Členové skupiny

František Babiánek

z Kojetína, spoluzakladatel fotografického a filmového kroužku z let 1960 – 1961, který spolupracoval při natáčení filmu „Cesty za krásou“, se vždy hluboce zajímal o tvorbu našeho kolektivu. Sám se amatérsky věnoval olejomalbě s velice pozoruhodnými výsledky. Onemocněl pak plicní chorobou a po odchodu do invalidního důchodu se jeho záliba rozrostla v cílevědomou tvorbu. Počátkem srpna jsme Frantu navštívili v jeho ateliéru v Zahradní ulici. Byli jsme překvapeni množstvím velmi dobrých obrazů, které za poměrně krátkou dobu namaloval. Slovo dalo slovo a Franta, ve kterém nakonec zvítězila touha výsledky své tvůrčí práce nějak prezentovat, přistoupil na kandidaturu členství ve skupině a 9. 10. 1980 se stal jejím členem.

Jožka Bíbr

výtvarník, grafik, absolvent Školy uměleckých řemesel v Brně, se narodil 4. července 1931. Pracoval ve Vlastivědném ústavu v Přerově. Vystavoval v Kojetíně, Chropyni, v Kroměříži, Hranicích, Přerově a Prostějově. Byl členem Okresního poradního sboru pro výtvarnictví. Zemřel 16. května 1992.

 

František Daněk

se narodil 30. června 1920. Absolvoval večerní školu výtvarné fotografie v Přerově. Zúčastňoval se okresních, krajských i celostátních výstav v oboru fotografie.

Jiří Daněk

filmová tvorba
 

Marcela Gruberová

čerstvá absolventka Uměleckoprůmyslové školy oboru keramiky v Uherském Hradišti, se zajímala o naši tvůrčí skupinu prostřednictvím své tchýně, vedoucí kojetínského Sklenářství, paní Gruberové. Zaslala nám k posouzení tři své práce, které nás zaujaly svým ladným tvarovým zpracováním a jemnou barevností použité glazury. I když jsme neznali rozsah dosavadní mladičké výtvarnice , rozhodli jsme se její práce přijmout k účasti na VIII. členské výstavě, jako hostující autorky. Při instalaci výstavy jsme osobně poznali Marcelu Gruberovou, rodačku z Čelčic, mimochodem velmi hezkou a milou mladou ženu, která se svým neméně sympatickým manželem Vítkem, přivezla své výtvory. Bylo to 24 kusů různých váziček, dóziček a závěsných, krásně tvarovaných talířů. Celá kolekce vynikala citlivým zpracováním ve tvarech i barevnosti a na výstavě sklidila velký obdiv návštěvníků. Řádnou členkou Signálu 64 se Marcela Gruberová stala 9. 10. 1980.

