Sedmdesát let divadelního souboru Hanácká scéna Kojetín

Ačkoliv se to nezdá, uplyne v prosinci 2019 již sedmdesát let od spojení divadelních kroužků tělovýchovných jednot a k založení divadelního souboru Hanácká scéna Kojetín. Za těch sedmdesát let prošel tento soubor nejen krásným obdobím mládí a rozpuku, zklidněnou dospělostí, moudrostí, spojenou se vzletnou noblesou, ale také obdobím různých problémů (generačních obměn), únavy, tedy prošel obdobím vzletů a pádů, aby se dopracoval k těm sedmi desítkám let svého působení a vydobyl si místo na kulturním a společenském poli nejen města Kojetína, ale i celého okolí. V následujících řádcích chceme čtenářům formou starých fotografií, vzpomínek bývalých členů tohoto jedinečného tělesa, výpisků z kronik souboru, citací z dobového tisku i písemných poznámek bývalých členů, připomenout, jak soubor obohatil kulturní život na střední Hané a čím se zapsal do mysli a paměti svých diváků.

Souborem Hanácká scéna Kojetín prošli mnozí, kteří rádi vystoupili na „prkna, která znamenají svět.“ Byli to mnohdy celé rodiny, ze kterých pocházeli režiséři, vedoucí souborů, dramaturgové, herci a herečky, nápovědy, osvětlovači, garderobiérky, jevištní technici a… Všichni další, bez nichž by divadelní představení nemohlo být. Mnoho jich už dnes není mezi námi. Odešli tam, odkud není návratu.
Všem, těm zemřelým i těm žijícím, patří naše poděkování a vzpomínka.
Při příležitosti tohoto výročí jsem požádal bývalé i stávající členky Hanácké scény, Boženu Novotnou, Marii Oulehlovou,  Evu Řezáčovou a Marii Němečkovou o rozhovor, o ohlédnutí se zpět a o zhodnocení těch uplynulých sedmdesáti let.
Ve druhé části tohoto příspěvku vzpomínají bývalí členové a členky Hanácké scény na to, co jim působení v amatérském divadelním souboru dalo, jak ovlivnilo jejich další život, případně jejich profesní směřování.

I. ČÁST

Tradice kojetínského divadla sahají až do druhé poloviny 19. století. V šedesátých letech 19. století v Kojetíně působil divadelní soubor pod názvem „Ochotnické divadlo v Kojetíně“ a od roku 1882 bylo ochotnické divadlo součástí činnost osvětového spolku Občanská beseda Jaroslav. Ochotnické divadlo se stalo také součástí vzdělávací činnosti tělocvičných spolků Sokol a Orel. Do divadelního života v Kojetíně zasáhli také kojetínští studenti, kteří studovali na středních školách v okolních městech. Představení studentského divadla bývala velmi oblíbená. Do divadelního života v Kojetíně zasáhl také dělnický divadelní soubor, který od roku 1931 působil pod názvem „Dělnická scéna.“ Od roku 1946 působil „Spolek divadelních ochotníků Bratrství“, ve kterém hráli jak členové Dělnické scény, tak i tělovýchovných spolků.
Kdy vznikl divadelní soubor Hanácká scéna?
Divadelní soubor Hanácká scéna Kojetín vznikl na podzim roku 1949. Členy nového divadelního spolku se stali bývalí členové Spolku divadelních ochotníků Bratrství, Studentského sdružení.
Kdo založil DS Hanácká scéna Kojetín?
Zakládajícími členy Hanácké scény byli: František Hájek, Vladimír Novotný, Otto Truneček, Karel Sýkora, Drahomíra Kopřivová, prov. Karpelisová. Prvním zřizovatelem nového divadelního souboru se stal Okresní dům osvěty Kojetín, později Severomoravské mlýny – mlýn Kojetín, dále pak Osvětová beseda Kojetín a její nástupce Městské kulturní středisko Kojetín, které je zřizovatelem Hanácké scény dosud.
První divadelní představení Hanácké scény
První vystoupení nového divadelního souboru bylo 12. dubna 1950 v Ivani a byla to hra „Růžové pondělí“. Hru vidělo 320 diváků. V Kojetíně se nový soubor představil 18. dubna 1950
a hrál před 348 diváky.
HS hrála jenom v Kojetíně, nebo se také věnovala zájezdové činnosti?
Divadelní soubor Hanácká scéna hrál nejen pro své domácí publikum, ale také zajížděl do obcí bývalého okresu Kojetín (např. Ivaň, Vrchoslavice, Dobromilice, Nezamyslice, Uhřičice, Pivín a další. V roce 1950 odehrál 47 představení.
