Klášternica

Byl v Kojetíně bakalář Jan, který se měl stát v rodné obci učitelem, a že kojetská škola nebyla jen tak obyčejná, ale městská, potřeboval ještě vysoké školy až v Německu. Doma už na něho čekalo děvče, které si chtěl vzít, jak jenom školu dostane.

Tovačovský pán, kterému i Kojetín tehdy patřil, byl člověk nešťastný, a proto zlý, zlomyslný. Pan Vojtěch z Pernštýna, on to byl, neměl se svou manželkou Kateřinou dětí, velice se proto trápil a na starost míval divné myšlenky. Vsadil si do hlavy, že jeho paní je vyznavačkou bratrského učení a že patrně proto s ní nemá dětí. Začal tedy pronásledovat její souvěrce na svých statcích způsobem neslýchaným - tak třeba to bakalářovo děvče dal odejmout rodičům, aby prý nežila v bludné víře, a dal ji ke klariskám do Olomouce, kde z ní udělali klášternici, tak tehdy mniškám říkali. Naopak když se Jan, už jako Mistr, vrátil ze škol do vlasti, hned mu přidělil kojetskou školu a těšil se, zrovna ďábelsky se radoval z jeho žalu. Školní rechtor Jan byl opravdu zoufalý ze všeho, aspoň promluvit kdyby mohl se svou milou, ale jak? Mnišky františkánky na tom byly hůř než zločinec v žaláři, i mši směly poslouchat jen hustě zamřížovaným okénkem, aby nikoho ze světa neviděly a je aby také nikdo nemohl spatřit. V té hrůze si vzpomněl náš Jan na svého ochránce, městského hejtmana v Kojetíně - však mu bylo také Jan! - a zašel k němu o radu. Věděli, že to není správné, ale jinak to nešlo. Hejtman napsal list abatyši Margaretě do Olomouce, ať milostivě na krátký čas ve věci velmi důležité pannu propustí domů, a pravdivost toho potvrdil velkou pečetí se dvěma černými rohy. Abatyše uvěřila a mnišku na tři dny propustila, ta se však již nevrátila dala se s rechtorem Janem sezdat. Když to vyšlo najevo, dostal hejtman od pana Vojtěcha příkaz rechtora Jana i se ženou ihned vsadit do žaláře. Ale on byl člověk dobrý a zavčas manžele varoval. Rozhodli se utéci na cizí panství a hejtman dal Janovi pro onu vrchnost doporučující psaní.

Jan s manželkou tedy prchali, a bezhvězdná noc je kryla před udavači. Šli tak, že on byl stále vpředu, a když zjistil, že nebezpečí nehrozí, dal manželce hlasem znamení a ona došla za ním. Cesta nebyla pevná, stále se museli prodírat křovinami, nebo zapadali do bahna, jak šli podle řeky. A v těch místech, kde se dnes Na Klášternici říká, uslyšel najednou Jan strašný výkřik, až mu srdce zledovatělo, žbluňknutí , a potom bylo ticho. To jeho žena, klášternice nešťastná, sešla ve tmě z vesty, sklouzla po blátivém břehu a zrovna na hlubině do vody spadla. Už se ani jednou nevynořila. Byl konec.

Zoufalý Jan ji hledal až do rána, ale hledal až do rána, ale hledej v černé tmě, když na krok před sebe nevidíš! Už ji nenalezl. Abatyše Margareta se marně těšila na soud nad nebožačkou.