O králi Ječmínkovi

Poslechněte si pověst starodávnou, o lidech dobrých i zlých, prostých i urozených, o tom, jak vždycky nakonec pravda nad lží a spravedlnost nad bezprávím vítězí, jak posléze vždy dobré je odměněno a zlé trestáno, i když to někdy trvá dlouho a vypadá beznadějně, že láska, třeba u nás k naší rodné zemi, i hory dovede přenášet. Neboť co by člověk byl, kdyby lásky neměl?

Poslechněte si o mocném markrabím na chropyňském zámku, který byl člověk černého srdce, nemilosrdný ke svým poddaným, ale i o jeho hodné a laskavé choti, která kde jenom mohla, tam i při své slabosti napravovala křivdy svým manželem napáchané. A přece se našel člověk, kterému ta dobrá paní často a v jeho bídě pomohla, a ten zloduch záviděl, že i jiným pomáhá. Šel tedy na zámek požalovat pánovi, že jeho žena prý nic nedělá, jen po kraji chodí a lidem oblečení i peníze rozdává, a tak svého muže o majetek okrádá. Lakomý markrabí ochotně popřál sluchu zlému našeptavači. Hned svolal svoje dráby i mušketýry a přikázal jim, aby jeho paní jali a ze země jako nehodnou osobu vyvedli. Že se všeci zlostného pána báli, uposlechli a navečer vyšel ze zámku smutný průvod s nebohou paní, a kdo je potkal, každý zaplakal a zaťatou pěstí k zámku hrozil. Došli nedaleko, jen k velikému lánu ječmene pod lesem (dodnes se tam říká Na markrabince), a zastihla je noc; tož všeci postlali paní, co kdo měl, do obilí, aby si odpočinula, že půjdou ráno dále. A té noci se narodil zámecké paní chlapeček, krásný jako ona. Tak je tam ráno našli bezmocné, a hned se o ně všeci starali a klekali před nimi jako v kostele. Potom maminku i s děťátkem naložili na žebřiňák, pozakrývali, aby je nikdo neuviděl a odvezli pryč. Hodní lidé byli všude, a ti je přechovávali. Synáčka pokřtili a dali mu jméno Ječmínek, protože se v ječmeni narodil.

Ti drábi a mušketýři se domluvili, že markrabímu nic nepovědí, co se stalo, a namluvili mu, že prý paní v noci sežrali v lese vlci, tak že jdou domů. O tom, že se jí narodil syn, neřekli ani slova. Zlý pán se smál, až se usmát mohl, to že je dobře, aspoň prý má navždycky od ženy pokoj, že už ho nebude okrádat. Časem ho však přece jen začalo svědomí hryzat, i dal se na pití, až se z toho smrtelně roznemohl. V horečkách volal po své ženě a tuze ji prosil za odpuštění, až se nad ním slitovali a pověděli mu, že jeho manželka není mrtvá, ale že žije v cizí zemi, a s ní i jeho syn, který se té zlé noci narodil. Pánovi se v nemoci ulehčilo, hned kázal obeslat svoje rychtáře a nařídil jim, aby neprodleně vyšli do světa s vojskem hledat jeho ženu i syna, ať je najdou a v nejvyšší úctě přivedou na zámek jako své pány a vladaře, protože on už brzy umře. Rozjeli se tedy a křížem krážem daleký široký kraj projezdili, ale nenašli markraběnku ani Ječmínka. Už bylo na pokání pozdě, a pán na Chropyni umřel bez odpuštění ve velikém zoufalství, říkají, že prý si sám život vzal. Lidé však nepřestali hledat Ječmínka, protože v jeho příchod skládali velikou naději, jak spravedlivě jim povládne a roboty sleví. Než všechno bylo marné a vytoužený, zaslíbený král se neukázal. Když někdo beze stopy zmizí, dodnes se u nás říká, že se ztratil jako Ječmínek.

Ta víra v Ječmínka přetrvala staletí, a když umřel císař Josef II., který velice selskému lidu ulevil, rozkřiklo se po hanáckém kraji, že on byl Ječmínkem a že neumřel, ale je kdesi vězněný od zlých pánů. A když ten rok, než padla robota, nastal po zemi hlad, znovu ožila pověst o králi Ječmínkovi, který přijde a ujme se vlády. I stalo se, že mělo u nás jedno malé děvčátko vidění, jak milostný mládeneček v královských šatech po polích krupobitím potlučených chodí, a kterých klásků obilí se ručkou dotkne, ty se hned vyrovnají a oživnou. Také v onom zjevení spatřovala naše Haná svůj advent, příchod vytouženého krále Ječmínka, a tak z víry porobeného a trpícího národa se znovu a znovu rodil i vyprávěl příběh plný sladké naděje v lepší časy.

A voda v řekách tekla i řeč šla od člověka k člověku, a pradávná pověst se vyprávěla. Kéž si ji povídáme ještě hodně, hodně dlouho!

Bohumír Štégr: Zázračná slunečnice