Opevnění města Kojetína

Autoři: Miloš Krybus, Božena Hanáková-Urbanová, Josef Bibr. Uveřejněno v příloze Kojetínského zpravodaje: Zapomenutá historie města Kojetína č. 6/2023, 7-8/2023, 9/2023

Městská opevnění na Moravě nestála dlouho v popředí badatelského zájmu, ač někteří místní vlastivědní badatelé si již na počátku 20. století uvědomovali vypovídací hodnotu rychle mizejících a zanikajících fortifikačních systémů, tedy především městských hradeb a bran. Přelom v náhledu na tuto část historie daného místa nastal až v devadesátých letech minulého století, ale mnohde již bylo pozdě. K zániku hradeb a často i bran a zasypávání hradebních příkopů, docházelo především ve druhé polovině 19. století z důvodu rozšiřování měst. Pozemky, na kterých hradby stály, včetně k nim přináležejících zasypaných příkopů, se staly stavebními pozemky, parky nebo dopravními komunikacemi.

Město Kojetín nebylo výjimkou. Dnes, nezbyla po fortifikačním systému města Kojetína žádná hmatatelná památka.
Ale vraťme se na začátek kojetínské historie, týkající se opevnění města, tedy do 13. století.
Na jaře roku 1241, po prohrané bitvě slezských knížat u Lehnice (pol. Legnica), dne 9. dubna, s tatarsko-mongolským vojskem, vtrhlo toto vojsko na Opavsko a Olomoucko a při postupu směrem na jih, do Uher, poplenilo mnoho vesnic v širokém pásu Moravského markrabství. I Kojetín byl takto postižen. V létě roku 1253, za války mezi králem českým a markrabětem moravským Přemyslem Otakarem II. a uherským králem Bélou IV., bylo území Olomoucka a Přerovska po porážce vojsk Přemysla Otakara II. u Olomouce dne 25. června, několikrát zpustošeno oddíly kočovného kmene Kumánů, které byly součástí vojsk uherského krále. 
Válečné události a s nimi spojená nejistota obyvatel, způsobily nedostatečné obhospodařování polí a snižování zásob potravin. Situace vyvrcholila na jaře roku 1282, kdy na Moravě došlo k hladomoru.

Mezi lety 1283 až 1305 vládl na Moravě Václav II., král český a markrabě moravský. Ten si byl vědom, že je třeba obyvatelstvo chránit před nepřáteli, a proto umožňoval majitelům osídlených míst vytvářet kolem nich obranné systémy – opevnění.
Dne 20. října roku 1290 obdržel tehdejší majitel Kojetína, pražský biskup Tobiáš z Bechyně následující dokument: „Wenceslai Regis Privilegium super libertate, et munitione oppidi episcopatus Pragensis in Cogetyn 1290 13. Kals. Novembris“, tedy „Potvrzovací Privilegium krále Václava o vyšších svobodách, a opevnění městečka biskupství pražského v Kojetíně 1290 13. Kal. listopadu“. Listinu sepsal vlastní rukou protonotář magistr Jan Žatecký
(z města Žatce) „…per manus Magistri Joannis Zacensis…“, probošt z kapituly sv. Apolináře v Sadské. Datum je rozdílné z důvodu použití římského kalendáře (Calendae).

Obr. Potvrzovací Privilegium krále Václava z roku 1290

Král Václav má v Privilegiu velké pochopení k panství v minulosti utlačovaného a pustošeného Kumány a jinými barbary – „…praeteritis temporibus per Comanos, et alios barbaros…“, a proto povoluje a schvaluje výsadu, aby biskup Tobiáš, „své tržní městečko Kojetín opatřil zdí, příkopy nebo jakýmkoli jiným opevněním, kdekoli se mu zlíbí“ – „…suis oppidum forense dictum Cogetyn muniendi muro, fossatis, vel alio munimento quocunque placet libera damus et concedimus…“. Dále „...Jako obyvatelé – měšťané, předtím ř(ečeného) tržního sídliště (městečka) Kojetín, budou se těšit týmž svobodám a právům, jaká mají měšťané v jiných moravských městech…“ – „…ut cives d(icti) fori Cogetyn in antea eisdem utantur libertatibus, et gaudeant iuribus, quibus utuntur, et gaudent cives communiter nostrarum per Moraviam civitatum…“. Jeho obyvatelé jsou uvedeni jako „cives fori“, tedy obyvatelé – měšťané tržního sídliště – města, příp. městečka. 
Již z titulu „cives“ a z udělení práv, jaká mají měšťané v jiných královských městech, plyne, že Kojetín je institucionálním městem, ač není zván “civitas“.
Kojetín je v dokumentu nazván tržním městečkem – „oppidum forense“. Jeho obyvatelstvo je uvedeno jako „cives fori“, tedy obyvatelé - měšťané tržního místa. Avšak povolením majiteli panství k vybudování opevnění přímo od krále, a zároveň jeho souhlasem s udělením práv a svobod, se kojetínští obyvatelé dostali na úroveň měšťanů v jiných moravských městech, tudíž Kojetínu byl uznán plný městský statut, který měli obyvatelé královských měst – „cives regalium civitatem“. Slovo „cives“ mělo dva významy, obyvatelé a od pol. 13. století měšťané.
Vzniku této listiny nazvaného Privilegium, předcházela desetiletí předtím, určitá konkrétní opatření. Pražští biskupové byli českými panovníky pověřeni provést cizími a místními osadníky kolonizaci rozlehlého území, které se následně stalo biskupským majetkem. Pro určitý počet vybraných vzniklých vesnic či městeček bylo uděleno právo trhu, a proto se nazývaly trhovými vesnicemi nebo městečky „loca forensia“. Zde pražští biskupové ustanovili své rychtáře, aby v době trhu dohlédli na jejich bezproblémový průběh a pravomocně řešili a rozsuzovali sporné záležitosti, které se v době trhu vyskytly. Když trhové vesnice či městečka byla zvelebena a některá po vzoru královských měst obehnána hradbami, bylo rychtářům povoleno vykonávat soudní pravomoc nad obyvatelstvem. Na druhé straně obyvatelstvo získalo vliv na správu obecních záležitostí, s právem na ustanovení městského soudu a jeho obsazení. Meze jurisdikce rychtáře a jeho sboru konšelů nebyly všude stejné, avšak na sklonku 13. století vykonávaly městské soudy ve všech biskupských městech již i trestní jurisdikci, ve stejných rozměrech, jako královská města. Toto platilo i pro Kojetín.

