Městské hradby

Autoři: Miloš Krybus, Božena Hanáková-Urbanová, Josef Bibr. Uveřejněno v příloze Kojetínského zpravodaje: Zapomenutá historie města Kojetína č. 10/2023, 11/2023, 12/2023

Obranná primární dřevohliněná, zřejmě palisádová hradební zeď, tvořená dřevěnými kůly, zaraženými do země těsně vedle sebe, se zvýšeným hliněným stáním pro obránce na její vnitřní straně, postavená na přelomu 13. a 14. století v omezeném městském prostoru, přispěla pravděpodobně v několika případech k obraně tehdejší zástavby města. Jednalo se především o místo okolí tvrze a kostela na nejvyšším prostoru kojetínské vyvýšeniny. Vlivem povětrnostních podmínek a možná i zanedbané údržby, však časem chátrala. Tím přestávala plnit svou obrannou funkci.
Majitel města Kojetína, pražské biskupství, který roku 1290 získal od krále Václava II. oprávnění k opevnění města, si uvědomoval, že plošně rozvíjející se osídlení, získávající rysy kruhové městské zástavby s náměstím, je zranitelné. Proto bylo třeba úseky starých, málo funkčních palisádových zdí, chránících prvotní centrální zástavbu, postupně zrušit a nově vystavět v místech postupující městské zástavby, tedy kolem dnešního náměstí a z něho vycházejících cest směrem na města Kroměříž, Olomouc a Vyškov a přilehlých obydlí, budoucích dnešních ulic Husovy a Růžové, kamenné hradby, které by byly vystavěny na náspech či valech již vzniklých po vyhloubení příkopů. Příkopy s hradbami by více bránily osídlený prostor – město, před vniknutím nepřítele a důležité bylo, „aby obyvatelé okolních vsí v čas potřeby mohli se tam utéci“. Hradby, protínající cesty směřující do tří výše uvedených měst, byly přerušeny a nahrazeny průchozími městskými branami.
Útočníci již v této době, tedy ve 14. století, mohli být vybaveni novými palnými zbraněmi, využívajícími střelný prach a průrazné náboje. Pomocí nich bylo možno dřevohliněné palisádové zdi lehce zničit, ale kamenné hradby již byly proti těmto zbraním odolnější. Jedním z možných impulzů pro výstavbu či obnovu kamenných hradeb byl, na doporučení pražských biskupů, příchod patrně zámožných obyvatel bavorsko-rakouského původu ke konci první třetiny 14. století. Tito měšťané, jak bylo obvyklé, se finančně podíleli na stavbě a opravách městského opevnění.

 
Obr. Náhled na strukturu prvotní kamenné hradby. 

Většina měst obdobného typu jako byl Kojetín, měla již ve 13., 14. a 15. století vybudovanou fortifikaci. Kojetín, který získal povolení ke stavbě hradeb již v roce 1290, tedy koncem 13. století, měl již v 15. století vybudované kamenné městské hradby, v podobě vysoké zdi. Hradby byly vybudovány ještě v době, kdy město bylo přímo ovládáno a řízeno pražskými biskupy a od roku 1344 arcibiskupy, než se po 125 letech od povolení stavby hradeb, stalo v roce 1415 na tři sta let zástavním majetkem různých panských věřitelů. 
Je třeba podotknout, že městské hradby, tvořené kameny a na některých vhodných místech pálenými cihlami, vymezovaly ve městě taktéž okrsek městského práva, které se vztahovalo i na později vystavěná předměstí či okolní vesnice. V souvislosti s tímto právem vzniklo i „mílové právo“, jehož cílem bylo chránit řemeslnou a obchodní činnost měšťanů do určité vzdálenosti od města proti konkurenci, např. vaření a výčep piva. Míle – Bannmeile, měla délku kolem dnešních 11 kilometrů a tato vzdálenost, počítaná od hradeb, umožňovala vedle ochrany měšťanských práv i možnost obyvatelům okolních vesnic vykonat cestu na městský trh a zpět během jednoho dne. Obyvatelé byli povinni nakupovat a prodávat v okruhu vymezeném touto vzdáleností. 

