Zapomenutá historie města Kojetína: Rumplovský mlýn

Autoři: Miloš Krybus, Božena Hanáková-Urbanová, Josef Bibr. Uveřejněno v příloze Kojetínského zpravodaje: Zapomenutá historie města Kojetína č. 2/2023, 3/2023, 4/2023, 5/2023

Kdo z nás četl knihu moravských pohádek a pověstí převážně z Hané, nazvanou Zázračná slunečnice od Bohumíra Štégra, ten si položí otázku, zda to, co se v ní píše, může být pravdou či jen vymyšlenými příběhy. Spisovatel a vlastivědný znalec Hané Bohumír Štéger komponoval své dílo tak, aby každý příběh měl svůj, i když nepatrný, historický základ. 
Jedním z nich je i pověst či pohádka O zlé mlynářce. Vypráví příběh o mlynářce, která se urážlivým způsobem zachovala vůči kolemjdoucímu hladovému žebrákovi. Ten ji za to proklel a mlýn se „za strašného rachotu“ propadl i s mlynářkou do pekla. Díra po propadlém mlýně, díky pekelné síře, zežloutla a zaplavila se vodou. Toto místo, ležící na východní straně rybníka Na Hrázi (někdy psáno i Pod Hrází), je dodnes nazýváno Žlutým dolem. Přejděme však k faktům.
Místo zvané Žlutý důl, je část bývalého slepého ramene řeky Moravy. Před více jak sto lety, na tehdejším konci ulice Závodí, se slepé moravní rameno spojovalo s Mlýnským náhonem a společně odtékaly po zhruba půl kilometru do toku řeky Moravy. Později byla větší část ramene od Mlýnského náhonu v délce přes dvě sta metrů zasypána. Tím vznikly využitelné pozemky, umožňující také prodloužit cestu z ulice Závodí směrem k současnému fotbalovému stadionu. 
Důkazy, ať již hmotné nebo písemné, doposud nebyly o mlýnu na Žlutém dole předloženy. Jeví se, že v této pověsti je opravdové pouze místo příběhu. Avšak v takto dávné historii nelze vyloučit, že mlýn na tomto místě skutečně existoval, ale prozatím to nelze nikterak doložit.
Ale autor pověsti se zmiňuje o „strašném rachotu“. Slovo rachot pochází z německého slova „rumpeln“, které znamená nepříjemný hlasitý zvukový projev jako lomozit, rachotit, řinčet, burácet, rámusit nebo drkotat. Spisovatel v pověsti použil tohoto slova rachot v souvislosti s propadnutím mlýna do pekla, ale použijeme-li tzv. oslí můstek, nabízí se vzdálená spojitost tohoto fiktivního příběhu se skutečným příběhem kojetínského mlýna, zvaného Rumplovský. 

Informace o Rumplovském mlýnu se v archiváliích vyskytuje poměrně zřídka. V souvislosti s mlýnem je zmiňována i poměrně rozsáhlá Rumplovská louka, ležící mezi lesem Jestřabí a Horním lesem, západně od říčky Malá Bečva. Tok té říčky byl od obce Lobodice, původně hlavním ramenem řeky Moravy, a takto se tok, dnes značně zúžený, i nazýval. Na východním okraji Rumplovské louky se nachází samota Včelín a nedaleko ní byla od 19. století hájovna, značená na mapách zkratkou J.H., tedy Jäger Hof, jejíž zbylé stavební prvky byly po povodni roku 1997 odstraněny.
Nejstarší zachovalá zmínka o Rumplovském mlýnu se nachází v Urbáři panství Kojetín z roku 1567 (Urbarium Herrschaft Kojeteiner de Anno 1567). Týká se vrchnostenského předpisu platby Václava Zvedinose, bývalého kojetínského rychtáře v roce 1561, uvedeného v urbáři pod pořadovým číslem 47, vedle jiných plateb, také „z mlejnu rumplovskeho--------xii gr“, a to ve výši 12 grošů. Pro zajímavost, příjmení Zvedinos znamená „uštěpačný člověk“.

Obr. Zápis o Václavu Zvedinosovi z Urbáře panství Kojetín z roku 1567.

V oddíle téhož urbáře, nazvaného „Plat Staly z Rzek od Ribarzuo przy Swate(m) Ondrzegi“, je na prvním místě uveden opět Václav Zvedinos, který má platit „…z Rzeky Skrzessowni--------- xiii gr“. 

