Nestárnoucí vzpomínky

Autor: PhDr. František Řezáč, uveřejněno v Kojetínském zpravodaji č. 5/2016 a č.6/2016

Abiturientská setkání mívají zvláštní atmosféru, něco mezi nostalgickým vzpomínáním, veselými historkami ze studentského života a povídáním o životě. Vzpomíná se na to, co bylo, co je a jaké to bude příště. Vždyť na to „příště“ všichni věří, i když předem ví, že to bude zase jiné! Letos, šedesát let po maturitě, to bude již naše devatenácté setkání!

Před šedesáti lety, v posledním týdnu měsíce května 1956, se konaly na bývalé Jedenáctileté střední škole
v Kojetíně první maturitní zkoušky. Odcházeli jsme do života s maturitním vysvědčením v ruce jen po dvouletém společném studiu v Kojetíně, a přesto mohu za všechny říci, že „vzpomínky zůstávají“.
O hlavních prázdninách roku 1954 byli žáci bydlištěm v obcích kojetínského okresu, kteří studovali na bývalých gymnáziích v Přerově, Prostějově, Kroměříži, Valašském Meziříčí, Vyškově a Jeseníku uvědoměni o tom, že také v Kojetíně byl od 1. září 1954 zřízen nový typ střední školy, jedenáctiletá střední škola.  Absolvování této školy bylo zakončeno maturitní zkouškou. (Jedenáctiletá střední škola v Kojetíně byla zřízena na základě zákona č. 31 Sb. ze dne 24. 4. 1953 O školské soustavě a vzdělávání učitelů. V roce 1961 došlo k přejmenování na střední všeobecně vzdělávací školu, která byla v Kojetíně zrušena v roce 1965).
Tak se nás sešlo v X. třídě 31 spolužáků a spolužaček (v X. třídě proto, že IX. třídu jsme absolvovali na střední škole ve výše zmíněných městech). Do IX. třídy nastoupili z osmiletých středních škol kojetínského okresu 43 žáci. Při IX. třídě bylo také zřízeno tehdy oblíbené dálkové studium pro pracující, do kterého nastoupilo deset posluchačů. Abychom se lépe sžili, nastoupili jsme na konci prázdnin na chmelovou brigádu.
Nová jedenáctiletka v Kojetíně byla školou bez tradice, proto mnozí rodiče odmítali své děti do této školy posílat. Jednalo se však o direktivní nařízení, proti kterému nebylo odvolání. Tak jsme začátkem září 1954 s velkým očekáváním nastoupili do nové školy.  Byli jsme zvědaví na nové prostředí, nové spolužáky, na nové vyučující, na které ještě po letech rádi vzpomínáme… Každý student měl svůj oblíbený předmět, svého profesora. Někdo rád vzpomíná na třídní profesorku Petřivalskou a její matematiku, jiný na prof. Jaroslava Kopřivu (zv. mladý Kopřiva)
a hodiny chemie, biologie a zeměpisu, další na hodiny dějepisu prof. Raschendorfera, na hodiny logiky Jiřího Koplíka, všichni snad vzpomínáme na Josefa Jordána, na hodiny češtiny prof. Váni, na hodiny němčiny a tělocviku prof. Vladimíra Kopřivy (zvaný starý Kopřiva).
Ačkoliv je to již šedesát roků od těch dnů, kdy jsme složili „zkoušku dospělosti“ a opojeni získanou svobodou a životem, se mnozí z nás vykoupali s maturitním vysvědčením v kapse v řece Moravě, rádi na ty dva společně prožité roky vzpomínáme. Byly to dva krásné roky spojené s řadou koníčků, hudby, tanečními hodinami a dalšími aktivitami. Navázala se nová přátelství a kamarádství, zrodily se první lásky, z nichž mnohé se přetavily ve vztah na celý život. Za ty dva roky jsme toho stihli dost. Navštěvovali jsme národopisný kroužek, vedený panem učitelem Poláškem, nacvičovali a sehráli divadlo "Jak děda Mráz čaroval", nacvičovali a zúčastnili se I. spartakiády v Praze, absolvovali jsme lyžařský výcvik, byli jsme účastni prvního majálesu v Kojetíně…
Od toho maturitního roku 1956, jsme uskutečnili již 18 maturitních setkání (sjezdů), letošní bude devatenáctý. Z počátku jsme se scházeli po pěti letech, od 50. výročí se setkáváme každoročně. Protože jsme byli životem ve škole i mimo školu spojeni s maturitním ročníkem 1957, zveme také je na naše setkání.
Před šedesáti lety nás maturitní zkoušku skládalo 31 studentů. Odešli jsme k dalšímu studiu na vysoké školy  pedagogického, ekonomického zaměření, technického zaměření, na lékařské fakulty civilní i vojenské, na přírodovědecké fakulty. Po absolvování dalšího studia jsme se rozešli do všech koutů naší vlasti i do zahraničí a působili ve všech oblastech života společnosti. Vždy se však rádi do Kojetína vracíme, rádi se setkáváme a rádi vzpomínáme na společně prožité chvíle „v naší škole“.  Vzpomínáme i na ty, kteří již mezi námi nejsou, nemohou přijít. Za těch šedesát let odešlo z našich řad osm spolužáků a sedm vyučujících.