Jaroslav Hebnar

rodák z Kovalovic, narozen roku 1947, strojní zámečník a vařič cukru kojetínského cukrovaru, ve volném čase zanícený amatérský fotograf, který se zabýval fotografováním živé přírody. Jeho talent objevil člen naší tvůrčí skupiny František Daněk. Na jeho popud předložil Jaroslav Hebnar na pravidelné schůzce Signálu kolekci fotografií ze své dosavadní tvorby, která vykazovala vynikající úroveň jak ve stavbě obrazu, tak i v perfektním technickém zpracování. Na základě těchto skutečností byl Jaroslav Hebnar 14. 7. 1977 přijat za řádného člena naší tvůrčí skupiny.
V samém začátku fotografické tvorby Jaroslava Hebnara stál jeho kreslířský a malířský talent, který uplatňoval pod odborným vedením pana učitele Malého již na základní škole v Kojetíně. Malířské vidění a zručnost pak jen prospívaly i jeho pozdějšímu názoru na utváření obrazu fotografického. Fotografovat začal přibližně v roce 1970, nejprve zrcadlovkou Ljubitěl a kinofilmovým přístrojem Praktika. Oblastí jeho zájmu se stala živá příroda - proto si postupně rozšířil potřebné fotografické vybavení a jeho tvorba začala být cílevědomá. Rádcem a učitelem mu byl zakládající člen Signálu 64, výtečný amatérský fotograf František Daněk, který rozvinul Hebnarovo nadání a vztah k fotografii v brilantní zvládnutí fotografického procesu.
Málokterý druh fotografické tvorby je tak obtížný jako fotografování živé přírody. Předpokládá to nejen důvěrnou znalost jejich proměn zákonů, ale především značnou dávku trpělivosti - kdy je nutné celé hodiny čekat ve zbudovaném krytu, mnohdy za velmi svízelných povětrnostních a světelných podmínek - aby takový snímek mohl vůbec vzniknout. Jaroslav Hebnar je zaníceným pozorovatelem krajiny, přírody a jejího života. Tvoří s citem a vysokou technickou zručností, která v konečném výsledku umocňuje obsah jeho fotografií. Hebnarovy výtečně provedené snímky nás zavádí do často neznámého světa ptáků, zvěře i hmyzu a seznamují nás i s prostředím, ve kterém žijí. Krajinu zobrazuje s vytříbeným smyslem pro tvar a světlo do zajímavých černobílých či barevných kompozic.
Právě pro tyto kvality fotografické tvorby si jeho snímky často odváží významná ocenění z fotografických soutěží a oblíbil si je i nespočet diváků na výstavách a prezentacích v mnoha městech našeho regionu. O své zkušenosti i četné zážitky z fotografické práce se rád podělí a dlouhodobě se snaží i o propagaci tohoto krásného výtvarného oboru mezi širší veřejností.

Marie Hebnarová

vyučená v oboru jemné mechaniky, manželka Jaroslava Hebnara, se rovněž věnovala amatérské fotografické tvorbě. Práce, které nám předložila i celé jejich pojetí se lišily od snímků manžela, především grafickým stylem zobrazení a jakousi syrovostí zpracovávaných motivů. V převážné většině to byly překrásné studie stromů, struktury dřeva a suchem rozpraskané země i zajímavě viděná zátiší. Přesto, že autorka pracovala na negativy formátu 24 x 36 mm, vykazovaly její obrazy až do formátu 50 x 60 cm vysokou technickou kvalitu zpracování.
Po dvouletém autorském hostování na výstavách skupiny se Marie Hebnarová dne 14. 7. 1983 stala řádnou členkou Signálu 64, což byla další „transfuze mladé krve“ do našeho tvůrčího kolektivu.

Jiřina Jablonská

věnuje se různým výtvarným technikám, kresba tužkou, olejomalba,...
 

Jaroslav Kačírek

architekt, absolvent VUT v Brně se narodil 1. prosince 1926. Své zájmové činnosti - krajinářskému malířství plně věnoval svůj volný čas. Pracoval převážně technikou olejomalby. Náměty čerpal z důvěrně známé roviny v okolí Kojetína a z kopcovitých Beskyd. Zemřel 20. prosince 1993.

Jaroslav Kačírek ml.

současný vedoucí tvůrčí skupiny Signál 64
 

Pavla Kačírková

studentka sochařství na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. Věnuje se především sochařství, malbě a grafice
 

Miloš Krybus

tehdy posluchač Vysoké školy zemědělské v Brně, amatérský malíř. Kontakt s námi navázal prostřednictvím své matky, členky Výtvarného kroužku v Kojetíně, která požádala Jožku Bíbra, aby možnost přijetí do Signálu konzultoval. Soubor obrazů, které Miloš Krybus předložil k posouzení, ukazoval na jistý talent, i když šlo o evidentní napodobení motivů a stylu malíře Jana Preislera. Z těchto prací byl patrný Krybusův nadějný přístup ke stylu malby a jejímu technickému zvládnutí, který ústil i k citlivému projevu v barevné kompozici. Pod tímto dojmem a hlavně po úspěšném vstupu Jaroslava Hebnara do našeho tvůrčího týmu, který znamenal perspektivu omlazení Signálu, jsme se rozhodli přijmout Miloše Krybuse za člena s tím, že tento mladý adept malířské múzy začne tvořit v oblasti vlastních zvolených námětů. Členem Signálu se stal 11. 8. 1977. Vzhledem ke svým názorovým rozporům však během dvou let ze skupiny vystoupil.