Obr. Zápis o platbě Václava Zvedinose z řeky Skřešovní v urbáři z roku 1567 v částce 13 grošů.

Vepsaný nápis nad tímto zápisem sděluje, že řeka Skřešovní byla pronajata Mikulášovi Havránkovi „Pusstiena Mikulassowi Hawrankowi z toho platu (platí 13 grošů)“ v roce 1613.
V urbáři z roku 1596 se uvádí, že výše uvedenou částku 13 grošů z řeky Skřešovní, platila paní Dorota Ebenstolerova (také Ebenstollerová či Eybenssstolerová nebo Ebenstolarová, snad příbuzná Jana Ebenstolara  z Ebenstolu a na Napajedlích), které byla řeka pronajata až do roku 1613. Zda byla i majitelkou Rumplovského mlýna, před zrušením mlýna rozhodnutím vrchnosti v roce 1579 či ještě mlýn fungoval několik let po tomto rozhodnutí, nelze doložit. V tomto rozhodnutí z roku 1579 se již hovoří o Zvedinosových sirotcích.
Výše uvedené archiválie uvádí, že na kojetínském panství byl vodní mlýn, bez ohledu na příjmení nájemce, historicky zvaný Rumplovský mlýn, který stál u vhodného vodního toku, někde poblíž nebo na Rumplovské louce. Řeka Skřešovní se jmenovala snad podle názvu lesa Skržen (psáno i Skršen, Skřeň, Skržeň), kolem kterého protékala a ohraničovala jej nebo název má základ, jak uvádí Josef Jungmann ve svém Slovníku česko-německém, ze slova „kres“, které znamená naznačené hranice, obrubu či naznačený konec. Byla říčním náhonem, později částečně uměle upraveným, na Rumplovský mlýn. Na mapě z roku 1682 (viz dále) je tento tok označen názvem Kopanka.
Pro správné pochopení starých místopisných názvů je třeba znát, jak se názvy v čase, až do dneška, měnily.
Ústřední osou kojetínského panství byla řeka Morava (něm. March Fluẞ). Až do roku 1615, se řeka tekoucí od Olomouce u obce Lobodice rozdvojovala na dvě ramena, z nichž to levé, tekoucí kolem Chropyně, bylo hlavním tokem řeky Moravy. Pravé rameno, s menší průtočností než rameno levé, směřovalo na jih kolem Uhřičic, Kojetína a dále na Bezměrov. Obě ramena se před Kroměříží spojila, a tím vytvořila říční ostrov severojižně protáhlého tvaru o délce zhruba jedenácti kilometrů a šířce necelých tří kilometrů, jehož severní vrchol se nacházel u obce Lobodice, jižní u města Kroměříže.

Obr. Moravní říční ostrov

Tento, klikatící se rameny řeky Moravy ohraničený prostor, protkaný polními cestami a pěšími cestičkami, byl od starodávna využíván pouze jako lesní plocha a jako louky, protože byl neustálými povodněmi v jarním období zaplavován a tím neustále zamokřen. Voda zde vytvářela malé říčky a potůčky, které čas od času měnily svůj tok, nikým nezaznamenaný, a proto ty, které byly pojmenovány, tak jejich názvy užívané v té době, upadly dílem v zapomnění. Známe jen psané názvy, ale nevíme jistě, kudy přesně tekla řeka Skřešová, Vazová, Kojetská, Bezedná, Račí či Ratče, Zbejna, Rasová, Halušna a Habrůvka a další. 

