O zapomenutém místním rodákovi a odbojáři Josefu Raiskupovi

Autor: Mgr. Petr Jirák, archivář a historik Státního okresního archivu Přerov. Uveřejněno v Kojetínském zpravodaji č. 3/2016 a č.4/2016

Při studiu archiválií k protektorátnímu Kojetínu a odboji jsem v archivním fondu Městský národní výbor (dále jen MěNV) Kojetín narazil na dokumenty ze začátku roku 1946, v nichž byly zmínky o kojetínském rodákovi Josefu Raiskupovi (narozen 2. 11. 1910, někdy se nesprávně uvádí datum 2. 10. 1910). Raiskup byl 16. 3. 1945 zastřelen dvěma odbojáři v katastrálním území Měšetice u města Sedlec-Prčice. Raiskup byl podezříván z udavačství ve prospěch nacistů, proto se ho odbojáři rozhodli odstranit. Zdeněk Zákora (ročník 1912) a Jaroslav Šika (ročník 1920) provedli likvidaci střelnými zbraněmi. Mrtvola byla exhumována 5. 11. 1945, přičemž byla bezpečně zjištěna Raiskupova totožnost. Tolik v kostce informace, jež jsou uvedeny v korespondenci MěNV Kojetín s ministerstvem vnitra a Sborem národní bezpečnosti v Sedlci.
Považoval jsem případ za velmi zajímavý a snažil se více zjistit v odborné literatuře o odboji na Příbramsku.
S pomocí jednoho historika z Příbrami jsem získal informace o několika publikacích, v nichž je Raiskup zmíněn. V těchto pracích se píše o několika osobách, jež byly po setkání s Raiskupem zatčeny nacisty. Chyběly však konkrétnější údaje, proto jsem v publikaci Kojetín v období protektorátu napsal, že je problematické řadit Raiskupa k odbojářům. Podle zjištěných informací to vypadalo spíše na udavače. Nicméně literatura o odboji je velmi rozsáhlá a orientuji se spíše v té, jež se týká střední Moravy, proto jsem nechal případ „otevřený.“ Na druhé straně by bylo zbabělé a alibistické Raiskupa v publikaci vůbec neuvádět. Zvláště, když je v Kojetíně prakticky zapomenutý. Následující článek přináší podrobné údaje o Josefu Raiskupovi a jeho skutečné roli v protinacistickém odboji.