Boleslav Leinert

výborný kreslíř a malíř se narodil 2. listopadu 1930. Absolvoval VUT, fakultu architektury a pozemního stavitelství v Brně. Věnuje se malování a kreslení, náměty čerpá hlavně z architektury, pracuje technikou akvarelu a kresby tužkou.

Petr Leinert

syn Boleslava Leinerta, absolvent VUT – fakulty architektury v Brně, projevil zájem o členství v naší tvůrčí skupině prostřednictvím Jiřího Spáčila. Jeho tvorba vykazuje nesporné kvality a slibně se rozvíjející umělecký fundus. Styl jeho kreseb připomíná otcův kreslířský rukopis s viditelnými znaky osobního tvůrčího přístupu ke zvoleným námětům. Zvlášť pozoruhodné byly jeho soubory perokreseb „Pražské motivy“, „Pohledy na město Kojetín“ a vynikající kresby rudkou, zobrazující krajinu v okolí Potštátu. Petr Leinert se stal dalším autorem tvůrčí skupiny Signál 64, do které byl 20. 1. 1983 přijat jako řádný člen.

Rudolf Ludvík

výtvarník z Kroměříže - monotyp, malba, plastika

Ludmila Lužná

úspěšná členka Výtvarného kroužku při OB v Kojetíně, která pracovala převážně technikou kresby, pastelu a monotypu, se ještě zabývala pozoruhodnou tvorbou v oblasti makromé, tj. drhaných dekorativních závěsů a nesmírně jemně spřádaných náhrdelníků a dekorativních ozdůbek. Makromé přiblížilo návštěvníkům našich výstav zcela novou oblast tvorby jako doklad uměleckého citu a dovednosti autorky. Ludmila Lužná byla dne 20. 10. 1977 jednomyslně přijata za členku Signálu 64. Zemřela v říjnu v roce 2000.

Milan Mráz

profesionální fotograf, absolvent Mistrovské školy fotografické ČSVD v Praze, pracovník olomoucké Fotografie na provozovně v Hranicích na Moravě. Jeho volná fotografická tvorba, které se mimo svou profesi věnuje, nalezla své těžiště v zajímavých kompozicích fotografických zátiší, v monumentálních obrazech vysokohorské přírody Tatranského národního parku i v krajinářských motivech z podhůří Beskyd. Pracuje převážně v barvě, kde dosahuje vynikajících technických výsledků a pozoruhodných barevných vyjádření v jemném, kultivovaném koloritu zvolených námětů. Po absolvování MŠF se v roce 1982 stal kandidátem členství v tvůrčí skupině Signál 64 a o dva roky později, dne 19. 4. 1984 jejím řádným členem.

Jaroslav Řihošek

profesionální fotograf, absolvent Mistrovské školy fotografické ČSVD v Praze, pracovník olomoucké Fotografie na provozovně v Přerově. Mimo portrétní fotografii, ve které dosáhl vynikajících výsledků, je ohniskem jeho uměleckého zájmu emotivní fotografická tvorba. Proslulými se staly jeho portrétní a figurální kompozice, vytvářené pomocí zvláštních fotografických technik, v nichž dominuje především třístupňová izohélie. Mistrovské jsou rovněž jeho dívčí portréty zhotovené technikou Hygh-key, tj. světlý tón a mužské portrétní studie zpracované technikou Low-key, tj. hluboký tón. V jeho tvůrčí dílně vznikl také vynikající seriál „Zimní romance“, nasnímaný na zasněženém smetišti, který potvrdil Řihoškovu schopnost emotivního fotografického vidění. Po absolutoriu na MŠF se stejně jako Milan Mráz stal v roce 1982 kandidátem na členství v tvůrčí skupině Signál 64 a 19. 4. 1984 jejím řádným členem.