Tyto řeky či říčky byly vrchností místním rybářům pronajaty a ti za jejich využití platili, jak uvádí urbář z roku 1596, nájemné v rozmezí 6 až 14 grošů. Zřejmě v nich byl dostatek ryb.
V takovém, vodou nasyceném prostředí, kde tečou řeky, je možné si představit jeho využití k provozování vodních mlýnů. Pravdou je, že zde byl postaven pouze jeden mlýn, zvaný Rumplovský, po staletí zapomenutý. 
Obecný název „mlýn“ má původ v italštině, kde slovo „mulino“ znamená mezka, který, uvázaný k dlouhé tyči, otáčel kamennými koly, „žernovy“, ručního mlýna.
Až dosud ti, kteří se problematikou mlýna zabývali, věděli, že mlýn existoval. Avšak místo, kde stál, se jim nalézt nepodařilo. Míst, která by snad provozu mlýna vyhovovala, muselo být, už z počtu řek a říček, mnoho. Jenže tyto toky nebyly stabilní. Po každé povodni byly zanášeny naplaveninami a měnily svá řečiště. 
Vrchnost, která se rozhodla Rumplovský mlýn někdy v 15. či 16. století postavit, potřebovala, aby přítok vody ke mlýnu byl stabilní a regulovatelný. 
Informací, které by podpořily určení polohy místa mlýna, nebylo mnoho. Týkaly se především toho, že mlýn stál někde v lese mezi Kojetínem a Chropyní, ale nikoliv u Kojetína, dále bylo psáno o svodnici (vodním náhonu), na níž mlýn stál. Mnohé popisy, kde by se měl mlýn nacházet, byly nepřesné až zavádějící. Už jen to, že část dnešního toku Malé Bečvy, vytékající z Bečvy u Troubek kolem Chropyně až ke Kroměříži, se v části toku od Lobodic do Kroměříže, minimálně až do roku 1682 (podle mapy uvedené dále) nazýval Moravou (March Fluẞ), a byl tehdy hlavním říčním tokem, širokým 30 až 40 metrů. Tato skutečnost přiváděla badatele na scestí. 
V roce 1655 se chropyňské archiválie zmiňují o chropyňském mlýnu na řece Moravě: „Mlejn na řece Moravě panský z obou stran břehův, dobře vystavěný se dvěma struhama, má 6 kol moučných, 2 povodníky, 9 stup. Každého týdně se drahně vydělá. Při mlýně pila k řezání prken“. Povodník je část mlýna, malá budova, postavená od vodní hladiny výše než vlastní mlýnice, s malým vodním kolem a s párem mlecích kamenů – žentourů, kde se v případě zaplavení vlastní mlýnice, domílalo rozemleté obilí.
Je zajímavé, že Komenského mapy, zpracované koncem 16. století, nazývaly toto říční rameno již Bečvou (Beczwa, Betschwa). Malou Bečvou se tento tok stal v době, kdy byl vytvořen umělý náhon z řeky Bečvy u Troubek k levému rameni řeky Moravy. Tok tvořený umělým náhonem a původním tokem levého ramene řeky Moravy, pojmenovaný Malou Bečvou (Kleine Beczwa), pokračuje do říčky Moštěnky, která vtéká u Kroměříže do řeky Moravy.
Z archiválií se dovídáme, že Rumplovský mlýn před 24. únorem roku 1568 vyhořel, zřejmě až ke kamenným základům. Jelikož však plnil významným dílem potřeby obyvatel, obnovil a potvrdil současný majitel panství pan Vratislav z Pernštejna a na Tovačově v listině ze dne 24. února roku 1568, vydané v Litomyšli, mlynáři Václavu Zvedinosovi jeho mlynářská práva při zachování platu (daně) 12 grošů majiteli tovačovského panství ke dni sv. Ondřeje a stejné částky majiteli chropyňského panství ke dni sv. Jiří. Důvodem dvojího placení daně bylo, že mlýn, přestože patřil ke Kojetínu, používal vodu z chropyňského katastru a mlel i pro chropyňské občany.
V listině, ze dne 24. února 1568, pan Vratislav z Pernštejna mlynáři Zvedinosovi nabízí: „…A kdyby na oprawu toho mleyna drzywi jakehozkoliw potrzebowal a po nas toho nebo s wiedomosti nassi po aurzedniczych nassich hledal neysme proti tomu aby se gemu a drziteluom tehoz mleyna z lesu kojetinskeho od hejnych nynieyssich i budauczych w slussneych peniezych prodati nemielo tak aby on i drzitele toho mleynu tim lipegi ten mlein mohli zlepssyti a naprawowati…“. Obsah listiny svědčí o tom, že mlýn měl v době svého provozu pro majitele panství značný hospodářský význam.

