Vzpomínky z Bezměrova na válku v roce 1866

Vybráno z Pověstí z našeho kraje, soubor příloh „Vlastivědného sborníku střední a severní Moravy“ z roku 1929

I.

Krátce před válkou pruskou v roce 1866 byli vyděšeni obyvatelé hanácké obce Klenovic a celého okolí zvláštním úkazem. – Bylo to večer. Lidé seděli sklíčeni, že se blížilo pruské vojsko. Se strachem očekávali, co se bude díti. Najednou rozsvětlilo se ve vesnici. Všichni vyběhli ven, celí vyděšení, co se děje. Na temné noční obloze spatřili směrem od severu tři ohnivé sloupy. Nevěděli, že to byl asi odraz severní záře. Hned soudili, že je to nějaké znamení, a protože celý kraj věděl o blížící se vojně, předpověděli, že vojna špatně skončí. To ovšem předpověděli správně. V bitvě u Tovačova, zvláště však u Hradce Králové, poražena naše vojska, která musila jako ve světové válce bojovati pro zájmy Rakouska.

Vypletalová Věra

II.

Má babička vypravovala:

Když mi bylo šestnáct let, pracovala jsme s rodiči na poli. Najednou přiklusali dva jezdci na koních. Ulekli jsme se velice, poněvadž jsme už slyšeli, že jsou na blízku „Prajzi“. Když viděli, jaký máme strach, pravili lámavou češtinou: „Nebojte se, jedeme vám oznámiti příchod našeho vojska.“ A vskutku večer přitáhlo vojáků jako mravenců. Lidé pouštěli dobytek do polí. Hrůza zavládla po celém Bezměrově. „Prajzi“ brali, co mohli. Čtyři domy za jednu noc shořely. Bylo to znamením, že ve vesnici nejsou Rakušané. V naší krajině mělo dojíti k boji. Proto nám nařídili, abychom se vystěhovali. Avšak nedošlo k tomu, neboť bitva byla svedena u Tovačova. „Prajzi“ za nějaký čas odtáhli, ani jsme nevěděli kam.

František Kytlica st.

III.

Roku 1866 vtrhli do českých zemí Prajzi. Ubohý lid bál se Prajzů. Naší maminky stařenka šla v neděli ráno do Kroměříže do kostela. Prajzi ji na náměstí zavolali a dali jí krávy, aby ji podojila. Příbuzní stařenčini se báli, že ji Prajzi nepustí. Stařenka podojila Prajzům čtyři krávy. Ti nalévali mléko do látek a pili je jako vodu. Když krávy podojila, Prajzi jí dali masa a pravili: „Matko, kouříš? Chceš tabáku?“ „Nekouřím, ale chcu!“ Prajzi jí dali tabáku, stařenka poděkovala a šla. Když přišla domů, všichni jí vítali s radostí.

Marie Dřímalová

IV.

Když se lidé dozvěděli, že Prajzi vtrhnou na Moravu, zazdívali okna, aby se v domě nemohli usadit. Právě byla neděle. Lidé byli na velké mši, když roznesla se zvěst, že Prajzi jsou již v Postoupkách a v okolních vesnicích. lidé nečekali, až bude po službách božích, ale hned vybíhali z kostela. Vše, co lidé měli, Prajzi brali, jedli a také pálili. Lidé se Prajzů báli a schovávali se do dutých stromů, do hor a kam mohli. Obilí bylo všechno pošlapáno a domy popáleny. Lidé, nejen že trpěli nouzí, ale přišel i mor a velká nemoc, cholera. Proto také v některém domě všichni zemřeli. V Postoupkách byla sýpka, tam si Prajzi vařili z toho, co lidem sebrali. Mnozí lidé si k nim chodili vyprosit trochu jídla. Prajzi jim dali. Potom odjeli a zanedlouho bylo u nás zase dobře.

Bernardina Motalová

V.

Když lidé uslyšeli, že Prajzi přijíždějí do Bezměrova, byli zděšeni a utíkali, kam kdo mohl. Starosta obce byl schován v kanále za Bezměrovem. Tajně za ním chodili, aby se to neprozradilo. - Bylo řečeno, že budou sbírati osmnáctileté hochy. Můj strýček měl právě 18 roků. Byl ševcem, a aby ho nechytili, utekl ještě s jedním kamarádem do lesa, aniž co babičce řekl. Byla neděle. lidé byli v kostele, a při kázání bylo takové burácení z děl, až se kostel otřásal. Velebný pán šel k Oltáři, ale všichni lidé z kostela utíkali domů. V noci na pondělí objevili se první Prajzi v okolí. V Bezměrově té noci dvakrát hořelo. Prajzi přihrnuli se do vesnice a brali, co mohli. Seno z půdy, krávy ze stáda, obilí, mouku. Chudobným lidem, kteří neměli, co jísti, Prajzi donášeli prý jídlo. Zůstali tady tři dny a táhli dále. Již týden po odjezdě šla babička žít žito na „Záseklí“. Cestou vzpomínala na syna. když začala žít žito, přiletěl skřivánek, nad ní se vznášel a vesele zpíval. Babička si oddechla a pravila: „Bože, Bože, skřivánku, kdybys mi pověděl, kde můj Frantík je.“ Když přišla domů, strýček Frantík byl doma a donesl plné kapsy struků hrachových, kterými byl celý ten čas živ i s kamarádem. Babička říkávala, že skřivánek jí přišel povědět, že strýček je živ a zdráv.

Františka Němečková

O „Patkovi kováři“ a hastrmanovi

Jedeme-li polní cestou na západ od Kojetína, přijedeme do malé vesničky Tvorovic. Jedeme-li ještě dále silnicí ke Klenovicím, jest nalevo malý hájek listnatých stromů, nazývaný „Konáruvky“. Tam za letních nedělí chodí mnoho mládeže. V tomto hájku jest prý „Patka kovář“, muž nevelké postavy, ale ramenatý, před sebou má zelenou zástěru a v pravé ruce hůl. Hochy, kteří tam svévolně lámou stromky, chytí a hodí do studny, asi uprostřed hájku ležící. Tam prý již čeká hastrman a duši každého, který tam spadne nebo kterého tam „Patka kovář“, jeho soudruh, hodí, uschová do hrnku. Má prý jich tam mnoho a také duši vojáka, který za války s „Prajzy“ tam tudy ujížděl a do ní spadl.

Jaromír Parák z Tvorovic