Hradby měly statut významného místa, byly přísně chráněny a nesměly být jakkoliv narušovány. Jejich oboustranné „přelézání“ bylo i z důvodu možného nepřátelského napadení města trestné.  

Obydlí obyvatel uvnitř hradeb byla velmi zranitelná. Domky, stavěné společnou štítovou zdí vedle sebe, tvořící později budoucí ulice, byly z nemalé části dřevěné s doškovými střechami, za nimi byly dvorky, chlívky a zahrádky. Volná prostranství nebyla vydlážděna. Otevřená ohniště v obydlích často přispěla k požárům, které zničily mnohdy celé město.

V polovině 14. století, po povýšení pražského biskupství na arcibiskupství, se diecéze dostává do situace, kdy se jí nedostává finančních prostředků k jejímu provozu a případnému rozvoji. Cestou z této situace bylo půjčování peněz od šlechty. Peníze byly jištěny majetkem arcibiskupství, mezi něž patřilo i kojetínské panství. Ti, co peníze půjčili, se stali zástavními věřiteli. Pokud dlužník do smluvené doby částku nezaplatil, propadl jeho majetek zástavnímu věřiteli.

Je málo pravděpodobné, že by zástavní věřitelé, kteří se od roku 1415 ujímali Kojetína, financovali výstavbu opevnění na ochranu městského majetku, se kterým mohli podle zástavního práva disponovat, ale ve skutečnosti k němu neměli žádný osobní či jinak rodinný vztah, protože jejich zástava měla termín splatnosti k vyplacení dluhu. 
V celé věci bylo zásadní pochybení, že zástavní věřitelé, kteří si půjčovali peníze, zastavovali město dalším zástavním věřitelům, aniž se ohlíželi na to, že Kojetín byl stále majetkem pražského arcibiskupství.

Od roku 1415, až do doby soudního rozhodnutí o vrácení kojetínského panství pražskému arcibiskupství v říjnu roku 1699 a skutečnému navrácení panství v prosinci roku 1720, bylo zástavními věřiteli 18 šlechticů s průměrnou dobou držení zástavy necelých 17 let. Rod Pernštejnů držel Kojetín od roku 1503 v posloupnosti šesti šlechticů 87 let, Salmové od roku 1601 v posloupnosti pěti šlechticů 98 let.

Prvním zástavním věřitelem Kojetína byl Jan Puška z Otaslavic a Kostomlat, z rodu pánů z Kunštátu. A protože se stal husitou, byl jako odpadlík katolíky zajat a zavřen do vězení, kde roku 1425 ve věku kolem 28 let zemřel, přešlo jeho jmění, včetně zastaveného kojetínského panství do odúmrti, tedy k dispozici katolického císaře Zikmunda Lucemburského. Ten panství zastavuje po 11 letech Jiříkovi ze Šternberka a Lukova, který panství může užívat do té doby, než mu bude ze strany arcibiskupství nebo císaře půjčka uhrazena. 