Vzpomínky

Oznámení účasti  
Na svá abiturientská setkání jsme zvali také bývalé profesory. Jedním z těch, kteří se rádi zúčastňovali, byl profesor Václav Váňa. Zde je jeho neobvyklé potvrzení účasti:
„Za pozvání vřelý dík!
Neváhám ni okamžik
přijít na to setkání.
Pozdrav všem od V. Váni.“
Bohužel, nemoc nedovolila panu profesorovi se setkání zúčastnit. Škoda!

Studentské majáles (Břetislav Horák vzpomíná)
„V posledním ročníku jedenáctiletky jsme v květnu předvedli majáles studentů, který býval dříve zakončením studia na gymnáziu…
Majáles začal jako průvod v hanáckých krojích s hudbou pana Voždy až k městskému národnímu výboru, kde jsem jako představený – stárek (byli jsme čtyři stárci), žádal pana předsedu o vydání městského hanáckého práva. Jako právo byla veliká míchací vařeka s dvojitou okrouhlou hlavicí, ověšená barevnými pentlemi. Po obdržení práva jsme se vrátili doprostřed náměstí, kde bylo podium a lavice překrytá koberečkem. Na podiu byl program (písně a vyprávění v hanáčtině). Lavice sloužila pro krojované četníky, kteří zde „vypláceli provinilce“ za zvuků hudby nebo bez ní. Sem byli přiváděni i někteří naši profesoři, kteří se na nás provinili. Jako trest byla výplata deset ran na zadní část těla, kde záda ztrácí dobré jméno. Bez hudby byla výplata levnější, s hudbou dražší. Proto někteří zaplatili penězi, aby nemuseli na lavičku a vyhnuli se výplatě. Při výplatě za znění hudby se zpívalo: jedna dvě, dvě jsou dvě, ten, kdo nechce počítati, ten se může přesvědčiti, že jsou dvě.“ To bylo pět ran, proto se zpívalo dvakrát a dvakrát vyplácelo.“
„Po skončení programu, který se asi moc líbil, bylo na náměstí více lidí, než o 1. máji. Odpoledne jsme se přesunuli do cukrovarské zahrady, kde byl další program a tancování až do večera.“

