Kterak kojecké zvony k stříbrnému hlasu přišly

Podle Ivanovy kroniky i starých záznamů a účtů a hlavně podle matričních záznamů je možno vykreslit obrázek této skutečné události před téměř třemi sty lety a oživit postavami lidí, kteří tehdy žili...

L. P. 1716 dne 27. Augusti lili hrubé zvon na rynku u Panny Marie.
L. P. 1717 nowy zvony na wežu se tahly.

(Ivanova kronika)

Podle Ivanovy kroniky i starých záznamů a účtů a hlavně podle matričních záznamů je možno vykreslit obrázek této skutečné události před téměř třemi sty lety a oživit postavami lidí, kteří tehdy žili...

V ten čtvrtek po svatém Bartoloměji L. P. 1716 bylo rušno na prostranném rynku kojeckém. U mariánské statue postavené nedávno předtím zbožnými manželi Kulhanovými dnes hlava na hlavě a zvědavců stále ještě přibývá. V páchnoucí černé hnijící louži na vyvýšené straně náměstí máchají se labužnicky ucourané kachny. Slepice horlivě hrabou na smetišti ani ony nedbají, co se děje. Jenom kohout na vysoké hromadě smetí, popele a odpadků je nepokojný. ,,No - no - no!“ durdí se a hledí upřeně k mariánskému sloupu.

Tam v žáru žňového slunce tísní se staří i mladí. Rynkovní měšťané i sousedé a sousedky z předměstí, kluci i košilaté děti. Zadní vystupují na špičky krk napínají a reptají na ty, kdo stojí vpředu a lépe vidí. Nějaká babka vykřikuje, že jí kdosi šlape na nohy. Tlustý kmotr před ní, jenom ta v režné ušpiněné košili ji dobrácky chlácholí, ať neřičí, ať je ráda, že on je také bosy - v botech že by to bylo horší. Veselý stařík také bosý, ale v huňaté beranici, domlouvá na oko tlustému, ať vezme babku na záda: ,,Šak vidíš že je ešče malinká.“ Malá babka něco jedovatě odsekává a lidé se smějí.

Městský rychtář pan Matyáš Vojte nestačí napomínat. Obecním právem hrozí i biřic Kristián Veselý a jemu pomáhá Vavřinec Tigr, řezník. Svou jatku pod rathózem (radnicí) zavřel dnes už dávno před polednem, aby mu nic neuteklo. Teď dělá pořádek v tlačenici. A má úspěch. Pod tlakem jeho mocných paží lidé ochotněji ustupují, než před starým Kristiánem, třebas je vyzbrojen starou rejtarskou šavlí. Soused Holeček si nedá ani dnes pokoje. Vykřikuje, že se bojí tygra ať ho nesežere. Diváci se řehtají, směje se i řezník Tigr, který rozumí špásu. Směje se pan sládek Holler jen se mu kulaté sladovnické bříško natřípá, usmívá se i jinak vážný pan stavitel Mikuláš Kleyner, který zde před nedávnem stavěl a postavil nový farní chrám (1692), do smíchu je i panu Jakubu Páralíkovi zdejšímu mlynáři. Ti všichni přihlížejí tlačenici v tmavých panských šatech, v polovičních parukách tmavých punčochách a nízkých střevících, jak velela tehdy pánům móda.

Ano, přímo na rynku lijí velký kojetský zvon. Proto je tu dnes tolik lidí místních i přespolních, proto nikdo neodchází k jídlu, třebas již dávno poledne. Nejen na rynku samém je plno lidí. Plná jsou okna přízemních i patrových domů na rynku, ba i otvory štítů, kudy široké dřevěné okapy chrlívají za deště proudy kalné vody do náměstí. Tam všude je dnes plno diváků, zvědavých a vytrvalých. Z vikýře Paličkova měšťanského domu dva uličníci metají kousky suché hlíny mezi diváky. Na starého biřice Kristiána mají zvlášť spadeno a na pana rechtora. Sami neviděni, šklebí se radostně, když některá jejich střela zasáhne svůj cíl.

Zvoník Drešer, jinak hrnčíř z Růžové ulice pod kostelem, si vyvolil zvláštní pozorovatelnu. Sedí na dvou mocných trámech vysunutých z otevřených oken kostelní věže. Sedí obkročmo jako na koni a kývá dlouhýma nohama, aby lidé dole viděli, že se nic nebojí. A ti se opravdu hrozí, jak odvážný Drešer sedí nad propastí a trnou. Ženské se křižují, mužští pokřikují na odvážlivce. Rázem všichni utichli, když vrzly dveře u fary. Jimi vystoupil starší již kněz, vysoký, hubený P. Jan Václav Bronner. Vyšel, aby se podíval, co je to za křik před kostelem. Poznav zvoníka, zahrozil mu a křičel, ať okamžitě sleze, aby nebláznil. Drešer poslechl, ale opustil svou pozorovatelnu tak furiantsky, že se všem až zatajil dech. Postavil se na trámech na obě nohy, chvíli postál a opravdu jako komediant došel po trámech až do kostelního okna. Tam se usadil na cihlovou obrubu a znechuceně plivnul dolů do ulice - jakoby na rozloučenou. Všem se ulevilo, všichni si hlasitě oddechli. I pan farář polkl slinu, zřejmě si chtěl také odplivnout. Místo toho jen něco německy zabručel. Byliť oba, farář i zvoník, Němci.

Na náměstí je v zemi ve vyhloubené jámě zapuštěn veliký kadlub – forma na zvon. Nad jámou se zvedá pevné lešení z mocných trámů a břeven. Z tohoto lešení pak budou zvedat zvon, až bude ulit a vychladne. Opodál vidíme nižší lešení a na něm visí na řetězech nad ohněm hrubý měděný kotel celý očazený. Pod kotlem, v jámě, řeřavé dřevěné uhlí. Kojetský kovář, mistr Jan Ořechovský celý zpocený mocně dmýchá koženým měchem do žároviště pod kotlem. V tom se mdle leskne roztavená hmota, nehybná, tekutá zvonovina. Mistr zvonař v kožené zástěře, s podivnými brejlemi na očích, právě zase přistupuje ke kotli. Sběračkou na dlouhé dřevěné násadce nabírá trochu zvonoviny, znaleckým okem prohlíží a zase leje zpátky.

,,Fóká do polívky,“ šušká kmotr Holeček sousedu Pátečkovi, ,,ale je mu ešče horká“. Zase bouře smíchu mezi diváky. Ale teď se řada zvědavců pohnula a zakolísala. Biřic vyvolává - ustupte - a lidé se opravdu rozestupují. Davem se prodírá mladá měštka z rynku, modrooká paní Johanka Postřelmovská. V bílé baculaté ručce tiskne tři stříbrné peníze a zvedá je vysoko nad hlavou. Mistr zvonař je přebírá, prohlédne a podává panu rychtáři Vojtkovi, který galantně vítá sličnou paní. Pan rechtor zapisuje mince do kraty darovaných předmětů. Mistr zvonař je hází do kotle a paní Johanka se prodírá zpátky. Celé tři stříbrňáky darovala, aby nový zvon měl stříbrný hlas.

Podobných darů bylo hodně, jak svědčí karta darovaných předmětů. Ale jestli opravdu měly zvony stříbrný hlas, to už nikdy nezjistíme. Za první světové války totiž Kojetín o všechny zvony přišel.