Šimrající rusalky a hastrman

U nás na Hané je tolik všelijakých vod, že je kolikrát všechny ani nedovedeme pojmenovat, ale za starých časů jich bylo ještě hodně víc. To bývalo jakýchsi mrtvých ramen, rybníků a rybníčků a těch blat a močálů, kde už voda dávno netekla, jenom stála a tuze nevoněla! A v každé vodě býval hastrman, jak se po hanácku říkalo vodníkovi. Pravda, teď už nikdo na hastrmany nevěří, ale tehdy byli a veliké škody mezi národem nadělali. Nejvíc utopili malých dětí, které ještě neuměly plovat, ale strach z nich, potvor zelených, šel i na dospělé lidi.

U nás na Hané je tolik všelijakých vod, že je kolikrát všechny ani nedovedeme pojmenovat, ale za starých časů jich bylo ještě hodně víc. To bývalo jakýchsi mrtvých ramen, rybníků a rybníčků a těch blat a močálů, kde už voda dávno netekla, jenom stála a tuze nevoněla! A v každé vodě býval hastrman, jak se po hanácku říkalo vodníkovi. Pravda, teď už nikdo na hastrmany nevěří, ale tehdy byli a veliké škody mezi národem nadělali. Nejvíc utopili malých dětí, které ještě neuměly plovat, ale strach z nich, potvor zelených, šel i na dospělé lidi.

Na tu stranu k Tvorovicům býval jeden rybník na druhém a pily vodu z Psolučky, to byl takový potok, který tekl okolo Kojetína od Vyškovské brány ke Kroměřížské, však tam pod svatým Jánem je doposud klenutí z můstku.

V jednom tom rybníku býval hastrman už tuze starý, ale ještě pořád nedobrý. Ten chytal nejraděj ženské a děvčata na strakaté pentličky, které rozvěšoval od vrby k vrbě. A jak se na ně některá ta parádnice zvědavá běžela podívat, raf! ji za nohu nebo za sukně a už ji stáhl pod vodu a utopil. Na mužské měl zase jiný fortel. Takový hastrman se dovedl změnit třeba i ve zvíře a tak, když chasa navečer plavívala koně, vzal na sebe také podobu koňskou a vmíchal se mezi druhé. Kdo na takového koně vsedl, mohl se zrovna rozžehnat se světe, na největší hlubinu s ním zajel a tam ho shodil a utopil. Jindy se proměnil v malého zajíčka a panáčkoval blízko rybníka, nic se jako nebál a před nikým neutíkal. Člověk si řekl, že je to asi nějaký slepý zajíc, co se dá lehko chytnout. Ale v tu chvíli co se ho dotkl, stal se ze zajíce škaredý hastrman a už táhl toho chudáka pod vodu.

Také kolem Tovačova, ba i v Lobodicích bylo plno hastrmanů, však tam také bylo vody dost a dost. Zvlášť ten lobodský byl mizera zlomyslná, každou chvíli někoho aspoň pořádně vystrašil, co vám mám povídat, dodnes na ty jeho kousky lidi vzpomínají. Když se potom ty všechny rybníky vypouštěly a rozorávaly, nechtělo se hastrmanům z kraje pryč, protože tu mívali dobré živobytí. Tož se aspoň usadili u studní a studánek, ale to už nebylo to, co bývalo! Leda tak někdy v pravé poledne stáhli do vody nějakou tu ženskou, co se tam přišla napít a moc se nahnula k vodě. Nebo číhali na kluky, kteří tam lámali haluze, chytali je a házeli hlavou dolů do studny. Ale i to časem přestalo a dušiček v hrníčcích nepřibývalo.

A těch vodních žínek co bývalo. Některé dovedly své ctitele proměnit v raky, jako třeba ta vodní panna z Račové u Kojetína. V lužních lesích mezi Kojetínem a Chropyní vídávali domácí lidé už od nepaměti vodní pannu. Nejčastěji ji mohls potkat tam, kde ještě dnes prastará vrba stojí. Nebylo pamětníka, že by byla někomu ublížila, lidé s ní dobře vycházeli a ona s nimi. Nejstarší lidé ji znali stejně krásnou a milou jako jejich pravnuci, vůbec nestárla. Jenom ,,cuzáky“, jak se říkalo přivandrovalým lidem, neměla v lásce. Nejvíce měla spadeno na cizí vojáky, kteří náš kraj pokaždé navštívili, když císaři a generálové spolu války vedli a naše statky ničili. Tisíce vojáků tudy protáhlo, všeci byli nenechaví, ale všem chutnalo černé pivo, které šenkýř ve Včelíně čepoval. A že tam Zářičtí na cimbál vyhrávali, denně se ve Včelíně zpívalo a tancovalo. A když se tam večer naše vodní panna ukázala, hned okolo ní bylo soldátů jako much na sladký koláč. Ona pak s každým v jeho řeči dovedla promluvit a vždycky ten poslední tanečník ji směl domů vyprovodit. Ale ani jeden z nich se k regimentu nevrátil, každého v Rači utopila a v raka proměnila.

V rybnících, bažinách a močálech dodnes žijí šimrající rusalky. Jsou položeny - poloryby a číhají na opozdilé poutníky. Nepozorného cestovatele ve tmě popadnou a k smrti ušimrají. Tož, pozor na ně! To, co vystrkuje ocas z vody, nemusí být pořádná ryby pro někoho, kdo zrovna nemá rybářský lístek, ale šimrající rusalka, která nezná slitování....