Mlýn na Žlutém dole

Místo, kterému se říká ,,Žlutý důl“ zná každý Koječák, ale málokdo ví, že tam kdysi stával mlýn, na kterém hospodařila lakomá mlynářka. Měla všeho dost, ale pořád jí to bylo málo, to že měla ráda jenom sebe a ne ostatní lidi.

Kdysi chodil po ptaní v Kojetíně nějaký starý člověk, že byl slepý, vodil ho dům od domu pes, kterého se ten žebrák přidržoval za obojek. Tak přišli ke mlýnu, který stával tam, kde je dnes Žlutý důl. Tam zrovna mleli a mládek nevlídně odbýval stařečka, že mají plno práce, ať jde dál. Potom vyšel ze mlýna stárek, a že vzkazuje paní mlynářka, chtěl – li by mazaného chleba? Stařeček radostně přisvědčila  tak mu sama mlynářka přinesla veliký krajíc chleba opravdu namazaný, ale - s odpuštěním - krombožincem (lejno, výkal). To poznal slepec teprve v tu chvíli, když se do chleba hladově zakousl a ze mlýna se ozval surový smích.

Stařeček se žalostně rozplakal a zneuctěný chléb mu vypadl z rukou. Věrný pes ho odvedl od mlýna k rybníku a tam se žebrák obrátil a proklel mlýn i s lidmi, aby se do pekla propadli.

A v tu chvíli se pode mlýnem rozevřela země a z ní se vyvalil černý dým. Rázem ustal veselý klapot mlýnského kola, z hlubiny vyšlehl plamen a celý mlýn i s lakomou mlynářkou a necitelnou chasou se propadl do pekla.

Než sem přiběhli z města lidé, kteří uviděli oheň, už tam bylo ticho. Jenom žlutá voda se valila dále korytem, kalná a špinavá, zabarvená v těch místech na věčné časy pekelným kouřem.