Panské rozmary

Kníže pán Metternich byl velice dobře zapsaný u samého císaře pána, však by si bez něho často rady nevěděl! Měl ten pán veliké statky také u nás na Moravě, v Čechách, a ve Vídni nádherný dům vedl, že se tam přes zimu zdržoval s rodinou. Vnučku Pavlínku měl ze všech nejraději, říkalo se, že je na něho podobná i odvahou.

Pavlínčin otec, Hrabě Sándor, vyženil s Metternichovou dcerou také dvůr a lesy v Kojetíně, i zámeček ve Víceměričích, a byl to člověk divoký, pravý Maďar. Říkali mu čertův jezdec, možná že právem, protože měl koně raději než lidi a mistrně je ovládal. Když měl jet - po vojně s Prajzem to bylo - prvý vlak po železné dráze z Brna do Olomouce, založil se s přáteli, že ten vlak na koni předjede. Dva koně strhal, ale sázku vyhrál. Peněz měl dost, tož za ty, které v sázce získal, koupil pro kojetský dvůr nový kočár. Panský kočí Horák si do něho musel sednout a pan hravě sám kučíroval. Pantáta Horák, chudák, z toho tuze radost neměl, protože pána znal a věděl, co dovede. Seděl ve voze, rukama se držel, a v duchu se modlil, už aby bylo po té pekelné jízdě. A milý hrabě se jen chechtal, klel jak husar, a kočár jenom letěl, po cestě i přes pole bez zastavení. Když někdo nestačil uhnout z cesty, dostal facku a hned zlatku bolestného.

Kdysi přijely k Metternichům na návštěvu nějaké urozené paničky z Vídně. Hravě Šándor jim nabídl, že je sveze kočárem, a ony byly hned nadšené, to že bude zábava! Také že byla, ale ne pro ně! Jedou, jedou, rychleji a rychleji. Najednou se hrabě s kozlíku obrátí, a celý ustrašený, to ale jen naoko, že prý se koně splašili. Opravdu to tak vypadala! Dámy kvičely a ječely, ale koně jako vítr, a přímo k řece. Už ženské oči zavíraly a honem Vater unser začaly odříkávat, když hrabě jazykem mlasknul a koně, už přeními kopyty ve vodě, jako přibití zastavili.

Jindy povozil divoký Šándor jednu starou hraběnku po čerstvě zoraném poli. Devětkrát se otočil i s vozem, až ji do hrud vyvrátil. Hned se však kavalírsky omluvil, a potm starou paní bez nehody až do Vídně odvezl. Ani svoje zaměstnance nenechal na pokoji, a ti už rok napřed trnuli hrůzou, co si zase vymyslí, až přijede. V kojetské Oboře dal nastoupit všem, od hajných až po pana vrchního, do řady, udělal jako když vojenskou přehlídku, vynadal všem, kterým nějaký ten knoflík chyběl, a museli vždycky jednoho z řady naložit na tragač, pojezdit okolo dvora a pak ho vyvrátit do hnoje. Nakonec vozili oni pana hraběte, a konec jízdy byl také v hnojůvce. Že tuze nevoněli, drcali - na rozkaz - jednoho po druhém do studené strouhy, jak byli v šatech i v botech, i hrabě se sám, také oblečený, vykoupal.

Vyprávělo se, když ten bláznivý hrabě umřel a čtyři páry černých koní ho vezly na hřbitov, že se to spřežení opravdu splašilo a uhánělo až k hrobce. Tam se rázem koně zatavili, jenom odfrkovali. To prý jistě ten čertův jezdec a milovník koní na ně z trhly mlaskl, ještě po smrti!

Hrabě Šándor nebyl sám, kdo takové a pdoobné kousky vyváděl. Ke Zlatému kříži do Kojetína jezdili, zahrát si kulečník i jiní okolní šlechtici, dřínovský Desfours-Walderode, dobromělský Bukůvka z Bukůvky a jiní. O mrtvých nic než dobré, ale třeba ten pan hrabě z Dřínova: když se jeho paní čekala do neděl, dal navozit okolo zámku na vysoko slámy, aby prý povozy po hrbolaté cestě nehrncovaly a to malé nebudily. Že však narodilo děvčátko a ne očekávaný syn a dědic, dal zase tu slámu posbírat a svou ženu i s malou dcerečkou odvézt na Potštát, říkají, že jenom tak, jak byla!

Čím byli pro hraběte Šándora koně, tím pro jeho dceru Pavlínu hony. Byl jednou hon na zajíce, a milá kněžna v té lovecké vášni zapomněla na předpisy, i střelila po ušákovi, který šel na jejího manžela, a trefila. Kníže Richard, její muž, byl klidný člověk a kavalír, ale tehdy ve zlosti vystřelil po Pavlínce. Na štěstí netrefil; ona zbledla, odporoučela se hostům a odjela do Vídně. Však to byla naposledy v Kojetíně na honě, asi se přece jenom za sebe i za manžela styděla.

Takových a ještě horších příběhů by se dalo z vyprávění zapsat tolik, že by z toho byla celá knížka, ale tolik papíru ani nemáme.