Tvarohová nevěsta

Narodil jsem se právě v onom domě, o kterém bude řeč, u pana doktora Černého, a proto jsem si vyprávění dobře zapamatoval. Když jsem vyrostl a naučil se číst staré písmo, poznal jsem, že jde o příběh téměř skutečný.

Poslechněte si tedy i vy o tvarohové nevěstě.

Byl kdysi na Hané takový zvyk, že před nevěstu kladli při svatební hostině talíře i sklenku vzhůru dnem obrácené, a ona po celý čas, kdy druzí hodovali, nesměla se ani jídla ani pití dotknout, jen druhé musela pobízet, aby si ještě brali. Dělalo se tak proto, aby se všichni hosté přesvědčili na vlastní oči a doma o tom vyprávěli, jak šetrnou i přejnou bude mladá hospodyně. I v Kojetíně se ten pradávný zvyk udržoval, jak v měšťanských, tak i v selských rodinách, až jednou... 

Žil člověk, ne hrubě mladý, a bylo mu Jan. Také jeho milá Verunka, dcera z toho domu, již nebyla právě nejmladší, ale její otec, zámožný člověk, té známosti nepřál a dlouho jim bránil, aby se vzali. Konečně se na stará kolena umoudřil a pro ty dva nadešel jejich největší den v životě. Nevěděli ani nemohli vědět, že to bude také den nejstrašnější.

Celý dům voněl pečeným masem, máčkami i sladkostmi, až se sliny sbíhaly! Když už bylo po odprose i po požehnání a mělo se jet do kostela, využila té chvilečky panna Verunka a už pobílu, v závoji s myrtovým věnečkem ve vlasech, honem do komůrky, odkud jí zavoněly čerstvé koláčky tvarohové - a ukousla si z jednoho. Tu šel kdosi po schodech a po mázhause (velká síň gotického a renesančního domu), ona narychlo sousto polkla, ale čerstvý tvaroh jí uvízl v hrdle a ona upadla na zem. Tak ji tam našli, i lékaře zavolali, ale ten jenom - po marných pokusech nebohou vzkřísit - řekl: ,,Pánbůh dal, on také vzal - chvalme jeho jméno! Nebude svatba, ale pohřeb. Panna nevěsta je mrtvá. Neplačte!“

Ale sám první klekl a velice plakal. Co teprve rodina? Té hrůzy a zoufalství!

Ženich už čekal v kostele. Když tam lidé přiběhli a pověděli mu, co se u Želatovských stalo, bil hlavou o zem a rouhal se pánubohu. Pomáhal mrtvou Verunku odnést do kostnice a zůstal u ní, nikdo se mu neopovážil bránit. Volala na ni nejkrásnějšími jmény, ať se probudí jeho kvítečko, jeho slunéčko, hladil a pusenkoval nebohou, až ji shodil z már. Jak Verunka dopadla na zem, tvaroh jí z hrdla vyskočil a ona ožila. Když však viděla, že je v kostnici, pomátla se, vytrhla se Janovi a skočila do hřbitovní studny. Než ji Jan vytáhl, bylo už po ní, tentokrát naopravdu.

Mládenci Janovi se trefovalo moc děvčat i mladých vdov, to že ho každá litovala a takového věrného manžela si přála, jakým by byl jistě on. Ale Jan žádnou jinou nechtěl ani vidět a brzy šel do hrobu za Verunkou. Uložili ho k Verunce, aby aspoň po smrti byli pohromadě, když jim toho nebylo přáno za živa. Po letech ten hrob vykopávali a tělo Verunčino bylo již dávno v prach a popel, kdežto Janovo bylo celé a neporušené, jako zázrakem. Tož hrob zahrabali a do rána z něho vyrostla bílá překrásná lilie.

Tehdy znovu ožily vzpomínky na onu nešťastnou svatbu a na ty dva, co se tolik rádi měli.

A pověst se znovu vypravovala i později, když byl ten starý hřbitov u kostela za veliké cholery zrušen.

Ať je jim tedy země lehkou!