Obr. Úvod listiny ze dne 24. února roku 1568. Podtrženo „Mleyna Rumplowskeho“ a „Waczlaw Zwedinos Mlynarz Rumplowsky“

Opravený mlýn, avšak nevíme, jak dlouho jeho oprava trvala, byl užíván zřejmě až do jara roku 1579. Na jaře toho roku, voda řeky Moravy, v místě svého rozdvojení toku u Lobodic, strhla lobodický stav, protrhla říční hráz a zaplavila značné území severní části říčního ostrova. Způsobila velké škody jak na pozemcích, tak i na vodních dílech, včetně mlýnů. 
Poškozena byla obě sousedící panství. Jak kojetínské tak chropyňské a došlo k rozepři ve věci zavinění škod mezi panem Vratislavem z Pernštejna a na Tovačově a majitelem chropyňského panství panem Hanušem Haugvicem z Biskupic. Zásluhou probošta Stanislava Pavlovského z brněnského kostela sv. Petra byl svár mezi pány srovnán přátelsky, bez soudu. 
Důležitější pro obě strany však bylo sjednat opatření, aby k dalším takovým událostem nedocházelo.    
Proto bylo ve středu, dne 3. června roku 1579, na základě výše uvedené události, za přítomnosti pánů obou panství a dalších svědčících sedmi významných šlechticů, dohodnuto a stvrzeno, že majitelé poškozených panství, tedy pan Vratislav a pan Hanuš provedou následující úkony:
- společným nákladem opraví protrženou říční hráz,
- k opravě hráze slíbil pan Hanuš zavázat i budoucí chropyňskou vrchnost a dubové kůly na opravu hráze budou dodány z chropyňských lesů,
- obě strany udělají společným nákladem „v luhu lobodském“ novou strouhu,
- na práce bude z Chropyně dodán jeden dělník, z Tovačova dva dělníci,
- most na nové strouze postaví tovačovský pán,
- pan Hanuš převede tok řeky Jezdy, též Ježdy (dnes Olešnice, teče kolem obce Citov) na tovačovské rybníky, který doposud tekl do chropyňského rybníka Hejtman,
- společně budou vystavěny tři hamy (ham - cejchovaná značka v podobě okovaného kůlu zaraženého v říčním toku u jezu, kterou se měřila úroveň hladiny toku řeky, z důvodu kontroly, aby nebyl narušen vodní režim jiným majitelům vodních děl), které zajistí dostatek vody pro chropyňský mlýn a rybníky.
Jeden z bodů jednání přítomných pánů se týkal osudu povodní poničeného Rumplovského mlýna. Mlynář Václav Zvedinos v té době již nežil a zůstaly po něm děti - sirotci. Zda byl mlýn provozován nelze doložit.
Kolegium šlechticů se dohodlo, že Rumplovský mlýn bude zrušen (zkassirován).
Zvedinosovým potomkům a dalším dědicům vyplatí chropyňský pán Hanuš Haugvic za mlýn 500 zlatých. Tato částka odpovídala tehdejší hodnotě středně velkého gruntu.

Obr. Nákres bez datace, týkající se lesa Skržen, Skržeň, též Zkřeň, Skřina a jeho okolí. Nákres Rumplovského mlýna s mlýnskou strouhou a řekou Moravou (dnes Malá Bečva) a chropyňským mlýnem (sever vlevo).

Od tohoto ujednání v roce 1579, se v archiváliích píše pouze o bývalém Rumplovském mlýnu. Použitelný materiál poškozeného a zrušeného objektu byl pravděpodobně chropyňskými či kojetínskými obyvateli využit pro vlastní účely a nepotřebný zanechán přírodě. Časté povodně pomalu zaplavovaly blátem mlýnský náhon a zanechané zbytky mlýnské budovy. 
Poznámka: Příjmení Zvedinos se v kojetínských archiváliích vyskytuje i dále. V Knize svatební je pro roky 1578, 1587 a 1589 uváděn zřejmě syn Václava Zvedinose, mlynáře, Samuel Zvedinos, jako účastník svatby, radní a později purkmistr. V dalších letech se však toto příjmení v Kojetíně již nevyskytuje. V roce 1592 je toto příjmení zaznamenáno v obci Hrubá Vrbka u Javorníka. Ve Strážnici, hospodaří v roce 1594 a dalších letech, na gruntu číslo 11 Martin a Jan Zvedinosovi. Kolem roku 1650 se toto příjmení vyskytuje v obci Velká nad Veličkou ve strážnickém panství. V obci Jezernice na Hranicku se v urbáři z roku 1569, tedy v době, kdy již v Kojetíně působil mlynář Václav Zvedinos, zaznamenává osedlý Mikuláš Zvedinos. 

Obr. Nedatovaný nákres okolí lesa Skržen, zpracovaný po roce 1649 pro účel vyjasnění hranice mezi
chropyňským a kojetínským panstvím s nákresem zrušeného Rumplovského mlýna (sever vpravo).

Obr. Zápis (opis) o lese Skřina mezi Moravou a struhou Rumplovskou v chropyňském urbáři z roku 1589.

