O labuti s červeným zobákem

Dávno, dávno již dotlely pozůstatky nesmrtelných milenců veronských - Romea a Julie, stejně jako na Starém Brně těla královny vdovy Elišky Rejčky a statečného hejtmana pana Jindřicha z Lipé. Ale málokdo ví, že se mívali lidé velice rádi také u nás, i když se o tom potají a dlouho povídalo.

Bylo to tak. Nad panstvím tovačovským vládl tehdy hrabě František, který měl mnoho, mnoho dluhů a pět dětí, dva syny a tři dcery. Nejmladší z nich, komteska Walburga, odrůstala dětským a pak dívčím střevíčkům v neradostném ovzduší. Nejstarší sestra její, Maria Josefa, čtyřicetiletá, trávila většinu času na modlitbách v chladné kapli zámecké. O málo mladší Marie Anna měla nekonečnou známost s důstojníkem od Mitrowskiho regimentu, ovšemže šlechticem - a pořád se nebrali. Bratři měli svoje zájmy a zábavy a starý pán svoje peněžní starosti. Jediný člověk, který byl vždy zdvořilý a ochotný na vše odpovídat, na co se slečna ptala, byl myslivec Josef, který denně přijížděl na koni podat hlášení a převzít rozkazy. Byl vysoký, dobrý čtyřicátník, bez paruky, hodně prošedivělé vlasy nosil sčesány dozadu pod třírohým mysliveckým kloboučkem, který vždy, když na něho komteska promluvila, držel uctivě smeknutý. Až to slečnu zlobilo,že je vždy tak uctivý a že se nikdy nezasměje.Jednou si z rozmaru vyprosila na otci, aby ji myslivec doprovázel, když si na koni do kraje vyjela. A při podzimních honech, aby jí byl k ruce jako její osobní myslivec. A když ji v létě napadlo vyjet si na lodičce a projíždět se třeba po Žaběnci, směl veslovat jedině myslivec Josef a odpoledne ji přivézt do altánku na ostrůvku svačinku. Ani netušila,že mu tím vším působí současně velikou radost i bolest.

Až jednou, když se vraceli do zámku z projížďky, vytkla mu přímo, proč je takový dřevěný, či se vůbec nedovede smát? Myslivec, zbledl,chvíli neodpověděl, ale pak řekl, když chce slečna slyšet pravdu, ať ji tedy uslyší, nezlobí se však na něho pro upřímnost. Že on, třeba člověk svobodný, ale starý a škaredý, má už dávno rád ji, slečnu, ačkoliv dobře ví, že je to marné - on a hraběcí dcera! A navíc mladá a krásná. Proto prý je pořád smutný.

A pak už nemluvili nic, ale komtesce nebylo nepříjemné slyšet to, co se právě dověděla a moc o tom doma přemýšlela. Od té doby si častěji řekli jeden druhému něco pěkného a bylo jim při tom dobře. Ale zlí lidé si všimli i těch nevinných pohledů. A honem žalovat na zámek, desetkrát tolik přilhali a měli radost, jak starý hrabě zuří až do nepříčetnosti. Jaksi brzy zapomněl, jak musel pro skutečně špatný život jako mladý šlechtic klečet před všemi a na kolenou prosit samotnou Marii Terezii o odpuštění. Teď řval na nebohou Valinku (jak jí říkali) hůř než dráb na robotníka a to všechno pro nic a za nic! Konečně dostal záchvat a museli ho dát na lůžko a zavolat doktora. Tak se aspoň na čas zapomnělo na myslivce.

Než komteska, do hloubi duše uražená, se oblékla do nejkrásnějších bílých šatů a tak se sama pustila k rybníku, ke Skašovu. Ani nevěděla proč a kam, jenom pryč musela od zlých lidí.

Byl měsíc březen, u lesa už vykukovaly bílé hlavičky sněženek. Kosi zpívali, špačci pohvizdovali, i ten černý datel už tloukl zobáčkem starého topolu a hlásil světu jaro. Slunéčko svítilo, ale na vyježděné cestě ležel ještě sníh a ledový „polách“ dul od Přerova

Valinka seskočila z koně, požehnala se a s ručkama na očích vběhla do zahnívající ledové vody. Smrtelný chlad jí proběhl celým tělem a zmizela pod hladinou. Už byl konec...

Myslivec ji zahlédl, jak se kmitla okolo haltýřů a hned se pustil za ní. Našel ji podle bílých šatů, vynesl na břeh, do svého pláště zahalil a jako šílený s ní ujížděl na zámek. Ale bylo pozdě!

Ani kněze nestačili zavolat, lékař už stejně jenom klečel a plakal, protože viděl že tu jeho učenost není k ničemu. Komteska dodýchala. Celý ten čas stál myslivec pod schody, mokrý a promrzlý, jako v bouři zlomený strom. Marně ho zvali, ať se jde aspoň do kuchyně ohřát.