Podle dochovaných archiválií je Kojetín pojmenován městem v září roku 1502 králem Vladislavem Jagellonským v zástavních listinách souvisejících s novými držiteli města. 
Avšak typickými znaky pro definici středověkého města jsou: stanovení hranic města – hradby, tržiště, půdorys s koncentrací obyvatel, hustota zástavby, migrace obyvatel z okolí, centrum řemesel a obchodu, přítomnost nepůvodních obyvatel např. Němci, Židé, rolníci zásobující město, církev (kostel, fara) a soud. 
Tyto znaky Kojetín na přelomu 13. a 14. století splňoval. 

Status Kojetína nelze tedy brát jen podle jeho velikosti (městečko, malé či velké město), nýbrž podle právní stránky, která výše uvedeným královským Privilegiem naplňuje uvedené znaky města tak, že Kojetín od této doby splňuje veškeré podmínky, být fakticky pokládán za město s městskými právy brněnskými. 
Nabízí se otázka, zda by nebylo historicky vhodnější nazývat Kojetín městem již od doby výše uvedeného Privilegia, když již měl jeho majitel králem výsadu jej opevnit, dále král potvrdil svobody i práva kojetínských měšťanů stejná, jaká měli obyvatelé jiných moravských královských měst, a byly fakticky naplněny znaky středověkého města? 
Povolení k vybudování opevnění města, neznamenalo okamžitě začít stavět. Příprava stavby nejen hradeb, ale i příkopů a městských bran, trvala zcela jistě roky. Příslušné dokumenty o tvorbě tohoto díla nejsou. Můžeme se domnívat, že celá výstavba postupovala pomalu, etapovitě, v závislosti na přísunu materiálu, především kamení, možnosti využití pracovních sil a samozřejmě jejího financování. Trvala celá desetiletí.

Obranný systém – opevnění, zcela zbudovaný snad až během 15. století, tvořily hradby, před nimiž byly vyhloubeny příkopy, a dále tři brány – Kroměřížská, Olomoucká a Vyškovská.

Obr. Nákres pravděpodobné podoby města Kojetína (bez předměstí) v 15. století z východní strany. Použito s laskavým svolením Mgr. Ondřeje Štěpánka.

Opevnění Kojetína v době vrcholného středověku představuje souhrn řady otázek. Je třeba si uvědomit, že Kojetín nevznikl v roce 1233, tedy od jeho první dochované písemné zmínky, ale toto místo bylo osídleno již dávno předtím. Osídlená místa v podobě osad vznikala především v místech, která naplňovala představy osadníků, jak z hlediska obživy, tak i obrany. Důležitým atributem byla i možnost obchodu se svým okolím. Z tohoto pohledu vzniklo obydlené místo, později nazvané Kojetínem, na vhodném místě. Mírná vyvýšenina, která při svém vzdálenějším úpatí měla říční toky dnes zvané Morava a Haná se svými slepými rameny a okolním bažinatým terénem, opakovaně povodněmi zaplavovaným, částečně chránila obyvatele proti případným škůdcům – lapkům, loupežníkům, Kumánům a jiným. Nepochybně umožňovala mít přehled o příchozích z východní a jižní strany a částečně i ze strany severní. 
Kdo a kdy postavil na vyvýšenině první stavbu, se zcela určitě nikdy nedovíme. Důvodem vzniku osad je oddělování jednotlivých rodin a jednotlivců z bývalého rodového uspořádání. Ti, kteří se odloučili, zakládali nová sídla v podobě osad, dvorů někdy i samot. 