Když se ohlédneme zpět na těch sedmdesát let, byla činnost HS vždy jen úspěšná?
Činnost divadelního souboru Hanácká scéna byla úspěšná, hodnotíme-li soubor podle toho, že čtyřikrát vystoupil na Jiráskově Hronově, celonárodní přehlídce nejlepších amatérských divadelních souborů.
Samozřejmě, že byla i období krizí a nezdarů, způsobených generačními problémy i mnohdy protichůdnými názory členů souboru. Myšlenka „hrát pro diváka“ však vždy přispěla k překonání problémů.
Paní Novotná, paní Oulehlová, vy obě patříte k té zakladatelské generaci HS. HS se zúčastnila mnoha soutěží, přehlídek. Na která nejúspěšnější vystoupení si vzpomínáte?  
HS se opravdu zúčastnila mnoha přehlídek, od okresních, krajských, ale také oblastních, které se konaly např. v Napajedlích, Radslavicích aj. Důležitými byly přehlídky národní, konané v Krnově a nejdůležitější byl pak Jiráskův Hronov.
Když máme hodnotit nejdůležitější vystoupení HS v tomto období, tak to byla účast  na 28. Jiráskově Hronově v roce 1958, kde soubor získal 2. místo za uvedení hry A. P. Čechova „Racek.“ Tuto hru označila odborná porota jako velmi náročnou, která se v ochotnických souborech hraje velmi zřídka. Porota vyslovila pochvalu za režijní pojetí, za vnitřně bohatý projev herců, za vyrovnanost souboru. Hlavní porotce J. Nezval pak hodnocení hry uzavřel slovy: „před takovým souborem smekám.“
DS Hanácká scéna Kojetín se zúčastnila přehlídky na Jiráskově Hronově již v roce 1956. Co k tomuto úspěchu můžete říci?
Na Jiráskově Hronově byl soubor již v roce 1956, a to se hrou M. Gorkého „Děti slunce“. Za inscenaci této hry získala HS 3. místo. Byl to velký úspěch. Jak soudobý tisk uváděl, je to hra velmi náročná, obtížná, klade na herce i na diváky značné nároky. Uvádění se vyhýbají i profesionální scény. Nastudovat tuto hru bylo pro Hanáckou scénu velmi náročné. Herci ale přistupovali ke zkouškám velmi zodpovědně a výsledek se dostavil. Když potom po vítězstvích na všech přehlídkách, od okresních až po národní, přišel 28. června 1956 z Prahy, z ÚDLUT (Ústřední dům lidové umělecké tvořivosti) telegram s textem: “Blahopřejeme k výběru na 26. Jiráskův Hronov – vaše představení stanoveno na 19. srpna 1956.“ Bylo to sice radostné, ale všichni si byli zároveň vědomi, že nastává na inscenaci další práce. Také tomu tak bylo! Zkoušelo se, pilovalo, ale veškerá ta dřina se zapomněla, když soubor získal 3. místo!
Jaké bylo přijetí členů HS v Kojetíně po úspěchu na Jiráskově Hronově v roce 1956?
V kronice HS  je také zaznamenáno překvapivé uvítání souboru po návratu domů. V Přerově na nádraží čekal autobus, odvezl celý soubor do Kojetína, k Pivovaru, kde hrála hudba, čekaly děti s kytičkami, v sále vítal soubor tajemník ONV, předseda MNV, podnikový ředitel Mlýnů z Olomouce. Všichni blahopřáli k úspěchu a vyslovili poděkování za to, že Hanácká scéna úspěšně reprezentovala Kojetín. O souboru pak bylo možno se dočíst také v tisku  a to jen kladně.
Zúčastnila se Hanácká scéna Jiráskova Hronova jen dvakrát, nebo kvality souboru byly oceněny vícekrát?
Hanácká scéna hrála na Jiráskově Hronově celkem čtyřikrát. V letech 1956 a 1958, dále pak v roce 1965 se hrou polského dramatika J. Broskiewizce „Skandál v Hellbergu“ a v roce 1977 postoupila na Jiráskův Hronov se hrou současného autora J. Jílka „Silvestr.“ Tyto inscenace ale na přední místa, jako ty předcházející, nepostoupily. Byly připomínky k výběru her a k celkovému pojetí. Ostatní soubory začaly hrát novějším způsobem, více experimentovaly. U diváků však měly hry úspěch a heslo Hanácké scény vždy znělo: „Přece nehrajeme pro porotu, ale pro lidi, pro naše věrné diváky.“
Když se řekne divadlo respektive amatérské či ochotnické divadlo, každý si představí herce, herečky a prkna, která znamenají svět. Je to pravda? Není k tomu, aby se otevřela opona ještě třeba dalších pracovníků a spousty práce?
