„Jak se naši škádlívají“

O Koječácích (Kojetín na Hané) se ví, že jsou dobří Hanáci. Tam když jdou sedláci do pole, nezůstane ani jeden měšťan doma! Leda bezzemci - tedy cizozemci (přespolní). Že mají v sobě čistě hanáckou „kryf“, vysvítá z této okolnosti: Někdo sílil na to, aby se v Kojetíně vystavěla ještě - reálka! Rolníci ve výboře (většina) nechtěli ani slyšet - pořád jenom samé školy! Beztoho jich stály měšťanky tolik už!

(A když jdete kolem nich, řekli byste, že je to sladovna, tento sloh je příznačný pro Hanou a na kraj ječmenový jako ulitý!) Ostatní „páni“ ve výboře je přemlouvali, jak jen uměli, rolníci prý - kdo chce mít reálku, ať si ji postaví sám! Ale „páni“ stáli pořád na svém, opozice měkla. Na konec vstane jeden z rolníků a prý: „No, déž to teda môsi bét, nechť si si! Ale reálka bôde se stavět - na akcie!“ Ostatní rolníci byli hned při tom - ale podivno: reálka dosud v Kojetíně nestojí! Za to říkají však okoliční Hanáci kojetínským sousedům až po dnes: akcionáři!
Také spílají Koječákům do „Mongolů“. K tomuto přezvisku dopomohl jim krajan jejich, jistý P..., který sepsal dějiny města Kojetína a dokázal, že Kojetína dobyli (za vpádu tatarského) Mongoli a že se jich tam mnoho usadilo! - Tento výtečník, historiograf kojetínský, se odrodil - beztoho to cítil na sobě, z jakého rodu pocházel. Ale jak k tomu přijdou ostatní Koječáci?
Nejslavnější název Koječáků je přece jenom „Pepřkaři“. Jeť známo, že se říká o Hané, že jsou na ní čtyři věci výtečné: prostějovská kořalka, holomucké tvarůžky, vyškovská děvčátka a - kojecký pepřek! - „Pepřek“ říkali staří Hanáci paprice. A protože Koječáci za stara pěstovali hojně pepřek, tož jim Hanáci okolní říkali - Pepřkaři! (Ostatně je ještě jiná verse - ale jistě nesprávná: Že prý kojecká tetička poslali strýce jednou do Kroměříže k Šípkovi koupit „sultánky“ do buchet - měli dostat vzácného hosta. Strýc šli - ale stavili se trochu dále u „Šimonů“ - a jak vyšli, zapomněli na neščápené „sultánky“- ne a ne si vzpomnět, jak se to jmenuje! U Šípků se s něma nemohli domluvit. Povězte teda aspoň, jak to vypadá? Strýc: „Je to takovy malóčky a čvrklóčky!“ „Aha, už to máme!“ a dali strýcovi půl kila - pepře! A tož prý tomuto Koječákovi říkali „Pepřkař“ - a po něm i ostatním. - Ale je vidět na první pohled, že je to vymyšlenost!) Jisto je, že Koječáci stali se „Pepřkaři“, protože seli „pepřek“. Proč asi přestali? Hanáci vykládají si o nich, že „nésó na málo zvani!“
Jedna křenovská stařenka vykládali: „Pane, déž přénde Pepřkař na nástěvô, pobidneš-lé ho: vemte si! - říká: nechcô, nechcô - ale bere ôbóma!“ Jak známo, Hanák se dá dlouho pobízet a nutit, než si vezme.) A tož, jak začali Koječáci pěstovat pepřek, prý se ho neurodilo nikdy tolik, aby měli dost, ač tržívali zaň hříšné peníze. Ale raději toho nechali - nestálo to prý za to!
O Koječácích se vykládá ještě, že „majó kamna na rénkô!“ Stojí tam totiž dvě železné pumpy, ale spíš kamnům než pumpám podobné! - Přišli jednou do Kojetína Slováci na trh a bylo jim zima. Uviděli ty pumpy, a jeden povídá: „Co budem mrznúť? Poďme si henkaj stúpnúť ke kamnům!“ - a šli se ohřát k pumpám! Koječáci bývali také na to pyšni, že patřili knížeti Metternichovi, říkávali okolním: „Co vé žebráci - mé smé z princovyho panství! A odkáď vé?“

Stránku připravil J. Šírek ve spolupráci s J. Kremplem
Ukázka z knihy „Jak se naši škádlívají“ Otakara Bystřiny vydané v roce 1924.