Oblast Kojetínska byla osídlena různými skupinami obyvatel od pradávna. Svědčí o tom archeologické nálezy již z doby kamenné, přecházející do doby bronzové a železné. Před naším letopočtem se zde vyskytují Keltové, kteří byli vystřídáni Germány. V období Velkomoravské říše, tedy v 9. až 10. století, se Kojetínsko nachází velmi blízko jejího moravského centra, jímž je Staré město u dnešního Uherského Hradiště. Z tohoto centra nejen duchovního, ale i obchodního, které bylo křižovatkou důležitých cest, vedly trasy k dalším sídlům Velké Moravy, v našem případě i k tehdejšímu olomouckému hradišti, pozdějšímu městu Olomouci. 
Trasa, dlouhá zhruba 70 kilometrů, vedoucí z jihu na sever, tedy od centra Velké Moravy k olomouckému hradišti, vedla podél nedalekého toku dnešní řeky Moravy, přičemž Kojetín je uprostřed této vzdálenosti.

 
Obr. Nákres cesty, původní stezky zvané Hradská, z dřívějšího centra Velké Moravy do Olomouce.

Při zkoumání prvních písemných zmínek či založení o sídlech na této trase zjišťujeme, že koncová sídla, centrum Velké Moravy a Olomouc byla založena před rokem 1000, od tohoto roku do roku 1100 jsou zmínky o třech sídlech, za dalších padesát let bylo v archiváliích zmíněno sedm sídel, od roku 1150 do roku 1200 pouze jedno sídlo a do roku 1250 čtyři sídla. 
Z toho je patrné, že osady, vsi, hradiště či církevní stavby byly na této Hradské cestě již v 11., 12. a 13. století a možná již dříve v období Velké Moravy a lze se domnívat, že nebyly pouze rolnickými osadami, ale sloužily také obchodníkům a cestujícím jako odpočinková místa a útočiště. 
Tehdejší, výhradně volské povozy, převážející především zboží, ujely v příznivém počasí a dobrém stavu cesty asi 15 až 20 kilometrů za den. Kojetínské vyvýšeniny mohlo být na této cestě ze Starého města do Olomouce dosaženo již druhý či třetí den po výjezdu a stejně dlouho trvala následující cesta do Olomouce.   
Z výše uvedeného je možno se domnívat, že tato prastará cesta byla i po zániku Velké Moravy využívána a podél ní, zejména na rovině, vznikaly nebo již existovaly osady v podobě různě seskupených dřevěných domků vymazaných hlínou, kdy bylo typické, že sousední domky k sobě navazovaly svými štítovými zdmi. Za domky vznikala pole. Typ těchto obcí se dnes nazývá silnicovkou. 

Kojetín však ve svém prvopočátku zřejmě nebyl vesnicí tohoto typu, protože jeho nejstarší centrální část je na vyvýšenině, tedy vhodném místě, které by spíše sloužilo jako malé hradiště, strážní nebo ochranný prostor, případně dvůr či dvorec.

 
Obr. Terénní pohled na kojetínskou vyvýšeninu, v černém kroužku je vyznačeno nejvyšší místo – 204,6 metrů na nádvoří Okresního domu, v bílém kroužku místo nejnižší- 195,0 metrů v ulici Podvalí.

Tomuto malému sídelnímu útvaru odpovídá na kojetínské vyvýšenině místo, které se jeví nejvhodnějším, a to je širší okolí zastavěného nádvoří dnešního Okresního domu.  

 
Obr. Náhled na prostor vymezující prvotní sídelní útvar u kojetínského náměstí.

Při pohledu na obdélníkové umístění současných budov a ulic kolem nich, je třeba si položit otázku, proč silnice jdoucí od jihu se před touto skupinou budov lomí do mírné pravé zatáčky a pak pokračuje opět přímým směrem. 
Důvod byl zřejmě jediný. Silnice jdoucí od jihovýchodu směřovala přímo do uzavřeného dvorce či malého hradiště s jednou vstupní a zároveň výstupní branou.  
Uvnitř tohoto prostoru, vymezeného obrannou dřevěnou ohradou, bychom zřejmě našli dřevěné domky, jejichž hliněné stěny byly kombinovány s jiným materiálem – dřevem a drobným kamením, dále přístěnky pro dobytek a potřeby k hospodaření, drobné řemeslnické dílny, místo s potřebami k obraně proti nevítaným návštěvníkům a samozřejmostí byl dřevěný nebo již kamenný kostelík se hřbitovem. 
Později nechal biskup Tobiáš přestavět kostelík se hřbitovem na zřejmě obrannou tvrz (refugium) a místo silněji opevnit.  Výstavba nového kostela, byla řešena na základě žádosti pražského biskupa Tobiáše olomouckému biskupovi Brunovi ze Schauenburku, který nařídil příslušnému děkanovi založit v Kojetíně nový kostel se hřbitovem „oratorium et cimiterium fundare“. Ten byl později postaven u silnice v místech kostela dnešního. Po únoru roku 1279 dal Tobiáš svému bratru, Milotovi z Dědic, kojetínskou tvrz do zástavy. Voják Milota však v letech 1282 až 1289 odsud podnikal loupežné výpady proti blízkým olomouckým biskupským vsím, na což si olomoucká kapitula stěžovala biskupovi Tobiášovi. Z historie je známo, že Milota z Dědic se zúčastnil v srpnu roku 1278 bitvy na Moravském poli mezi českým králem Přemyslem Otakarem II. a římským králem Rudolfem I. Habsburským spolu s uherským králem Ladislavem IV. Kumánem. V bitvě bylo Milotovi svěřeno vést první sled jízdní jednotky v brnění. Během střetu byla tato jednotka nečekaně napadena z boku jízdní zálohou nepřítele. Rozhodl se tedy o objetí nepřátelské jednotky a zaútočení na ni zezadu. Avšak někteří velitelé a jim podřízení vojáci tento manévr pochopili jako ústup, vypukl zmatek a bitva byla pro českého krále ztracena.