Obr. Zpřesněný nedatovaný nákres předchozího nákresu s názvem: Nákres lesa Skržen zvaného, co k němu patří. Rovné čáry vyjadřují plánované změny toku náhonu od zrušeného Rumplovského mlýna a náhonu na chropyňský mlýn (sever vpravo).

Obr. Mlýn je na nákresu zakreslen jako poměrně velká budova s dvěma mlýnskými koly. Nevíme však, zda nákres odpovídá realitě. Pečlivěji je znázorněn chropyňský mlýn, který byl v době vzniku nákresu provozován, tudíž zpracovatel nákresu nakreslil mlýn zřejmě v detailnější podobě, blížící se skutečnosti.

O podobě mlýna by mohla napovědět i kresba na vedutě města Kojetína z počátku 18. století. Nepříliš realistická kresba města (č. 47) je situována čelním pohledem na kostel se dvěma věžemi a okolními domy. Brána v hradbách by tedy měla být Vyškovská. Vlevo na vedutě (č. 46) jsou nakresleny poměrně detailně dvě, těsně u sebe stojící budovy - mlýn, z nichž každá má jedno hnací kolo se spodním náhonem. Nakolik kresba odpovídá skutečnosti, se pravděpodobně již nedovíme. Je možné, s ohledem na to, že Rumplovský mlýn již v této době přes sto let nebyl provozován, lze se domnívat, že tato kresba zpodobňuje spíše v té době fungující kojetínský mlýn s mlýnským náhonem, v Kojetíně zvaným Struha. 

Obr. Veduta s kresbou města Kojetína a kresbou mlýna z počátku 18. století. Vpravo nahoře vložen obrázek jednoho ze současných zachovalých mlýnů, který je podobný kresbě mlýna na vedutě.

Ale držme se faktů, vedoucích k nalezení zapomenutého místa, kde stál Rumplovský mlýn.

Problematika stále sporné hranice mezi kojetínským a chropyňským panstvím a vsí Bezměrov, byla s ohledem na smlouvu z roku 1491, kterou tehdy podepsal moravský hejtman pan Ctibor z Cimburka a z Tovačova a Marek, opat hradišťského kláštera, znovu kolem roku 1660 otevřena, protože tehdejší kojetínská městská rada a purkmistr nebyli spokojeni se stávajícím stavem svým městských, zeměpanských a vrchnostenských výsad, a proto podali císaři Leopoldovi I. žádost, aby tyto výsady potvrdil. 
Jedním z důvodů žádosti bylo i to, že ze strany sousedních panství nebyly řešeny příčiny častých záplav z řeky Moravy a řeky Hané a nebylo jasně a zřetelně definováno, kudy probíhá hranice mezi panstvími v okolí lesa Zkřen, též Skržeň či Skržen, který se rozkládal mezi řekou Moravou (dnes Malá Bečva) a Rumplovskou strouhou. Les byl zanedbaný a dokonce se v něm vyskytovali vlci.

Přes vrchnostenské orgány, obdrželo město Kojetín, dne 21. března roku 1661, na svou stížnost ohledně nedodržování platných smluv, rozhodnutí císaře Leopolda I., kterým se ukládalo držiteli chropyňského panství, olomouckému biskupovi Karlu hraběti z Lichtensteina, a majiteli kojetínského panství, panu Ferdinandu Juliu hraběti ze Salmu, aby porovnali sporné hranice a záležitost v souladu se smlouvami vyřešili.

Záležitost byla řešena takto: „Stranu lesa Okrouhlí řečeného a v něm od Kojetínských udělané příkopy čili struhy, jakož i stranu hamování Chropyňského mlýna a tak řečeného splavu, pak stranu lesa Zkřen nazvaného bylo ujednáno, že dle smlouvy l. 1579 ve středu před sv. Duchem mezi……(výše uvedenými pány)…….onen díl lesa Zkřen řečeného, jenž od bývalého mlýna Rumplovského až po řeku Moravu leží, Jeho Milosti knížeti biskupovi zůstati má, an zatím ostatní z druhé strany Rumplovské struhy při řece Moravě ležící a 110 sáhů v délce obnášející kus lesa tohoto hrabě Salm podrží“. 