Jak jsme začínali
• Během roku 1953 došlo k reorganizaci státní správy a v blízkém Kojetíně byla zřízena nová jedenáctiletá střední škola. Současně bylo rozhodnuto, že žáci z nového okresu Kojetín přejdou do nově zřízené školy v Kojetíně. Osobně jsem změnu spíše uvítal, mohl jsem používat pohodlnější vlakové spojení z Tovačova do Kojetína. Tatínek však nenahlížel jako já a neviděl důvod měnit školu. Nicméně otcova snaha o mém setrvání v Přerově navzdory jeho úsilí nebyla vyslyšena. A tak i já jsem se zvědavostí v září 1954 nastoupil do Kojetína. Některé spolužáky jsem znal z Přerova, s dalšími přicházejícími z Prostějova, Kroměříže a z dalších měst jsem se pak seznámil. Udivilo mě, že ne všichni měli ročník narození 1938, značná část se narodila v roce 1939. Později jsem zjistil, že školská reforma je vlastně průběžně probíhající proces různých zkoušek a omylů, který ve školství trvá doposud. Profesoři nebyli zdaleka všichni mladí a nezkušení, spíše naopak. Po stránce profesionality bylo všechno pořádku. (Vzpomíná Pavel Perutík, Tovačov, nyní Rožnov pod Radhoštěm. Dále Pavel Perutík.)    

• Zprávu o založení Jedenáctileté střední školy v Kojetíně jsem já a moji rodiče přivítali s velkým nadšením. Byla totiž naděje, že se budu moci vrátit z Jedenáctileté střední školy v Jeseníku domů, do Němčic nad Hanou a do Kojetína dojíždět. Dojíždění nebyl žádný problém. Cestou na nádraží v Němčicích jsem téměř denně potkávala „za uličkou“ spolužáka Františka Řezáče a do školy jsme jezdili spolu.  Ke svému velkému překvapení jsem se v Kojetíně setkala se svým oblíbeným profesorem Jindřichem Raschendorferem, kterého jsem měla v sedmé třídě němčické školy. Všichni naši kantoři byli výborní a každý z nich by si zasloužil písemnou vzpomínku. Prožili jsme toho s nimi – a oni s námi – hodně. (Vzpomíná Eva Eichhorn – Maráková, Němčice nad Hanou, nyní Gainesville, Florida, USA. Dále Eva Maráková.)

• Několik vzpomínek na naše dva roky na JSŠ v Kojetíně. Zase jsme byli na chmelové brigádě a nastoupili jsme do školy asi druhý týden v září. Kompletně noví spolužáci, byli jsme z části ze čtyř tříd gymnázia v Prostějově, část z několika paralelek gymnázia v Přerově, Anička Adensámová devátou třídu absolvovala v Kroměříži, Eva Maráková v Jeseníku. Ač ze čtyř různých škol, přece jsme se nějak rychle sžili a rozuměli jsme si. (Vzpomíná Ludmila Střasličková, Kojetín, nyní Jeseník. Dále jen Ludmila Střasličková.)

• Bezstarostný život, spojený s obdobím základní školy, znamenal s přestupem na gymnázium přece jen řadu nových povinností a zodpovědnější přístup ke studiu. Pro mne osobně byl první rok gymnaziálního studia v roce 1953 spojený s dojížděním do Prostějova, protože v Kojetíně byla jedenáctiletka založena až v roce 1954. Proto jsem na kojetínské jedenáctiletce prožil jen dva roky, dva krásné roky. Byly to roky, později v dospělosti, oživované zážitky z doby mládí a vzpomínkami na bývalé spolužáky. Na gymnaziální dobu vzpomínám rád, přestože sociální situace mých rodičů nebyla příznivá. Počátkem války se museli rodiče vrátit z bývalé Podkarpatské Rusi, 2. světová válka a poválečné období měly vliv na naši životní úroveň. Studium na jedenáctiletce bylo pro mě tím nejlepším prožitkem a rád na tuto dobu vzpomínám. (Vzpomíná Zdenek Klapil, Kojetín, nyní Zlín. Dále jen Zdenek Klapil.)

