O filmech

Cesty za krásou

K realizaci filmu „Cesty za krásou“ došlo na jaře roku 1962. V tomto pokusu o lyrické filmové vyjádření krás naší přírody si zahráli dva mladí členové kojetínské Hanácké scény, Anička Hýbnerová (nynější manželka herce a dramaturga Jiřího Bednáře) a Jan Sýkora. Verše recitovala Miroslava Fišerová-Valová, která se později stala režisérkou dramatického vysílání Čs. televize v Praze. Film byl na amatérské možnosti značně rozsáhlý – jeho natáčení a technické zpracování trvalo téměř dva roky. Spolupracovala na něm řada členů filmového kroužku a také mnoho mých osobních přátel. Mezi ně patřili František Babiánek, Jožka Bíbr, Vladimír Chlebníček, Jan Rynda, František Tomek, Marie Hamplová, Jiří Rumplík, Zdeněk Šubík a mnoho jiných. Natáčení probíhalo v několika etapách, podle možnosti volného času těch, kteří na něm pracovali a také podle přízně počasí, poněvadž šlo o exteriérový film. Pracovali jsme v tehdy ještě krásném prostředí kojetínských luk ve Včelíně, velká část záběrů byla točena v tršických lesích a sekvence města jsme nasnímali v Olomouci.

Nelze popsat všechny zážitky a problémy, kterých byl bezpočet. Faktem však je, že úsilí a nadšení pro věc bylo u všech zúčastněných obrovské. Franta Babiánek například vyrobil 15 metrů trubkových kolejí a pojezdový vozík pro kameru. Honza Sýkora, mimo svůj herecký part obstarával a zajišťoval dopravu techniky. Vladimír Chlebníček, šéf Spojeného závodního klubu v Chropyni vyřídil zapůjčení firemní „šestsettrojky“ včetně řidiče, ze které jsme nasnímali záběry v jízdě pod úvodní titulky. Ke slovu přišel také legendární Sýkorův motocykl značky NSU se sidecarem, kterým se najelo množství kilometrů, mnohdy za natočením dvou, či tří záběrů. Vydatně pomáhal také Lojza Ševčík, hlavně při přemisťování kolejí a Zdeněk Mrázek – Holman s autobusem Osvětové besedy zvaným „NANUK“, který jsme mnohdy vyprošťovali z rozblácených cest.

Natáčení obrazu bylo dokončeno v srpnu 1964. Film byl pak sestříhán a později vykopírován pomocí dublnegativu ve filmových ateliérech Gottwaldov – Kudlov. Poprvé jsme použili zvukového záznamu přímo na filmu pomocí magnetické zvukové stopy. Zvuk byl nahrán ve studiu Čs. rozhlasu v Olomouci. Nemalé finanční náklady na celou výrobu filmu nesla jako sponzor olomoucká Fotografia, která tak pokračovala v navázané spolupráci s Osvětovou besedou v Kojetíně.

Cesty za krásou byly v březnu uvedeny na celostátním festivalu amatérských filmů PRAF 65 v budově Průmyslové školy v Přerově a v dubnu téhož roku u příležitosti zahájení oslav 20. výročí osvobození Kojetína v pořadu „Živé noviny“ v sále Kulturního domu v Kojetíně a nastartovaly vlastně pozdější vznik Filmového studia tvůrčí skupiny „Signál 64“.
 

Láska nebeská

Prvním hraným filmem nově utvořeného Filmového studia Signál 64 byl film „Láska nebeská“. Měl jednoduchou fabuli: byl sestaven z dílčích hraných etud na motivy stejnojmenné písně v interpretaci Evy Pilarové a Waldemara Matušky. S jeho natáčením se započalo v březnu 1966. Vystupovala v něm řada občanů města a ke spolupráci byl přizván herecký soubor Hanácké scény. V epizodkách si s chutí zahráli Leo Horák, Věra Kafková, Zdeněk Chyba, Božena Novotná, ing. František Maňásek se svou chotí, Jana Slováková, Petr Trávníček, Marie Štáblová, Karel Mikeš – Effa, manželé Alena a Mirek Polišenští, Petr Válek, Eliška Čížkovská, Mirek Prokeš ml. – Ždirba, Mirek Fík, Hynek Dostál ml., Mirek Hamerník, posluchačky Mistrovské zemědělské školy v Kojetíně a mnoho dalších. Námět, scénář, kameru a režii obstarali Jan Sýkora a Svatopluk Spáčil. Výtvarníkem byl Jožka Bíbr a hudebním režisérem Jirka Rumplík. Skupina nevlastnila žádné finanční zdroje, takže film byl natáčen opět na 8 mm materiál, který byl pořízen z prostředků Osvětové besedy v Kojetíně.

