Když krajem táhli Prajzi

Při hlavní cestě z Tovačova na Olomouc připomíná mohutná, rozpadávající se mohyla jednu z posledních krvavých bitev prusko – rakouské války (války Němců s Němci), která byla vybojována v neděli 15. července 1866 v bezprostřední blízkosti městečka. Krev smyly deště a neúprosný čas smazává jména i vzpomínky, třebaže sem ti, co nechtějí zapomenout, každoročně putují. Zastaví se u velkého pomníku rakouských vojáků, u mohyly pruského podplukovníka Edwarda von Behra, u pomníčku nad hromadným hrobem „ našich" - rakouských vojáků (obnoveném v roce 1996), postojí, zavzpomínají a zahrají vojenskou večerku také u všech křížů porůznu roztroušených po Tovačově a v blízkém okolí. Vzpomínková procházka končí u železného kříže u zdi hospodářského stavení mlýna(také už byl ukraden, ale péčí Komitétu 1966 znovu obnoven). Poslední posezení a beseda bývá v zámku.

Ze zámecké věže lze dobře přehlédnout krajinu bojiště. Je rozdělena údolím říčky Blat na dva nízké, rovnoběžné hřbety, jeden mezi Dubem, Nedakonicemi, Rakodavy a Věrovanami a druhý mezi Biskupicemi, Klopotovicemi a viklickým dvorem. Po východním hřbetě vede silnice olomoucko-tovačovská směrem jižním, po západním od Hrubčic vede cesta k viklickému dvoru směrem jihovýchodním. V Tovačově se obě cesty stýkají.

Podle svědectví pamětníků se toho roku neobyčejně dařilo obilí a máku, proto byl přehled o pohybu vojsk v místě bojiště neobyčejně složitý, zvláště obtížné bylo udržení šiků v pořádku. Říčka Blata byla tou dobou následkem předcházejících dešťů dosti hluboká a tvořila silnou překážku. Údajně bylo v den bitvy velmi příznivé počasí.

Průběh bitvy lze stručně shrnout tak, že zde bojoval rakouský pěší pluk číslo 71 s pruským plukem číslo 44 o lesík Bažantnici, pruští kyrysníci atakovali rakouskou dělostřeleckou zálohu a hejtman Döpfner bránil houževnatě proti přesile přechody přes Moravu v Tovačově. Ostatní části VIII. sboru zůstaly nečinně v okolí Dubu.Neúspěch Rakušanů je převážně připisován špatnému velitelskému sboru a zastaralé výzbroji. Rakouské a saské ztráty činily 265 mrtvých, 181 pohřešovaných, 299 zajatých raněných a 510 zajatých neraněných. Pruské ztráty jsou dány pouze číslicí 306 bez dalšího komentáře. Na rakouské straně se počet mrtvých později zvýšil úmrtím raněných, na pruské straně si svou daň vybrala cholera - houfem na ni umíralo také civilní obyvatelstvo. Zhruba tolik říkají vojenští páni a odborníci.

A co obyvatelé? Poslechněme si zápis z jedné staré rodinné kroniky: ...V neděli 15. července projelo a prošlo Tovačovem mnoho vojska – pěších, jízdy, dělostřelectva a trénu. Od Prostějova blížili se kvapem Prušáci, přešli před Klopotovicemi můstek přes Blatu ( Vikličku) a vrazili v bok Rakušanům, ustupujícím silnicí od Dubu k Tovačovu. Prušáci obsadili lesík Bažantnici (už dávno ho není). Několikrát se pokusili Rakušané vypudit nepřítele z lesíka bodákovým útokem, ovšem s velikými ztrátami nadarmo...

V Tovačově přirozeně byl velký zmatek. Mnozí prchali do lesa s dětmi, také mnozí mladí mužové utíkali, vyprávělo se totiž, že Prajzi chytají a do vojska zařazují mladé lidi. To ovšem nebyla pravda. Rachot pušek a dunění děl trvalo několik hodin. Když po prohrané bitvě rakouské vojsko projelo a proběhlo Tovačovem, byli mu Prušáci v patách. Došlo k přestřelce od kostela ke mlýnu. Tam podnes stojí starý železný kříž na místě kde padl rakouský důstojník. (Jednoho padlého rakouského vojáka pochovali také tam, kde padl - na okraji hráze kolem Kolečka).