Poprava Josefa Raiskupa

V rozhovoru pro Kojetínský zpravodaj v květnu 2015 jsem na otázku, co mě zvláště zaujalo, zmínil právě Raiskupa. Doufal jsem, že se ozve někdo obeznámený s jeho příběhem. Čekání na takovou osobu nebylo vůbec dlouhé. V horkém létě jsem obdržel e-mail od Jaroslava Hojdara (ročník 1933), badatele ze Sezimova Ústí, jenž se o protinacistický odboj v jižních Čechách zabývá již 50 let. Hojdar se také intenzívně zajímá o Raiskupa.
Podle Jaroslava Hojdara byl Josef Raiskup zasloužilý odbojář, nikoliv konfident gestapa. Hojdar prostudoval mnoho archivních pramenů, ale také se setkal s řadou pamětníků (např. odbojáři, protektorátní četníci, rodinní příslušníci vězněných a popravených). Velkou váhu přikládá poválečným výpovědím zatčených gestapáků a jejich konfidentů: „Podotýkám, že nikdo z vyslýchaných a souzených neměl osobní zájem neříci pravdu o Josefu Raiskupovi – Malestovi – Pepíkovi – Velkém Pepíkovi – Čapajevovi, jak zněla některá z Raiskupových krycích jmen.  Všichni naopak měli jediný zájem: hájit pouze sebe a vinu svalovat na jiné. Navíc vyslýchaní stáli před soudy v různých městech, v různých časech, často se vzájemně vůbec neznali. Ani u jednoho lidového soudu, ať to bylo v Praze, Táboře, Písku, Plzni, Benešově, Kutné Hoře, Klatovech… nepadlo jediné slovo, které by mohlo zavdat sebemenší pochybnosti o Raiskupově vlastenectví a o tom, že s gestapem spolupracoval.“
Poprava, o níž se zmiňují archiválie fondu MěNV Kojetín, se samozřejmě uskutečnila. Zákora a Šika zastřelili Raiskupa na pokyn Marie Tomáškové, politické komisařky odbojové organizace Táborité. Když s ní Hojdar v roce 1967 hovořil, stále považovala čin za správný. Byl údajně předem projednán v „politickém ústředí“ (Tomášková, Josef Polidar, Jiří Demuth). Jednalo se o odbojáře z Prahy, kteří delší dobu spolupracovali s odbojáři v Borotíně. Tomášková, Polidar i Demuth odešli v únoru 1945 na Táborsko, kde je Tomášková samozvaně prohlásila za zmíněné „politické ústředí.“ Po navázání spojení s organizací Táborité byla jmenována politickou komisařkou této organizace. Tomášková již delší dobu Raiskupovi nedůvěřovala. Po útěku z Prahy se bála o život dcery a dalšího příbuzného, kteří se s ní ukrývali na Táborsku. Své okolí začala přesvědčovat o tom, že Raiskup je konfidentem gestapa. Tvrdila, že vždy po rozvinutí odboje okolo Raiskupa nastalo široké zatýkání, avšak Raiskup vždy unikl. Závažná obvinění nešlo tehdy prověřovat, proto byl vydán pokyn k popravě.
Ústřednímu výboru KSČ v Praze bylo již na podzim 1945 známo, že Raiskup nebyl konfidentem gestapa. Byl dokonce připravován soud se Šikou a Zákorou, poválečným sekretářem KSČ na Sedlecku. Soud byl ale odvolán. Vykonavatelé popravy tím byli očištěni a zbaveni obvinění z vraždy, zatímco Raiskup byl považován za zrádce odboje. Písemná svědectví odbojářů, mluvící v Raiskupův prospěch, se údajně ztratila na Ústředním výboru KSČ. Věc postupně zapadla v zapomnění. Výjimkou bylo Táborsko, kde se Raiskupova smrt stala vědomou záminkou k pronásledování velkého množství odbojářů, s nimiž Raiskup za války spolupracoval. František Novotný byl dokonce v září 1948 zatčen estébáky a brzy poté zastřelen „na útěku.“
Hojdarův zájem o Raiskupa neušel pozornosti příslušníků Státní bezpečnosti v Táboře, kteří mu předložili desku s protokoly výslechů některých gestapáků. Jednalo se o výpovědi nacistických zločinců z doby výkonu trestu, z let 1955 a 1956. Augustin Giehl, někdejší táborský gestapák, se zmiňoval o Raiskupově práci pro gestapo. U  mimořádného lidového soudu v roce 1946 ovšem Giehl nic takového netvrdil. Hojdar došel k logickému závěru, že Giehl vypověděl deset let po válce pouze to, co po něm chtěli estébáci. Dalším pátráním zjistil, že konfidentská činnost, přisuzovaná Giehlem Raiskupovi, byla dílem jiné osoby – Antonína Vošmika.
Okresní výbor Svazu protifašistických bojovníků v Táboře přesto nadále považoval Raiskupa za konfidenta gestapa. V podobném duchu se o Raiskupovi psalo v několika publikacích, zejména v díle Partyzáni na Podbrdsku od Čestmíra Amorta (vydáno v roce 1958). Naopak Oldřich Sládek, renomovaný historik, již v šedesátých letech 20. století psal, že Raiskup nebyl žádným konfidentem. Stejnou informaci uvedl též německý historik Detlef Brandes (v publikaci Češi pod německým protektorátem, která poprvé vyšla v Německu v roce 1975): „…členové KSČ začali neprávem podezřívat jihočeského funkcionáře Josefa Raiskupa a zastřelili ho.“ Totéž se uvádí v kolektivní publikaci „Podblanicko proti okupantům“ (1966): „Teprve po válce se při výslechu agentů a členů gestapa prokázalo, že Raiskup nebyl agentem gestapa, naopak byl jím usilovně stíhán jako nebezpečný protivník. Ačkoliv byl postižen vážnou plicní chorobou, obětavě plnil svěřené úkoly jako instruktor IV. ÚV KSČ, pobývaje většinou, i za nejhoršího počasí v nehostinných krytech. Dodnes nebyl řádně rehabilitován. Jeho památka je v kraji, kde působil, na Sedlecku i Borotínsku, v Minarticích a jinde, poskvrněna oním neblahým a ukvapeným rozsudkem jeho někdejších spolupracovníků.“