Na podzim roku 1966 byla Láska nebeská uvedena na meziklubové soutěži amatérských filmů mezi městy Olomouc, Přerov a Ostrava v ZK n.p. Drogerie v Olomouci. Film byl promítnut mimo soutěž, ale na všechny přítomné zapůsobil „jako bomba“. Pro svou kvalitu pak byl pak vybrán do celostátní soutěže filmu s rodinnou tématikou „Přerovská revue amatérských filmů PRAF 1967“ v Přerově, kde obdržel cenu za kameru. Na okresní soutěži ZUČ získal 1.cenu a byl pak promítnut na závěr roku 1966 při zasedání Rady MěstNV v Kojetíně. Po jeho shlédnutí rozhodla městská rada poskytnout naší tvůrčí skupině finanční dotaci k realizaci dalších filmů, což byla ostruha do slabin našeho oře tvořivosti.
 

Májové leporelo

Šestým hraným filmem, který vznikl v tvůrčí dílně kojetínského filmového studia „Signálu 64“, bylo „MÁJOVÉ LEPORELO“. Námět Jana Sýkory zpracoval do filmového scénáře S. Spáčil již počátkem roku 1968. Tento snímek byl pokusem o psychologickou sondu do duševního světa mladých lidí ve vztahu k prvomájovým oslavám.

Režisér Jan Sýkora obsadil do hlavních rolí dva mladé kojetínské občany – zpěvačku chropyňského DISKANTU Marušku Scholzovou a Petra Trávníčka. I zde se projevil Sýkorův cit pro výběr postav – oba představitelé své role zahráli přesvědčivě a na výbornou. Za kamerou stanul vedle Svat. Spáčila také syn Jiří, jako samostatný kameraman dílčích filmových sekvencí. Tento film kladl na kameru značné nároky. Scénář totiž předepisoval řadu imaginárních záběrů vyjádřených emotivní kamerou s přesně umístěnými dvojexpozicemi a obrazovým prolínáním, což při práci na inverzní originál je nesmírně složitý a náročný úkol.

Natáčení bylo zahájeno 27. dubna 1968 na loukách u Račové a další den jsme pokračovali v internátě Učňovského střediska OSP v Křenovské ulici. Scénu útěku chlapce z prvomájových oslav jsme natočili autenticky z různých úhlů dvěma kamerami 1. května při manifestaci na kojetínském náměstí. Zde muselo vše přesně klapnout, nic se nedalo nahrát dodatečně. Petrovi Trávníčkovi totiž scénář předepisoval utíkat zaplněným náměstím v okamžiku, kdy se hrála Internacionála. Byl chudák málem inzultován jedním příliš horlivým občanem, který naprosto netušil, že se jedná o filmový záběr. Naštěstí Petr byl rychlejší než onen občan a vše dobře dopadlo.

V Májovém leporelu si ještě zahráli vedoucí Osvětové besedy a členka Hanácké scény Božena Novotná, vedoucí Učňovského střediska OSP Josef Pěcha se svými učni, hoši devátých tříd ZDŠ, Franta Nadymáček a Jarda Šikula. Nechyběla ani kojetínská dechovka, útvar místních požárníků se svým velitelem Staňou Spáčilem a množství kojetínských občanů, tak jak je naše kamery při prvomájové oslavě zobrazily.

Májové leporelo bylo 23. listopadu 1969 uvedeno na jubilejním 10. ročníku Mezinárodního festivalu amatérského filmu „Brněnská šestnáctka“, když před tím získalo 1. cenu v okresní i krajské soutěži amatérských filmů a rovněž 1. cenu v kategorii „Filmová píseň“ na meziklubové soutěži Olomouc – Ostrava – Přerov, která se konala 1. února 1969 v olomouckém Divadle hudby.
 

Léto s Monikou



Námět zpracovali Svatopluk Spáčil a Jan Sýkora do filmového scénáře a oba se také podělili o kameru a režii. Postavy manželů v tomto filmu vytvořili dva vynikající herci kojetínské Hanácké scény Věra Kafková a Leo Horák a do role dívky Moniky byla obsazena devatenáctiletá Hana Veselá z Kroměříže. V epizodní úloze si zahrál Vilda Tesařík z Kojetína a „davy“ na břehu rybníka, kde se příběh odehrával jsme sestavili z rodinných příslušníků technického týmu, ve kterém pracovali Karel Mikeš, Jarda Kouřil, Petr Kafka, Jarda Mlynařík, Jarda Kačírek s celou rodinou a mnoho jiných.