Komtesku Wlaburgu Josefu pochovali v hraběcí kryptě pod starým kostelem, a když už se všeci pohřební hosté rozjeli a lidé po práci rozešli, zůstal ležet mládenec Josef na studené podlaze kostela, naříkal, rouhal se a zase plakal jako malý chlapec, až ho pan farář musel odvést. Starému panu hraběti sloužil dál, kde by taky našel ten člověk tak věrného služebníka, jako byl myslivec Josef?

Nedlouho potom se stalo, že myslivec potkal v lese ženskou, celou zachumlanou do vlňáků, jenom oči jí bylo vidět. Už na ni chtěl spustit hromy a blesky, co že má co po lese chodit, ale milá babka zvedla ruku a upřeně pohlédla mládenci do očí. Kde jenom ty oči viděl?

A ona promluvila podivně tichým hlasem jako odněkud z daleka: „ Zadrž, myslivče,vím pro koho se soužíš. Ale neboj se, nesu ti dobrou zvěst.Ještě jednou v životě se setkáš se zámeckou slečnou. Až luna třicetkrát vyjde a stane v úplňku nad Skašovem, uvidíte se spolu. Budou vám dány dva měsíce pro všechno krásné. Potom přijde na svět hrůza. A tady v Tovačově bude nejhůře.“ Tak řekla a zmizela.

A mládenec Josef čekal a čekal... Nekonečně se vlekl čas, pomalu ubíhaly dny, ještě pomaleji týdny a měsíce. Když pak po třicáté stanula luna v úplňku a zalila celý kraj tajuplným svitem, nechodil ani na noc do myslivny a stál jako voják na stráži u Skašova, poblíž onoho neblahého místa.

A byla modravá letní noc, tichá a velebná, jenom tam či onde zahrál cvrček na housličky nebo ptáčci ve svých hnízdech ze spánku zapípali. Až k ránu, když už se slunko vyhouplo nad lesy, ukázal se na obloze malý, malinký obláček. Byl větší a větší a na rybník se snesla vznešená bílá labuť s krvavě červeným zobákem. V myslivci se probudila zelená krev. Strhl pušku, zacílil a vystřelil. Mířil dobře - trefil. Z bělostného peří postřeleného ptáka vyskočila dívčí postava ve svatebních šatech, s očima sklopenýma. Ach ano, byla to jeho Valinka. Hned ji myslivec poznal, skočil za ní a jako tehdy ji vynesl ven. Ruku v ruce, šťastní jako dvě děti, šli pak spolu voňavým lesem, ani nemluvili, jenom si do očí hleděli.

A ptáčci se slétali z daleka široka, kroužili jim nad hlavami a zpívali ty nejkrásnější písničky.

Radost těch dvou byla nesmírná, ale bohužel neměla dlouho trvat. Jednoho podzimního rána (ani si nevšimli, že měsíc dorůstá) rozjel se Josef do Tovačova s hlášením a pro rozkazy. Když přejel Markův most, uviděl nad městem černý dým. To hořelo židovské město. Tryskem dojížděl k zámku, ale ten už také stál v jednom plameni a vysoká báň hlavní věže se právě řítila se strašným rachotem dolů.Tu začali lidé křičet a ukazovat na hořící věž. I Josef zvedne zrak a vidí, ach Bože, co vidí? Krásná, překrásná labuť s červeným zobákem krouží nad požárem a zpívá tak smutnou píseň, že všeci posmekali beranice jako na pohřbu - smekl i náš myslivec. Ten jediný věděl, že to se s ním loučí, tentokrát už na věčné časy jeho milá, milá Valinka.

Myslivec Josef zůstal svobodný a nikdy se neoženil. Dodnes by nikdo nebyl věděl, jak to vlastně bylo, ale když umíral, pověděl všechno panu farářovi, ten to zapsal a zapečetil na sto let. A pak se ten zápis směl otevřít a přečíst - a to zase ne každý, kdo by chtěl.
Tož mír jejich duším a pokoj věčný!!!

K tomu špetka faktů:
Na kovovém štítku polorozpadlé rakve v hraběcí kryptě pod kostelem sv.Václava čteme:
V této rakvi odpočívá urozená slečna Walburga Josefa hraběnka z Kuenburgu. Zemřela na zdejším zámku v Tovačově ve stáří 22 let, 6. března o ½ 6 ráno roku 1781. Dcera Jeho Milosti pana Františka Josefa JanaVáclava hraběte z Kuenburgu a jeho manželky rozené z Firmiánu.

Historické prameny uvádějí, že v roce 1783 poškodil silně zámek požár, při kterém shořela i zámecká věž, která byla potom více než 100 let pouze provizorně zastřešena.
Ještě v první polovině dvacátého století zdobila kancelář lesního úřadu v tovačovském zámku (dnes je v těchto místech ZUŠ) obraz labutě s červeným zobákem opatřený nápisem: Tato zvláštní labuť s červeným zobákem byla zastřelena na zdejším kuenburgovském panství na tak zvaném Skašovském rybníku tamějším myslivcem Josefem Himrem 16. července 1783.

A potom že není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu.