Pověsti o Ječmínkovi

O ztraceném moravském markraběti Ječmínkovi kolovaly na Hané všelijaké pověsti, hlavně to, že král chodil mezi lidem a nikdy neumíral. Měl prý věčný život. Bývali, zvláště na Chropyňsku, ještě před osmdesáti lety staří, velice staří lidé, kteří pevně věřili a tvrdili, že je to pravda. Mnohý z těch stařečků a stařenek dokonce prý viděli na vlastní oči (ovšem ve svých mladých letech, snad v dětství) „ztraceného“ markraběte moravského.

I.
Ječmínek se nemohl smířiti se svým osudem. Potuloval se krajem jako chlapeček, až pak – jako stařičký muž (dědoušek) chodil a chodí po Moravě mezi lidmi. Marně se domáhal na úřadech svého dědictví, nikdo mu nechtěl věřiti, že je markrabě Ječmínek, neměl papírů, svých pověřovacích listin, ničím nemohl dokázati, že je ztracený markrabě. Avšak jeho život byl zázračně chráněn. Podnes žije a chodí světem - neznám - nepoznám. Objeví se sem tam i na Chropyňsku - na Prostějovsku a jinde. Přijde buď jako nějaký vzácný pán - zase jako mnich - nebo i jako žebrák. Tak se stalo jednou, že mu nějaká skoupá Hanačka odepřela dáti trochu mléka, o něž ji požádal.

„Nemáme“, odbyla ho. – „Však byste mně dali, kdybyste mne znali.“ - „A kdo vy jste, co zač?“ - „Jsem Ječmínek, markrabě. Dejte mně přece trochu té almužny. Až přijdu ke svým právům, dobře se vám odměním.“
Selka se celá polekala - začervenala se - hleděla na ubožáka a najednou se jí zjevil tak důstojným, tak vznešeným, že mu honem přinesla hrneček dobrého mléka, za něž Ječmínek poděkoval. Ale sotva je dopil, rychle odešel, tak rychle, že udivené ženě nezbylo ani času, dále se ho na všechno vyptati. Rozhlížela se, kde je ten podivný host, ale zmizel jako pára.

Jindy došel do hospody jakýsi neznámý člověk. Měl na sobě šaty, jaké se již dávno, dávno nenosí - nu - po starosvětsku byl oblečen, ale jako po pansku.
Lidé se s ním dali do řeči. V něčem prý se neshodli, a protože na všelijaké otázky nedostali jak se patří odpovědi, měli ho v podezření, že je špehoun. Zavolali tajně starostu a ten se ho začal teprve vyptávati a chtěl ho dát zatknouti a poslati na úřady. Ale on rozepjal plášť a ukázal lidem moc vzácný řád - hvězdu - prý tak všecko na té hvězdě zářilo – samé brilianty to byly. Řekl: „Já jsem markrabě Ječmínek!“ a než se dobří sousedé i se starostou vzpamatovali, nebylo ho v jizbě.
Jeden soused vyběhl ven a díval se po něm, ale nebylo po něm ani památky. Zmizel. Ztratil se jako pára.

Může prý se lidem ukázat a udělat se neviditelným. Jednou však přijde čas, kdy se objeví a bude vládnout. Tenkrát bude dobře v celé Moravě. Budou zlaté časy. Nebude vojny - nebude nouze a bídy - a lidé budou šťastni. - Jen aby ho poznali, až přijde.

II.
Kdyby nebyl Ječmínek zmizel, byla by Chropyň velkým městem a obyvatelům jejím by se lépe dařilo. A měli by všelijaké výsady a práva. O tom vám poví každý Maďar. „V Uhrách mají o tom víc známosti“, povídali si staří sousedé v Chropyni.

„Ale až se vrátí náš markrabě,“ povídají si dobří lidé, „a to se jistě konečně staně, pak budeme mít svého pána a on nám vrátí naše práva.“

O těch „právech“ se povídá, že jsou veliká a uschována jsou prý na úřadech v Pešti. Proto prý si Maďaři pořád myslí, že je Chropyň velikým městem.
Že jsou listiny tam uloženy, o tom se dozvěděli chropyňští sousedé takto: Jistý chropyňský bednář šel na „vandr“ a přišel do Pešti. Tam, když se dozvěděli, že pochází z Chropyně, ptali se ho, zda pochází z toho velikého moravského města Chropyně. A bednář odvětil: „Jsem ovšem z Chropyně, ale to není veliké město, nýbrž jen malé místo, tam u Kojetína - snad je jiná Chropyně ještě na Moravě?“ Ale pán zvolal: „Ano - ano u Kojetína. Tak to je jenom malé místo?“ divil se.
„Ó, vy chropyňští“, řekl jiný pán, „kdybyste věděli, jaké máte zde u nás poklady! Chropyně nemůže býti jen malým, nepatrným místem.“

Onen bednář, když se vrátil domů, zašel jednou do obecní schůze ke starostovi a všechno vypověděl. Divil se starosta, divili se všichni radní a ostatní sousedé.
Bednář slíbil, že tyto spisy opatří, ovšem za odměnu. Byla mu veliká odměna slíbena a také již sebrali všechny peníze. Chtěli mu je dáti, ale tu povstal jeden z nejmoudřejších a pravil: „Sousedé, což chcete kupovati zajíce v pytli? - Až přinese ony „svobody“ a „práva“, dostane tu odměnu a třebas mu ji zvětšíme, bude-li to míti takovou cenu. - Lépe by však bylo, kdyby přišel náš markrabě sám, ten by se o naše práva postaral.“
Všichni uznali pravdu moudrých slov a bednář musel prozatím jíti do Pešti jen se slibem na patřičnou odměnu.
Odešel, ale nepřinesl ničeho.

Tehdy rozumný občan zachránil obec před zbytečnými výlohami. - Jinak to dopadlo s dopisem, který byl obci adresován a němž neznámý pisatel psal mezi jiným: „Cožpak jsem zanechal jednou zámek svůj v takovém stavu? Nemáte dosti peněz, abyste jej zřídili tak pěkně, jak býval? - Vrátím se a chtěl bych jej míti zařízený.“
Tu se chropyňští rozjásali, že se „Ječmínek“ vrátí. A ihned objednali z Holešova malíře, z Kroměříže jiné řemeslníky a celý zámek se opravoval, aby v něm mohl vytoužený markrabě důstojně bydleti. Půl roku trvala ta práce. A když byla hotova, dobří lidé čekali - čekali - než marně. „On“ nepřišel. Avšak „on přece přijde!“ tvrdili. „Máme důkaz, že skutečně žije, neboť opět přišlo takové záhadné psaní a v něm bylo, že přijede.“
Občané čekali. Sešli se jednoho dne, seděli v nedaleké hospodě a vypravovali si, že markrabě „Ječmínek“ přijede jistě téže noci. Ostatní obyvatelé šli dávno spát, jen těch několik dobrých sousedů sedělo u korbele a čekalo. Bylo již jedenáct hodin pryč, táhla pomalu dvanáctá. - Půlnoc. Vypravovali si, jak se těší na „Ječmínka“. A tu náhle zarachotily vozy, ozvalo se řinčení a divný rachot.
„To je on - to je on!“ volali sousedé a vyrazili z hospody ven.
Skutečně. Přijížděl kočár, tažený čtyřmi bílými koňmi. Řídil je kočí v premovaných šatech, vedle něho seděl lokaj a vzadu za kočárem seděli dva. „Ujížděli kolem nás jako splašení, rovno na zámek,“ povídali.
A chropyňští utíkali za kočárem. V zámku uviděli všechno osvětleno takovým divným světlem, jakého nikdy nikde neviděli.
Bylo tam však ticho, nic se nehnulo, jako by vůbec nebylo živé duše v celém stavení.
Občané se ohlédli po kočáru. Ten také byl pryč. Jenom koně tu stáli.
„Byli to koně,“ ujišťovali, neboť sahali na ně, hladili je, drželi oprati v rukou, byli samé zlato. Jen nad tím se všichni udivili, že ti koně tu stáli, jakoby zkamenělí, ani se nehnuli a také nebyli během ani dost málo zpocení, ačkoliv zrovna letěli k zámku.
„To je divné - divné,“ řekli si a šli k zámku. Chtěli dovnitř, leč všechny dveře zavřeny a nikdo se uvnitř ani nehnul, když klepali a bouchali a volali. Podívali se do oken - avšak tam bylo již tma - černě zela okna do měsíčné noci. Tu se jich zmocnil hrozný strach a oni vzali do zaječích.
Ráno se šli podívat k zámku. Nic nenalezli, i koně zmizeli a zámek zde stál jako prve. Nic nenasvědčovalo a nepoukazovalo na noční návštěvu. - „Co to jen bylo?“ ptali se jeden druhého.
Smutni se vraceli domů a povzdechli: „Nebyl to on - nepřijel - ale co to bylo? Strašidla? Duchové?“
Dobří sousedé si toho neuměli vysvětliti, kroutili jen povážlivě hlavami a čekali zas a zas marně.