Jak taková zástavní smlouva (zkrácená a neupravená) vydaná v lednu roku 1436 císařem Zikmundem vypadala, ukazuje zápis o druhé zástavě kojetínského panství Jiříkovi ze Šternberka a Lukova (kol. 1400–1438), jeho dědicům a manželce, kněžně Anežce Opavské, za pět tisíc zlatých.
„Item (rovněž) list Czesky, kterymz Zzygmund, Rzymsky Czyesarz, a Uhersky, Czesky, Dalmatsky, Charvatsky e(t)c. (etera) Kral, zapisuge k zastawie а k wyplatie Girzikowi z Ssternberka a z Lukowa a geho erbom a Kniezznie Anezzcze, manzzelcze geho, а k wierneg rucze Laczkowi z Ssternberka a z Lukowa, bratru geho, Petrowi Romanowi z Witowicz, i tomu take, ktozz by ten list miel s gich dobru wuli, w Pieti Tisycych zlatych czerwenych Kogetin Miesteczko (město) se wssim przislussenstwim, kterezzto zbozzye przislussie k Arczibiskupstwie Prazskemu, tak aby to zbozzye se wssim przislussenstwim pozzywali dotad, dokudzz Kralowe Czessti neb Arczibiskupowe Prazzssti gim Piet Tisycz zlatych by nedali aneb za to gim dosti neuczinili. A kdyzzby to zbozzye mielo wyplaczeno byti, tehdy magi gim pul leta naprzed dati wiedieti a gim gich penieze we Trzech neb we Cztyrech milech od Kogetina bez zmatku polozziti. 
Dan ten list w Bielehradie od Narozenie syna bozzyeho Tisyczyeho cztyrsteho trzidczateho ssesteho, na den swateho Pawla Na wiru obraczeni (25. led. 1436), let Kralowstwy nassych Uherskeho w Cztyrzidczatem dewatem, Rzymskeho Dwadczatem ssestem, Czeszkeho Ssestnasteho a Czyesarzstwie w Trzetiem letie.“ 

Kojetínským příslušenstvím byly v té době myšleny okolní vsi Němčice (nad Hanou), Měrovice a Hruška, a snad i později zaniklé vsi Dunkovice a Krúžek (jinak též Denkovice, Daňkovice, Okroužek), dále dvory, lesy, řeky, potoky, rybníky, louky, orané a neorané pole, pastviny, právo na lov zvířeny a právo na placené poplatky od obyvatel. V některých písemnostech je ke Kojetínu chybně připisována i zaniklá ves Dobračov (Dobročov), která však prokazatelně patří k obci Jaroměřice u Jevíčka (místo při cestě do obce Šubířov, zhruba jeden kilometr jihovýchodně od centra obce), která byla majetkem pražského biskupství stejně jako město Kojetín.

Již za rok, v lednu roku 1437, bylo kojetínské panství zastaveno moravskému zemskému hejtmanovi Janovi Tovačovskému z Cimburka (u Kutné Hory) a jeho manželce Žofii z Kunštátu, sestře pozdějšího českého krále Jiříka z Kunštátu a Poděbrad.
Rozvoj města byl tudíž k jeho škodě, nepřetržitě přes tři sta let skrovný. Věřitelé, z nichž mnozí byli zadluženi, neměli mnohdy prostředky ani vůli k jeho rozvoji. Zachovávalo si stále rolnicko-řemeslnický charakter. V porovnání s okolními městy byl pokrok, směřující k povznesení Kojetína, značně zpomalen. 

Opevnění, skládající se prioritně z příkopů, valů s hradbami a bran, bylo dílem, které si vyžádalo značné množství materiálu a pracovního úsilí. Vedle vyhloubení příkopů, byla výstavba hradeb v délce asi 1360 metrů velmi nákladnou a pracnou záležitostí. S jejich výstavbou souvisí i otázka, odkud pocházel potřebný materiál. Samozřejmě dřevo se nacházelo v okolních lesích. Kde přesně se v okolí lámal kámen použitý na výstavbu hradební zdi, je nemožné určit. Kámen, který se vyskytuje v zachovalé části kojetínských hradeb, je ze zpevněné pískovcové usazené horniny, nazývané droba.
 
V době středověku se v nejbližším okolí Kojetína nacházely lomy s  těžbou tohoto kamene mezi dnešními obcemi Střílky a Ždánice v jihozápadních Chřibech (dříve též Hříběcí hory nebo Greczen) a byl používán ke stavbám ve městech na celé střední Moravě jako je Olomouc, Kroměříž, Brno, Znojmo a další. Z počátku se těžila skaliska, která byla bez porostu, protože tím byl kámen pro kameníky dostupnější. Jednalo se tedy o malé lomy, které časem zanikly. 