Obecně je prezentováno, že název města Kojetína vznikl z osobního jména jeho zakladatele Kojaty, který pocházel z rodu Hrabišiců ze severních Čech. Jenže toto jméno měly čtyři osoby z rodu Hrabišiců, které zemřely v letech 1068,1122,1187 a 1228. Poslední Kojata z Hrabišiců, zemřelý v roce 1228, podstolník (též zvaný podstolí), podléhající nejvyššímu královskému stolníkovi, sepsal v roce 1227 závěť (dvě verze). V závěti je vyjmenováno 48 osad a vesnic, ale název Kojetín se zde nevyskytuje. Je zde však uvedena ves Kojetice, ležící jižně nedaleko města Třebíče, která ve své historii uvádí, že jejím zakladatelem byl jistý Kojata z rodu Hrabišiců. Obec má dnes ve svém znaku i část jejich znaku – dřevěné hrábě. 
V listině z roku 1223, ve které uděluje český král Přemysl Otakar I. městu Uničovu různá privilegia, je jako svědek uveden bez určení přídomku mezi dalšími osobami i Kojata, olomoucký kastelán „Kojata a Zemislav, kasteláni olomoučtí“. Pojmem kasteláni (castellani – hradčané) byli v té době označováni členové hradní vojenské posádky. 
Jiný Kojata se vyskytuje v historii či pověsti obce Kojetín u Nového Jičína, kde se uvádí odvození od jména jednoho z pacholků sloužících na hradě Starý Jičín. Ves Kojatice mezi Jemnicí a Moravskými Budějovicemi byla, podle její historie, pojmenována po vladykovi Kojatovi, který zde sídlil a jeho potomci se nazývali „Kojetici“. 
Od jména Kojata či Kojeta jsou na našem území odvozeny názvy desítek obcí. 

Je možné, že Kojetín, ještě jako sídliště selského obyvatelstva, byl pojmenován po společensky významném muži, který se snad jmenoval Kojata nebo Kojeta. K tomu je třeba poznamenat, že v 1. pol. 12. století, než vstoupilo do popředí psaní latinou, která nezná písmena s háčky, se slovo Kojeta psalo staročesky Kojětě, avšak latinsky bylo psáno Coiethe. Význam slova Kojata pravděpodobně vychází ze slov po-koj, uspo-koj-it, snad i koj -it a bylo od 11. století poměrně rozšířeným jménem.

Jméno sídla - Kojetín, dříve psaný Cogetyn, je prezentováno jako „Kojetův majetek“. K tomu se nabízí s ohledem na koncovku „tyn“, pocházející ze staroslovanského slova tynъ – zeď, i možný opodstatněný úsudek, který však není v kontextu s výkladem tvorby českomoravských místních jmen, že prostor chránící dvůr, dvorec, tvrz či hrádek, byl opevněný pouze dřevěnými kůly nebo proplétaným plotem bez příkopu nebo náspu.
Až do počátku 13. století byl tento dvůr s okolními pozemky zeměpanským majetkem, který král Přemysl Otakar I. mezi lety 1222 až 1224 daroval pražskému biskupství. V té době bylo toto místo mnohem více osídleno než desetiletí předtím a vznikla ves přecházející do typu tržního městečka s další zástavbou.

V listině, ze dne 2. prosince roku 1233, vydané markrabětem moravským Přemyslem, synem českého krále Přemysla Otakara I., sepsané ve Znojmě notářem Hilariem „…Datum Znoym per manus Hilarii notarii 4. Nonas Decembris…“, v níž po ztrátě původní předávací listiny moravský markrabě daroval Kojetín (Cogetyn) pražskému biskupství, který je psán jako újezd (circuitus), což byl mnohdy zalesněný a málo zalidněný územní prostor, vymezený vodními toky nebo nápadnými přírodními útvary. Nicméně jednalo se o území se všemi příslušnými vesnicemi (cum omnibus villis attinentibus) a jinými statky (alia bona), spadajícími pod dominantní tržní sídliště, zvané Kojetín. Újezd se stal základem budoucího panství.