Odbojová činnost Josefa Raiskupa

Po uvedení okolností, které Josefa Raiskupa dovedly před hlavně zbraní jeho přátel, se alespoň krátce zmíním o Raiskupově odbojové činnosti. Raiskup byl v protinacistickém odboji několik let. Odbojová organizace kolem Jaroslava Vacka (vrchní dozorce táborské věznice) se rozšířila po spojení s odbojáři v Borotíně (obec ležící severně od Tábora), které vedl Václav Houška. Odbojáři se rozhodli vybudovat na Táborsku a v dalších částech jižních Čech síť národně revolučních výborů, jež by sjednocovaly odboj. Na jaře 1942 založili řídící orgán národních výborů – Krajský národně revoluční výbor se sídlem v Borotíně (předseda Jaroslav Vacek).
Velký rozmach zaznamenala odbojová činnost na podzim 1942, kdy do Borotína přišli organizátoři odboje napojení na ilegální ústřední vedení KSČ – Josef Raiskup (krycí jméno Malesta) a později Josef Lanc (krycí jméno Černý Petr). Oba dva se začali na Borotínsku ukrývat. Krajský výbor začal shromažďovat zbraně a třaskaviny, odbojáři přerušili telefonní vedení. V Borotíně a hájovně Šebor se tiskly ilegální letáky a byl vydáván ilegální časopis Palcát. Krajský výbor podporoval penězi a potravinami rodiny perzekvovaných osob. U Vacka i jinde se na přelomu let 1942 a 1943 skrýval parašutista František Pospíšil, příslušník výsadku Bivouac (Pospíšil byl zatčen v únoru 1943 a popraven v říjnu 1944 v Terezíně). Po příchodu Raiskupa byly vybudovány dva podzemní úkryty – v lese Radlice a ve svahu lesa Krkáček, kde zpočátku pobývali Raiskup a Lanc. Začátkem roku 1943 podniklo táborské gestapo velký zátah proti Krajskému národně revolučnímu výboru. Řada odbojářů byla brutálně vyslýchána, výjimkou nebylo ani jejich ubití.
Raiskup a Lanc odešli v únoru 1943 z Borotína na Písecko, kde organizovali odboj. Jejich nepřítelem bylo znovu gestapo, tentokrát jeho klatovská služebna. Dne 11. 8. 1943 gestapáci obklíčili hájovnu Petříkov. Josef Lanc byl po příchodu do hájovny zastřelen. Raiskup nepřišel a ani poté nebyl dopaden. Ukrýval se ve stanu uprostřed lesa na Blatensku. Po krátkém pobytu v Praze se vydal na Příbramsko, kde se zapojil do odbojového hnutí. V prosinci 1943 unikl další gestapácké razii. V roce 1943 bylo uvězněno či dokonce popraveno několik stovek Raiskupových a Lancových spolupracovníků.
Raiskup se skrýval spolu s jinými odbojáři na Sedlčansku, kde byl za pomoci rolníků na okraji německého vojenského prostoru vybudován velký lesní podzemní úkryt. Odbojáři prováděli na území cvičiště SS menší záškodnické akce a pomáhali válečným zajatcům v útěcích. Raiskup často odcházel na Voticko, do okolí Sedlčan a zdržoval se rovněž v bunkru Zdeňka Zákory u Sedlce. Nacisté zjistili za pomoci konfidentky Hedviky Wolfové polohu bunkru u Minartic. Při zátahu (22. 12. 1944) se podařilo utéct Josefu Kroužkovi, jenž navíc zastřelil dva německé vojáky. Raiskup odešel z bunkru již před německým zátahem. Kroužek byl v lednu 1945 zatčen v Praze, v terezínském vězení se dočkal konce války. Raiskup, jak víme, takové štěstí neměl, poněvadž byl 16. 3. 1945 zastřelen poblíž Sedlce. Život kojetínského rodáka byl ukončen výstřely z pistolí odbojářů Zákory a Šiky, kteří uvěřili mylné informaci o Raiskupově spolupráci s gestapem. Raiskup měl během války několikrát štěstí, když nebyl přítomen při nacistických raziích. Nakonec se to paradoxně obrátilo proti němu, protože jiní odbojáři si na základě toho mysleli, že je Raiskup zrádce. Nedávno tuto skutečnost dokonce v pořadu Historie cs (díl Naši „velcí“ zrádci) zmínil historik Petr Koura.