Renata Sedláková - Studentová

keramika

Antonín Smažinka

z Kojetína, učitel ZDŠ v Němčicích na Hané. Jeho tvůrčím zájmem byly intarzie, prastará technika skládání různě zbarvených dřevěných dýh tak, aby tvořily obraz nebo ornament. Jeho tvorba obsahovala nejen motivy krajinářské, portrétní a figurální, ale také architekturu měst či symbolické vyjádření určité myšlenky. Byla to překrásná miniaturní výtvarná dílka, provedená nejen s vynikající přesností a znalostí materiálu, ale také s filigránskou jemností použitých barevných tónů, které umožňují pouze původní přírodní dýhy ze dřev exotických stromů, nijak nepřibarvené. Jejich autor se stal členem „Signálu“ 12. 7. 1975.

Jiří Spáčil

fotograf se narodil 6. července 1949. Pracoval ve VD Fotografia Olomouc.Vystavoval na mnoha regionálních, republikových i mezinárodních výstavách. Zemřel 13. července 1993.

Svatopluk Spáčil

fotograf, zakladatel a letitý vedoucí tvůrčí skupiny Signál 64 při MěKS Kojetín se narodil 14. srpna 1928. Celý život se zabýval uměleckou fotografií, ať už portrétní či zaměřenou na krajinu a její detail. Jeho záběry nesou pečeť osobitého vidění, zachycující strukturu povrchu i hloubku vnitřního prožitku. Z tvůrčí dílny Svatopluka Spáčila vyšla řada cyklů a fotografických celků, například "Cesty za krásou", "Milenci", "Loučení s létem", "Lesní symfonie", "Les" a další. Svatopluk Spáčil měl své oblíbené a zažité lokality, kde čerpal inspiraci. Byl to především náš kraj, zejména okolí Kojetína, Lužní lesy mezi řekami Moravou a Lesní Bečvou, snad nejvíce lesní louky v Račové. Oku fotografa neušla ani krása slovenských velehor Tater. Obdivuhodná je i prezentace jeho díla. Známe je z mnoha výstav v Kojetíně, vystavoval i v řadě míst u nás v republice i v zahraničí. Obdržel čestná uznání a ceny v mezinárodních soutěžích, ať už ve Zlíně, Praze, Varšavě, Budapešti či Bukurešti. Mnohé své práce publikoval v tisku. Známá je i jeho úzkometrážní filmová tvorba, ve které se uplatnil autorsky, režisérsky i jako technický zpracovatel. Vzpomenout musíme i podíl Svatopluka Spáčila na výchově mladé generace. Od roku 1971 působil jako externí učitel portrétní a umělecké fotografie na Mistrovské škole fotografické Českého svazu výrobních družstev v Praze. Jako pedagog ovlivnil svými zkušenostmi řemeslnou i uměleckou úroveň několika se adeptů tohoto krásného, ale náročného povolání. Svatopluk Spáčil zemřel 3. října 2007.

Hana Svačinová

Jan Sýkora

kamenosochař se narodil 7. března 1938. Ve skupině se věnoval fotografické tvorbě, výtvarné práci a filmové režii.

Alice Stonová - Spáčilová

kresba, malba
 

Jiří Ston

filmová tvorba

Jiří Šírek

fotografie

Hana Volfová

fotografie

Další zájemci o členství v „Signálu 64“, z nichž někteří na našich výstavách hostovali v různých tvůrčích oborech, ale členy skupiny se nestali, byli Magda Kyselá, Milan Žourek, Josef Kuchař, Alexandr Funk, Petr Zatloukal, Ladislav Přidal a Milan Zavřel.

Čestní členové „Signálu 64“

1. května 1984 se konala slavnostní vernisáž členské výstavy uspořádané k 20. výročí založení „Signálu 64“. V jejím závěru byli na návrh členského kolektivu jmenováni tři čestní členové tvůrčí skupiny „Signál 64“. Svatopluk Spáčil společně s Jožkou Bíbrem předali jmenovací dekrety a květiny ředitelce Osvětové besedy v Kojetíně Boženě Novotné, řediteli Okresního vlastivědného muzea J. A. Komenského v Přerově PhDr. Gustavu Voždovi a čtyřnásobnému mistru světa ve hře na foukací harmoniku Lubomíru Plevovi. V krátkém projevu pak Svatopluk Spáčil zdůraznil jejich velké zásluhy o vznik, ideovou a materiální pomoc a účinnou propagaci „Signálu 64“ a za toto mnohaleté úsilí jim jménem celého tvůrčího kolektivu srdečnými slovy poděkoval.