Obr. Část listiny z roku 1233 – villa Yaromeriz, circuitus Cogetyn

Pražské biskupství mělo své majetky převážně v Čechách. Jedinými výjimkami byla ves (villa) Jaroměřice (Yaromeriz) u Jevíčka, která byla majetkem biskupství od jejího založení bratrem českého krále Vratislava, biskupem Jaromírem, mezi lety 1080 až 1090 a újezd Kojetín (circuitus Cogetyn).

Obr. Mapa rozložení majetku pražského biskupství kolem roku 1260 v hranicích pozdějších územních útvarů.

V roce 1290 získal Kojetín veškeré znaky města a možnost jej opevnit. Avšak v roce 1415 si pražské arcibiskupství jménem arcibiskupa Konráda z Vechty, metropolity pražského, půjčilo od Jana Pušky z Otaslavic a Kostomlat, pocházejícího z rodu pánů z Kunštátu, dva tisíce kop grošů a jako protihodnotu mu dalo do zástavy město Kojetín. Od té doby byl Kojetín městem zástavním až do roku 1725, kdy bylo soudně vráceno pražskému arcibiskupství. Tím, že město nebylo vedeno svým majitelem a bylo pouze zástavním „zbožím“, kterého si navíc mnozí věřitelé příliš nevážili a nesnažili se město, až na výjimky, hospodářsky rozvíjet, stalo se pouze zdrojem příjmů těchto věřitelů. Navíc neměli zájem své příjmy aspoň částečně v podobě „investic“ vracet.
Proto Kojetín zůstal mnoho staletí stále chudým rolnickým městem. Do vrácení Kojetína pražskému biskupství v roce 1720, byla postavena až v roce 1692 jediná větší cihlová stavba – katolický kostel, a to z důvodu nepoužitelnosti původního kostela poničeného švédskými vojsky a za Pernštejnů dřevěný mlýn.
Ale vraťme se k městskému opevnění.
Obyvatelé jakéhokoliv typu sídliště, chtěli být nepochybně proti vnějším nepřátelům chráněni. Je proto možné se domnívat, že i osada či ves, později tržní městečko Kojetín bylo obehnáno určitou, možná primitivní dřevěnou ohradou, která bránila vniknutí do osídleného vnitřního prostoru. Rozšiřováním osídleného prostoru, především vznikem náměstí a výstavbou dalších domů, ohrada pomalu zanikala. Nicméně noví majitelé kojetínského újezdu, tedy i městečka Kojetína, představitelé pražského biskupství si uvědomili, že je třeba svůj majetek chránit.
Proto biskup Tobiáš z Bechyně inicioval u českého krále Václava II. žádost o povolení výstavby opevnění Kojetína. Povolení, jak bylo uvedeno dříve, získal dne 20. října roku 1290.  
Jelikož se nezachovaly žádné písemné archiválie z tohoto období, týkající se opevnění Kojetína, je třeba vycházet z historických podkladů výstavby opevnění jiných měst.
Dnes víme, že opevnění města Kojetína bylo v délce asi 1360 metrů a jeho výstavba závisela na tehdejší, vyjádřeno dnešním termínem „logistice“ a financování. Náklady s výstavbou nesl majitel, v našem případě pražské biskupství, ale také měšťané. Poměrně těžkou práci vykonávaly za plat najímané osoby.
Kromě ulice Podvalí bylo nutno vyhloubit příkopy podél obvodu města v dnešních ulicích Sv. Čecha a Palackého. Víme, že příkopem v ulici Sv. Čecha tekla říčka Psolučka, vytékající z lokality Psoluka (západně od Kojetína), která příkop plnila vodou a dá se předpokládat, že stejnou úlohu vykonávala i u příkopu v ulici Palackého. Před Vyškovskou a Kroměřížskou bránou byly mostky, překlenující tento tok. Vykopaná zemina posloužila k vytvoření valů. Na vrchol udusaných valů byly zaraženy dřevěné kůly o výšce kolem dvou metrů a z vnitřní strany města přihrnuta zemina tak vysoko, aby obránce viděl na nepřítele. V ulici Podvalí byly kůly zaraženy ve svahu, pod nímž již byl přírodní sráz. Brány, o šířce vhodné k průjezdu povozu, byly tvořeny zpevněnými dřevěnými vraty. 
Kdy práce na tomto opevnění začaly a kdy skončily, nevíme. Můžeme se však domnívat, že počátek budování začal již v době života iniciátora tohoto díla, pražského biskupa Tobiáše z Bechyně, který však v březnu roku 1296, zemřel. Jeho nástupcem se stal biskup Řehoř Zajíc z Valdeka, který po pětiletém úřadování zemřel v září roku 1301. Jeho nástupce biskup Jan IV. z Dražic, působil ve své funkci až do roku 1343. 
Lze předpokládat, že v době působení těchto biskupů, tedy asi během padesáti let, byl výše uvedený jednoduchý a nepříliš účinný typ opevnění města Kojetína vystavěn.