Kámen a další těžký materiál byl na stavbu dopravován povozy. Byly to jednoosé nebo dvouosé káry s korbou, tažené hovězím dobytkem. Každý povoz uvezl zhruba půl kubického metru kamene, ve formě jednotlivých kusů různé velikosti od několika centimetrů do 0,3 metru. Hmotnost převáženého kamene na povozu odpovídala možnostem tažné síly zvířat a s ohledem na hmotnost povozu a stav cest, se pohybovala kolem půl tuny. 

Obr. Převoz kamene jednoosou károu.

Vedle těženého kamene se používal i kámen sbíraný, případně říční valouny nebo kámen ze zaniklých staveb. Kameny, které nebyly vhodné k použití rovných stěn, například valouny, byly umístěny doprostřed zdi.

Hlavní základní práce na stavbě vykonávali kameníci a zedníci. Museli umět příslušným nářadím kámen opracovat, hasit vápno, připravit maltu a z kamene vodorovně a svisle zdít. Ke své práci používali dřevěná kolečka, trakaře, nádoby na vodu, nádoby k hašení vápna nebo se vápno hasilo ve vápenném dole, lopaty, zednické lžíce a další. Vedle kvalifikovaných sil pracovali na výstavbě hradeb i nádeníci, kteří odváděli hrubé práce, přenášeli či připravovali materiál. Vedle zedníků byli na stavbě i další řemeslníci, například tesaři, provazníci či kováři, kteří opravovali nářadí, povozy a vyráběli potřebné věci ze železa nutné pro stavbu. Stavba hradeb byla tzv. na maltu a při stavbě se postupovalo tak, že vnější opracované kameny zdi byly vyzděny řádně a rovně a mezi ně, tedy doprostřed zdi, byl umístěn kámen nebo jiný tvrdý stavební materiál, jinak neupotřebitelný.
Všichni, podílející se na stavbě hradeb, dostávali dohodnutý plat.  

I po mnoha staletích můžeme zbytky kojetínských hradeb nalézt. Jejich osud je možno shrnout do těchto kategorií. Značný díl zbytků hradeb se stal po odstranění či zničení jejich nadzemní části, z jakýchkoliv důvodů, základem pro stavbu zdí nových. Mnohdy byly kameny použity na dvorní dláždění či posloužily jako kámen do základů nových staveb. V některých případech, se původní hradební zeď stala součástí obydlí.

Je možno konstatovat, že kameny z hradební zdi jsou rozmístěny všude kolem nás, ale víme pouze o několika místech, kde je můžeme spatřit.
Nejzachovalejší viditelný původní úsek či spíše fragment městské hradby se nachází na pozemku jedné zahrady u domu v dnešní ulici Husova. Je však silně poškozený odstraněním kamene na jeho vnitřní straně.

Obr. Celkový pohled na fragment zachovalé části hradební zdi a bližší pohledy na jeho dolní a horní část.

Zeď postupuje směry napravo i nalevo a její další části jsou pravděpodobně zachovány v podobě zadních obvodových zdí některých domů v uličce Pořadí. Z občansko-právních důvodů nelze fyzicky zjistit, kde a jak dlouhý úsek se zachoval.  Kámen je odstraněn do výše cca 1,7 metru, ve které bylo maltou provedeno vodorovné zarovnání zdi. Od 1,7 metru do zhruba 2,5 metrů byla zeď odskokem zúžena na šířku asi 0,7 metru. Podle šířky vedle sousedící zdi z kotovice (vepřovice), lze šířku hradební zdi od paty do výšky 1,7 metru předpokládat, na základě stavební statiky, kolem 1,0 až 1,4 metru. Hloubku základů zdi je možno stanovit na úroveň nezámrzné hloubky, na zhruba 0,5 až 0,8 metru. 

