K historii Kojetína neodmyslitelně patří i zaniklé seníky

Autor: Mgr. Petr Jirák, archivář a historik Státního okresního archivu Přerov. Uveřejněno v Kojetínském zpravodaji č. 12/2013

V okolí hanáckého Kojetína stálo dříve mnoho seníků. Jejich existenci lze vysvětlit z ryze praktického hlediska. Louky v povodí Moravy byly často zamokřené, půda byla měkká a rašelinovitá. Povozy se na louky v době senoseče nedostaly, proto se seno po sklizni ukládalo do seníků, kde zůstalo uloženo až do zamrznutí půdy. Teprve v tento moment se seno začalo svážet do Kojetína. Stejné samozřejmě platilo i o jiných lokalitách se seníky.

Seníky byly zpravidla drobnější jednoprostorové stavby jednoduché konstrukce, vypletené z proutí, roubené z trámů nebo postavené v drážkové konstrukci obložené prkny. Střechy seníků byly valbové nebo sedlové. Na pokrytí střech se používaly došky (snopky z dlouhé žitné slámy, rákosu nebo kukuřice), šindele, v pozdější době eternitové šablony či tašky. Do podstřeší se seno ukládalo dvířky umístěnými většinou ve štítu střechy, případně spodním záklopovým otvorem. Rohy a prostřední části objektu byly podloženy kameny, jež za účelem ochrany sena před navlhnutím nadzvedávaly celou stavbu nad úroveň terénu.

Louky se rozkládaly na šesti polních tratích okolo Kojetína (Horní louky, Dolní louky, Suché louky, Račová, Rumplov a Včelín). Podle map stabilního katastru z roku 1833 se tehdy na těchto loukách nacházelo 126 seníků, jež stejně jako louky patřily místním sedlákům. Památkář Josef Kšír (1892–1978) v roce 1958 zjistil, že seníků se dochovalo již pouze jedenáct. Většina z tohoto počtu navíc zanikla v průběhu několika následujících let. Některé seníky byly pravděpodobně rozebrány lidmi, kteří si následně doma zatopili starým dřevem.

Jeden z mála dochovaných seníků byl v roce 1962 zapsán do státního seznamu nemovitých kulturních památek. Seník, jenž dříve patřil Františku Uhrovi, byl umístěný v lukách u bývalé dostihové dráhy (v trati Za Trávníky). Byl vybudován rámovou konstrukcí se sloupky a deskovou výplní, střecha byla tenkrát kryta eternitem. Vznik stavby odborníci datovali do druhé poloviny 19. století. Cenná památka lidové architektury bohužel nepřežila ničivé povodně z léta 1997.   

V průběhu zimy 2011/2012 byl zbourán poslední seník v katastru Kojetína. Stál poblíž samoty Včelín a zřejmě byl rozebrán kvůli založení nové školky v jeho bezprostřední blízkosti. Navíc se v tomto případě nejednalo o památkově chráněný objekt. Dochované seníky lze najít v jiných částech Moravy, např. na Uherskobrodsku existuje několik památkově chráněných seníků.

Seníky tvořily důležitou složku obrazu krajiny, proto se jim nevyhnul zájem výtvarných umělců. Kojetínské seníky zobrazil např. Jan Sázel (1898–1968), akademický malíř a místní rodák. Později se seníky staly inspirací pro tvorbu dvou členů místní tvůrčí skupiny Signál 64: Josefa Bibra (1931–1992) a Ing. Jaroslava Kačírka (1926–1993).

Louky okolo Kojetína byly ve 20. století postupně vysušeny a přeměněny na úrodná pole. Zachovaly se Včelínské louky, představující ucelený komplex vlhkých luk a mokřin s rozptýlenými skupinami stromů. Část tohoto území o rozloze téměř 35 hektarů je územně chráněna jako významný krajinný prvek. Geologický podklad tvoří neogenní mořské usazeniny, které jsou překryty čtvrtohorními náplavami Moravy. Na této bázi se vyvinula rozmanitá luční a mokřadní společenstva se zastoupením chráněných druhů.

Více informací k tématu nabízí publikace Zaniklé kojetínské seníky od Petra Jiráka a Josefa Bibra, jíž vydalo Městské kulturní středisko v Kojetíně.