Závěr

Raiskupovy  ostatky byly pohřbeny v mělkém hrobě, aby se brzy staly potravou pro lesní zvěř. Dne 5. 11. 1945 (datum uvádí archiválie fondu MěNV Kojetín) byly vykopány a převezeny na hřbitov v Sedlci. Do hřbitovní knihy nikdo nenapsal informaci o uložení ostatků do díry poblíž hřbitovní zdi. Po mnohaletém hledání byly ostatky nalezeny a exhumovány dne 7. 11. 1983. Jaroslav Hojdar a Antonín Podzimek chtěli ostatky pohřbít v Borotíně, avšak Okresní národní výbor v Táboře jim to nedovolil. Hojdar ukrýval Raiskupovy pozůstatky nejprve ve svém sklepě, poté je tajně pohřbil do hrobu své rodiny v Soběslavi.
K velké změně došlo v roce 2015. Na návrh vedení městyse Borotín byly ostatky v červenci 2015 zpopelněny. Dne 28. 10. 2015 byly při veřejné pietní slavnosti uloženy v kolumbáriu v Borotíně (s textem: Josef Raiskup – Malesta byl hrdinou protifašistického odboje). Na urně je uvedeno špatné datum Raiskupova narození (2. 10. 1910 místo správného 2. 11. 1910).
Raiskupova manželka Marta zahynula již 3. 6. 1943 v Osvětimi. Důvodem k ukončení jejího života bylo nesplnění podmínky dané gestapem – její manžel se v tříměsíčním termínu nepřihlásil. Hojdar logicky nepovažuje likvidaci Raiskupa za vraždu, ale za tragickou událost. Zdeněk Zákora po zbytek života litoval zastřelení svého kamaráda. Zemřel brzy po válce na plicní chorobu.

Použité prameny:

Státní okresní archiv Přerov, fond Městský národní výbor Kojetín, inv. č. 191 / karton 14
Zemský archiv v Opavě – pobočka Olomouc, Sbírka matrik Severomoravského kraje, Matrika narozených v Kojetíně v letech 1905–1915
Korespondence od Jaroslava Hojdara ze září 2015 (v držení autora)

Použitá literatura:

BRANDES, Detlef: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj. Praha 1999.
HOJDAR, Jaroslav: Vyprávění válečnýho kluka. Kronika protinacistického odboje na Táborsku. Praha 2014.
CHARVÁT, Jaroslav a kol.: Podblanicko proti okupantům. Benešov 1966.
JIRÁK, Petr: Kojetín v období protektorátu. Vybrané kapitoly. Kojetín 2015.

Použité fotografie:

Sbírka Jaroslava Hojdara
Reprofoto z knihy Podblanicko proti okupantům
Rodinné foto z Kojetína

Popisky k fotografiím:

Josef Raiskup
Josef Raiskup (vpravo) s maminkou a některými sourozenci
Josef Raiskup v úkrytu v Češtíně
Josef Raiskup s manželkou
Urna v kolumbáriu v Borotíně