K tomu, aby se město opevnilo, bylo třeba na vhodných místech provést výkop příkopů, z nichž vykopaná zemina byla použita následně k tvorbě valů. 
V Kojetíně byly příkopy vytvořeny především v místech, kde nebyl přirozený svah, a to v dnešní ulici Palackého a Svat. Čecha. Příkopy v Palackého ulici, vedoucí od Olomoucké brány (křižovatka silnic z náměstí E. Beneše do ulice Olomoucké) po bránu Vyškovskou (stála přibližně za kamenným křížem u ZŠ na dnešním nám. Míru), byly v délce zhruba 500 metrů. Příkopy od brány Vyškovské k bráně Kroměřížské (stála mezi budovou ZŠ na ulici Svat. Čecha a dnešním Domem sv. Josefa, dříve klášterem Milosrdných sester svatého Kříže) měly délku kolem 450 metrů, tedy dohromady zhruba 950 metrů. Oblouk příkopů, vedoucích od severu na jih, byl přerušen pouze na severní straně můstkem přes říčku Psolučku, který umožňoval přístup k Vyškovské bráně.

Podle výškopisných dat a umístění hradeb, činila šířka příkopů, v celé své délce obou dnešních ulic, 25 až 30 metrů. Jedná se tudíž o plochu mezi 2,4 až 2,9 hektarů.
Lze předpokládat, že příkopy byly hluboké kolem tří metrů. Výpočtem získáme objem vykopané zeminy, který činí zhruba 80 tisíc kubických metrů. Při úvaze, že jeden kopáč za jednu hodinu vykopal a odvezl půl kubického metru zeminy, tak jeden metr vykopal za dvě hodiny, tudíž celkový objem zeminy bylo snad možno vykopat za 170 tisíc hodin. Předpokládejme, že denní práce trvaly devět hodin, tudíž jeden kopáč by na této „stavbě“ pracoval necelých devatenáct tisíc dnů. Kolik lidí však zde pracovalo? Pokud by zde teoreticky pracovalo 20 osob, tak nepřetržité vykopání příkopů by trvalo 950 dnů, tedy asi tři roky. Práce však mohly probíhat pouze v období, kdy nebyly polní práce, nebyla krutá zima či jiné přírodní překážky nebo nepropuklo infekční onemocnění kopáčů, s výrazným dopadem na jejich činnost. 
Nevíme, zda práce nebyly z nějakých důvodů přerušovány, ale pokud by tomu tak nebylo, lze reálně prezentovat, že za vhodných podmínek trvaly výkopové práce na kojetínských příkopech tři až pět let. 
V ulici Podvalí byla vzhledem ke svažitosti terénu, vybudována pouze hradební zeď v délce zhruba 500 metrů.

Obr. Schematický nákres příkopů v ulici Palackého a Svat. Čecha, vpravo ulice Podvalí.

Příkopy byly součástí města v podstatě až do druhé poloviny 19. století.
 
V souvislosti s příkopy je třeba pozměnit obecně přijímaný názor na starý název ulice Palackého, který se v archiváliích vyskytuje ve formách Sperloch, Sprloch, Šprloch a dokonce i Šprdloch. 
V urbáři kojetínského panství z roku 1567 je tento název již uveden a je zde zapsáno 16 majitelů chalup či gruntů s platbami vrchnosti. Lze se tedy domnívat, že ulice vznikla u městského příkopu dávno před tímto datem.

Grunty a chalupy byly v této ulici stavěny ze směru od Olomoucké brány ve vzdálenosti kolem dvaceti metrů od příkopu. Tuto skutečnost dokladuje i mapa II. vojenského mapování z let 1836 až 1852. Vzdálenost od severní zdi bývalé židovské synagogy, činí na základě měření v terénu 56 metrů k patě nejbližšího protějšího domu v této ulici. Poslední, nejvzdálenější chalupa od Olomoucké brány, končila v dnešním uličním ohybu (vjezd do areálu bývalé sladovny a na současné sídliště Sever).
 
Prostor před chalupami tvořila cesta a určitý manipulační prostor. Ulice za ohybem dále nepokračovala, protože směrem k Vyškovské bráně byl vyhloubený příkop a nevedla vedle něj žádná cesta. Vzdálenost od hradeb k hranici prvního pozemku s chalupou a zahradou ve Vyškovské ulici činila 30 metrů, což byla šířka příkopu. 
Domy v uličce Pořadí byly stavěny postupně (čili po řadě – odtud snad název Pořadí) a při stavbě jejich obvodových zdí byla, kvůli úspoře materiálu, využita stojící kamenná zeď původní městské hradby.