Obr. Přibližné rozměry fragmentu hradeb a nákres řezu fragmentem.

Z parametrů této části hradební zdi, je možno zhruba odhadnout celkový objem zdiva tohoto zhruba 1360 metrů dlouhého díla na 5 tisíc krychlových metrů. Pro představu je to objem materiálu, který odpovídá objemu 63 tisíc ručních koleček nebo 420 koreb nákladního vozidla.

Další viditelný úsek městské hradby je součástí zdiva prvotní židovské synagogy, stojící v dnešní Husově ulici, jejíž výstavba se klade do druhé poloviny 15. století. V roce 1454, tehdy 14letý český král Ladislav Pohrobek, kdy slabostí jím vedeného státu přestala platit zákonnost jak v právním, tak i morálním smyslu, vypověděl na základě protižidovských nálad, vzniklých především konkurencí Židů křesťanským řemeslníkům, židovské obyvatelstvo z moravských královských měst. Královské nařízení ze dne 22. července roku 1454 sděluje: „Na základě stížností olomouckých občanů a olomoucké obce je nařízeno, aby tam žijící Židé, mladí i staří, odešli se svými věcmi do svátku svatého Martina...“ (11. listopadu). 
Jako zadostiučinění daroval král Ladislav olomouckým měšťanům všechny židovské domy, synagogu a hřbitov, za které platili králi a jeho nástupcům, markrabatům moravským, stejný roční poplatek 40 kop grošů, jaký předtím platili Židé královské komoře, “...denselben Zins von 40 Schock Groschen, den bisher die Juden an die königliche Kammer bezahlt haben, jährlich entrichten sollen.“. 
Vyloučení Židé se následně usadili v okolí Olomouce, a to v Prostějově, Lošticích, Kojetíně, Tovačově, Holešově, Lipníku a Přerově.
Židé se seskupovali v příhodné části těchto sídel, kde obvykle, vedle svých obydlí, vystavěli k náboženským účelům synagogu. Pro středomoravská města bylo typické, že synagogy přiléhaly k vnitřní straně městských hradeb. Je tomu tak v Hranicích na Moravě, Lipníku nad Bečvou a Kroměříži a dalších. 
I v Kojetíně byla při její výstavbě využita i městská hradební zeď, která je dodnes částečně zachována v omítnuté a částečně neomítnuté levé spodní části západní zdi o rozměru 5 x 0,3 metru pod dvěma malými okny. Zdivo je zde tvořeno kameny a doplněno cihlami, které zarovnávaly nerovnosti mezi kameny. Tato levá část západní zdi byla v délce zhruba sedmi metrů součástí prvotní stavby synagogy vystavěné ve stylu vrcholné jagellonské gotiky. 

Obr. Levý dolní úsek západní zdi staré synagogy tvořené značným podílem kamenů. Vpravo je na snímku levé okno vedoucí do dnešního kolumbária.

Šířka současné zdi je podle stavebních nákresů v tomto místě jeden metr, avšak zanechaná viditelná neomítnutá část není omítkou zarovnána a jednoznačně překračuje tloušťku omítnutého zdiva. Je možno se oprávněně domnívat, že vnější část hradební zdi byla částečně odstraněna.

Obr. Část západní zdi, dnešní kolumbárium, zevnitř budovy.

Obr. Snímek neomítnutého zdiva levé části západní zdi synagogy ukazuje, že ji nad úroveň současného terénu tvoří kameny stejné struktury a velikosti, jako kameny hradební zdi mezi ulicí Husovou a uličkou Pořadí.

