Pověsti z Přerovska

Propadnutá Lhota, Jak šafář Šperlín přestal klet a Zeman Grubiš dal tělo svoje spáliti.

Propadnutá Lhota

Nedaleko Pavlovic u Přerova jsou jihovýchodně role „Lhota“ jmenované po osadě tu druhdy stávající. V Pavlovicích žil v 15. století vládyka Pavlovský, jehož rod má kameny hrobové zazděny ve stěně chrámové; ten daroval Lhotě kus lesa. Rod Pavlovských postavil i nový kostel na místě starého. Po smrti jeho, přes mnohá dobrodiní jeho manželky, stali se Lhotští loupežníky. Na tvrzi, kde se posud říká na Zámčiskách, v lese Záhaří u Hradčan, žil zeman Šebedovský, muž násilné povahy. Náčelník Lhotských, starý Kapca, pravil jednou sousedům: „Přidružme se k panu Šebedovskému, aby nás bylo víc.“ S ním přepadali povozy, přivážející sůl z Olomouce. Při jednom přepadu hnali se za formany ujíždějícími k hradčanským rybníkům. První forman zapadl do bahniska a se vším utonul. Ostatní přeřezali postraňky, sedli na koně a ujeli s holým životem.

Loupežníci vidouce formana tonouti, hrozili se. Z bahniska vystupovala pára jako zlé znamení a polekaný Kapca tuše něco zlého prosil zemana, aby jeho lidi do Lhoty vyprovodil. Cestou se Kapca nepohodl se Šebedovským a v hádce ho probodl. Tělo jeho zakopali na roli posud zvané „Šebedovská pod Hýkem“. Družina zemanova přidala se ke Lhotským, tvrz v Záhoří vybili, vyloupili a zapálili. Byla dřevěná a nezůstalo po ní leč příkopy a val. Od té chvíle byli Lhotští postrachem kraje. Vojsko z Olomouce vyslané loupežníky přemohlo, popravilo, jen Kapca sám se potrestal. Oběsil se za Lhotou v lese Hýku, který je nyní polem. Od té doby v noci tu straší, valí se tu v těch místech ohnivá bečka, přebíhá černý pes s očima ohnivýma neb obchází černý muž. Ještě před nemnohými lety viděli lidé strašidelné zjevy loupežníka Kapce. Lhota zanikla, snad se propadla, nebo jsou tu hluboké debře.

Jak šafář Šperlín přestal klet

Dřevohostická vrchnost pronajala pavlovský dvůr lipenské továrně. Nad dělným lidem vládl tu neobmezeně šafář Šperlín, poháněl lidi nadávkami a klením od rána do noci den co den. Pacholci tím otupěli a proklínali svou práci. Toho roku v adventě stále pršelo. Šperlín poručil vozit hnůj do Škařince. Jednou pozdě večer za přítmí zabořil se prázdný vůz do rozměklé role a ani pět párů volů nemohlo ho vytáhnout. Šperlín počal hrozně klnout napřáhnuv na voly čagan. V té celá palice zazářila, též obličej, vousy i šaty jeho sám oheň. A stejně pár nejbližších volů i pacholci, kteří nejvíc kleli, stáli v ohni. Všichni byli ohromeni, nemohouce slova ze sebe vypravit. Vzpamatovav se Šperlín, poručil voly vypřáhnout a odvést. Vida, že je ověšn světlonoši, bázní se třásl a vroucně se modlilza odpuštění potupy jména božího. Světlonoši se ponenáhlu tratili s něho a u obrázku Matky Boží pod lipou u Škařince poslední zmizeli. Od té doby šafář neklel a stal se zbožným a laskavým člověkem.

Zeman Grubiš dal tělo svoje spáliti

Pod památným lesem „Páleninou“ (10 minut východně od Pavlovic), pravěkým to hřbitovem, stávala v době starodávné tvrz zemanská. (Pole, kde tvrz stávala nazývá se „Dvorsko“.) O zemanovi Grubišovi se vypravuje, že jsa marnivý milovník veselých radovánek a pitek, objížděl okolní zámky. Jednou se vybral na zámek Lukovský u Štípy. Ve skvostném oděvu, s nejlepší výzbrojí vyjel z tvrze přes daleké lesy na Dřevohostice a Holešov. Tenkráte nebylo cest tímto krajem, každý jel, jak mu libo. Grubiš večerem zbloudil a nemohl z hor. Potkal stařečka, který mu řekl: „Nejezdi po zámcích a tvrzích, upusť od marnění. Slíbíš-li to, vyvedu tě z hor“. Zeman ochotně slíbil, že už na radovánky nevyjede. Tak se šťastně vrátil na svou tvrz. Rok celý krotil v sobě touhu po radostech veselého života, ale když přešel, nemohl tesknici odolat a vybral se do světa v úmyslu, že pozorně pojede, aby nezabloudil. Přijel do hor, zabloudil a noc jej zastihla, že nevěděl kudy kam. Opět namanul se před ním stařeček, řka: „Nedodržels slibu, že nebudeš zámky objíždět pro marnivé radosti, ale i nyní ti pomohu, když se napravíš“. Zeman nevěda si jiné rady, zapřisahal se stařečkovi, že už tak neučiní. Opět jej stařeček vyvedl z lesa, připomínaje, aby toho více nečinil, že by se mu zle vedlo. Zeman rok a den dodržel slibu, ale pak jej schvátila neukojitelná touha po veselém žití a tak odjel do světa, nedbaje slibu. Opět zbloudil v horách, setmělo se, ale stařeček se více neukázal. Jeda potmě, spadl s koněm do hluboké rokle, ale zůstal bez úrazu. Vida to, bral se širokou cestou, která ho přivedla do pekla. Když přišel k bráně, ďábli jej vesele uvítali: „Tu máme kamaráda, dobrého pijana!“ Stáhli jej z koně,uvedli do pekla a co jej několik ďáblů mocně sevřelo, jiní lili do něho nejlepší pivo a víno. Po krátkém čase prosil zeman v hrozných mukách, aby toho nesnesitelného nápoje do něho nelili. Tak jej dlouho mučili. Viděl tam v mukách soudruhy své, kteří na světě hřešili. Náruživí tanečníci po hrotech rozpálených nožů do kola křepčili. Podvodní hráči hráli rozpálenými kartami, zloději a lupiči na zádech vláčili sem a tam ukradené věci a klesali pod těžkým břemenem. I jiné tu spatřil opakovati ve strašných mukách, co hříšného na světě tropili. Teprv po roce nesmírných muk pustili ďábli zemana na svět. Zdrcen vrátil se Grubiš na svůj dvůr, kde vypravoval, co zažil. Žil od té doby pokojně jen pro blaho své rodiny a čeledi, nevyhledávaje hluku tohoto světa. Když byl blízek smrti,svolal čeleď svou a poručil, aby po skonání tělo jeho spálili, by se do pekla nedostalo. Tak se stalo. Popel jeho vložili do hliněné nádoby a pod mohylou pochovali na jeho tvrzi v blízkém lese Pálenině.

Hynek Špunar