Tento text již sděluje bližší určení místa, kde mlýn stál. 
V listopadu roku 1682, tedy po zhruba sto letech po jeho zrušení, bylo místo mlýna použito jako jeden z bodů v terénu k vytýčení sporných hranic mezi kojetínským a chropyňským panstvím. Byla zpracována mapa (nákres) v měřítku s následujícím přeloženým textem vlevo nahoře:
„Geometrický nákres mezi velkoknížecím arcibiskupským panstvím Chropyně a velkohraběcím salmovským panstvím Kojetín, ležícího kusu lesa, který sporný Skržena je nazván, z kteréhož sporného kusu lesa panství Chropyně první po pravé ruce onen kus ze zelené čáry A. k a až na řeku Moravu (závěr zemské vysoce ctěné císařské komise) spadají. Po levé ruce ale z vtoku k hamu až k na čáře B. panství Kojetín. Ostatní zbývající sporný kus mezi dvěma zelenými čárami A. a B. byl skrz červeně taženou oddělenou čáru C. do dvou pomezních dílů rozdělen, a tedy k místu D. panství Chropyně. Místo E. ale panství Kojetín přiděleno bylo. Stalo se v roce 1682 v měsíci listopadu“.

Obr. Mapa dělení pozemků mezi řekou Moravou a Rumplovskou strouhou z listopadu roku 1682 s označeným místem, kde stál Rumplovský mlýn.

Mapa znázorňuje, jak bude, po dřívějších sporech o hranici, rozdělen mezi kojetínské a chropyňské panství pozemek s lesem Zkřen, též Skržen. Jedním ze základních bodů na mapě je zřetelně vyznačené místo zrušeného Rumplovského mlýna.

K určení místa mlýna v terénu napomohl přesně zakreslený mlýnský náhon, zde nazvaný Kopanka, který začínal v toku řeky Moravy (dnes Malé Bečvy) severně od mlýna a končil v témže toku po zhruba dvou kilometrech nedaleko chropyňského mlýna. Části Kopanky, přes mnohé záplavy, které do ní ukládaly naplaveniny a rostlinné zbytky ze stromů a keřů, jsou dodnes, i po 450 letech, v terénu zřetelné. Mnohé napověděly starší mapy a fotografie, v nichž byla trasa Kopanky nalezena, a tím bylo možno určit přesnou polohu mlýna a ověřit toto místo v terénu. 
   
Autoři článku provedli terénní rekognoskaci mlýnského náhonu, zvaného Rumplovská strouha nebo Kopanka od ústí z dnešní řeky Malé Bečvy (dříve Moravy) až k železničnímu náspu, za nímž se nepodařilo tok strouhy směrem k Chropyni zcela přesně identifikovat. Důvodem byla mnohaletá činnost na pozemcích, především polní orba, kudy strouha vtékala opět do toku Malé Bečvy (Moravy).

Obr. Místo v ohybu toku Malé Bečvy, kudy vtékala voda do mlýnského náhonu na Rumplovský mlýn,  zvaného též Kopanka – 49,36622076°N, 17,33909702°E, nadm. výška 195,05 m.

Obr. Zřetelné známky po toku Kopanky poblíž Malé Bečvy.

Prozkoumáním toku strouhy a za pomoci výše uvedených map, leteckých snímků a výškopisu terénu, bylo místo, kde stával Rumplovský mlýn, zcela přesně určeno.

Obr. Porovnání současné mapy a analýzy výškopisu s mapou z roku 1682 v místě, kde stál Rumplovský mlýn, jehož souřadnice jsou: 49,35874941°N, 17,34179631°E, nadm. výška 193,45 m.

Mlýnská strouha – Kopanka se ještě objevovala na mladších mapách, ale postupem času, kdy již v ní netekla voda, byla různými polními a lesními pracemi zahlazována a ničena. Nebyl důvod ji na mapy zaznamenávat.
Totéž lze říci i o mlýnu. Místo, kde stál, mizelo. Ještě při I. vojenském mapování území Moravy v letech 1764 až 1768 byl s určitou nepřesností do této mapy, na pravé straně řeky, dnešní Malé Bečvy, zakreslen obdélníkový nezastřešený stavební objekt, o kterém lze usoudit, že je ruinou Rumplovského mlýna, ze kterého zůstaly pouze hlavní nebo základové zdi. Vedle ruiny mlýna je nakreslena již nová panská hájenka. Samota Včelín, jak ji známe dnes, ještě neexistovala. Kruh vyznačuje chropyňské mlýny (ozubená kolečka). 
Mapy z I. vojenského mapování byly polohově značně nepřesné, protože byly zakreslovány „od oka“ jezdcem, který projížděl krajinou nebo se vyptával místních obyvatel na krajinu a její objekty, jak přírodní, tak lidmi vytvořené. Z nákresů a poznámek byla později vytvořena mapa.

