Jak se vařila trnková povidla za dřívějších časů v Uhřičicích

V dřívějších letech, když se urodily trnky, nebo jak se dnes říká švestky, vařila se z jejich plodů trnková povidla. Zralé, zdravé ovoce se zbavilo stopek. U karlátek se také odstranily kostky, protože jsou špičaté a mohly by propíchnout měděný kotel. Padané ovoce se na vaření nepoužívalo, stejně jako ovoce napadené chorobami.

Na míchání v kotle se při vaření povidel používal tzv. loňák. Byla to dřevěná hřídel zasazená dole na dřevěném dílu, který má na spodní části tvar dna kotle. Kousek nad spodním dílem je v hřídeli upevněná příčka, kolmo na směr dolního dílu. Asi čtvrt metru nad kotlem je do hřídele vsazena tyčka na konci okovaná s okem ve kterém je oko konce táhla, které bylo také v místě oka okované, aby neprasklo. Táhlo sloužilo pro pohybování loňákem při vaření. Vrchní konec hřídele loňáku byl uložen pohyblivě v držáku, který byl usazen ve zdi. Uložení pro hřídel míchadla bylo otvíratelné pro snadnější vyjmutí „loňáku“ z kotle.

Kotel byl při vaření zakrytý dřevěným víkem, které bylo půlené a každá polovina měla výřez pro hřídel a také otvory pro odcházení páry. Oddělování pecek z rozvařených trnek se provádělo zkráceným březovým koštětem, prosíváním v truhlíku se sítem z ocelového plechu s otvory, tak velikými, aby kostky nepropadly. Truhlík byl položen na bečce do které se ty rozvařené švestky přesívaly a vznikala tak zvaná lízačka.

Když bylo všechno ovoce připraveno, začalo se brzy ráno vařit. Hřídel se nahoře v držáku namazala sádlem, do kotle se nalilo menší množství vody a nasypala část trnek. Začalo se míchat. Když se ovoce částečně rozvařilo přidávalo se další, ale jen tolik, aby se mohlo míchat. Tak se pokračovalo až do tří čtvrtin objemu kotle. Když se trnky rozvařily, oheň se pod kotlem ztlumil otevřením dvířek a vsazením mokrého vechtě slámy do ohniště. Teprve potom se rozvařené trnky po částech přesily. Kostky se oddělily a používaly ke krmení prasatům. Kotel se nevybral úplně, nechala se tam na dně vždy trocha tak zvané lízačky, jak se rozvařeným trnkám říkalo. Nasypala se další dávka trnek a pokračovalo se tak dlouho, až bylo všechno připravené ovoce zpracované.

Pod posledním kotlem s rozvařeným ovocem se žhavé uhlí vyhrabalo a do ohniště se dal zase mokrý věchet slámy, vydělal se loňák a rozvařené trnky se přesily a kotel se úplně vyčistil. Pak se dal do kotle loňák, nalila se do kotle lízačka a zatopilo se. Nyní se již muselo bez přestání míchat, při stálém topení pod kotlem. Jak ubývalo v kotle vařené hmoty tak se lízačka do kotle stále jen přilévala až do úplného vyprázdnění bečky. Pak se již lízačka v kotli jen zahušťovala do požadované hustoty. Zahušťování se ke konci vaření dělalo při mírnějším ohni, aby se nyní již povidla nepřipálila. Když se dosáhla požadovaná hustota, na jejíž určení se používala malá plochá lopatka, kterou se nabrala trocha uvařených povidel a lopatka se potom obrátila povidly směrem dolů, když se na lopatce povidla udržela tak byla správně zahuštěna. Nyní se oheň úplně vyhrnul ven, vynesl na dvůr a zalil vodou. Pod kotel se zase okamžitě strčil věchet mokré slámy. Chvíli se ještě míchalo, potom se vydělal loňák a teprve pak se povidla vydělávala do dřevěného škopíčku, urovnala se a přikryla sádlovým papírem. Dobře zahuštěná povidla vydržela bez jakékoliv konzervace několik roků až do úplné spotřeby. Ke konci byla skoro úplně tuhá.

Když se povidla vařila tak se vůně táhla po celé vesnici. Podle toho mládež poznala, kde se povidla vaří a večer přicházela pomoci míchat, aby si domácí odpočinuli, protože pak budou míchat celou noc a až k ránu budou teprve vystřídáni. Mládež při míchání zpívala, žertovala mezi sebou a sem tam si i lízla lízačky (proto se rozvařeným trkám říká lízačka) a okolo půlnoci se mládež většinou rozešla domů.

Bohumil Kyselý