Vzpomínky na vyučující a na vyučování

Vladimír Kopřiva
• Jmenoval se Vladimír, ale říkali jsme mu jednoduše „starý“, případně zdvořileji „starší“ Kopřiva, i když ho bylo možno odlišit od jeho kolegy Jaroslava, jeho křestním jménem. Nakonec on sám sebe tak nazýval také, dokonce i v němčině, kterou vyučoval. Kdysi jsme měli přeložit do němčiny větu: „U starého Kopřivy je hodina němčiny nekonečná“, jaksi nám to nešlo, tak nám to předvedl sám: „ Bei dem alten Kopřiva ist die Deutschstunde endlos.“ U profesora Vladimíra Kopřivy mě zaujal nejvíce způsob vyučování němčiny, která mě tehdy zaujala a doposud stále zajímá. Pan profesor měl zřejmě dobrý hudební sluch, a tak nás „cepoval“ ve správné výslovnosti. Museli jsme takto dohánět, co jsme v předchozím školním roce u jiných učitelů jaksi odsouvali na vedlejší kolej. On těch jazyků uměl více, na spartakiádě (1955) v Praze hovořil s cizinci plynně anglicky. Na klopě jeho saka mě také zaujal odznáček se zelenou hvězdičkou, odznak to esperantistů, jak mi pan profesor vysvětlil. Vyučovací hodiny oživoval různými příhodami a písničkami.
Vladimír Kopřiva měl němčinu evidentně rád, někdy ji nazýval „samospasitelnou“, i když toto označení odvozující svůj původ ještě z doby Rakouska–Uherska“, používal s nádechem ironie. Dbal na to, abychom se jako jeho žáci dopouštěli co nejmenšího počtu chyb. (Pavel Perutík)

Josef Jordán, Václav Váňa, Jaroslav Kopřiva a další…
• Pochopitelně jsme měli úplně nové učitele. Profesor Jordán čeština, ruština, v 11. třídě pak učil češtinu profesor Váňa. Profesor Jaroslav Kopřiva učil moji oblíbenou chemii, biologii a také zeměpis. Ráda na něho vzpomínám, protože nás hodně naučil a vždy se k nám choval slušně. Nikdy nikoho neponižoval, nezesměšňoval, ostatně stejně jako profesor Jordán a profesor Váňa. První hodinu byla čeština, druhou matematika. Té nás učil ředitel Karel Palla. S odstupem času možno konstatovat, že do hodiny přišel pečlivě připravený. Choval se k nám rovněž velmi slušně, jenže nikdy, zejména v geometrii, mu nestačila vyučovací hodina, takže pokračoval ještě celých dvacet minut do velké přestávky. Po zazvonění, na třetí hodinu, přišel do třídy na chemii Jaroslav Kopřiva, uklonil se, promiňte soudruhu řediteli a vycouval ze třídy. Po třech minutách přišel opět do třídy a našel status quo. Soudruh ředitel stojí na židli a rýsuje na tabuli rovinu ró, rovinu sigma a rovinu tau. Po ujištění už končíme,  odejde prof. Kopřiva na chodbu a když soudruh ředitel opět nevychází, vejde znovu a trpělivě čeká až se ředitel Palla odporoučí.
Našim třídním byl prof. Vladimír Kopřiva. Učil nás němčině, rýsování, tělocviku. Byl svérázný a na němčinu vzpomínám jen v dobrém. Po pozdravu, když se chtěl někdo omluvit, křičel: Deutsch, nur Deutsch, ich verstehe nicht Tschechisch, sprechen sie mit Händen und Füssen, aber Deutsch, nur  Deutsch. Od Vánoc jsme v tělocviku, který také učil, nacvičovali na spartakiádu, to už bylo veselejší. (Ludmila Střasličková)