Starý název Palackého ulice Šperloch nevychází tedy z pojmu šperloch, znamenající plachtu s malým okénkem nebo průhledem v plachtě formanského nebo vojenského vozu, nýbrž podle dnešního pojmu „Slepá ulice“. Ulice byla směrem k Vyškovské bráně uzavřena, nemohlo se v cestě pokračovat dále.
Je nutno vycházet z němčiny, kdy sloveso „sperren“ znamená uzavřít, zavřít, zamknout a podstatné jméno „das Loch“ vyjadřuje díru, jámu, dolík, otvor, případně další související pojmy. Správně měli staří písaři psát v archiváliích Sperrloch, nikoliv Sperloch.

Úsek příkopu v Palackého ulici, od ohybu k Vyškovské bráně, byl prvním úsekem, který byl na levé straně od Vyškovské brány zasypán, tedy zúžen, aby byla vytvořena cesta, kterou by bylo možno projet z Vyškovské ulice na ulici Sperrloch. Tím došlo ke spojení obou ulic a zhruba 150 let, až do poloviny 19. století, se Sperrloch stal součástí Vyškovského předměstí, jeho název velmi pomalu postupně zanikal a byl nahrazen názvem ulice Vyškovská a později ulicí Palackého. I dnes však mnozí z nás tento název části města – Sperrloch používají.

Je třeba si uvědomit, že domy u dnešní silnice na pravé straně ulice od Vyškovské brány směrem ke Sperrlochu, byly postaveny až na zasypaném příkopu a po „zaklenutí“ říčky Psolučky, což je převedení jejího povrchového toku do podzemního potrubí. Dříve, než byly tyto domy postaveny, stály zde stodoly nebo “šopy“ sloužící obyvatelům chalup v dnešní uličce Pořadí. Kvůli úspoře materiálu při výstavbě chalup či domů v této uličce, byla a někde dosud je, jedna z obvodových zdí těchto objektů, původní hradební zdí. 

Městský příkop, vedoucí od Vyškovské brány k bráně Kroměřížské, měl obdobný charakter, jako příkop v dnešní Palackého ulici. Od Vyškovské brány či spíše od dřevěného můstku vedoucímu k bráně, pod nímž byla v příkopu prohlubenina tvořící malý rybník zvaný Motélník (snad z důvodu většího výskytu motýlů), až po ohyb před budovou dnešního gymnázia, nebyla tato část dnešní ulice průjezdná. Pokud se chtěli obyvatelé z Vyškovské ulice dostat do ulice Žebračka či ulice Kroměřížské, museli se vydat na konec ulice, kde byl můstek přes nepojmenovaný potok a zahnout doleva na ulici Křenovskou a dnešní ulicí Hanusíkovou se přemístit až ke Kroměřížské bráně.

Městské příkopy plnily svou obrannou funkci zcela jistě dlouhá léta. V zachovalých panských urbářích, kde jsou podrobně vypsány robotní práce, však není uvedena povinnost poddaných příkopy udržovat. Je možné, že vedení města, které obvykle mělo údržbu příkopů na starosti, či zástavní věřitelé (viz dále) a následně řádní majitelé města, neměli zájem a ani peníze k udržování obranné funkce městských příkopů. Ty během staletí ztrácely svou smysluplnost, pomalu se zanášely rostlinami a staly se z nich zarostlé bažinaté prohlubně se všemi průvodními negativními jevy (komáři, zápach z městských odpadů - fekálií, zdroj nemocí a zranění).

Kojetínský kronikář a učitel Karel Stégr (1874–1956, v tovačovské matrice narození je otcovo i dědovo příjmení psáno Stégr, nikoliv jak se nyní chybně píše Štéger či Stéger nebo Štégr) ve svém literárním článku o návštěvě císařovny Marie Terezie v Kojetíně v roce 1748, která Kojetínem projížděla do Olomouce na kontrolu opevnění, fiktivně popisuje, jak asi vypadal městský příkop z můstku před Kroměřížskou bránou, v době této návštěvy – „...Zatím pan rektor náhodou pohlédl z můstku do greftu (příkopu) a – lekl se, a leknutím oněměl. Jen prstem ukazoval do příkopu, kudy sem přitékala voda Psolučky od Vyškovské brány. V tom greftě i na břehu z obou stran – plno střepů, hrnců i kastrolů rozbitých, hadrů a smetí, pravá ohavnost…- ...vyzvali vojsko (zřejmě pořádková služba), aby udělali tu pořádek, ať střepy a hadry odnesou o kus dál, aby tu neurážely vznešených hostů.“ 
S velkou pravděpodobností se tento fiktivní literární pohled na stav příkopů blížil skutečnosti.
I proto, ale i z důvodu zaniklé funkčnosti tohoto typu obranného systému městského opevnění, byly kojetínské městské příkopy postupně zaváženy.