Tentokrát nám finanční dotace města umožnila pracovat s velkou kamerou na 16 mm film. Dík laskavosti olomoucké „FOTOGRAFIE“, která našemu studiu poskytla speciální vyvolávací buben, jsme mohli natočený materiál v její kojetínské provozovně ihned laboratorně zpracovat.

Podstatná část filmu se točila u bezměrovského „písečňáku“ kam jsme se vypravili s celým zařízením, technikou a kompletním filmovým štábem, který čítal asi patnáct osob, autobusem Osvětové besedy (Nanukem). Další záběry se pořizovaly na Břehuli a na řece Moravě, kde nám byl velkým pomocníkem hausbót „SATURNIN“, ze kterého Leo Horák v roli Harryho provedl svůj slavný skok za dívkou Monikou do rozbouřených vln řeky. Závěrečné scény filmu jsme točili až ve druhé polovině září ve starém lomu ve Výklekách. Tam celý štáb vezl svým autem šéf kojetínské Mototechny Franta Pátek a zpozdil tenkrát kopání brambor. Není divu, když se točily záběry dívky Moniky, která plavala „bez ničeho“ v dokonale čisté vodě jezera břidlicového lomu.

Filmový fejeton Léto s Monikou, trvající pouhých osm minut, vzbudil v oblasti amatérské filmové tvorby zaslouženou pozornost a přinesl skupině řadu úspěchů v soutěžích: 1.cenu v meziklubové soutěži mezi městy Olomouc, Přerov a Ostrava v roce 1967 v Olomouci, 1.cenu v okresní soutěži ZUČ, která se konala v témže roce v Lipníku n/B, 1.cenu v krajské soutěži amatérských filmů v dubnu 1968 v Opavě a cenu za kameru na celostátní soutěži „Přerovská revue amatérských filmu – PRAF 1969“. V roce 1968 byl uveden na celostátní soutěži amatérské tvorby v Uherském Hradišti a v tomtéž roce na podzim reprezentoval ČSSR na Mezinárodním festivalu amatérských filmů v Brně, ve známé soutěži Brněnská šestnáctka, kde byl vybrán k projekci pro veřejnost, která se konala ve výškové budově areálu Brněnských veletrhů. Každý z naší tvůrčí skupiny, kdo na realizaci tohoto filmu pracoval – ať herci, kameraman, režisér, výtvarník nebo zvukař a samozřejmě také celá technika – vložil svůj kumšt do dílka, které, dá se říci, zahájilo slavnou éru hraných filmů Filmového studia Signál 64.
 

Chtíč

Ještě během natáčení filmu Léto s Monikou vysypal Honza Sýkora ze svého přebohatého „rukávu nápadů“ nový námět pro další film. Bleskurychle jsme zpracovali předlohu do filmového scénáře a ihned po ukončení "Moniky" zahájila skupina přípravné práce k natočení v pořadí již pátého hraného filmu s názvem Chtíč.

Pro hlavní úlohu Františka Klose byl vybrán člen kojetínské Hanácké scény Vladimír Novotný a role jeho partnerky byla svěřena dvacetileté Táni Palichové z Kroměříže, kterou pro tento film objevil náš fotograf Franta Daněk. Dále pak vystupoval ve filmu kompletní herecký soubor Hanácké scény. Film si vzal za úkol podat humornou formou kritický pohled na tak zvané „moderní umění“. S realizací jsme započali koncem září 1967. Úvodní sekvence filmu byly natočeny na kojetínském náměstí a na trase chodníku mezi Charbutovou cukrárnou a základní školou. Část záběrů byla pořízena na schodišti a chodbě Sýkorova domu a závěrečnou sekvenci jsme nasnímali v sále Okresního domu, kde právě probíhala výstava prací výtvarníků okresu Přerov. Převážná část filmu se odehrávala v malířově ateliéru. Ten jsme postavili ve fotoateliéru kojetínské Fotografie, jehož silný osvětlovací park nám výtečně ulehčil práci, takže hlavní scény byly natočeny za jedno odpoledne a jednu noc. Dík zkušenostem a obětavé práci celého kolektivu byl film včetně sestřihu a ozvučení dokončen za necelého půldruhého měsíce. V tvůrčím týmu pracovali režisér Jan Sýkora, kameraman Svatopluk Spáčil, kterému asistoval jeho syn Jiří, výtvarnou stránku a titulky zpracoval Jožka Bíbr, hudební a zvukovou složku Jirka Rumplík a v technice vydatně pomáhali Petr Kafka, Jarda Mlynařík a Franta Daněk.

