Joža rytíř z Křídla

Erbovní pověst Za dávných dob žil na hradě Křídle, jihozápadně Hostýna, rytíř, jenž měl syna tak statečného, že nebylo klání ani turnaje rytířského, aby si v nich první ceny nezasloužil. Stalo se, že po jednom takovém zápase na hradě Helštýně dostal odměnu za své vítězství z rukou spanilé Boženy, jediné dcery pána hradu Helštýna, a sní - i srdce její. Od té doby častěji pak jezdil na Helštýn. To se však nelíbilo otci Boženinu. Bylť tehdy velký ještě rozdíl mezi lidmi vůbec, ale i v samé šlechtě mezi pány a rytíři. A Joža - tak se náš hrdina jmenoval - byl jenom rytíř; nehodil se tedy, podle mínění doby, za ženicha jeho dcery. Aby se tedy nemilého zetě zbyl, slíbil mu ji, až ještě víc světa zkusí a přijde si se lvem pro ni...

Smutně se tehdy mladí lidé loučili, slíbili si však věrnost až za hrob a Joža odjížděl s pevným úmyslem Boženy si činem zasloužit. Dosáhnuv svolení otcova, vypravil se ihned do světa. Cesta vedla ho blízko Helštýna a tu ještě jednou – naposledy s Boženou se sešli u lesa nad Radotínem, aby se tam rozloučili. Božena tam potom dala vystavěti kapličku, v níž co den se modlívala za šťastný návrat svého Joži. Ten zatím spěl k moři polednímu. Co zkusil, než se k němu dostal přes doly a hory ledem a sněhem pokryté! Potom poslal sluhy domů a sám a sám jen se svým koněm věrným vstoupil na loď, aby se přeplavil do země lvů. Na moři však přepadla je hrozná bouře, loď se rozbila a Joža jen jako zázrakem zachránil se i se svým věrným koněm na skalnatém jakéms ostrově. Ostrov byl však samá poušť; nikde ani stromu ani živočicha, ba ani travičky pro koníka. Co měl udělati, aby hladem nezahynul? Jedním rázem tedy uťal hlavu koňovi a masem jeho živil se po několik dní, až mu z koně zůstala jen holá kůže. I zlačněl znova. A jak tak bezradný chodil jednou podle moře, spatřil v něm mořskou pannu, polodívku, polorybu, ana k němu se blíží. Když až k němu připlula, promluvila: „Rytíři Jožo, pomohu Ti! Přilétá sem každý týden dravý pták. Zašiji tě do té kůže a on přenese tě na druhý břeh do hnízda svých mláďat. Ty však rychle vyprostíš se mečem z kůže, dravce pobiješ, do moře smeteš, hnízdo rozmetáš a pod ním najdeš skrytý poklad, který jsem tam nashromáždila z potopených lodí, abych mládenci počestnému k štěstí dopomohla.“

Joža uposlechl a mořská panna zašila ho v koňskou kůži. Zanedlouho slyší šumot obrovských perutí, hned potom obrovské drápy zaryly se do kůže a Joža cítí, jak ho kdosi unáší, letí, letí, dlouho letí, až konečně ukládá ho kdesi, kde hned nato spustilo se nad ním hotové krupobití zobáků hladových dravců. Rychle vyprostil se mečem z kůže a pobiv překvapené mladé dravce, poházel je v moře, hnízdo rozmetal a pod velkou křídlou našel opravdu bohatý poklad zlata a stříbra. Přiklopiv poklad zase křídlou, dobře si místo poznačil a vystoupil na blízký vysoký vrch, aby si s něho nový kraj obhlédl. Spatřiv břeh porostlý bujným rostlinstvem zaradoval se a sestoupiv do lesa nasbíral si nevídaného ovoce, aby hlad zahnal a žízeň uhasil.

Když se potom z lesa vracel, zarazil ho nevídaný boj na nedalekém palouku. Mohutný lev zápasil tam s devítihlavou saní a již již umdléval. Joža se nerozmýšlel. Skokem přeběhl palouk, vrhl se na saň a několika ranami srubal jí všech devět hlav jedovatých. Lev byl zachráněn; vděčně lízal ruce i nohy zemdleného zachránce svého a již ho neopustil. Kamkoli se Joža hnul, lev za ním a vždycky s ním.

Brzy potom se Joža rozhodl, že udělá si vor, aby se přeplavil aspoň k nejbližšímu přístavu. Mečem zporážel několik stromů, kmeny lýčím spojil a vor byl hotov. Ale jak poklad ukrýt? Skácel několik dutých kmenů a do nich jej skryl a pevně k voru přivázal. Práce rychle pokračovala, neboť nebylo mu třeba o potravu se starat, tu sháněl vděčný lev klada mu ulovenou zvěř k nohám. Tak si pořídil snadno a rychle i potřebné zásoby na cestu, maso solil, na slunci sušil a ukládal na vor. I ovoce si nanosil zásobu, a když všechno bylo připraveno, přešel i se lvem na vor a pustil se znovu na moře. Brzy octli se v proudu, jenž rychle unášel je vstříc neznámému osudu. Po několika dnech tiché plavby spatřil v dáli ostrov s ohrazeným městem.

Král toho ostrova právě shlížel na moře a spatřiv vor s člověkem a lvem, jak jej proud unáší na skalisko, o něž by se jistě rozbil a člověk i lev utonuli, rozkázal plavcům, aby rychle vor zachránili. A zachránili. Joža i se lvem byli pak uvedeni před krále, jemuž Joža vyložil své příhody a o pomoc k návratu do vlasti požádal. Král slíbil,ale podmíněně; dobude-li Joža hradu, z něhož mocná čarodějka škodí jeho království. To se rozumí, že Joža slíbil hradu dobýti a to bez vojska, jen se svým lvem.