Obr. Ruiny Rumplovského mlýna na mapě I. vojenského mapování z let 1764 až 1768. V černém kruhu vyznačené chropyňské mlýny.

I tyto ruiny časem zmizely. Místo pomalu zarůstalo a nikdo mu nevěnoval pozornost. Použitelný materiál se stal zřejmě součástí chropyňských chalup. Dnes bylo možno místo mlýna najít značným badatelským úsilím, především studiem starých publikací a dochovaných map. Pomocí moderních metod, jako je zeměpisný výškopis a porovnání s mapami usnadnilo jeho přesnou lokalizaci. Neméně důležitá byla rekognoskace terénu autorů článku v místě, kde mlýn stál.
Toto místo se nachází u Včelína za železničním přejezdem od státní silnice vedoucí do Chropyně. K včelínským budovám vede stromořadí, které začíná u cesty, na jejíž pravé straně je v nepříliš znatelném toku bývalého mlýnského náhonu – Kopanky, prohlubeň. Její průměr je zhruba 5 až 6 metrů a je více než jeden metr hluboká. Bohužel je neustále zasypávána listím, větvičkami ze stromů a občas je zaplavena vodou, takže je stále mělčí. Je možné, že v tomto místě se točilo mlýnské kolo.   
Určitě by stálo za to tuto lokalitu archeologicky prozkoumat.

Stručný přehled o vodní mlýnské technologii, používané od středověku do 19. století

První mlýn na Moravě „Loucký mlýn“ na řece Moravská Dyje, se vyskytuje již v roce 1190 v obci Staré Hobzí na Znojemsku. Později se začínají mlýny stavět na klášterních, panských a knížecích statcích. Jejich pořízení podléhalo od XIV. století královskému povolení a souhlasu pánů sousedních panství. Vedle vodních mlýnů se stavěly i mlýny větrné, jejich fungování bylo však závislé na proudění větru. Bylo tedy nestabilní. Oproti tomu měl vodní mlýn, až na výjimky (povodně, sucha), celkem plynulý provoz.
Vodní mlýn byl samostatně stojící objekt. Na starých mapách jsou uváděny, ve většině případů, pod německými názvy Mühle, Wassermühle nebo Getreidemühle.
Jeho poloha byla dána dopravní dostupností a především dostatkem vody k pohonu zařízení. Mlýn býval proto budován bezprostředně u přirozeného toku. Pokud místo nedisponovalo dostatečným spádem a průtokem, byl k provozu mlýna veden uměle vytvořený náhon či v jeho blízkosti zbudována vodní nádrž – rybník s potřebným odtokem - náhonem na mlýnské lopatky.   Vodní mlýny náležely k nezbytným technickým zařízením, která byla zpravidla budována současně se založením vesnice. Umožňovala zpracování obilovin, které byly základní složkou potravin.
Všichni, kteří potřebovali semlít obilí (hlavně pekaři a rolníci), museli jej v pytlích dovézt do mlýna tak, aby měli možnost mletí svého dovezeného zrní kontrolovat. Dovezené obilí mohlo být různé kvality a určené pro různé výrobky.

 
Obr. Zjednodušený nákres mlynářské cesty z  města Kojetína k Rumplovskému mlýnu v současnosti.

Mlýnská budova byla většinou dřevěná, se sedlovou střechou krytou šindelem, s částečným kamenným vyzděním stěn přicházejících do bezprostředního kontaktu s vodou. Mlýn byl členěn na obytnou část (vytápěná jizba, jedna či dvě skladovací či částečně obytné komory) a provozně-technickou část (mlýnice). Rotující vodní kolo uvádělo do pohybu mlecí zařízení (mlýnské složení – mlýnské kameny). V případě větších mlýnů bylo v mlýnici soustředěno více mlecích zařízení.
 