Film Chtíč byl poprvé uveden v lednu 1968 na „Filmových fejetonech Signálu“ v Kojetíně a na podzim téhož roku reprezentoval spolu s „Monikou“ Československou amatérskou filmovou tvorbu na mezinárodním festivalu „Brněnská šestnáctka“, kde byl ve dvou představeních promítán veřejnosti.
 

Bonyboy



Tento nezvykle a tajemně znějící název byl dán našemu sedmému filmu, kterým skupina pokračovala ve své tvůrčí činnosti. Dosavadní hrané filmy Signálu nesly pečeť úsměvných, satiricky laděných příběhů a tomuto stylu se nevymykal ani film Bonyboy.Jeho první konkrétní podobou byla literární předloha s prozatímním názvem „Western“, kterou napsal Honza Sýkora již na počátku roku 1968. Jeho fabule v sobě spojovala satirický pohled na tzv. „malého českého člověka“ ve vztahu k současné společnosti a naléhavou, tragikomicky pojatou kritiku lidského egoismu a jeho marnosti. To celé bylo vtipnou formou „zabaleno“ do prostředí a postav rodokapsového příběhu z „Divokého západu“.

Pro hlavní roli zlatokopa Billyho Blilla byl již při zrodu námětu vybrán člen Hanácké scény Bohumír Hamerník, který nejlépe splňoval představu autora o této postavě – takže literární předloha filmu byla doslova „ušita“ na jeho tělo. Tento způsob se velmi dobře osvědčil u všech našich dosavadních filmů, poněvadž výběr konkrétního představitele role s dokonalou znalostí jeho typu, naturelu a interpretačních schopností, je v amatérském hraném filmu, který není prakticky schopen pracovat se zvukovým dialogem, rozhodujícím činitelem.

Stejným způsobem byli vybráni představitelé ostatních postav příběhu. Do role „Zlatovlasé Maud“ byla obsazena Věra Chudová, postavu „Pobožného Dana“ ztělesnil Vladimír Chlebníček – ředitel ZK Technoplast Chropyně a roli šéfa "Bonbasu" „Velkého Koua“ si zahrál další člen Hanácké scény, výtečný herec Zdeněk Chyba. Loupeživé indiány „Sokolí oko“ a „Buvolí chvost“ představovali Karel Bíbr a Jiří Trefil, řečený „Pizón“. V epizodních rolích si zahráli Jan Rynda, Vladislav Rynda, Franta Tomek, Vilda Hošek a Vojta Pazdera jako kovbojové. V rolích milenek „Velkého Koua“ vystupovaly přerovské občanky Marie Bláhová, Jarmila Němečková, Sylva Slavíčková a Inka Vykopalová a jeho sekretářku hrála Karla Peturová z Kojetína.Postavu pastora ztělesnil další člen Hanácké scény MVDr. Otakar Řihošek a úřednice „Bonbasu“ představovaly dvě členky téhož hereckého souboru Marie Kafková a Olga Malá. Šéfova osobního šoféra hrál Petr Němeček, předseda Okresního poradního sboru pro amatérský film a imaginární milenkou Billyho Blilla se stala představitelka dívky z filmu Léto s Monikou Hana Veselá. Zahráli si také členové Signálu – Jiří Spáčil jako barman a Jan Sýkora v postavě maskovaného desperáda.

Z výčtu postav je patrné, jak rozsáhlým projektem byl zamýšlený film. Zvažovali jsme, zda vůbec zahájit natáčení – práce na dosavadních filmech stály členy kolektivu příliš mnoho volného času a protesty manželek se začaly množit. Přes tyto skutečnosti zpracoval Svatopluk Spáčil původní literární předlohu do filmového scénáře a příběh o zlatokopu Billym Blillovi dostal konečný název Bonyboy. Také prostředí, kde se měl děj filmu odehrávat, bylo vybráno již při zrodu námětu. Nejlépe vyhovovala „Břehula“, neregulovaný úsek řeky Moravy mezi Lobodicemi a Tovačovem ve státní přírodní rezervaci „Zástudánčí“. Divoká, málo dotčená příroda, řeka s mnohými písčinami a strmými břehy, jak se je volně tekoucí voda po léta vytvářela dávala výbornou kulisu k pravdivému obrazovému zpracování stěžejních scén filmu.