Zeď, dlouhá 20,2 metrů, směřující dále doprava, tedy již nová část synagogy, má zdivo podle nákresu široké již 1,3 metru. Nelze však doložit, z důvodu chybějícího popisu či fotografie, zda k výstavbě této zhruba 13 metrové části západní zdi byla použita část městské hradební zdi. 
Ostatní tři obvodové zdi synagogy jsou od úrovně terénu vystavěny pouze z pálených cihel.
Synagoga prošla několika stavebními úpravami. Nejstarší stavbou byla synagoga o půdorysné šířce asi 7 metrů a délce 15 metrů, tvořená klenutou předsíní – modlitebnou, dnešním kolumbáriem, zaklenuté valenou klenbou s výsečemi a prostory u bývalého vchodu a byla postavena po roce 1454 po usazení vyhnaných Židů z Olomouce. Byla renovována zřejmě v roce 1614 a dnešní podobu má stavba z doby mezi léty 1714 až 1726, když předtím vyhořela. K dalším zásadním stavebním úpravám došlo v roce 1953.

Další, méně zřetelnou část hradební zdi, je možno spatřit na spodním okraji obvodových zdí domu číslo 883, stojícího na rohu dolní části únikové uličky, která je nesprávně nazývána kojetínskými obyvateli fortnou a ulicí Podvalí. 

Obr. Pohled na hradební kameny domu číslo 883 ze strany ulice Podvalí.

Jak ze strany ulice Podvalí tak i únikové uličky je základ domu číslo 833 tvořen zhruba do výšky 0,2 – 0,3 metru nad chodník kameny, částečně zakrytými nedokončenou omítkou, které byly dříve součástí hradební zdi. Dům byl tedy vystavěn na zbylé nadzemní části hradeb nezjištěné výšky, protože je třeba také přihlédnout k neustálému, mnohaletému zvyšování úrovně terénu v blízkosti staveb. 
Na pravé straně uličky (bývalý pivovar na straně domu 883) bylo v době prováděné rekonstrukce objektu budovy zjištěno, že spodní část obvodové zdi je tvořena kameny, u nichž lze předpokládat, že tvořily hradební zeď. Nasvědčuje tomu jejich tvar, struktura a uložení ve zdi. 

Obr. Hradební kameny v obvodové zdi bývalého pivovaru při jeho rekonstrukcí v únikové uličce.

Zdi budov, tvořící levou stranu uličky směrem od ulice Podvalí, jsou postaveny na kamenných základech, mající charakter hradební zdi, která patrně směřovala až k brance - fortně. 

Obr. Pohled na hradební kameny v únikové uličce.

Slovo „fortna“ vychází z německého výrazu „die Pforte“, předtím z latinského slova „portula parva“ znamenající „malá branka“. Původně byl tento pojem používán pro pěší průchod v klášterech a později znamenal pojmenování jakéhokoliv průchodu. Branka, jako středověký fortifikační stavební prvek 14. století, byla v této době obvykle tvořena dvěma sloupy, nadstavbovou zídkou a obloukovými průchozími vrátky, buď dřevěnými s železným kováním, nebo vrátky z kované železné mříže.

Obr. Pilíř, zřejmě pozůstatek zdiva branky o šířce 0,8 metru.

V nákresu náměstí z roku 1726, je branka – fortna, zakreslena bez názvu (i když uprostřed průchodu je nakreslen znak připomínající písmeno F) v úrovni zdí domů na náměstí. 

Obr. Možný vzhled branky, uzavírající únikovou uličku při pohledu od náměstí a vpravo její nákres z roku 1726.

V době středověku byl vchod do uličky ze strany dnešní ulice Podvalí, dříve příkopu, nepochybně před jakýmkoliv škůdcem „zamaskován“ a utajen, protože ulička sloužila i jako úniková cesta obyvatel z náměstí před nepřítelem, ale i opačným směrem, tedy na náměstí, kde našli útočiště. 

Městské hradby pokračovaly dále od únikové uličky ulicí Podvalí směrem ke Kroměřížské bráně. Tento úsek dlouhý zhruba 310 metrů, včetně dnešní zástavby na jeho obou koncích, byl v dlouho považován za původní městské hradby. V současnosti je možno konstatovat, že stavba, připomínající hradby, již není, kromě několika metrů, hradební zdí. Jelikož hradby se staly součástí pozemků soukromých majitelů, ti s ní nakládali podle svých potřeb. Nadzemní část hradeb většinou zbourali a materiál použili k jiným účelům. Na zbylých základech původních hradeb vystavěli zdi z různého materiálu. 