Po dlouhou dobu ničeho o Ječmínkovi neslyšeli, až zase jednou, když prý nějaký obchodník - takový, který chodí po světě a prodává své tovary, vrátiv se z Německa, vypravoval tuto historku:
Tvrdil, že viděl markraběte Ječmínka, že žije při dvoře braniborského markraběte a stojí pod jeho ochranou.
To bylo otázek! Všichni obklopili obchodníka a ptali se:
„Jak vypadá? - Je mlád - stár - velký - či malý? - Vrátí se na Moravu? atd.

Jednoho dne prý zpozoroval z okna, kde bydlil, veliký sběh lidí. Celé zástupy proudily ulicemi a všichni spěchali ke hradu. Jeho domácí vrazil k němu do světnice a volal na něho: „Pojďte rychle, chcete-li uviděti něco zvláštního - zázrak!“ A táhla ho za sebou, spěchal také za ostatními ke hradu.
Před hradem stály kočáry a za chvíli vyšli z hradu nádherně oblečené princezny a princové, sám braniborský markrabě a markraběnka a mnoho dvořenínů i dvorních paní. I rytířů bylo mnoho na koních – tělesné stráže, nu komonstva taková síla! Lidé pravili, že vyjíždí panstvo někam za město: „Ale teď - uvidíte něco - hle, již vyvedli jeho bílého koně.“
Přerovský krajan se díval, div si oči nevykoukal.
„Teď - teď přijde!“ slyšel a pozoroval v davu velké hnutí - „teď jde!“
„Ach! - ach! To je on - on!“
Z hradu vyšel kmet. Veliký, krásný, v tváři milý úsměv, oči zářily nebeským ohněm. V celé jeho postavě bylo tolik důstojnosti, tolik hrdosti a sebevědomí. Tak pohlížejí jen Bohem nadaní, vybraní lidé, určení k panování. Bílý dlouhý vous mu splýval na prsa, plná řádů, a bílé kadeře padaly mu na ramena.
Když kmet přistoupil k bělouši, blyštícímu se jako stříbro, pohladil jeho hřívu a ušlechtilé zvíře se sehnulo, kleklo na přední nohy a vstalo teprve, jakmile velebný stařec se posadil na jeho hřbet.
Lid vypukl v jásot, a bílovlasý stařec děkoval s nebesky klidným úsměvem na všechny strany.
„Kdo je ten vznešený kmet?“ tázal se přerovský obchodník.
„To jest chropyňský markrabě z Moravy,“ bylo mu řečeno -„on jest již moc stár - čítá více než sto let!“ vypravovaly mu dobromyslně sousedky. A s touto zprávou se vrátil ten z Přerova domů a schválně zašel do Chropyně, aby tuto zvěst vypravoval selkám, které proto hodně, hodně mnoho tovarů od něho kupovaly a všechny ho volaly, všechny chtěly slyšet novinu o markraběti Ječmínkovi. Obchodník nestačil vypravovat, ale také měřit látek na starém, dřevěném „lokti“.

K. B. Absolonová - Wanklová
Vybráno z Pověstí z našeho kraje, soubor příloh „Vlastivědného sborníku střední a severní Moravy“ z roku 1929