Stav přípravných prací, atraktivní námět a především obrovská chuť celého tvůrčího kolektivu nakonec rozhodly a v druhé polovině července 1968 bylo natáčení zahájeno. K přepravě herců, technického zařízení a rekvizit výtečně posloužil hausbót „Saturnin“ a neocenitelné služby poskytla rovněž Sýkorova „dékávka“ se kterou se dalo dojet po cestách a necestách až k chatě státní přírodní rezervace, kterou nám v průběhu natáčení laskavě zapůjčil Okresní vlastivědný ústav v Přerově. Tato chata se stala hlavním stanem tvůrčího týmu a byly v ní skladovány těžké díly, jako odrazové desky, části kulis a podobně. V technice výborně pomáhali manželé Jiří a Božena Daňkovi.

Natáčení šlo neuvěřitelným tempem kupředu. Za poslední dvě červencové soboty a neděle jsme realizovali téměř celou část filmu, odehrávající se na „clajmu“ Billyho Blilla. Počátkem srpna jsme obětovali týden dovolené, pevně rozhodnuti film co nejrychleji natočit. Jenže příroda nám udělala notnou čáru přes rozpočet. Nastalo období dešťů, voda v řece stoupla až po okraj koryta a po jejím opadnutí jsme ostrůvek, na kterém se natáčely scény „clajmu“ Billyho Blilla vůbec nepoznali. Řeka nám tak v několika dnech vytvořila časovou prodlevu prostředí, nezbytnou pro závěrečné scény filmu, které se odehrávaly po mnoha letech.

21. srpen 1968 a události následujících dnů práci na filmu zcela zastavily. Teprve po deseti dnech, přestože situace byla stále nepřehledná, jsme se odvážili pokračovat. Nad hlavami nám hřměly nízko letící sovětské vrtulníky, které směřovaly k přerovskému letišti, kdy jsme na „Břehuli“ natáčeli nejsložitější sekvenci filmu, ve které Billy Blill zemře a imaginárně vystoupí na nebesa. Podkladový obraz na břichu ležícího „mrtvého“ těla starého zlatokopa, byl nasnímán na jeho „clajmu“ a druhou expozici postavy v bílém rouchu, která z mrtvoly vstane a šplhá do nebe, jsme do téhož obrazu nasnímali proti dokonale černému horizontu jeviště kojetínské Sokolovny. Trikový záběr vyšel znamenitě až na šestý pokus a tato scéna patří k nejpůsobivějším sekvencím tohoto filmu.

Hlavní představitel se nemohl praktický celý rok ani holit ani stříhat, aby byla věrohodně zachována časová prodleva od muže středního věku až po starce s bílými vlasy a vousy, jak to předepisoval scénář v sekvenci v níž „Billy“ opouští tento svět. Neměli jsme možnosti ani schopnosti složitého maskování, jakého se používá u profesionálního filmu a tak Boža Hamerník v závěru natáčení svých scén chodil po Kojetíně zarostlý jako poustevník a byl terčem občanů, neznalých věci. Protestovali také příslušníci Veřejné bezpečnosti, kteří neměli příliš pochopení ke změně jeho vizáže vzhledem k fotografii v jeho občanském průkazu. Ale i tato úskalí byla překonána a Boža se na podzim 1968 opět změnil v mladého muže s elegantně zastřiženým plnovousem.

Zimní měsíce jsme pak věnovali natočení interiérů. Zde je potřeba ocenit nevšední pochopení jak institucí, tak řady občanů města, kteří nám fandili a všemožně vycházeli vstříc. Kojetínská poliklinika s krásně prosvětlenými, dlouhými chodbami se na čas změnila v budovu koncernu „Bonbas“. Natáčelo se v kanceláři OSP – učňovského střediska, jako účtárna koncernu posloužila hala Státní spořitelny a interiéry kuchyně a ložnice šéfa „Bonbasu“ „Velkého Koua“ byly realizovány ve stylově zařízeném bytě pana Zdeňka Matějky, velkého příznivce naší tvůrčí skupiny.

Jaro 1969 nás zastihlo opět v pilné práci. Kojetínští občané žasli: před poliklinikou se jednoho dne objevil smuteční katafalk s černou rakví a s velkým portrétem Billyho Blilla v čele. Kolem stáli kovbojové, Velký Kou se svými milenkami, zlatovlasá Maud a ostatní pozůstalí a pastor v černé sutaně mával kropenkou. V trávě pohozená lidská lebka civěla prázdnými důlky vzhůru na střechu polikliniky, ze které čnělo dlouhé prkno a na něm se tetelil kameraman s Pentaflexkou. To všechno proto, aby mohl Billy Blill z nebes koukat na svůj pohřeb.

