po zahradě jako nemoudrá, od smrčí k lipám, od kaštanů až k planým ořechům, a pořád cosi vyvolává v cizí řeči. Když se jí nikdo neozve, nasedne do svého kočáru a hajdy pryč. Prý hledá svých třináct tam pochovaných dětí, a proto běda! Třeba nějakému chlapci ( tu zvedl stařeček vždycky výstražně prst), který by se ozval. „Takového by hned sebrala a odvezla bůhví kam!“

Tak končíval děda vyprávění a při tom se vážně, ale přece jen malinko šelmovsky, podíval na vnuka, který v zámku stále něco objevoval, až se jednou probořil do staré studny, tak - tak že ho vytáhli. Teď tu seděl tichounko jako myška, jen se v duchu zaklínal, že už nikdy okolo černé zahrádky ani nepůjde, aspoň v poledne nikdy ne!

Než zvědavost bývá silnější než strach a dobré úmysly, a tak se jednou přece jen vypravil na výzvědy...

Cimbál na zámecké věži odzvonil dvanáctou a vtom se docela neslyšně rozevřela železem pobitá vrata. Z nich vyjel do poledního dusna podivný kočár tažený vraníky. Na kozlíku opravdu velebný pán, vzadu dva sluhové! U vrátek do Černé zahrádky vůz stanul a jeden z lokajů pomohl vystoupit staré paní v černém závoji. Ta hned začala pobíhat od keře ke keři, všechno rozhrnovala a prohlídala a velice naříkala. Chlapec stál na můstku, ani nedýchal, a tak ho ta černá paní nezpozorovala. Po chvíli marného hledání nasedla do kočáru, kočí zamlaskal a povoz se rozjel tryskem k přední bráně, která se sama otevřela i zavřela, ani pantáta Marek nevyšel ze strážnice a nesalutoval po vojensku...

V ten okamžik zavolala z gaňku (chodby) maminka k obědu a tak šel náš „hrdina“ loudavým krokem domů. Když se ho vyptávali, co že se mu stalo, že je tak bledý, raději to zamluvil. Stejně by mu nebyli uvěřili! A povídá se, že od těch časů se tovačovská paní zjevuje jenom těm maminkám, které pláčou a teskní pro své děti a nedovedou pochopit, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. A že žít se musí, i když je to někdy převelice těžké...

K tomu trochu historie:
Kdo asi mohl být onou vznešenou černou paní? Na ostatních hradech a zámcích mívají paní bílou, také v Tovačově se o bílé paní povídá. Předobrazem té černé paní snad byla manželka pana Vratislava z Pernštejna, španělská krasavice dona Maxmiliána Manriquez de Lara. Měli svatbu roku 1555 a přinesli jim 22 dětí. Většinou zemřely v útlém věku, zůstalo jen sedm. Ze dvou synů mladší Maxmilián byl skutečně knězem - že by to byl ten kočí? A Černá zahrádka je opravdu bývalým zámeckým hřbitovem, rozkládá se mezi přední branou a vnitřním příkopem.
V tomto prostoru asi v hloubce 5 - 8 metrů se nachází krypta. V kovové rakvi je zde pochován muž asi 55 let starý. Vysloveným hypotézám odpovídá elektronické měření. Na odborný průzkum se čeká...

Úryvek z knihy Bohumíra Štégera: Kam až dohlédneš z věže tovačovského zámku