Obr. Stavební materiál použitý na výstavbu zdi v ulici Podvalí- současný stav.

Na výše uvedeném obrázku je zeď dlouhá 285 metrů rozdělena po padesáti metrech a začíná vlevo nahoře budovou současné Mateřské školky sv. Josefa a končí vpravo dole u budovy, číslo 876. Stavební materiál se v některých úsecích částečně prolíná a nelze zcela přesně určit jeho hranici.

Budeme-li však vycházet z toho, že původní hradby byly tvořeny z velké části kamenným materiálem a někde byly použity cihly, je zeď z těchto materiálů pouze v délce zhruba 150 metrů. Nelze však s jistotou určit, zda je tento materiál původní či nově přestavěný. Ostatními stavebními materiály zdi jsou cihla bílá, nová cihla pálená a tvárnice plynosilikátové. Některé části zdi jsou omítnuté, tudíž nelze s jistotou zjistit, jaký materiál se pod omítkou vyskytuje. Zeď je na mnoha místech zbořena a jsou v ní otvory s dveřmi, vraty a vystavěnými garážemi. Původní hradební zeď připomíná, s určitou dávkou obrazotvornosti, pouze úsek od metru 23 do metru 126, tedy úsek pod kostelní zahradou, avšak i ten byl z důvodu výstavby silnice dílem přestavěn. Zbylé úseky jsou jen kulisou míst, kde hradební zeď stála.  
Je možno konstatovat, že se i zde projevila další hrubá necitlivost místních dřívějších i současných obyvatel a úřadů k této letité památce města Kojetína.

Obr. Pohledy na zanikající zeď v ulici Podvalí.

Směrem od Kroměřížské brány k Vyškovské bráně se již žádná nadzemní část hradební zdi nevyskytuje. Lze pouze odvodit, že zeď mezi farou a II. Základní školou v délce asi 90 metrů stojí na jejích základech. 
Viditelné základy hradeb v délce 65 metrů je možno spatřit na dvoře I. Základní školy. Novodobá nadzemní část zdi dělící školní dvůr od vedlejšího pozemku domu číslo 959 je postavena na hradebních kamenech. Je možné, že i základy štítové zdi školní budovy jsou postaveny na hradebních základech, protože v těchto místech navazovaly hradby přímo na Vyškovskou bránu.

Obr. Pohledy na zeď s kameny hradeb na dvoře I. Základní školy.

Z výkladu majitele jednoho domu v Husově ulici vyšlo najevo, že jeho předek se koncem 19. století podílel na bourání hradební zdi a kameny použil jako materiál k vydláždění dvora svého domu. Takový případů bylo zcela jistě mnoho.

Obr. Hradební kameny použité na vydláždění dvora jednoho z domů v Husově ulici.

Z archiválií se dovídáme, jak se někteří obyvatelé města k hradbám, které je měly chránit, zachovali. 
Za příklad můžeme uvést následující situaci.
Dne 27. srpna roku 1836 obdržel pod číslem 751 kojetínský magistrát následující dopis (doslovný překlad): 
„Dáno kojetínskému magistrátu 27. srpna 1836
Vyhotovení. 
To objevili kontroloři František Hruška a Jan Wildung níže uvedeným udáním. 
Podle udání bylo zdejší nájemkyní a sklářkou (Glaserin) Schillerovou z městské zdi (hradeb) v posledním uzavřeném (nedávném) čase velmi mnoho kamenů odebráno a k stavbě jejího domu – pozn. respekt. dlažbě při (domu)
– v Židovské ulici použito, čímž městské obci Kojetín nejméně 6 florénů (zlatých) protentokrát přidáno bude, tak najdeme my k využití tyto toho slavného magistrátu. Poslušni udání, čímž opatření stane se, že vdova Schillerová
k úhradě 6 florénů zadržena bude. 
František Hruška, kontrolor
Jan Wildung, kontrolor
Čímž uzavřeno a vyhotoveno bylo. Antonín Ostrý měšťan, purkmistr, Pacholík, aktuár (kancelista, písař)“

Obr. Úvod výše uvedeného dopisu ve věci ničení hradební zdi.