Natáčel se obraz dvacátý šestý, záběr číslo 1 závěrečné sekvence filmu „Bonyboy“. A občané města žasli dál... Den předtím došlo totiž k výbuchu nadzemní nádrže zemního plynu u Lobodic a městem šly bleskurychlé „zaručené“ zprávy, že před poliklinikou jsou rakve s mrtvými, takže žasl i Franta Kraváček, šéf místní pohřební služby, který nám laskavě zapůjčil a instaloval katafalk s rakví, aby se pohřeb Billyho Blilla mohl vůbec konat. Žasla i jedna paní, která šla na polikliniku s bolavým zubem, že při spatření lebky i rakve je bolest v tu ránu pryč, zatímco šéf polikliniky Dr. Rozehnal nežasl, ale spíš protestoval, že mu odrazujeme zákazníky.

Nicméně kamera bzučela, polykala metry a herci nemohli vůbec žasnout – museli se v ostrém světle odrazových desek mezi sebou rvát o bony, které sypal Billy Blill z oblak a my za kamerou jsme jenom trnuli, ať pohřební službě vrátíme rekvizity v původním stavu, poněvadž herci musí brát takovou rvačku naprosto vážně.

Počáteční svižné tempo výroby filmu se značně zpomalilo. Vážné onemocnění Zdeňka Chyby posunulo dokončení zbývajících záběrů až do druhé poloviny srpna 1969. Byla nádherná slunná neděle, když jsme s celým štábem a technikou odjeli do Přerova, kde na terase a v baru restaurace „Strojař“ vznikaly poslední scény filmu „Bonyboy“. Náš obdiv a hluboká úcta patřily velkému herci Zdeňku Chybovi, který v bolestech a za pomoci utišujících prášků, se šarmem sobě vlastním, mistrovsky dokončil svou roli Velkého Koua, prostopášného šéfa „Bonbasu“. Netušili jsme tehdy, že tento výborný člověk, dlouholetý člen Hanácké scény a opora hereckého souboru našeho filmového studia, nebude zanedlouho mezi námi...

Přišlo září a na střihačském stole ležela analýza našeho, více než ročního snažení – dvanáct set metrů filmu úhledně poskládaných v kovových „třicítkách“. Stovky záběrů, mnohdy několikrát opakovaných, z nichž jen některé budou tvořit syntézu, to znamená hotové dílo. A přišly dny, večery a noci, stovky hodin přesné práce na střihu a montáži, která teprve se všemi interpunkcemi a správně vyváženým rytmem záběrů, vytvoří jasnou obrazovou řeč filmu. Tu jsme „uslyšeli“ až závěrem roku 1969, kdy se konečně víc jak šest set metrů čistého střihu ocitlo na kotouči naší „Clubky“, která nám pak po osmatřicet minut projekce vyprávěla ucelený příběh Billyho Blilla. Film Bonyboy byl na světě.

Počátkem roku 1970 byl film opatřen MG stopou, na kterou pak Jirka Rumplík přepsal hotový a smíchaný zvukový záznam. Předpremiéra se konala v sále Kulturního domu v Kojetíně počátkem března. Prvními diváky byli účinkující a také ostatní členové Hanácké scény, kteří byli obvykle prvními recenzenty našich filmových děl. Jejich kritika vyzněla příznivě, takže jsme s optimismem očekávali utkání s ostatními filmovými amatéry na Okresní soutěži amatérských filmů v rámci ZUČ.

Ta se uskutečnila počátkem května 1970 v sále Loutkového divadla v Přerově, odkud si „Bonyboy“ odnesl Palmu vítězství. O tři týdny později, bylo to 31. května, tleskalo zaplněné hlediště olomouckého Divadla hudby našemu filmu podruhé, když předseda krajské poroty amatérských filmů předával zástupcům Signálu Hlavní cenu za nejlepší film této soutěže. Ovace patřily všem, kteří na tomto filmu téměř dva roky usilovně pracovali, aby obohatili pokladnici českého amatérského filmového umění. Jejich zásluhou se malé moravské město Kojetín stalo v této oblasti pojmem. Film „Bonyboy“ postoupil do celonárodní soutěže, která se v červnu téhož roku konala v Rakovníku. Předvýběrová porota ale film do soutěže nezařadila, údajně pro jeho nadměrnou délku. Z kuloárů jsme ale věděli, že hlavním důvodem byl jeho, na tehdejší dobu dost odvážný obsah. Nedalo se nic dělat, projekční čas neměl podle regulí této vrcholové soutěže překročit dvacet minut a soutěžní podmínky platí pro každého. Nicméně, nikdy jsme své filmy netočili pro soutěže – patřily především divákům. A tomuto našemu hranému filmu jich tleskalo bezpočet.