Matematika, jazyk český, dějepis, chemie, deskriptiva
• Některé zážitky jsou i přes ten velký časový odstup stále živé. Vidím jako dnes paní třídní profesorku Petřivalskou, díky jejímuž podání matematiky byl tento předmět mým oblíbeným i na vysoké škole a později jsem jej externě v době pracovního poměru vyučoval.
• Zásluhou výborné výuky jazyka českého profesorem Váňou jsme získali solidní základy v naší mateřštině, stejně jako v ruštině, přednášené oblíbeným profesorem Jordánem.  K našemu logickému uvažování pak jistě přispěl předmět logika, prezentovaný profesorem Koplíkem.
• Vzpomínám na profesora dějepisu Raschendorfera, který i tento předmět, pro někoho neatraktivní, dovedl přednášet velmi poutavě a studenty ke studiu i do života aktivoval rčením, že „mezi slepými je jednooký králem“.
• V žádném případě nemohu zapomenout na profesora Jaroslava Kopřivu, který podnítil můj zájem
o chemii a tím zásadně ovlivnil celý můj další život.          (Zdenek Klapil)
• Na gymnaziální léta nemám žádné smutné vzpomínky… Co mi studium nedalo? Bohužel bylo nutné volit mezi deskriptivou a latinou, nešlo si vybrat oboje. Za to ovšem kojetínská škola nemůže. Profesorský sbor měl být na nás přísnější. Deskriptivu nás učil profesor Havelka. Díky němu jsem všechno uměl už v hodině a na vysoké škole jsem se na zkoušku nemusel vůbec učit.
• Profesor Váňa se upřímně divil, proč jsem si vybral na majáles k recitaci zrovna Seifertovy verše.
A když v Katolických novinách vyšla báseň, jejímž autorem byl Kamil Kalina, přišel za mnou, že se mu ta básnička líbila. Byl trochu zklamaný, že jsem ji nenapsal já.
• Logika byl první předmět, který mi moc nešel do hlavy a začal jsem tomu rozumět až na vysoké škole.
(Kamil Kalina, Nezamyslice, nyní Brno)

Dějepis ještě jednou…
• Nikdy nezapomenu na den, kdy přišel do třídy profesor Jindřich Raschendorfer, vzal učebnici dějepisu štítivě do dvou prstů a řekl nám, že následující kapitoly (myslím, že se jednalo dějiny Československa od roku 1945 a dějiny KSČ) nás učit nebude. Učebnici nechal spadnout na podlahu a vyprávěl nám příběhy z řecké mytologie. Bylo to na tu dobu odvážné gesto a velmi jsem si ho za to vážila. V Kojetíně učil dějepis a latinu.             (Eva Maráková)
• Profesora Raschendorfera  jsem trochu litoval, bylo patrné, jak se zjevnou nechutí učil současné dějiny Československa.  (Kamil Kalina)

I  písně mají svůj osud...

• Profesor Vladimír Kopřiva měl dobrý hudební sluch, nejen že dbal na správnou výslovnost, ale k jeho vyučovacím metodám patřil také zpěv. Naučil nás několik písní a k jedné z nich se váže následující historka: Tak se stalo, že jsem jednou prodléval ve společnosti mladých lidí z tehdejší NDR a chtěje se jim nějak předvést, zazpíval jsem jim písničku „Ich hatt‘ einen Kameraden…“, jak nás ji pan profesor kdysi naučil. Ukončiv zpěv, rozhlédnu se kolem, očekávaje projev ocenění. Nic, hrobové ticho. Pak mi to vysvětlili: „Ta písnička je u nás zakázána, protože ji kdysi zpívali vojáci bojující za Třetí říši.“ Tak jsme se domluvili, že jim zazpívám jinou: „Es war’n  einmal drei Entelein…“ (Byla jednou tři káčátka). Ta byla nezávadná. Káčátka za nic nemohla, a všichni byli spokojeni. Ale stejně, i ta předchozí písnička je pěkná, ona přece za nic nemůže.                   (Pavel Perutík)