Když diváci zhlédnou představení, obvykle hodnotí jen výkony na jevišti. Že je však třeba ještě dalších dobrovolníků, kteří nejsou vidět, už je nenapadá. A přece by se bez nich inscenace nemohla uvést. Je to technika, která staví dekorace, mnohdy je i vyrábí, osvětlovač, který musí podle pokynů režiséra rozsvěcovat, zhasínat, mnohdy i v průběhu jednotlivých dějství, je třeba rekvizitářky, inspicienta, který sleduje včasné nástupy na jeviště. Velmi důležitá je funkce nápovědy, o které se teď spíš píše jak „text sleduje“. Té bylo někdy třeba až moc! Všichni jmenovaní pak spolu s herci tvoří kolektiv, který se snaží, aby představení vyšlo co nejlépe.
Nejdůležitější osobností v každém divadelním souboru je režisér a dramaturg. Co je náplní jejich činnosti? Kdo vykonával tyto funkce v Hanácké scéně?
Samostatnou funkci dramaturga soubor neměl. Dramaturgie byla kolektivní záležitostí. Zkušenější členové pročítali divadelní hry, které vydávala DILIA (Divadelní a literární vydavatelství), sledovali repertoár profesionálních divadel. Potom na společné schůzce diskutovali o vhodnosti titulu pro Hanáckou scénu. Názory členů se mnohdy dost lišily, když potom došlo ke shodě, bylo nutno zvážit, vzhledem k počtu členů, obtížnosti textu, věku  apod., zda je možno role obsadit. Mimo vážných her se soubor hodně zaměřil na veselohry, sáhl i do oblasti operet, které měly u diváků vždy mimořádný úspěch. Když byla hra vybrána, nastala práce pro režiséra. Ten  je zodpovědný za rozdělení rolí, musí dohovořit dekorace, aby při aranžování scén mohl určovat pohyb herců na jevišti. Následuje první zkouška, na které režisér pohovoří o hře, přednese záměr, se kterým svou režijní práci povede, seznámí s obsazením rolí. Hanácká scéna měla výhodu, že mohla obsadit tuto funkci z vlastních řad. V prvních letech činnosti to byl František Hájek, později Vladimír Novotný a některých her se režisérsky ujal také Leo Horák. Jen u některých špičkových představení, připravovaných na významné přehlídky, zvláště v Krnově a na Hronově, pomáhali v závěru zkoušek  profesionálové, např.  Radovan Kalina z Prahy, Radúz Chmelík, Vladimír Týřl a později Karel Novák z Olomouce.
V Hanácké scéně účinkovali také profesionální umělci, a to herci či režiséři. Na které vzpomínáte?
Nejpěknější vzpomínka je určitě na člena Národního divadla v Praze, národního umělce Jaroslava Vojtu. Bylo to v roce 1953, kdy hostoval ve hře Ladislava Stroupežnického „Václav Hrobčický z Hrobčic“. O J. Vojtovi je známo, že to byl milý muž, velký umělec, ale teprve osobní setkání ukázalo, jaký to byl vzácný člověk. Jeho hostování pak pokračovalo besedou se souborem, což byl nezapomenutelný zážitek. V operetách „Dům u tří děvčátek“ a „Mamzelle Nitouche“ hostoval člen olomouckého divadla Václav Kubíček, ve hře „Nezvaný host aneb kaviár nebo čočka“ Jiří Kroc, také z olomouckého divadla a v pozdějším období pak Pavel Doucek, Jana Nováková a Karel Novák, také z Moravského divadla Olomouc. Spolupráce s hosty se nesla vždy v přátelském duchu, bylo možno se i trochu přiučit z výkonů profesionálů. Také návrh na scénu a dekorace hry Racek pro hronovské představení zpracoval profesionál, akad. malíř Vojtěch Štolfa z Kojetína, šéf výpravy brněnského divadla.
Víme, že Hanácká scéna hrála nejen v Kojetíně, ale také ve městech a obcích střední Moravy a zajížděla také na severní a jižní Moravu. Vzpomínáte si na některé „štace“ Hanácké scény?
