Mnich

Uvidíte-li v tovačovském zámku černého mnicha, můžete si být jistí, že někde na blízku je i černá paní a on je pouze součástí jejího doprovodu.

Černý mnich chodívá s otevřeným kancionálem po valech a zpívá, ale vidět i slyšet ho může jen ten, kdo nikdy před nikým hřbet neohnul a hlavu nesklonil, tož se nedivte, že už dávno a dávno ho nikdo neviděl ani neslyšel.

Zato františkána v lehkých sandálech naboso obutých budeme ještě asi hodně dlouho potkávat. Šušká se, že je to Jan Filipec, přítel pana Ctibora Tovačovského z Cimburka, který si u něho - ještě než odešel do kláštera - vzácné věci uložil. Podle dochovaného seznamu to byla pěkná hromádka církevních i světských předmětů, často bohatě zdobených perlami a zlatem, jenom stolní náčiní „pro kredenc“ čítá 125 položek. Pan Ctibor poklad převzal a uschoval – jenom dodnes nevíme kam. Možná si vzal poklad s sebou do hrobu, ale tato domněnka je nám málo platná - nevíme totiž, kde je pan Ctibor pochovaný. Stejně tak zůstává otázkou, jestli se nádherymilovný biskup Jan Filipec opravdu cítil unaven světskými záležitostmi a zatoužil po klášterním klidu, nebo zda se nejednalo o gesto politika, který umí včas odejít. Zemřel v roce 1509, pohřben je pod hlavním oltářem františkánského kostela v Uherském Hradišti.

Ani po smrti neupadla osobnost Jana Filipce v zapomenutí. Soudobí kronikáři zachovali na něho nejednu vzpomínku, žasli nad jeho ušlechtilostí, vyzdvihovali jeho přirozenou diplomatickou obratnost, schopnost bystrého úsudku, přičinlivost.

Naopak jako Filipcův odpůrce se nechal slyšet Jan Blahoslav. Nařkl ho z krádeže uherských královských pokladů, které měl Jan uschovat do beček s uherským vínem a odvézt na Moravu. (Že by to bylo to „nádobí pro kredenc“?)

K tomu trošku historie:
Jan Filipec se narodil v roce 1431 v Prostějově. Jeho otec tam obchodoval s olejem. Svá školní léta strávil v městské prostějovské škole. Otázkou zůstává, kde získal další vzdělání se znalostí latiny, němčiny a základní orientaci v právních otázkách. I Bartoloměj Paprocký o něm poznamenává, že byl muž hodný a velmi učený tak, že toho věku mezi duchovními pány žádný rovný jemu se nenacházel. Po studiích nalezl mladý Filipec uplatnění v kanceláři Ctibora Tovačovského z Cimburka, jednoho z nejvlivnějších šlechticů své doby. Při jednom z jednání se setkal s uherským králem Matyášem. Královi písaři prý tenkrát nemohli přečíst některé listiny, a tak pan Ctibor nabídl pomoc vlastního písaře. Filipcovy schopnosti a vzdělanost udělaly na Matyáše takový dojem, že jej ihned přijal do svých služeb. V krátkém čase si Jan Filipec získal důvěru uherského krále Matyáše Korvína, respekt císaře Fridricha III. i přátelství Maxmiliána I. Často se k němu obracel s prosbou o pomoc a radu i Vladislav Jagellonský. Stejně tak zůstal přítelem pana Ctibora Tovačovského i Viléma z Pernštejna. Bývala mu svěřována důležitá jednání. Tak například na podzim 1476 stál v čele honosného svatebního průvodu přivážejícího z Neapole Matyášovu nevěstu - princeznu Beatrix. Obyvatelé Neapole tak dostali příležitost obdivovat skvostné odění uherských, českých, moravských a slezských šlechticů, barevné kostýmy šašků a akrobatů i velkolepé dary, mezi které patřilo také 20 Turků v typických muslimských hábitech a turbanech.

Úryvek z knihy Bohumíra Štégera: Kam až dohlédneš z věže tovačovského zámku