Hnací kolo vodního mlýna, uváděné do pohybu vodní energií, bylo spojeno hřídelí (valem; procházela otvorem ve stěně mlýna), na níž bylo ve vnitřních prostorech mlýnice osazeno vertikální palečné kolo. Po spuštění zařízení se palečné kolo otáčelo a jeho zuby zapadaly do malého ozubeného kola (pastorek, cévník), který byl připevněn na vertikální hřídeli. Její horní část procházela středovým otvorem pevného mlýnského kamene (spodku) a byla napevno zasazena do středového kování horního mlýnského kamene (běhoun) a otáčela jím. Kameny byly po svém obvodu kryty dřevěným bedněným pláštěm (lub) a nad nimi byl v rámové konstrukci umístěn násypný dřevěný koš (korčák), do nějž se z pytlů sypalo obilí. 
Po uvedení mlýnského zařízení do provozu propadávalo zrno pravidelným otřásáním násypného žlábku v dolní části koše do středového otvoru běhounu. Jeho rotací po spodku se zrno drtilo. Pomocí drobných tesaných rýh v kamenech bylo unášeno na okraj spodního kamene a propadávalo do prosévacího rukávu, který procházel dřevěnou skříní (moučnice). Naklonění prosévacího rukávu a jeho pravidelné otřásání zajišťovalo posun rozdrceného zrna a prosévání mouky. Každý mlynář měl k dispozici několik prosévacích rukávů, které dle potřeby střídal. Od jemnosti tkaniny rukávu byla odvislá jemnost jednotlivého druhy mouky (jemná, polohrubá, hrubá a další typy). Mouka propadávala na dno moučné truhly. Otvorem v jejím boku byla mouka vybírána a pytlována. Neproseté zbytky se vysypávaly na žíbro, což bylo vibrující dlouhé drátěné síto, na jehož konci byl koš. Vibrací se oddělovala hrubší mouka od otrub a nesemletých zrnek a hrubých částic, které se znovu semlely. Otřásání plátěného rukávu a žíbra zajišťoval pákový mechanismus napojený na hřídel pastorku, který vydával charakteristický zvuk – klapot nebo klapotu zvuk podobný, německy rumpeln. Od toho lze usuzovat na název mlýna - Rumplovský.

Interiér mlýnice mohl doplňovat drobný inventář spojený bezprostředně s mlecí funkcí mlýna (váhy, nářadí a nástroje sloužící k údržbě mechanismu, síta, mlynářské rukávy) a jeho běžným provozem (pasti na hlodavce).
Pro řádný provoz mlýna bylo nutné zajistit stabilní hladinu přítoku vody. Bylo-li v místě mlynářů více, rozhodla vrchnost o „dělení vody“, a to tím způsobem, že byla závazně určena výška vody tzv. hamem. 

Ham byl dřevěný, železem okovaný nebo železný kůl, zaražený ve vodním korytu, s vyznačenými mírami, které určovaly hladinu vody. Hladina vody byla v podstatě denně sledována pověřenými osobami a odchylky od stanovené míry byly porovnány s výškou stavu (jezu), který byl většinou vystavěn před hamem. Za nedodržení výšky hladiny vody byly stanoveny tresty, protože nebylo v zájmu vrchnosti, aby se mlynáři mezi sebou hádali, kdo má více vody a tím více semele obilí. Celý vodní systém musel být vyvážený.
Provoz ve mlýně vedl mlynář nebo též pan „otec“ nebo i stárek. Mlynář byl velmi často nájemníkem a platil vrchnosti za používání mlýna a výnosy z mletí. Pomocníky mu byli mlynářští vandrovníci „krajánci“ a mladý učeň zvaný „prášek“ nebo také „piccolo“. 

Ze starých archiválií se dovídáme, že v mlýnech se dosti kradlo, ale mlynáři to příliš neřešili, protože tvrdili, že je okrádá vrchnost. 

Obr. Místo nebo část místa, kde stál Rumplovský mlýn.

Rumplovský mlýn, s ohledem na rovinaté okolí, mohl být pouze mlýnem na dolní vodu. Pod dvěma koly, jak ukazuje nákres z roku 1682, mohlo být i snížené dno náhonu, které umožňovalo přítok většího objemu vody na lopatky kol. Ham, jak je patrné z nákresů z konce XVII. stolení (viz předchozí), byl umístěn nedaleko stavu, který byl u výtoku Kopanky z řeky Moravy (Malá Bečva).

Obr. Pohled na možnou podobu Rumplovského mlýna. V pravém dolním rohu kovový ham z roku 1868, vystavený na návsi v obci Zářičí.

 
Obr. Práce v archivech.

Obr. Terénní hledání v roce 2022. Při první obhlídce s panem Františkem Minaříkem.

Obr. Místo, kde stál Rumplovský mlýn, v zimě a v létě roku 2022.