Divadelní Kojetín 2025

V týdnu od 12. do 16. března 2025 bude Kojetín hostitelským městem postupové přehlídky Divadelní Kojetín směrem na Divadelní Piknik Most. Zveme všechny milovníky divadla do kojetínské Sokolovny!!!
Kníže pán Metternich byl velice dobře zapsaný u samého císaře pána, však by si bez něho často rady nevěděl! Měl ten pán veliké statky také u nás na Moravě, v Čechách, a ve Vídni nádherný dům vedl, že se tam přes zimu zdržoval s rodinou. Vnučku Pavlínku měl ze všech nejraději, říkalo se, že je na něho podobná i odvahou.
Pavlínčin otec, Hrabě Sándor, vyženil s Metternichovou dcerou také dvůr a lesy v Kojetíně, i zámeček ve Víceměričích, a byl to člověk divoký, pravý Maďar. Říkali mu čertův jezdec, možná že právem, protože měl koně raději než lidi a mistrně je ovládal. Když měl jet - po vojně s Prajzem to bylo - prvý vlak po železné dráze z Brna do Olomouce, založil se s přáteli, že ten vlak na koni předjede. Dva koně strhal, ale sázku vyhrál. Peněz měl dost, tož za ty, které v sázce získal, koupil pro kojetský dvůr nový kočár. Panský kočí Horák si do něho musel sednout a pan hravě sám kučíroval. Pantáta Horák, chudák, z toho tuze radost neměl, protože pána znal a věděl, co dovede. Seděl ve voze, rukama se držel, a v duchu se modlil, už aby bylo po té pekelné jízdě. A milý hrabě se jen chechtal, klel jak husar, a kočár jenom letěl, po cestě i přes pole bez zastavení. Když někdo nestačil uhnout z cesty, dostal facku a hned zlatku bolestného.
Kdysi přijely k Metternichům na návštěvu nějaké urozené paničky z Vídně. Hravě Šándor jim nabídl, že je sveze kočárem, a ony byly hned nadšené, to že bude zábava! Také že byla, ale ne pro ně! Jedou, jedou, rychleji a rychleji. Najednou se hrabě s kozlíku obrátí, a celý ustrašený, to ale jen naoko, že prý se koně splašili. Opravdu to tak vypadala! Dámy kvičely a ječely, ale koně jako vítr, a přímo k řece. Už ženské oči zavíraly a honem Vater unser začaly odříkávat, když hrabě jazykem mlasknul a koně, už přeními kopyty ve vodě, jako přibití zastavili.
Jindy povozil divoký Šándor jednu starou hraběnku po čerstvě zoraném poli. Devětkrát se otočil i s vozem, až ji do hrud vyvrátil. Hned se však kavalírsky omluvil, a potm starou paní bez nehody až do Vídně odvezl. Ani svoje zaměstnance nenechal na pokoji, a ti už rok napřed trnuli hrůzou, co si zase vymyslí, až přijede. V kojetské Oboře dal nastoupit všem, od hajných až po pana vrchního, do řady, udělal jako když vojenskou přehlídku, vynadal všem, kterým nějaký ten knoflík chyběl, a museli vždycky jednoho z řady naložit na tragač, pojezdit okolo dvora a pak ho vyvrátit do hnoje. Nakonec vozili oni pana hraběte, a konec jízdy byl také v hnojůvce. Že tuze nevoněli, drcali - na rozkaz - jednoho po druhém do studené strouhy, jak byli v šatech i v botech, i hrabě se sám, také oblečený, vykoupal.
Vyprávělo se, když ten bláznivý hrabě umřel a čtyři páry černých koní ho vezly na hřbitov, že se to spřežení opravdu splašilo a uhánělo až k hrobce. Tam se rázem koně zatavili, jenom odfrkovali. To prý jistě ten čertův jezdec a milovník koní na ně z trhly mlaskl, ještě po smrti!
Hrabě Šándor nebyl sám, kdo takové a pdoobné kousky vyváděl. Ke Zlatému kříži do Kojetína jezdili, zahrát si kulečník i jiní okolní šlechtici, dřínovský Desfours-Walderode, dobromělský Bukůvka z Bukůvky a jiní. O mrtvých nic než dobré, ale třeba ten pan hrabě z Dřínova: když se jeho paní čekala do neděl, dal navozit okolo zámku na vysoko slámy, aby prý povozy po hrbolaté cestě nehrncovaly a to malé nebudily. Že však narodilo děvčátko a ne očekávaný syn a dědic, dal zase tu slámu posbírat a svou ženu i s malou dcerečkou odvézt na Potštát, říkají, že jenom tak, jak byla!
Čím byli pro hraběte Šándora koně, tím pro jeho dceru Pavlínu hony. Byl jednou hon na zajíce, a milá kněžna v té lovecké vášni zapomněla na předpisy, i střelila po ušákovi, který šel na jejího manžela, a trefila. Kníže Richard, její muž, byl klidný člověk a kavalír, ale tehdy ve zlosti vystřelil po Pavlínce. Na štěstí netrefil; ona zbledla, odporoučela se hostům a odjela do Vídně. Však to byla naposledy v Kojetíně na honě, asi se přece jenom za sebe i za manžela styděla.
Takových a ještě horších příběhů by se dalo z vyprávění zapsat tolik, že by z toho byla celá knížka, ale tolik papíru ani nemáme.