Soubor se zúčastňoval okresních, krajských, oblastních a národních přehlídek. Každá hra měla před soutěžním představením nejméně patnáct repríz. Počtem představení soubor rostl, kvalita herců se zvyšovala, úroveň souboru stoupala. Hanácká scéna se pravidelně zúčastňovala Okresního divadelního festivalu v Radslavicích, divadelních přehlídek v Drahotuších, v Dřevohosticích, v Holešově, Krajského divadelního festivalu v Přerově, Krajského divadelního festivalu ve Frenštátě p. R. Byla účastníkem Festivalu ochotnických souborů v Napajedlích, Národní přehlídky divadelních souborů v Krnově.
Čím byla podmíněna úspěšná činnost Hanácké scény?
Úspěšná činnost divadelního souboru byla především podmíněna nadšením a obětavostí členů souboru. Zvládnout tři až pět zkoušek týdně nebylo jednoduché a vyžadovalo značné pochopení i v rodině.
S nadsázkou můžeme říci, že divadelní soubor Hanácká scéna byl jedna velká rodina. Vždyť tam hráli nejen manželé, ale i děti. Můžete mi vyjmenovat některé manželské dvojice a jejich děti? Co ovlivňovalo dobré vztahy v souboru?
Dlouhá společná práce v souboru přinesla kladné výsledky. Oporou souboru a hybnou silou zůstávala zakladatelská skupina, soubor se však personálně rozrůstal, přicházeli noví zájemci, kteří se chtěli stát členy souboru. Mnozí ale také z různých důvodů odešli. Nebylo jednoduché odejít večer z domova na zkoušku, v sobotu a v neděli hrát mimo Kojetín, což v praxi znamenalo odjezd do blízké „štace“ v 16 hodin, do vzdálené i v poledne. Návrat domů pak
i o půlnoci. Výhodou bylo, zapojení manželských dvojic do činnosti souboru.  Můžeme jmenovat např. manžele Hájkovy (herečka, herec), Kafkovy (herečka, technik, herec), Novotných (herečka, režisér, herec), Flídrovy (herečka, technik), Tichých (nápověda, osvětlovač), Řezáčovy (herečka, inspicient, herec), Trunečkovy (herečka, herec) a další. Když bylo třeba obsadit dětské role, zapojily se i děti z rodin herců. Vztahy se upevňovaly také tím, že členové měli společné aktivity. Např. návštěva představení profesionálních divadel v Olomouci, v  Brně, v Gottwaldově (dnes Zlín), ale také v Praze a v Bratislavě. Společně jsme jezdili na hory, v létě i v zimě. Členové si vzájemně pomáhali  ve složitých situacích. Např. člen Leo Horák dostal s rodinou přidělen byt v novostavbě, který bylo třeba po všech řemeslnících uklidit. Padlo na to nejedno sobotní odpoledne.  
Nyní trochu indiskrétní otázka. Jaké byly vzájemné vztahy mezi členy souboru? Můžete uvést příklady pozitivních, empatických vztahů? A co, když to někdy zajiskřilo?
Dlouhodobé soužití členy Hanácké scény obohacovalo, vzájemné vztahy se upevňovaly. Je však pravdou, že při projednávání nutných záležitostí nebyly vždy názory na věc stejné. Debaty pak bývaly bouřlivé a mnohdy to i jiskřilo. Časem se pak vše uklidnilo. Vzpomínám si však, (říká paní B. N.) bylo to právě při intenzívní přípravě hry „Racek“ na Jiráskův Hronov, došlo mezi vedoucím F. Hájkem a dvěma členy k takové rozepři, že člen a členka se se souborem rozloučili. Muselo pak dojít k přeobsazení rolí, což byla další práce. Stav ale netrval dlouho a jejich jména se opět objevila na plakátech dalších her.
V období 1981–1990 Hanácká scéna nehrála. Mnozí z členů, kteří v souboru působili v padesátých a šedesátých letech odešli do jiného angažmá a také došlo ke generačním problémům. Můžete uvést kolik soubor uvedl premiér v období své činnosti od roku 1949–1980?   
V prvním období své činnosti (1949–1980) uvedla Hanácká scéna 55 premiér a téměř 600 představení. Ale o tom jsme již hovořili. Bylo to období velmi pracovně vypjaté, časově náročné. Měnilo se složení souboru, hlavně složení věkové. Mnozí se z Kojetína odstěhovali a odcházeli z osobních i pracovních důvodů. Nastal generační problém a soubor se dostal do období útlumu činnosti.