Po krátkém odpočinku dal se hned do díla. Ukázali mu cestu na hrad, úzkou pěšinu po strmé skále. Sotva stanul před branou hradu, vyřítila se proti nim dvanáctihlavá saň. Nastal tuhý boj, v němž Joža se lvem zvítězil. Tak měli cestu do hradu volnou. Tam našli v jedné komnatě čarodějnici, již lev okamžitě roztrhal. V jiném pokoji našel meč, který visel na stěně a neustále se kýval. Nápis na něm zněl: „Zavoláš-li, kdo mne máš: ,Hlavy všem dolů! uhlídáš!“ Vyměnil svůj meč za ten divotvorný a spokojeně se vrátil ke králi v naději, že konečně bude se již moci vrátit do své vlasti, domů a k drahé své Boženě.

Bylo radosti v městě, když zvěděli, že jsou osvobozeni od moci čarodějnice, jež koho uhranula, ve zvíře ho napolo proměnila. Proto měla i královská princezna hlavu kočičí, dvořané pak hlavy oslí, volské, prasečí, psí i opičí, že hrůza bylo na ně pohledět.

Král vystrojil hned na počest statečného rytíře Joži nádhernou hostinu, při niž Jožu posadil si po pravici a princeznu po levici. A když hostina byla v nejlepším, povstal král a promluvil: „Nesluší se, abychom rytíře tak statečného propustili ; chceme, aby zůstal s námi. Proto zasnubuji ho se svou jedinou dcerou a přenechávám jim půl království a po své smrti celé.“

Joža zbledl lekem, že nikdy již nespatří své Boženy, zatímco dvořané za bouře jásotu víc přitáhli, než přivedli, ho k princezně. Tu se však vzpamatoval, rázem vytasil meč a zvolal: „Všem krom krále hlavy dolů!“ A hned se kutálely potvorné hlavy hodovníků po podlaze sálu. Na chvíli vše oněmělo, ač nikdo nepřišel o život, naopak, každý měl bývalou svou tvář lidskou a zvlášť princezna zářila krásou k nevypsání.

To bylo pak děkování Jožovi za dvojnásobné vysvobození! Zatím i král se vzpamatoval a pravil: „Jistě pan rytíř vázán jest slibem, proto nechme ho odejít s Bohem.“ A Joža vděčně poděkoval králi za milostivé propuštění.

Vypravena tedy pevná loď, Joža složil na ni klády s poklady. K nim přidal král dary vzácných zbraní, oděvů krumplovaných a jiného bohatství, pak se náš rytíř rozloučil s královským svým hostitelem, s krásnou jeho princeznou i s celým dvorem a vstoupiv i se svým lvem na loď, pustil se po třetí na moře. Příznivý vítr dovál loď brzy k pevnině. Tam si Joža najal povozů, co bylo třeba, a v průvodu věrného lva ubíral se k Záhoří a Hostýnu – svému domovu. Cestou všude ovšem budil obdiv a úžas.

Tak přijel šťastně až na hrad Křídlo. Ale na Helštýně bylo zatím zle, velmi zle. Otec Boženin nutil svou dceru ke sňatku nedobrovolnému. Co trápení a muk duševních prožila, než došlo konečně k sňatku obávanému. Položivou jen přivedli ji do hradní kaple, kde obřad měl býti vykonán. Vtom na hradním nádvoří strhl se hluk nějaký. Kdosi prý buší na hradní bránu žádaje o vpuštění. Ale čeleď hradní měla přísně zakázáno bránu otevřít. Pán hradu poodložil tedy obřad, aby sám se podíval, kdo to tak směle dobývá se do hradu jeho. Jak se podivil, když z hlásky u brány spatřil rytíře v nádherném odění na krásném koni a vedle něho na červené stuze statného lva ochočeného. Rázem pochopil, co se stalo.

A nemýlil se. Poručil spustit most, bránu otevřít a rytíř Joža, seskočiv z koně, stanul před ním se svým lvem řka: Vůli tvou jsem splnil, lva mečem svým dobyl; proto učiň mě šťastného a přijmi za syna svého.“

Helštýnský pán překvapen neočekávaným obratem věci nevěděl, co počít; bál se pomsty přátel dcerou odmítaného ženicha, ale i porušení daného Jožovi slova.
Zatím zpráva, že rytíř Joža se vrátil z cest, bleskem rozlétla se hradem. Také Boženě ji donesli. Ani věřit nechtěla; přece však vyšla z kaple na nádvoří a nevědouc ani jak octla se v náručí šťastného Joži.

Nastal shon k nevypsání. Odmítnutý ženich uraženě opouštěl Helštýn i se svým průvodem a že bylo k svatbě vše již uchystáno, slavil se téhož ještě dne sňatek rytíře Joži z Křídla s Boženou na Helštýně. „Věrnou lásku chrání Bůh“, šeptali si lidé i naši šťastní novomanželé.

Helštýn hlučel pak celý týden svatebním veselím a statečný Joža pořád měl co vypravovat ze svých příhod žasnoucímu posluchačstvu. I rozneslo se to brzy po celé vlasti, ba i za hranicemi, a tak zvěděl o všem i sám kníže olomoucký. I povýšil kníže rytíře Jožu do stavu panského a za erb dal mu lva na voru stojícího se vztyčeným mečem nad ním. Šťastně pak vládl pan Joža z Křídla po smrti tchánově i na Záhoří z Helštýna, škoda jen, že se nám nedochovalo jméno rodu jeho.

Jos. Krumpholc
(Podle vypravování paní Antonie Vymětalíkové ze Soběchleb, rodem z Osička, uveřejněného p. Fr. Přikrylem v „Záhorské kronice“ 1895)