Téhož roku odešla naše čestná členka, ředitelka Osvětové besedy Božena Novotná, do důchodu a žezlo kultury města převzala 1. 7. 1984 pedagožka ZDŠ ul. Sv. Čecha v Kojetíně Mgr. Miroslava Ernstová. Péče nové ředitelky o náš tvůrčí kolektiv zůstala v plné míře zachována a dál se rozvíjela v pokračování již dříve navázané kulturní spolupráci s Osvětovými besedami v Tršicích a Bochoři.

Vraťme se však k tvůrčí a výstavní činnosti „Signálu 64“, která sdružovala profesionální i neprofesionální zájemce o výtvarná umění. Skutečně hodnotná neprofesionální umělecká tvorba svými námětovými, výrazovými a technickými prostředky spoluzobrazuje plynoucí doby. Není tedy jakýmsi protipólem profesionální umělecké tvorby, naopak s ní dotváří celek kultury lidské společnosti. A právě tato skutečnost se stala posláním a cílem tvůrčího úsilí kolektivu „Signálu 64“.

Obraz řekne víc, než pouhá slova. Slova sdělují skutečnost abstraktně, nepřímo, kdežto obraz vnímáme bezprostředně. Tedy také mnohem rychleji, téměř naráz. Toto je také specifikou moderního zobrazujícího prostředku, kterým se po svém vynálezu v roce 1839 stala fotografie. Ta prostoupila takřka celý náš život a zasahuje do nejrozmanitějších oborů lidské činnosti. Je zpravodajem i básníkem, archivářem i badatelem. Může být pouhopouhým zrcadlem nebo jen kopií viditelné skutečnosti a hned zase úplným popřením: kouzelnou branou, kterou se vchází do fantaskního světa skutečnosti neviditelné a do světa viditelné neskutečnosti.

Malířství, jako tradiční výtvarné umění buduje oproti fotografii svůj svět svobodněji, z autorovy autonomní představivosti a bylo také první z projevů estetického cítění člověka. Bylo a je cestou i branou, která otevírá i zavírá nové obzory, bylo a je předmětem sporů i souhlasů svých vnímatelů, nalézalo a nalézá ve svém projevu a technice strhující, ale i poklidnou atmosféru prožitků lidských věků.

Ne náhodou se tyto dvě, napohled tak odlišné tvůrčí disciplíny, setkaly před mnoha lety v ohnisku umělecké činnosti členů tvůrčí skupiny „Signál 64“ a byly později rozšířeny o tvorbu v oblastech intarzií, plastik, užité i umělecké keramiky, makromé a výtvarných návrhů architektury. Bylo to jednak zajímavé a ve své podstatě avantgardní spojení různých uměleckých směrů předkládaných veřejnosti a na straně druhé touha jednotlivých autorů, tvořících v městě Kojetíně po seberealizaci s cílem objevit a získat další zájemce o zmíněné tvůrčí obory.

Výstavy prací členů „Signálu 64“ se staly pro nás, ale hlavně pro jejich návštěvníky nejen jakousi bilancí či vzájemným pozorováním již vytvořeného, ale i konfrontací různých tvůrčích názorů i technických postupů zvolených tvůrčích oborů. Staly se ale také dokumentem o jednotlivých tvůrcích uměleckého díla, o jejich schopnosti vnímat skutečnost a sebe sama v ní, o schopnosti tuto skutečnost transformovat výtvarnými prostředky svého díla a vyslovit tak o ní své svědectví či svůj kritický soud.

Naše výstavy se setkávaly s čím dál větším zájmem a budily obdiv kojetínské veřejnosti. Jejich příprava spočívala nejen v pečlivém a přísném kolektivním výběru exponátů, ale také ve vysoké úrovni celkové kompozice a instalace. Zde byli „doma“ opravdoví mistři v řešení výstavního prostoru - výtvarník Jožka Bíbr, fotograf Jiří Spáčil, naši tři architekti Jaroslav Kačírek, Boleslav a Petr Leinertovi a v pozdějších letech nadaná a schopná výtvarnice Městského kulturního střediska v Kojetíně Marie Němečková.