Stará paní Wintrová vlezla v hrůze na Haltýřích, nikdo neví jak se tam dostala, do chlebové pece. Aspoň do půl těla tam vlezla, dále bránily obruče krinolíny. A ještě hůře to šlo zpět...

Prušáci nikomu z obyvatelstva neubližovali. Vydán pouze přísný rozkaz, aby odevzdány byly dobrovolně všechny střelné zbraně. Mnohé však nebyly odevzdány, ale ukryty - třeba do komína. Tam visely, až po uzavření míru Prušáci odtáhli. Neodešli však všichni. Na sta jich v Tovačově zůstalo, cholera přímo kosila jejich řady. „Kolerové krchov“ nad Vikličkou / Blatou ) kryje jejich těla. Hned po bitvě bylo přivezeno do města množství raněných - Prušáků i našich. Leželi v kostele ne zemi, na slámě, v každém domě měli nějaké raněné - někde i několik.

Prušáci brzy zdomácněli. Zprvu byli nedůvěřiví, hospodyně nebo domácí pán museli z každého pokrmu a nápoje napřed okusit. Prajzi jedli moc a všechno v tuze divokých kombinacích. Bajonetem sekali homole cukru, který namáčeli v putýnce kořalky a cucali sladký jed.. Někteří k tomu přikusovali loupané syrové okurky nebo hltavě pojídali kusy špeku. Jaký div, že na ně přišla kolera, říkali lidé. Ale cholerou mřelo i civilní obyvatelstvo.

Pamětníci vypravují, jak rychlý byl průběh nemoci: Seděl Prajz ve dveřích, pokuřoval z baňaté porcelánky. Ještě něco žertem pokřikoval za kolemjdoucí dívčinou. Náhle se svinul v klubko, tiskl si život, řičel bolestí a válel se v křečích po zemi, šlo to z něj zpředu i ze zadu, zčerňal a bylo po něm...
Po bitvě byla komandována část obyvatelstva, aby pomohli pochovat padlé. Pruští vojáci byli pochováni zvlášť, naši hromadně ve veliké jámě, zasypáni vápnem, zahrnuti hlínou. Padlé Rakušany i později tu a tam našli a pochovali je na místě.

Jak jsem se už zmínil, chovali se u nás Prušáci mírně. Zajímavým divadlem bylo občanům, když z rána seřadila se pruská posádka na náměstí čekajíce na velitele.Ten přijel na koni, zastavil před nimi a pozdravil: „Guten Morgen, Kinder!“ (Dobré ráno, děti!) V odpověď mu zahřměl společný pozdrav všeho mužstva:“Guten Morgen, Herr Hauptman!“ Tohoto srdečného pozdravu v rakouské armádě nebylo. Ani v čas války.

V neděli v den bitvy zvonili v Tovačově „na hrubou“ jako jindy. Item v poutnickém kostele v Dubě.Zvonění to považovali Prušáci za znamení rakouskému vojsku a chtěli pana děkana zastřelit. Teprve když purkmistr Hranáč vysvětlil Prušákům, že vždycky se tak děje, byl pan děkan propuštěn na svobodu.
Skoro v každém domě byly skrýše, v nichž občané cenné a památné věci ukryli. Též u nás ve sklepě. Prušáci ale nehledali pokladů. Nebyli sice skromní, ale všechno platili hotovými.

Také v zámku bylo ubytováno (a také pomřelo cholerou) dost Prušáků. Na podzámčí nad smetištěm a hnojištěm byla pro vojsko zřízena velká latrina ( jak by ne, vždyť tenkrát v celém vysokém zámku nebylo WC ani pro pana hraběte a služebnictvo). Krátkozraká paní direktorka dívala se kdysi k večeru oknem do podzámčí. Na zdi sedělo několik vojáků zády o oknu. Pokuřovali, klátili nohama a vykládali si něco. Stranou na latrině zaměstnán byl jeden Prušák. „Ten chudák je jistě nemocný,“ litovala krátkozraká paní direktorka, „jak je bledý“.

V podvečerním šeru zdála se té soucitné paní obnažená část sedě – tváře bledým obličejem. Ještě dlouho vzpomínali v zámku na Prajza s bledým ksichtem...

Tož takové to bylo v Tovačově, když krajem táhli Prajzi v roce 1866.