V červenci roku 1877 vypracoval stavitel Jindřich Kotouček „Nákres stran upravení valu od mosta vyškovské ulice po most v kroměřížské ulici vedoucí v Kojetíně“ (neupraveno), ve kterém jsou vedle úprav toku říčky Psolučky, zakresleny i řezy navržených úprav valů, včetně příkopu.

Obr. Část nákresu úpravy valu a příkopu od Vyškovské ulice (vpravo dole) k ulici Kroměřížské z roku 1877.

Na místech upravených valů a příkop byly dílem vybudovány městské parky s výsadbou stromů a keřů a na části postaveny nové domy. 
Již v červnu roku 1879 byl v Kojetíně založen spolek nazvaný „Jednota pro zakládání sadů a okrašlování veřejných míst v Kojetíně“, zkráceně Okrašlovací spolek, jehož činnost spočívala v péči o tyto městské parky, což zahrnovalo výsadbu stromů, péči o chodníky, odvodňování parku apod. Zavezený městský příkop v ulici Sperrloch, byl v letech 1885 až 1887 osázen a vytvořen park, nazývaný Židovský.
Část příkopů v dnešní ulici Palackého od ohybu ke křižovatce u Vyškovské brány byla zprůjezdněna novou silnicí a zastavěna novými domky. Park v ulici Svat. Čecha, nazvaný po Rudolfovi, synovi císaře Františka Josefa, Rudolfovými sady, byl vysázen Okrašlovacím spolkem již v roce 1882. Tok říčky Psolučky  byl v rámci úprav valů a příkopů převeden do podzemního potrubí.

Obr. Jeden z mála pohledů na již zasypaný a osázený městský val a příkop v ulici Svat. Čecha z roku 1903.

Ale ne všechno, o co Okrašlovací spolek usiloval, se podařilo plnit. 
V dubnu roku 1913 se předseda spolku Jan Rittich obrací svým dopisem na „Ctěné představenstvo města Kojetína“ v následující věci. Přepis originálu dopisu bez úpravy zní:
„Podepsaní z usnesení výborové schůze a valné hromady „Okrašlovacího spolku v Kojetíně“, dovolují sobě vznést na slavné představenstvo města Kojetína následující:
Okrašlovací spolek v Kojetíně, stará se mimo jiné o sad na Palackého třídě. Sad tento každého roku na jaře s velkou námahou a peněžní obětí bývá zřízen, avšak v krátké době bezohlednosti dospělých a rozpustilosti mládeže bývá úplně zničen, takže přes léto jest z něho divoká pustina, kde si každý udělal chodník, kde se mu zlíbilo, proto žádáme slušně slavné představenstvo, které patří mezi první podporovatele okrašlovacího spolku, aby působilo k tomu by věnován byl na ochranu sadu těchto přísnější dozor se strany policie a tomuto ničení a nešváru byl konec udělán. Současně upozorňujeme slavné představenstvo na otevřený smrdutý příkop na boční části sadu se nalézající, který hyzdí svým vzhledem sady tyto a zápachem v létě otravuje celé okolí a doufáme že příkop tento ctěné představenstvo nahradí cementovým kanálem. Právě letos při zakládání nové silnice by byla pro upravení kanálu velmi příhodná doba, neb materiál, který při stavění cesty zbyde, dal by se dobře upotřebyti k zasypání položených rour a vysypání tam se nalézajících dolů.
Podepsaní kojí se nadějí, že žádosti naši slavné představenstvo vyhoví a nařídí zvýšení dozoru se strany policie v sadech našich, jak v hodinách denních tak i večerních a že otevřený smrdutý příkop nechá nahraditi cementovými rourami.“

Obr. Závěrečná část dopisu a razítko Jednoty pro zakládání sadů a okrašlování veřejných míst v Kojetíně, podpis předsedy a jednatele spolku.

Z dopisu je zřejmé, že ačkoli byly zbudovány nové parky, přesto vedle nich zůstaly kanály, které odváděly nejenom povrchovou vodu, ale i odpadní splašky z okolních usedlostí. Řešením v následujících letech bylo vybudování celoměstské kanalizační sítě. 
Skutečnosti, uvedené v dopise ohledně „bezohlednosti dospělých a rozpustilosti mládeže“, nás ani dnes, po sto letech, nepřekvapují. 
Po vybudování pevných cest a úpravách parků, zmizely bývalé obranné městské příkopy navždy. 

Městské příkopy, vybudované někdy počátkem 14. století, byly součástí města Kojetína přes pět set let. Zpočátku plnily svou obrannou funkci. Nedovíme se však, kolik vojáků v nich v dobách různých válek zahynulo, kolik místních či cizích obyvatel se v nich utopilo, ale zcela jistě víme, že časem přestaly plnit svůj prvotní účel a staly se z nich nepotřebné bahnité plochy, sloužící jako odpadní jámy se všemi nehygienickými projevy. 
Vybudováním parků na upravených plochách bývalých městských obranných příkopů, se ukázala neocenitelná prozíravost a zkušenost našich předků, prospívající dnešním a snad i budoucím generacím.