Svou důležitou roli měl v jejich průběhu hlídač a průvodce v jedné osobě. V této funkci se postupně vystřídali - zaměstnanec města Miroslav Umělý, učitel v penzi Karel Sýkora, úřednice v penzi Anna Albrechtová a nejdelší čas zde strávila naše členka Ludmila Lužná, která svým fundovaným odborným výkladem doplňovala více či méně emotivní vjemy návštěvníků.

Slavnostní vernisáže výstav „Signálu 64“ byly vždy významnou kulturní událostí. Jejich atmosféru umocňovali svým hudebním uměním pedagogové ZUŠ Kojetín (dříve LŠU). Byli to: její tehdejší ředitel, houslista Jaroslav Nakládal, klavíristky Miluše Venclíková st. a Miluše Venclíková ml., flétnistky Marie Hradilová a Jana Slováková, houslistka Rita Ryndová a současný ředitel ZUŠ, saxofonista Petr Vacek.

Dále to byli herci Hanácké scény, bývalý výtečný houslista Leo Horák v tandemu s kojetínským varhaníkem Leopoldem Jurčíkem, hudební skupina „Entuziasté“ z Přerova, pedagog ZUŠ v Prostějově a v Pivíně Josef Kuchař s dětským akordeonovým souborem a zazpívaly nám také členka Hanácké scény Marie Oulehlová a pedagožka ZDŠ v Kojetíně Ludmila Hermanová. Nejvíce našich vernisáží však „vyšperkoval“ svým vystoupením Čestný člen „Signálu 64“, čtyřnásobný mistr světa ve hře na foukací harmoniku Lubomír Pleva. Úryvky z vybrané poezie pak interpretovali pracovnice OB Kojetín Eva Řezáčová, knihovnice – Marie Oulehlová, Olga Malá a Hana Divilová, pedagožka Miluše Petrželová a herec Hanácké scény Vladimír Novotný.

V úvodních projevech našich výstav vystoupili: Čestný člen „Signálu 64“, ředitel přerovského muzea J. A. Komenského PhDr. Gustav Vožda, kameraman a režisér přerovského „TRIANGLU“ Petr Němeček, šéf SK Technoplast Chropyně Vladimír Chlebníček, promované historičky umění přerovského muzea Marcela Kleckerová a Anna Pavelková, inspektor OK ONV v Přerově a jeho pozdější vedoucí Vladimír Novotný, předseda představenstva olomoucké Fotografie Vratislav Ševčík, vedoucí OK ONV v Přerově František Rašťák, předseda MěstNV v Kojetíně Otto Handl, začínající publicista Alexandr Funk z Kojetína, vedoucí přerovské ornitologické stanice RNDr. Jiljí Sitko a pedagog ISŠ v Kojetíně, předseda SPOZ města Kojetína, PhDr. František Řezáč.

Vážnost, úcta i uznání tvůrčí činnosti „Signálu 64“ byly na každé vernisáži zdůrazněny přítomností představitelů města. Mezi nimi nikdy nechyběli tehdejší předsedové MěstNV v Kojetíně Radoslav Doležel, Otto Handl, Alois Odložilík a po svobodných volbách starostové města Kojetína Ing. Vladimír Ševela, Ing. Karel Werner a Ing. Mojmír Haupt.

Účastníci vernisáže pak proudili výstavou, neskrývali svůj obdiv či kritiku nad jednotlivými díly, polemizovali a debatovali s autory. Výstavy tvůrčí skupiny „Signál 64“ se během uplynulých let staly tradičními setkání milovníků výtvarného umění. Staly se tribunami občanů města, kde nebývalo proneseno mnoho slov, kde k lidem hovořily více či méně srozumitelné múzy, kde jednotlivci více či méně pociťovali jejich dotyky. Dokládá to velké množství zápisů a sdělení v našich dvou objemných knihách návštěv, které se staly cenným dokumentem přímého a podrobného kladného či kritického hodnocení naší tvůrčí činnosti.