Čestné uznání Severomoravského kraje Dne 9. května 1969, v rámci květnových oslav, bylo u příležitosti festivalu „Krnovský divadelní máj“ předáno naší tvůrčí skupině Čestné uznání SM KNV v Ostravě, za úspěšnou propagaci Československého amatérského filmu na mezinárodních soutěžích. Toto ocenění na poli kultury bylo „Signálu“ uděleno jako jedinému kolektivu SM kraje v oboru amatérského filmu za skutečnost, že naše tři hrané filmy prošly v silné konkurenci neúprosným sítem předvýběrových porot a staly se součástí Československých soutěžních kolekcí na dvou ročnících Mezinárodního amatérského filmového festivalu „BRNO 16“. Zde se čestně utkaly s díly amatérských kinematografií Německé spolkové republiky, Jugoslávie, Španělska, Rakouska, Itálie, Francie a Německé demokratické republiky.

 

Pozor, natáčíme!



Všichni jistě známe onu zvláštní atmosféru, kdy sál biografu ztemní a rozzáří se stříbrné plátno, na kterém se odvíjí více či méně zajímavý děj filmového příběhu. Málokdo z diváků ale ví, jak takový film, který nás buď zaujme a strhne, nebo také dokonale „otráví“, vlastně vzniká. O nahlédnutí do amatérské filmové „kuchyně“ se pokusil dokumentární snímek, který jsme nazvali „Pozor, natáčíme!“. Vznikal souběžně s filmem „Bonyboy“. Humorných situací, ba i těch, při kterých nám doslova „tekly“ nervy, bylo při natáčení víc než dost. Mnoho z nich nasnímal Jirka Spáčil a poněvadž pracoval 16 mm kamerou ADMIRA ELEKTRIC, vznikl vlastně bez předchozího záměru jakýsi obrazový fond filmové práce před i za kamerou, ale také při chvíli oddechu v táboře na Břehuli i průběhu technického zpracování v laboratořích a střižně.

Komentář Jana Sýkory nahovořil člen Hanácké scény Leoš Horák a Jiří Rumplík všechno podmaloval přiléhavou hudbou. Film „Pozor, natáčíme!“ byl v roce 1975 uveden na „Filmových fejetonech Signálu“ v rámci oslav desetiletého výročí založení naší tvůrčí skupiny. Zůstal trvalým dokumentem práce, která nás bavila a jejíž výsledky, jak jsme se mohli často přesvědčit, bavily naše diváky.
 

Černomořská pohlednice

Na základě pokračující kulturní spolupráce mezi kojetínskou Osvětovou besedou a družstvem „Fotografia“ Olomouc, bylo naše filmové studio pověřeno natočením dokumentu k 20. výročí založení fotografických družstev , který se rozhodlo realizovat Zájmové sdružení VD s fotografickou činností v Československu.

V červenci příštího roku odcestoval kameraman Svat. Spáčil do Bulharska, natočit pro tento film sekvenci zahraniční rekreace členů tohoto sdružení. Zde v krásném koutu černomořského pobřeží kousek od Varny, v místě, kde se do moře vlévá řeka Kamčia, zřídilo Zájmové sdružení chatkový tábor, ve kterém se střídali družstevní fotografové z celé naší republiky.

Dojmy suchozemce, který poprvé uviděl moře z bezprostřední blízkosti, byly strhující. A tak, mimo práci na dokumentu, pořídil kameraman množství zajímavých záběrů moře, okolní přírody a hemžení lidského mraveniště na pláži Kamčie. Z tohoto materiálu pak vznikl v tvůrčí dílně Signálu střihový snímek s názvem Černomořská pohlednice. Autor v něm vede diváka emotivním prožitkem jednoho dne, stráveného na břehu moře.

Obrazovou skladbu filmu podtrhuje překrásná hudba v podání sólisty a našeho velkého příznivce, čtyřnásobného mistra světa ve hře na foukací harmoniku, Lubomíra Plevy, kterého doprovází Ostravský rozhlasový orchestr. I tentokrát projevil své mistrovství v hudební režii náš Jirka Rumplík, když pro zvukovou kulisu vybral právě tyto Plevovy nahrávky. Černomořská pohlednice se stala jakýmsi pocitovým „bonbónkem“ našich filmových představení.
 

