Vyšla kniha Zapomenutí vojáci autora Miloše Krybuse

Kniha, která vznikala několik let a stojí za ní stovky hodin práce a bádání autora Miloše Krybuse, v které představuje a popisuje rodinný i vojenský život 96 vojáků narozených v Kojetíně, padlých ve Velké válce. Tito kojetínští rodáci obětovali své životy na frontách a bojištích 1. světové války a před půl rokem odhalenou pamětní deskou i touto knihou se konečně ve svém rodném městě dočkali vzpomínky a uznání.

V projektu, jehož zpracování trvalo tři roky intenzivní práce autora Miloše Krybuse, jde o napravení stoletého nezájmu vedení města a zastupitelských orgánů od konce války po dnešní dny, o válečné osudy občanů, narozených v Kojetíně, kteří v období od 1. srpna 1914 do 31. prosince 1918 zahynuli jako vojáci v jednotkách rakousko-uherské armády. Tito „zapomenutí vojáci“, kteří byli sto let záměrně nepřipomínáni, opomíjeni a měli být zapomenuti, si zaslouží stejnou úctu a uznání, jako ti, kteří zemřeli v jednotkách jiných armád, do kterých z různých pohnutek dobrovolně či nedobrovolně přešli. Úcta a uznání patří i těm, kteří přežili a vrátili se domů a také těm, kteří přežili a svým úsilím dosáhli změn historického významu.
Až digitalizace údajů, mohla napomoci zpracovat potřebná fakta, důležitá k nápravě této záležitosti, porovnat je a přiblížit se k pravdivému obrazu o životních osudech této skupiny občanů města Kojetína v době války. Celkem bylo nutno prověřit údaje o 195 osobách (vojácích) za pomoci zápisů v digitalizované Matrice narozených, Knize oddavků a Knize zemřelých občanů města Kojetína a jiných obcí, dále v Záznamech vojáků, v rakouských Seznamech ztrát – padlí, ranění, zajatí, v Plukovních knihách zemřelých, Evidenci vojáků, v digitalizovaných seznamech padlých v jiných státech, soudobých a současných mapových podkladech, soudobém tisku a odborných knihách. Neméně důležité bylo studium nedigitalizovaných archiválií města Kojetína, uložených ve Státním oblastním archivu v Henčlově.
V Kojetíně se narodilo (jsou zapsáni ve farní matrice narozených) 96 vojáků, kterých se týká tento projekt. Rok narození vojáků byl v rozmezí let 1868 až 1899. Nejstarší z nich zemřel v roce 1917 ve věku 49 let a nejmladší zemřel v roce 1918 ve věku necelých 19 let. Přímo v boji padlo 48 vojáků, na zranění zemřelo na frontové linii v polních nemocnicích dvanáct vojáků a tři na infekci. V nemocnicích, v zázemí, zemřelo na následky zranění nebo infekční onemocnění, která nebylo možno léčit poblíž fronty, třináct vojáků. V zajetí zemřelo deset vojáků a stejný počet vojáků je veden jako nezvěstní. Na ruské frontě, především v Haliči a Polsku zahynulo 58 vojáků, na frontě italské šestnáct vojáků, v Rumunsku tři vojáci, Srbsku jeden a v Jadranském moři jeden námořník. Ostatní vojáci zahynuli v zajateckých táborech, především v ruských, či zemřeli v nemocnicích v rakouském zázemí nebo se stali nezvěstnými na ruské a italské frontě.
Základní vojenskou jednotkou monarchie byl pluk. Ten se v případě pěších pluků (Infanterieregiment – IR) dělil na čtyři prapory (Bataillon), které se dále sestávaly ze čtyř setnin (Kompagnie) číslovaných průběžně 1–16, případně i další vyšší číslo. Setnina se dále dělila na čtyři čety (Zug) a četa na čtyři roje po čtrnácti mužích. Podle dobové vojenské příručky byl válečný stav setniny 250 mužů. Válečná síla pluku pak 4 500 mužů, 180 koní, 57 povozů a čtyři až šest strojních pušek (kulometů).
Vojáci z Kojetína sloužili většinou v plucích, které spadaly pod velitelství v Olomouci, a to mělo své velení v Krakově. Nejvíce vojáků, v počtu 37, sloužilo v Pěším pluku číslo 54 (IR Nr. 54). V Zeměbraneckém pěším pluku číslo 13 (LIR Nr. 13) sloužilo šestnáct vojáků a v Domobraneckém pluku číslo 13 (LstIR Nr. 13) sloužilo osm vojáků. Pět vojáků bylo součástí Zeměbraneckého pěšího pluku číslo 15 (LIR Nr. 15). Pěší pluk číslo 3 (IR Nr. 3) byl plukem čtyř vojáků a v Zeměbraneckém a domobraneckém pěším pluku číslo 25 (LIR a LstIR Nr. 25) sloužili 3 vojáci. Tyto dva pluky spadaly pod kroměřížské velení. Prapor polních myslivců číslo 5 (FJB Nr. 5), Division těžkých houfnic číslo 5 (Schw. HbDiv. Nr. 5) a Pracovní oddíl (ArbAbteilung) měl k dispozici po dvou vojácích. V Námořním oddíle číslo 14 (Seemarinekorps Nr. 14), Polním dělostřeleckém pluku číslo 112 (FAR Nr. 112) a Zeměbraneckém okresním velitelství číslo 14 (LEBK Nr.14) sloužil jeden voják. Čtrnáct vojáků sloužilo v jednotkách, které během války vznikaly a zanikaly nebo měly pro bojové jednotky podpůrný význam.
Ve věku 19 až 20 let zahynulo čtrnáct vojáků, ve věku 21 až 25 let 32 vojáků, ve věku 26 až 30 let zemřelo sedmnáct vojáků, devatenáct vojáků zemřelo ve věku 31 až 35 let, ve věku 36 až 40 let zahynulo devět vojáků, čtyři vojáci zemřeli ve věku 41 až 45 let a jeden voják zemřel ve věku 49 let.
Místo úmrtí se mi nepodařilo blíže specifikovat pouze u tří vojáků. Přesná, případně pravděpodobná místa pohřbení do hrobu, byla zjištěna u 69 vojáků, tedy u více než dvou třetin vojáků. Polohy míst úmrtí a místa hrobů je možno nalézt pomocí zeměpisných souřadnic.
V celém projektu se autor snažil přiblížit osud každého z vojáků tím, že podle možností popsal jeho rodinné poměry a v matrikách vyhledal jejich příbuzné, dále jeho vojenský život, kdy a kde sloužil u své jednotky a poměry v místě bojů v době, která předcházela tomu, za jakých okolností a v které době voják zemřel.
Autorovi Miloši Krybusovi se podařilo prozkoumat, objasnit a prezentovat jedno z mnoha bílých míst v historii města Kojetína.