Na základě tohoto udání se musela sklářka Schillerová, bydlící v Židovské ulici v domě číslo Va (5a), které bylo přepsáno z čísla IVb (4b), dnešní číslo je 722, dostavit na magistrát, kde jí bylo příkazem sděleno, aby neprodleně zaplatila 6 florénů za odcizené kameny z městské zdi.

 
Obr. Výřez z Indikační skici z roku 1833 se jménem Schiller Abraham – Glaser a dům číslo Va v Židovské ulici.

Záležitost ohledně tohoto udání, byla postoupena Vrchnímu úřadu v Kojetíně – „Kojeteiner Oberamt“. Vdova Schillerová se však na tomto úřadě vyjádřila, že žádné kameny z městské zdi nevzala, „…kterouž výpověď také zednický tovaryš Smažinka, který dlažbu před jejím domem hotovou pomáhal dělat, zde potvrdil.“ 

Dne 6. září roku 1836 pod číslem 861 zaslal Vrchní úřad kojetínskému magistrátu „Löblicher Magistrat“ závěr, že na základě svědecké výpovědi tovaryše Smažinky ke krádeži nedošlo – „…ona proto není dlužna žádnou náhradu škody uhradit.“ 

Avšak již dne 6. října téhož roku, bylo dopisem, pod číslem 877, kojetínskému magistrátu z Vrchnostenského panského úřadu - „Herrschaftlicher Oberamt“ sděleno, zřejmě po dalším šetření, že Schillerová použila ztracené kameny z městské hradební zdi na výstavbu své tavící pece.

Městské hradby byly obvykle kupovány i s pozemky, na kterých stály a majiteli pozemků byly pomalu, ale jistě rozebírány pro vlastní účely. Byla použity do základů nových domů, výstavbu nových zídek, dláždění dvorů či chodníků. 
A tak kojetínské hradby, symbol města, postupně mizely, ale v podobě hradebních kamenů, zůstávají všude kolem nás.

Od května roku 1983 probíhala u II. Základní školy výstavba dnešního Domu dětí a mládeže. 
Při vykopávce jeho základů vedle místa, kde se dříve nacházela hradební zeď, byly amatérsky zjištěny v hloubce cca 0,6 metru a 2,2 až 2,3 metrů pod úrovní terénu dvě řady vodorovně položených dřevěných kůlů o průměru 12 až 17 centimetrů, vzdálené výškově od sebe vlevo 1,60 metru a vpravo 1,75 metru, vystupujících z jílovitého podkladu. 
Poblíž těchto řad byl nález několika vedle sebe ležících kůlů na způsob hatí. Vzdálenost krajních kůlů v horní řadě činí 6,1 metrů, v dolní řadě je vzdálenost 11,25 metrů. V nákresu představuje nejvyšší linka úroveň terénu.

Obr. Nákres míst s rozměry vzdálenosti mezi zjištěnými kůly v milimetrech. 

K jakému účelu kůly o nezjištěné délce sloužily, nelze doložit, i když se nabízí myšlenka, že mohly být součástí hradeb, ale chybí zde kameny. Je možné, že byly použity ke zpevnění nestálého, bahnitého terénu.

  
Obr. Místo, kde byly nalezeny kůly, levý obrázek z roku 1983, pravý současnost.

Městské hradby byly po mnoho staletí součástí obranného systému města Kojetína a patřily k němu
i městské brány.