Když byla Haná rozkévaná

Již během realizace prvních hraných filmů uvažovala naše tvůrčí skupina natočit tři dokumenty o významných kojetínských rodácích. Zamýšlenou trilogií měly být filmové medailony akademické malířky Marie Gardavské, akademického malíře Jana Sázela a kojetínského kapelníka a hudebního skladatele Gustava Voždy.

Materiály o životě a díle Marie Gardavské shromažďoval již od roku 1963 František Babiánek. Natáčení bylo nakonec odloženo. Film, ve kterém mimo několika černobílých fotografií ze života měly figurovat hlavně její překrásné akvarely, nemělo smysl točit na černobílý materiál a zpracování v barvě bylo pro nás finančně zcela nedostupné.

Akademický malíř Jan Sázel byl kojetínské veřejnosti znám jako člověk zcela uzavřený a krajně nedostupný. Veškeré naše pokusy navázat s ním kontakt vždy ztroskotaly. Teprve v roce 1968 se naskytla vhodná příležitost. Mistr Jan Sázel požádal Svatopluka Spáčila o zhotovení fotografických reprodukcí svých obrazů. Tehdy se také podařilo získat malířův souhlas. Bohužel, krátce na to Jan Sázel zemřel, takže k natočení medailonu nedošlo.

Někdy v roce 1967 byla navázána spolupráce s PhDr. Gustavem Voždou, který soustředil rozsáhlý materiál o životě a díle svého otce, hudebního skladatele Gustava Voždy a zpracoval také literární scénář medailonu. S natáčením bylo započato v srpnu 1969 v Kostelci na Hané v rámci Okresních dožínek, kam jsme stařičkého a tehdy již nemocného skladatele dopravili autem. Zde vznikly nejkrásnější obrazové sekvence Voždovy „Hanácké besedy“, kterou v amfiteátru provedl Hanácký národopisný soubor „Ječmínek“ z Prostějova. Zde byly také nasnímány autentické záběry polocelků, polodetailů a velkých detailů skladatelovy dojaté tváře , který seděl na čestném místě v přeplněném hledišti.

Asi o měsíc později byly natočeny kompletní sekvence ve skladatelově pracovně, posezení na dvorku jeho domu v Havlíčkově ulici a také v parku před nádražím, kam Gusta Vožda tak rád chodil na své procházky. Konečná podoba filmu vznikla až roku 1974, kdy byly dotočeny záběry z předloh dokumentárních fotografií, písemností a partitur vydaných vážných a zábavných skladeb. Ve filmu byly použity Voždovy skladby, které na gramofonové desky nahrál Brněnský rozhlasový orchestr se sólistou Státní opery v Brně, veřejnosti tehdy více známým „stréčkem Křópalem z Břochovan“. Komentář k filmu namluvil člen Pěveckého sdružení Moravských učitelů a herec div. souboru „TYL“ v Přerově, Rajmund Štimpl. Skladatel Gusta Vožda tento film bohužel nikdy neviděl. Zemřel na následky své nemoci v roce 1971, prakticky uprostřed natáčení.

Film Když byla Haná rozkévaná zůstal tedy jediným zamýšlené trilogie a byl poprvé uveden na II. Filmových fejetonech Signálu v roce 1975 a o rok později reprezentoval naši tvůrčí skupinu na Okresní soutěži amatérských filmů v Přerově, odkud si odnesl 1. cenu v kategorii filmového medailonu.

---

Počáteční aktivita a svižné tempo Filmového Studia Signálu 64 se ale začaly již během natáčení filmu Bonyboy zpomalovat a jakoby doznívat. Příčin bylo několik. Jednak se zákonitě dostavila tvůrčí únava a svou roli hrálo také finanční zabezpečení další činnosti. Dále to byla skutečnost, že Svatopluk Spáčil nastoupil počátkem roku 1969 do Přerova, jako vedoucí tamních provozoven olomoucké „Fotografie“, což podstatně zmenšilo jeho fond volného času, který mohl věnovat náročné práci ve studiu. Navíc bylo v říjnu 1971 zahájeno vyučování na nově zřízené Mistrovské škole fotografické ČSVD v Praze, kam byl Českým svazem VD povolán jako externí odborný učitel technologie, filmové techniky a výtvarné výchovy. Léta 1965 až 1975, znamenala tehdy v činnosti tvůrčí skupiny „Signál 64“ především éru filmové tvorby. V závěru její retrospektivy se vraťme do sféry umělecké činnosti ostatních členů Signálu 64.