Vzpomínky nad maturitním tablem

• Nad maturitním tablem přemýšlím o tom, jaké byly po maturitě naše další osudy, kde všude jsme zanechali otisky své činnosti, svoji stopu. Především jsem ji zjistil ve školství, kultuře a památkové péči, kde působilo nejvíce mých spolužáků, celkem dvanáct. V různých pozicích působili na školách základních, středních i vysokých, v oblasti kultury a památkové péče. Dále pak v oblasti bankovnictví (Mezinárodní investiční banka).
• Výrazný otisk své činnosti zanechali čtyři spolužáci ve zdravotnictví - v gynekologii, ve vojenském lékařství, v biochemii a  na Slovensku v očním lékařství.   
• Naši spolužáci (tři) působili také v československé armádě.   
• Hlubokou  stopu  čtyř  spolužáků  nalezneme v průmyslových závodech naší země -  ve výpočtovém středisku  První brněnské strojírny, následně ABB,  v podniku Barum ve Zlíně, zvláště v nově vybudovaném závodě v Otrokovicích, ve vývojovém středisku podniku Tesla Rožnov p. R. Svými zkušenostmi a znalostmi se podíleli na stavbách silnic, dálnic, železnic a mostů, především na Ostravsku.
• Mimo území Evropy, v USA, zanechali svoji stopu – otisk své činnosti dva spolužáci. Jeden na Univerzitě Jižní Floridy v Tampě a naše spolužačka na univerzitě v Gainesville na Floridě (příprava podkladů, získání potřebných povolení a prosazení výuky češtiny). Čeština se učí na Katedře evropských studií doposud. Pro americké studenty češtiny byla zorganizována na Karlově univerzitě v Praze Letní škola.

In memoriam

Je tomu již šedesát let od chvíle, kdy nás uchvátil „vítr života“. Setkávali jsme se, někdy se nás sešlo více, jindy méně. Někteří se nedostavili z důvodů vážných, jiní se ani neomluvili. Mnozí neprojevili zájem o setkávání vůbec. V běhu života se nám jaksi ztratili.

Mnozí však přijít nemohli, protože odešli tam, odkud se nevrací. Těm věnuji toto malé zastavení:
Marta Jedličková – Vránová - pocházela z Dobromilic, po maturitě administrativní pracovnice.
Antonín Bělka (Tonda) - nejstarší z nás, ke studiu nastoupil ze zaměstnání, z cukrovaru Němčice n. H.
Tomáš Horák (Tom) - výborný astronom, přednášel v USA.
Bedřich Laucký (Beďa) - voják duší -  tělem, působil ve Vyškově.
Karel Lehký (Kája) - učitel ve Velkých Losinách, rád nás v lázních vždy viděl a vítal.
Rafael Sázel (Ráfek) - ředitel Gymnázia v Orlové. Jeho portrét namaloval otec akad. malíř Jan Sázel.
František Konečný - učitel, ředitel školy, divadelní režisér, naposledy režíroval divadelní hru „Jak je důležité míti Filipa“.
Vojtěch Malčík (Vojta) - voják, jeho stopa nám zmizela na Šumavě.
Nezapomeneme!

Ze vzpomínek spolužáků sestavil František Řezáč.
Fotografie archiv Ivy Králové a Václava Noska, grafická spolupráce Václav Nosek.

Popisky k fotografiím:

První abiturienti JSŠ v Kojetíně 1956
Hanácký kroužek při JSŠ Kojetín
Divadlo JSŠ Kojetín s účastí žáků ZŠ "Jak mráz čaroval" v prosinci 1955
Kamil Kalina, Rafael Sázel, Jar. Ječmínek, Václav Nosek
Václav Nosek, Ant. Bělka, K. Kalina
Setkání 1976. Prof. Jordán a Kopřiva
Setkání 1976. Prof. Jordán mezi námi