Poslední poprava v Kojetíně

Říkávalo se o Kojetíně, když prý vyjedou sedláci do pole, že nezůstane žádný měšťan doma. Tož docela pravda to nebyla, už odedávna zde kvetla řemesla v cechy sdružená, a obchod všelijaký hlavně obilím, se provozoval. A v minulosti tu přece žilo také nemálo urozených a statečných rytířů, kteří zde mívali domy veškerým pohodlím zařízené.

Na rynku stával například dům paní Estery Podstatské z Prusenovic, později pana Jana Pivce z Hradčan a z Klimštejna, dále zde byl dům Hynalů z Kornic, do kterého až od Křenovic dřevěným potrubím pitnou vodu přiváděli. A právě ten dům koupili po třicetileté válce Šmídovi, kteří se odněkud z německé strany přistěhovali, ale brzy tu zdomácněli. A tam se odehrál náš příběh.

Alexandr Šmíd měl nejstaršího syna Jana, který dlouho ve španělské válce sloužil a vrátil se domů v bílém kabátci, samo zlato na něm za statečnost. I bývalo u Šmídů veselo a rušno až do nocí a všeci sousedé tam chodili, aby si vyslechli Janovo vyprávění o životě v cizích zemích. Starý Šmíd jenom zářil, jak byl na syna hrdinu pyšný, a často naléval dobrého vínečka vypravěči i hostům, a to se rozumí, že také sobě. Až jedné noci se stalo to neštěstí, kterého by se nebyl nikdo nadál: Jan předváděl už po kolikáté, jak s jedním francouzským jenerálem se bil na kordy a jak ho na prvý ráz jako žábu propíchl. Otec s rapírem v ruce představoval toho Francouze, a že měl hodně popito, uklouzl, naletěl synovi na zbraň a na místě zůstal ležet mrtvý.

Hned všeci vystřízlivěli, ale bylo už pozdě. Zoufalý Jan se šel ráno postavit úřadům, že je vrah a že zabil vlastního otce. Ti mu to rozmlouvali, ale když jinak nedal, vzali ho pod právo, zavřeli a měl se konat soud. Soudcové sami však, proti Janově vůli, poslali rychlého posla do Vídně k císaři se žádostí o milost pro otcovraha. Když odpověď nešla celý rok, zasedli ač neradi k soudu, a podle zákonů Jana odsoudili, že má být popraven. On se vůbec nehájil, za rozsudek ještě poděkoval, jen o to prosil, až ho na uhřičský kopec k šibenici povedou, aby před něho kladli a za ním hned sbírali i pálili desky, protože prý není hoden se ani nohama dotýkat země. I v tom mu vyhověli, a pak ho pověsili tam, kde se doposud Na Spravedlnosti říká a kde starý kamenný kříž stojí.

K té popravě se sešlo i sjelo moc lidu z daleka-široka, a když bylo po všem, šli někteří na Hrubou hospodu zapít jeho duši. Jak tak seděli a pili, položil tovačovský rychtář na stůl deset rýnských, ty že dostane ten, kdo kousek provazu z oběšeného pro štěstí přinese. Nikdo si netroufal, ale obsluhovalo tam v hospodě jedno děvče, už starší, co nemělo otce a to se odvážilo a žádané ze Spravedlnosti přineslo. Tomu Tovačováku se statečné děvče zalíbilo, a že byl vdovec, požádal ji o ruku a byla z toho svatba.

Už třetí den visel Jan Šmíd na šibenici, když přijel ten posel z Vídně a přivezl pro něho od císaře milost. Říká se, že od Katova mostu mával v ruce bílým šátkem, aby mu místo uvolnili, a že tam pod ním uřicený kůň padl. Stejně už bylo pozdě. Tož viselce aspoň po křesťansku na krchově u kostela pochovali, ale Kojetínu prý tehdy hrdelní právo odebrali, že měli vyčkat, jak císař rozhodne. Tak to byla poslední poprava v Kojetíně. Šibenice časem shnila a rozpadla se, ale ta pověst je zapsaná a dodnes se vypráví.