K obnovení činnosti divadelního souboru Hanácká scéna Kojetín došlo v roce 1991. Kdo všechno  stál při obnovení činnosti souboru?
Ano, k obnovení činnosti divadelního souboru došlo v roce 1991. Na vedení Městského kulturního střediska Kojetín, jako zřizovatele, se obrátilo s dotazem několik mladých lidí, zda by nebylo možné v Kojetíně založit amatérský divadelní soubor a hrát divadlo. Tak vznikla myšlenka obnovit činnost DS Hanácká scéna. Pro zájemce se uskutečnily se besedy nad fotoalby Hanácké scény a besedy o ochotnickém divadle. Do souboru se přihlásili noví a mladí herci a herečky, kteří měli odvahu a chuť vystoupit na jevištní prkna. Původní členové Hanácké scény Vladimír Novotný, Marie Oulehlová, Božena Novotná, Eva Řezáčová tak uvedli „na prkna, která znamení svět“, mladé a  začínající herce.
Kdo organizačně vedl soubor po obnovení činnosti, kdo vedl soubor režijně?
Nelze nevzpomenout vedoucí souboru, na kterých od založení Hanácké scény ležela administrativní a organizační práce. V této funkci se od založení souboru vystřídali František Hájek, Vladimír Novotný, Věra Kafková, Božena Novotná, Eva Řezáčová, Lenka Šípková, Marie Němečková. Od roku 1991 se v režisérské funkci vystřídali manželé Novotní, Jolana Šťastníková, František Konečný, Karel Novák, Karel Nováček, Radim Koráb, Hana Hásová, Jakub Šírek, Jana Nováková, Jiří Kašík, Josef Vrána.
Jaký byl repertoár souboru po obnovení jeho činnosti?
První hrou obnovené Hanácké scény byla komedie „Košilka“ (premiéra 1993), ve které členové původní Hanácké scény uvedli na jevištní prkna mladé začínající herce. Ti zazářili v další hře „Bumerang“ (premiéra 1994). Následují další hry: „Ten, který nikdy nezalhal“ (premiéra 1996), „Sluha dvou pánů“ (premiéra 1998), „Člověk, muž a džentlmen“ (premiéra 1999). Následovaly komedie „Z díla Járy Cimrmana“, „Jak je důležité míti Filipa“, „2 + 2 = 5“ (premiéra 2002), „Rozmarný duch“ (premiéra 2005).
V rámci Hanácké scény se objevil také fenomén tzv. „studentského divadla“. Co k tomu můžete říci?
V prvním desetiletí 21. století projevili studenti kojetínského gymnázia zájem hrát divadlo. Vzniklo tak několik pokusů inscenací „studentského divadla,“ jejichž úroveň se zvyšovala, zvláště příchodem nového režiséra, brněnského herce Radima Korába. Na motivy filmu „Někdo to rád horké“ soubor uvedl „Holt, někdo to rád hot“. V roce 2008 soubor uvedl v režii Hany Hásové a Jakuba Šírka pohádku pro dospělé autorů Cimrmana, Smoljaka a Svěráka „Dlouhý, Široký a Krátkozraký“. Mladí herci měli úspěch nejen na domácím jevišti, ale i na zájezdech.

Hanácká scéna v současnosti
Období, které bychom mohli nazvat obdobím současnosti, vedoucí divadelního souboru je Marie Němečková a soubor vsadil hlavně na komedie. Režii převzala v roce 2009 Jana Nováková z Olomouce, které nejenže vyhledala pro soubor hry odpovídající jeho kvalitě, ale tyto také se souborem nacvičila. Byly to komedie „Tenor na roztrhání“, „Zahraj to znovu, Same“, „Modré z nebe“. Komedii Antonína Procházky „Ještě jednou, profesore“, nacvičil se souborem kroměřížský režisér Jiří Kašík.  Od roku 2015 soubor režijně vedl  herec Josef Vrána.
Komedie „Když se zhasne“ měla u diváků  nejen v Kojetíně, ale i na zájezdových představeních velmi příznivý ohlas. Poslední připravenou inscenací je komedie „Láska mezi nebem a zemí“, jejíž režii po Josefu Vránovi dokončila Jana Nováková.

A co říci na závěr?
Ochotnické divadlo a tedy také DS Hanácká scéna Kojetín bývá často nazýváno kulturním fenoménem. Soubor prožil období rozmachu i útlumu, ale vždy po určitém čase se jeho činnost obnovila. Proto věříme, že působení amatérského divadla v Kojetíně bude,  třebas v jiné formě pokračovat dále.